22 Cdo 3851/2012

22 Cdo 3851/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce BOHEMIA SEKT, s. r. o., se sídlem ve Starém Plzenci, Smetanova

220, identifikační číslo osoby: 45358711, zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem,

advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 1, proti žalovanému R. N., bytem ve V.,

Z. 2, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi,

náměstí T. G. Masaryka 10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v

Břeclavi pod sp. zn. 11 C 136/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Co 307/2010-162, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši

2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce

Mgr. Petra Hubínka.

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že je vlastníkem sklepa, který se nachází pod pozemkem

žalovaného parc. č. 482/2 v k. ú. P.; vlastnické právo nabyl jeho právním

předchůdce, VÍNO Mikulov, a. s., 1. 5. 1992 v procesu privatizace od Fondu

národního majetku České republiky (FNM). Z opatrnosti též tvrdil, že vlastnické

právo ke sklepu vydržel. Žalovaný vlastnické právo žalobce popíral. Předmětný

sklep označil za součást domu v jeho vlastnictví. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že FNM v rámci privatizace

zakladatelskou listinou ze dne 27. 4. 1992 založil předchůdce žalobce,

společnost VÍNO Mikulov, a. s. Z přílohy k zakladatelské listině nevyplývá, že

do majetku této společnosti byl vložen z majetku státního podniku VÍNO Mikulov

právě předmětný sklep. Označení pod položkou č. 24 je zcela neurčité. Žalobce

vlastnické právo nevydržel; soud tu poukázal na dopisy žalovaného ze 22. 10. 1991 a ze 4. 11. 1991, adresované státnímu podniku VÍNO Mikulov, ve kterých

žalovaný uvedenému podniku oznamuje, že lisovna a vinný sklep jsou nedílnou

součástí jeho domu čp. 90 (dříve čp. 177), což dokládá nabývacími smlouvami, a

žádá vyklizení uvedených prostor. Pokud existovala dobrá víra státního podniku

VÍNO Mikulov o vlastnictví předmětného sklepa, a tudíž i držba započitatelná do

vydržecí doby žalobce, pak byla před koncem roku 1991 po obdržení uvedených

dopisů s výzvou žalovaného k vyklizení sklepa narušena. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Co 307/2010-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že žalobě vyhověl. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování listinami, jimiž provedl dokazování soud

prvního stupně i těmi, které žalobce u soudu prvního stupně uplatnil, ale které

neprovedl. Dospěl k názoru, že lisovna je součástí domu čp. 90 (dříve čp. 177),

ale sklep je jen příslušenstvím domu, a tedy samostatným předmětem právních

vztahů. Ačkoliv byl sklep s lisovnou a domem spojen při vybudování domu jako

„vinařského“ a později delší dobu s ním užíván, nejde o jedinou stavbu -

jedinou nemovitou věc v právním smyslu. Suterénní a podzemní části domu musejí

být jeho součástí (to se týká lisovny), ale podzemní sklepy (pod pozemkem, na

kterém dům nestojí), byť jsou s jiným nadzemním objektem spojeny, jsou

samostatnými nemovitými věcmi. Toto spojení sklepa s lisovnou a domem vede k

závěru, že jde ohledně předmětného sklepa o příslušenství domu, tedy o

samostatnou věc, jejíž osud bez dalšího nesleduje osud věci hlavní. Pak mohl

tehdejší vlastník – stát - rozhodnout o oddělení příslušného sklepa od domu s

lisovnou a o jeho odděleném užívání. Byl také oprávněn převést vlastnické právo

jen k věci hlavní na jiné osoby. Odvolací soud upozornil i na názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne

11. září 2003 č. j. 31 Cdo 2772/2000-178, vydaný ve sporu o určení vlastnictví

k předmětnému sklepu a lisovně. K převodu příslušenství, které je nemovitou

věcí, je třeba vyjádření vůle písemnou formou.

Vzhledem k tomu, že kupní

smlouva z roku 1965, kterou stát převedl vlastnické právo k domu na rodiče

žalovaného, neobsahuje projev vůle směřující k převedení podzemního sklepa pod

pozemkem parc. č. 482/2 v k. ú. P. na rodiče žalovaného, odvolací soud dovodil,

že stát vlastnictví ke sklepu nepozbyl. Na žalobci bylo prokázat nejen skutečnost, že vlastnické právo k němu nabyl

jeho právní předchůdce VÍNO Mikulov, a. s., ale i to, že vlastníkem byl stát

před 1. 4. 1992 a i před rokem 1965. Odvolací soud doplnil dokazování listinami

předloženými žalobcem, a to administrativní dohodou z 22. 12. 1959 o převodu

správy národního majetku (čl. 143) a s ní souvisejícím dopisem Vinařských

závodů, n. p. Praha, závod Mikulov z 23. 2. 1960 (čl. 144). Z těchto listin

zjistil, že dům čp. 177, pod ním stojící sklep na st. parc. č. 243 a parc. č. 248 byly konfiskáty podle dekretu č. 108/1945 Sb., že Vinařské závody, národní

podnik, závod Mikulov, užívají prostorné sklepy k uskladnění vína a provedly

prokopávku do sousedního sklepa F. P., že Místní národní výbor v Pavlově měl

vyvlastnit sklep F. P., který souhlasil s jeho užíváním Vinařskými závody, že

Vinařské závody požádaly o převzetí sklepa po F. P. do své operativní správy,

to vše v letech 1959 až 1960. Z uvedených listin není zřejmé, zda na Vinařské

závody skutečně byla převedena správa uvedeného národního majetku, což však

nezpochybňuje vlastnictví státu. Z výpovědí svědků a ze srovnávacího sestavení

parcel vzal soud za prokázané, že se jednalo o předmětný sklep související s

domem čp. 177 (nyní čp. 90) pod pozemkem parc. č. 243 (nyní parc. č. 482/2). Odvolací soud provedl také dokazování spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92, zejména výpisy z vložky pozemkové knihy č. 2552 (čl. 84), kde jsou

i další sklepy pod pozemky tam označenými – parc. č. 389/1, 389/2, 399, 403 a

415 v k. ú. P. (předmětný sklep zapsán není) evidovány již v 50. letech jako

vlastnictví státu, ve správě Jihomoravských vinařských závodů. Po zhodnocení

provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že i předmětný sklep byl

konfiskátem, stal se majetkem státu a nejpozději od roku 1950 byl užíván jako

státní majetek. Na tom nic nemění skutečnost, že po roce 1945 měl být údajně

přidělen F. P., a poté opět vyvlastněn. I kdyby k přidělení a vyvlastnění

nedošlo, zůstal by vlastníkem stát. Od té doby nebyla zjištěna žádná skutečnost

zpochybňující vlastnictví státu až do 1. 4. 1992, kdy měl v rámci privatizace

předmětný sklep vložit do základního jmění nově založené společnosti VÍNO

Mikulov, a. s. Bylo tak prokázáno, že před 1. 4. 1992 byl vlastníkem

předmětného sklepa stát. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické

právo k předmětnému sklepu nepřešlo na právního předchůdce žalobce VÍNO

Mikulov, a. s., pro neurčité označení sklepů v privatizačním projektu. Po

zopakování důkazu privatizačním projektem č. 2847 konstatoval, že sice jsou v

něm skutečně privatizované nemovitosti označeny neurčitě, ale z rozhodnutí

Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. 4. 1992,

č. j.

30/31/1316/92, zjistil, že šlo o privatizaci, jejímž předmětem je majetek

celého privatizovaného subjektu, majetek privatizované jednotky přešel zcela do

nově založené akciové společnosti a jedinými nemovitostmi z majetku

privatizovaného subjektu, které nebyly zařazeny do privatizované jednotky, byly

nemovitosti v k. ú. S. B. Z tohoto zjištění odvolací soud učinil závěr, že do

společnosti VÍNO Mikulov, a. s., byl vložen všechen majetek státního podniku

VÍNO Mikulov vyjma nemovitostí v k. ú. S. B., tedy i předmětný sklep. V době

přechodu vlastnictví nemovitého privatizovaného majetku do obchodní společnosti

nebylo potřeba k jeho účinnosti registrace státním notářstvím a nebyl ani nutný

soupis nemovitého majetku podle údajů katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že předmětný sklep byl součástí provozu státního podniku

VÍNO Mikulov, byl předmětem privatizace, přešel na FNM a z něj na VÍNO Mikulov,

a. s., a to přes jeho nedostatečné označení. Pokud by předchůdce žalobce sklep nenabyl v procesu privatizace, pak by podle

názoru odvolacího soudu vlastnické právo k němu žalobce vydržel. Dovodil, že

nárok žalovaného na vyklizení sklepa uplatněný u soudu v roce 1992 (sp. zn. 4 C

926/92) a dopisy žalovaného z roku 1991 nejsou způsobilým rušením držby

předchůdce žalobce, neboť tyto okolnosti nemohly mít vliv na dobrou víru

žalobce, že do jeho majetku byl vložen veškerý majetek zaniklého státního

podniku. Mimo to žalobce se svým nárokem na vyklizení sklepa úspěšný nebyl. Dobrá víra byla narušena až v okamžiku, kdy žalobce předložil soudu listiny, z

nichž své právo dovozoval, a soud mu sdělil, že nejsou dostatečné. K tomu došlo

až 13 let po převzetí držby právním předchůdcem žalobce VÍNO Mikulov, a. s. Vyklizení sklepa žalobcem po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

sp. zn. 4 C 926/92 (bylo posléze zrušeno Nejvyšším soudem), které bylo vynucené

požadavkem žalovaného a hrozbou exekuce, nelze považovat za předání držby

sklepa žalovanému. K vydržení došlo ke dni 1. 5. 2002, nejpozději však k 31. 7. 2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný namítá, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil tři

základní otázky, které mají pro věc význam, a to, zda předmětný sklep je či

není příslušenstvím nebo součástí domu žalovaného, zda v minulosti došlo z

rozhodnutí původního vlastníka, jímž byl stát, k oddělení sklepa, zda v rámci

privatizace získal předmětný sklep žalobce (jeho právní předchůdce) a konečně,

zda žalobce po privatizaci v roce 1992 mohl vydržet vlastnické právo ke sklepu,

i kdyby na něj nebylo převedeno. K první otázce žalovaný uvádí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým

by bylo prokázáno, že původní vlastník stát (obec Pavlov) rozhodl o oddělení

předmětného sklepa od věci hlavní, tj. od domu, a určil sklepu od domu odlišný

osud před tím, než dům prodal rodičům žalovaného. Nevyplývá to ani z listinných

důkazů provedených odvolacím soudem. Ty pouze dosvědčují, že tehdejší vinařské

závody měly o získání sklepa do své správy zájem, stát však nikdy nevydal

rozhodnutí, jímž by předmětný sklep na ně převedl. Správné není ani zjištění,

že teprve kolem roku 1960 došlo k prokopání spojovací chodby mezi předmětným a

jiným (sousedním) sklepem, neboť z výpovědí svědků jasně vyplývá, že k

propojení došlo již před rokem 1950 na základě svévolného rozhodnutí nějakého

vinařského družstva. Tato svévolně vykopaná chodba je široká jen asi 80 cm a

tak úzký přístup neumožňuje řádné využití sklepa při použití běžných

(vinařských) technologií. Dokud tento sklep nebyl propojen s jiným sklepem,

bylo možné do něj vstoupit pouze přes dům žalovaného, a to přes lisovnu. Z výše

uvedeného je zřejmé, že sklep nebyl příslušenstvím domu žalovaného, ale byl

součástí věci hlavní, tj. domu, takto byl postavený a bez věci hlavní a bez

lisovny nebyl prakticky využitelný. Proto nemůže obstát tvrzení, že nebyl

převeden spolu s domem a lisovnou na rodiče žalovaného v roce 1965 a posléze na

žalovaného, i když ve smlouvách není výslovně uveden. Žalovaný poukazuje též na

to, že není ani jisté, že sklep vůbec přešel na stát z vlastnictví F. P. po

roce 1945. Žalovaný dále zpochybňuje, že předmětný sklep získal právní předchůdce žalobce

v rámci privatizace v roce 1992. Z privatizačního projektu v žádném případě

nelze dovodit, že součástí privatizace byl i předmětný sklep. Ke sklepům se

vztahoval pouze údaj, že součástí privatizace je šest sklepů, přičemž pět z

nich lze dohledat odkazem na parcelní čísla a nic nebránilo tomu, aby šestý

sklep, pokud by se skutečně jednalo o předmětný sklep, byl rovněž označený

parcelním číslem. Podle názoru žalovaného je tím šestým sklep, na který byly

ostatní sklepy napojené, a nikoliv předmětný sklep. I kdyby šestým sklepem měl

být předmětný sklep a měl být předmětem privatizace, je právní úkon v této

části neplatný pro neurčitost.

