K otázce posuzování znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í : Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.
10. 1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963 mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324 a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice, a to z hlediska posouzení podle ustanovení § 37 tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl porušen čl.
90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními § 6, § 120, § 132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl, že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů.
I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených důkazů vyplývají z ustanovení § 132 o.s.ř. V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet.
Dále pak přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I. stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M. Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu v P., dostali se do zcela neřešitelné situace.
M. Ž.
na domě velmi lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace. Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny proti státu.
V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr, že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení § 30 a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26.
6., resp. 2. 7. 1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání, a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu. Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Městská část Praha 4 se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od tohoto soudu vyžádal. Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány.
Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž.
nemovitosti nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní povinnost.
Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26. 6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody (25.
2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 59/95
(uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí neodpovídá naplnění čl.
36 odst. 1 Listiny o právu občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro účely dodatečného projednání dědictví.
Je tedy zřejmé, že existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§ 44 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 14. 11. 1996