K otázce posuzování znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S.,
advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í :
Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí,
potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne
23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož
soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele
na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963
mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním
odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324
a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl
Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal
tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice,
a to z hlediska posouzení podle ustanovení § 37 tehdy platného
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl
porušen čl. 90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá
stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními § 6, § 120, §
132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu
právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva
nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl,
že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu
se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů. I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru
stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených
důkazů vyplývají z ustanovení § 132 o.s.ř. V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí
pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho
z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování
nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když
přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu
žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet. Dále pak
přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož
i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I. stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M. Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve
výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim
stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční
situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu
v P., dostali se do zcela neřešitelné situace. M. Ž.
na domě velmi
lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém
váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako
křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace. Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době
převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž
připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní
smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud
by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze
svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny
proti státu. V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení
smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech
skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby
Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr,
že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán
nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení § 30
a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26. 6., resp. 2. 7. 1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem
č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že
stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání,
a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého
rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu. Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní
stížnosti. Městská část Praha 4 se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího
účastníka vzdala. Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od
tohoto soudu vyžádal. Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti
především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných
soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat
přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí
v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě,
že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše
uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují
v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu
stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných
podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle
ustanovení § 37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba
soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které
bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že
důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány. Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž.
nemovitosti
nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím
a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze
považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit
svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by
se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by
jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných
podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných
nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní
povinnost. Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací
procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém
rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř.,
neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce
a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud
nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26. 6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah
stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde
o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které
mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době
nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat
skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana
soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud
na nález sp. zn. II. ÚS 59/95
(uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce
nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve
skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje,
a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého
vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro
projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu,
s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce
ztratilo smysl. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené
rozhodnutí neodpovídá naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny o právu
občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR,
podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde
o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje
za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou
judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud
především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného
a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel
opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro
účely dodatečného projednání dědictví. Je tedy zřejmé, že
existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či
konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§
82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci
s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§ 44 odst.
2
zákona č. 182/1993 Sb.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné
rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny
orgány i osoby. V Brně dne 14. 11. 1996