K námitce vydržení vlastnictví předmětného sklepa žalovaný namítá, že žalobce

(tehdejší žalovaný) musel pozbýt dobrou víru o svém vlastnictví v okamžiku, kdy

mu byla doručena žaloba podaná žalovaným (tehdejším žalobcem) k Okresnímu soudu

v Břeclavi. Rovněž nebyl splněn předpoklad vydržení, a to skutečná nepřetržitá

držba, neboť žalobce ho vydal žalovanému a až dosud jej nedrží. Žalovaný

navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se zcela ztotožňuje s výrokem

rozsudku odvolacího soudu i s jeho správným odůvodněním. Žalovaný v dovolání

neuvádí žádné skutečnosti, se kterými by se odvolací soud nevypořádal. Poukazuje na to, že žalovaný po celou dobu tvrdil, že sklep je příslušenstvím

stavby, a teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu v související věci začal

tvrdit, že se jedná o součást věci hlavní. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání

žalobce odmítl, případně zamítl. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání

a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.),

napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolací soud se nejprve zabýval úvahou odvolacího soudu, že sporný sklep je

samostatným předmětem právních vztahů a není součástí domu ve vlastnictví

žalobce; závěr o povaze sklepa v tomto směru je pro výsledek řízení určující. Není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást,

resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů –

věcí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. února 1923, sp. zn. Rv I

1813/22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo

537/2010; obě tato rozhodnutí byla publikována např. v informačním systému

ASPI). Dále je zřejmé, že mezi věcí a její součástí (§ 120 odst. 1 obč. zák.)

vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§ 121

odst. 1 obč. zák.); rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a

možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, se

uvádí, že v některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro

určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba

zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s

přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v

právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních

vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu

provedení. Posouzení toho, zda stavba je v daném případě samostatným objektem

právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé

konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech

činí potíže určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci; v takových

případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004). Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v

nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může

přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o

úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574,

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007,

uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

27.

dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, uveřejněný na internetových stránkách

www.nsoud.cz). Jestliže je posouzení otázky, zda sklep je součástí jiné nemovitosti nebo zda

je samostatným předmětem právních vztahů, významné pro zjištění, zda rodiče

žalovaného se stali jeho vlastníky na základě kupní smlouvy z roku 1965 (jako

součásti jiné nemovitosti, které se smlouva zjevně týkala), pak je třeba vyjít

ze stavu, jaký tu byl v době uzavření předmětné smlouvy. Není pochyb o tom, že

v té době byl sklep propojen i s jinými objekty než s těmi, které jsou ve

vlastnictví žalovaného, a s nimi byl užíván. Žalovaný sice tvrdí, že průchod do

jiných prostor nebyl dostatečný, to je však otázka názoru. Žalovaný netvrdil,

že by jeho rodiče poté, co nemovitosti koupili, sporný sklep užívali; naopak z

obsahu spisu se podává, že sklep někdy od 50. let minulého století až do jeho

privatizace užívala tzv. socialistická organizace (později státní podnik), a to

spolu s jinými sklepy; musela mít tedy nějak zajištěn dostatečný přístup,

kterým bylo právě propojení, zřízené před prodejem nemovitostí rodičům

žalovaného. Také není pravděpodobné (pokud by takový postup byl vůbec v souladu

s tehdy platnými předpisy), že by socialistická organizace prodávala do

soukromého vlastnictví sklep, který i nadále užívala; ostatně ani nevyšlo

najevo, že by např. platila vlastníkům domu nějaké nájemné nebo že by oni své

vlastnické právo uplatňovali. Ve světle těchto skutečností nelze považovat

zjištění odvolacího soudu o tom, že sklep v roce 1965 a později nebyl součástí

nemovitostí, které stát prodal předchůdcům žalovaného, resp. že se kupní

smlouva tohoto sklepa netýkala, za zjevně nepřiměřené. K námitce, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že

