28 Cdo 537/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce:
Město Jaroměř, se sídlem Náměstí ČSA 16, právně zastoupeného JUDr. Luďkem
Jiroušem, advokátem v Trutnově, Komenského 63, proti žalovanému: Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábř. 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec
Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 324/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009, č. j. 20 Co
322/2009-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve
výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2009, č.j. 8 C
324/2008-71, a to tak, že žaloba na určení, že žalovaný je vlastníkem systému
podzemních chodeb pod povrchem pozemku parc.č. 782 v k.ú. Josefov u Jaroměře,
obci Jaroměř, byla zamítnuta. Ve výroku II. nebylo odvolacím soudem žádnému z
účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Výrokem III. pak odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 521,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2009, č.j. 8 C 324/2008-71,
určil žalovaného vlastníkem shora specifikovaného objektu. Dospěl totiž (mimo
jiné) k závěru, že předmětný systém podzemních chodeb je samostatnou věcí v
právním smyslu, neboť je objektivně schopen uspokojovat potřeby lidí
(spočívající prakticky výlučně v poznávání historie), a splňuje tak nutnou
podmínku v podobě určité užitné hodnoty. Dále dovodil, že žalovaný nabyl
vlastnické právo ke sporné nemovitosti již na základě její předchozí derelikce;
ve shodě s úpravou obsaženou v ustanovení § 453 odst. 2 obč. zák. (ve znění
účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991). Nutno dodat, že se soud prvního stupně
uvedenými právními otázkami zabýval velmi obšírně a jeho vysoce sofistikovaně
odůvodněné rozhodnutí značně přesahuje zákonné předpoklady odůvodnění rozsudku
ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Uvedené rozhodnutí navíc nutí jeho
čtenáře domyslet si, že samosoudce tuto věc rozhodující dal tímto spíše
neskrytě najevo své podrobné znalosti dějin. Lze dokonce uvažovat i o tom, že
by snad předmětná problematika byla v minulosti tématem jeho rigorózní práce,
neboť přesně takové rysy výše citované rozhodnutí objektivně má.
Odvolací soud na výše požadovaném určení na rozdíl od soudu prvního
stupně naléhavý právní zájem neshledal. Své stanovisko k této otázce odůvodnil
tím, že naléhavý právní zájem není v posuzovaném případě dán již z toho důvodu,
že se žalobce domáhá deklarace vlastnického práva pouze k součásti věci a
nikoli k samostatné věci v právním smyslu. K tomu odvolací soud dále uvedl, že
soud prvního stupně náležitě neodůvodnil, proč a zda vůbec za samostatnou věc
považuje jen část sporného systému chodeb, nacházející se pod pozemkem parc.č.
782. Navíc bylo uzavřeno, že pouhá potřeba žalobce vyřešit otázku účastenství
ve stavebním řízení nezakládá naléhavý právní zájem na takovém určení. Odvolací
soud rovněž zdůraznil své pochybnosti o tom, zda lze vůbec nějakému subjektu
nutit vlastnické právo k věci, když žalovaný se v řešené věci za vlastníka
předmětného systému chodeb nepovažuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvody
dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítal preventivní charakter
určovací žaloby, neboť dle jeho názoru je naléhavý právní zájem na požadovaném
určení dán již z důvodu možnosti ohrožení života a zdraví fyzických osob s
ohledem na havarijní stav předmětu sporu. Dále dovolatel poukazoval na
skutečnost, že mu odvolací soud neposkytl příležitost se k jeho odlišnému
právnímu názoru v dané věci vyjádřit, vznést v této souvislosti odpovídající
tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, což dopadá i na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud shledal, že podmínka naléhavého právního zájmu v uvedené
věci nebyla splněna. Domáhal-li se žalobce určení vlastnického práva, bylo jeho
povinností provést konkrétní specifikaci předmětu sporu, tedy přesně formulovat
znění petitu žaloby. Jelikož však žalobce požadoval deklarovat vlastnické právo
pouze k označené součásti věci (k podzemním chodbám umístěným pod pozemkem
parc.č. 782 v k.ú. J.), není tak možné od této skutečnosti odhlédnout a žalobě
vyhovět. Součást věci totiž není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k
ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo. Odvolací soud tedy zaujal
správný právní názor, když stanovil, že za takové situace nemohla být předmětná
určovací žaloba úspěšná, neboť nebyl dodržen nezbytný předpoklad v podobě
naléhavého právního zájmu na určení tohoto právního vztahu. Považuje-li
dovolatel určovací žalobu podanou v této věci za nástroj prevence, kterým je
možné zamezit ohrožení lidských životů a zdraví, pak je třeba zdůraznit, že
tato skutečnost je pro posuzovanou věc bez významu. V tomto směru lze navíc
žalobce upozornit, že Nejvyšší soud není žádným orgánem hygienické služby, a
tudíž pro něj takto nevhodně dovolatelem formulované námitky nejsou přijatelné.