původní vlastník – stát - rozhodl o oddělení předmětného sklepa od věci hlavní,

tj. od domu, a určil sklepu od domu odlišný osud před tím, než dům prodal

rodičům žalovaného, dovolací soud uvádí, že podle výsledku dokazování je

zřejmé, že sklep byl užíván současně s jinými prostorami, se kterými byl

propojen. O tom, zda jde o součást věci nebo o samostatný objekt zde rozhoduje

faktické užívání, není třeba žádného výslovného „rozhodnutí“. To, že sklep byl

spojen s jinými sklepy, žalovaný uznává. Odvolací soud provedl důkaz spisem

Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92; tam žalovaný (tehdy žalobce)

vypověděl, že do sklepa má žalobce přístup, on sám se „do spodních prostor“

nedostane; již v době, kdy jeho rodiče domek kupovali, sklep užívali

„vinaři“ (č. l. 70). To, zda k propojení sklepa s dalšími došlo okolo roku 1960

nebo dříve není podstatné, stejně jako to, kdo sklepy propojil; rozhodující je,

že v době prodeje domu rodičům žalovaného byly již tyto sklepy propojeny a

užívány společně (viz spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92 -

výpověď V. S., č. l. 100v., viz též výpověď V. T. na č. l. 101: „Já mám za to,

že objekt s lisovnou a se sklepem tvořil bez tohoto následného propojení jeden

celek“)

Neobstojí námitka, že žalobce sklep v procesu privatizace nenabyl proto, že v

privatizačním projektu nebyl řádně označen.

I dovolatel připouští, že tehdejší

úprava nevyžadovala popis privatizovaných nemovitostí údaji z katastru (příp. z

evidence) nemovitostí; z § 2 odst. 1 ve spojení s § 27 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. pak vyplývá, že podzemní stavby se v katastru zásadně neevidují. Odvolací soud řádně vysvětlil (str. 3 rozsudku), proč nepovažoval vymezení

privatizovaného majetku za neurčité; na jeho věcně správné úvahy lze pro

stručnost odkázat. Zdůraznit lze myšlenku, že do majetku předchůdce žalobce byl

vložen veškerý nemovitý majetek státního podniku Víno Mikulov, vyjma dvou

souborů nemovitostí tam specifikovaných; za této situace není o rozsahu

privatizovaného majetku pochyb. Protože dovolací soud neshledal důvody pro zpochybnění závěru, že sporný sklep

nekoupili právní předchůdci žalovaného a že jej naopak nabyl předchůdce žalobce

v procesu privatizace, bylo by již nadbytečné zabývat se námitkami proti

(eventuálnímu) závěru odvolacího soudu, že by žalobce – pokud by sklep nenabyl

jinak – vlastnictví vydržel. Nezabýval se též námitkou, že nebylo prokázáno, že

stát nabyl předmětný sklep do vlastnictví; jednak jde o tvrzení nepodložené

konkrétními skutečnostmi, jednak by v případě jeho správnosti nebyl žalovaný

vlastníkem domu ani sporného sklepa, neboť by jej jeho předchůdci nemohli

platně získat od státu. Konečně v případě, že ve lhůtě stanovené restitučními

předpisy nebyl uplatněn ke sklepu restituční nárok, nelze již tvrzené

vlastnické právo proti státu, který se chopil držby sklepa, zpochybnit (viz

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo

18/2006, a další rozhodnutí tam citovaná). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není

dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny

ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b

odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně

vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení

advokátem JUDr. Vladimírem Hodboděm za jeden úkon právní služby (sepis

vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální

sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou

byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního

soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května

2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí 1. 500,-

Kč podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 3, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb. Úkon byl totiž učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č.

177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalobce v průběhu

dovolacího řízení zastupovali postupně dva advokáti. Odměnu za převzetí

zastoupení druhým advokátem Mgr. Petrem Hubínkem nepovažuje dovolací soud za

účelně vynaloženou. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,-

Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1.800,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada

za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 378,-

Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 2.178,- Kč. Náhradu nákladů

dovolacího řízení soud určil k vyplacení podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám

posledního zástupce (srov. Drápal, Bureš a kol. Občanský soudní řád I,

Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 1002). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou mu tímto rozsudkem,

může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.