Je vhodné se rovněž zmínit o tom, že ke shora označenému pozemku
parc.č. 782 náleží vlastnické právo žalobci, a to na základě ustanovení § 1
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. S ohledem na vztah obsahu věci k uvedené právní problematice
přijal senát 28 Cdo Nejvyššího soudu věc k řízení a rozhodnutí.
Podle ustanovení § 120 obč. zák. platí, že součástí věci je vše, co k
ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila.
Na podkladě výše citovaného ustanovení lze uzavřít, že v případě, že má
jít o součást věci, pak znaky funkční a fyzické spojitosti s věcí hlavní musí
být naplněny kumulativně. V této souvislosti je možné odkázat již na někdejší
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. RV I 813/22 (publikované
v ASPI), případně ze současnosti též na rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 11.
2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, v nichž byl učiněn závěr, že sklep může být za
určitých okolností (nachází-li se pod cizím pozemkem) samostatným předmětem
vlastnického práva. Stejný postoj zaujal Nejvyšší soud i v případě zatrubnění
potoka, když shledal, že takovéto vodní dílo, vedené pod povrchem pozemku -
zastavěné plochy, na níž stojí obytný dům - není jako stavba součástí pozemku,
ale je samostatnou věcí v právním smyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004). Jelikož se charakter předmětných
podzemních chodeb do jisté míry podobá povaze sklepních či obdobných prostor,
bylo by tak možno za současného naplnění shora uvedených podmínek analogicky
uvažovat o předmětu sporu jakožto o samostatné stavbě. Nicméně jsou zde další
neopomenutelné okolnosti, které nasvědčují tomu, že se v posuzované věci vůbec
o věc v právním smyslu nejedná.
Přejdeme-li od posouzení problematiky spojené s požadovaným určením
vlastnického práva k součásti věci, která sama o sobě samostatným předmětem
vlastnictví být nemůže, nelze zanedbat ani následující fakta. Aby bylo možno
považovat určitý objekt za věc v právním smyslu, musí se předně jednat o
ovladatelný hmotný předmět (res corporalis). Nesmí zde však chybět ani další
významný element, kterým je objektivní užitečnost takového předmětu a jeho
schopnost určitým způsobem uspokojovat lidské potřeby. Stav podzemních chodeb,
o něž se v daném řízení jedná, se však v průběhu let markantním způsobem
zhoršil. Na základě vypracované projektové dokumentace bylo u podstatné části
těchto chodeb zjištěno prořícení kleneb či jejich zazdění, zavalení, zasypání
nebo zatopení. Zmíněné okolnosti zřetelně poukazují na nefunkčnost tohoto
objektu. Po roce 1888 (tj. po oficiálním zrušení pevnosti Josefov) totiž
uvedený systém chodeb přestal být udržován a byl fakticky opuštěn, což vedlo k
jeho devastaci a postupné ztrátě na hodnotě. V současné době je ze strany
žalobce užíván pouze 1 km chodeb (z celkových 45 km), kde je provozována
prohlídková činnost. Co do zbývající části podzemních chodeb lze však až na
výjimky hovořit o havarijním stavu. Z výše uvedených skutečností je nanejvýš
zřejmé, že předmětná podzemní stavba již jako celek nemá žádnou užitnou hodnotu
a neslouží potřebám lidí. Nesplňuje tak nutný předpoklad k tomu, aby ji bylo
možno považovat za věc v právním smyslu. Z tohoto důvodu lze ve sporném objektu
spatřovat spíše charakter součásti věci, a to konkrétně těch pozemků, pod nimiž
se uvedené podzemní chodby nacházejí.
Výjimkou z uvedených právních závěrů by tu mohla být jen turistům
přístupná část bývalé pevnosti, kterou lze považovat za věc samostatnou ve
vztahu k pozemkům ležícím nad ní. Tato možnost se však nedotýká nemovitostí
popsaných v žalobním petitu a následném rozhodnutí, resp. o ní ani nemá význam
vzhledem k dílčí neurčitosti petitu (srov. závěry odvolací instance) uvažovat.
Ze spisových podkladů a především ze zjištění odvolacího soudu je navíc patrné,
že pozemek parc.č. 782 leží v Ruské ulici v Jaroměři (žalobce tam hodlá
zbudovat veřejnou kanalizaci) a že žalobce zamýšlí pod pozemkem dosud
existující podzemní chodbu zcela zasypat (či s ohledem na stavební účely
upravit). Z ostatních skutkových zjištění nižších instancí přitom nelze dovodit
jakoukoliv souvislost, zejména ne prostorovou, mezi pozemkem parc.č. 782 a
zachovalým zbytkem podzemních staveb; zejména se nepodává, že by snad chtěl
žalobce zamezit přístupnosti do těchto zbylých prostor.
Ze shora vyslovených právních závěrů plyne, že uplatněné dovolací
důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud
proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a §
142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, avšak
žalovanému v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu