Judikát 22 Cdo 386/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:22 Cdo 386/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.386.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:C 22 Cdo 386/2026-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) L. K. a b) J. K., zastoupených Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 467/2a, proti žalovanému Z. M., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 164/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2025, č. j. 7 Co 206/2025-465, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 15 C 164/2022-387, určil, že vlastníkem části pozemku o výměře 13 m2 oddělené od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výroku specifikovaným geometrickým plánem, jenž je součástí rozsudku, a nově označené jako pozemek parc. č. XY (dále jen „sporná část pozemku“) jsou žalobci, a to tak, že vlastníkem jedné ideální 1/2 je žalobkyně a vlastníkem druhé ideální 1/2 jsou žalobci ve společném jmění manželů (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2025, č. j. 7 Co 206/2025-465, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém zpochybňoval správnost závěru nalézacích soudů ohledně mimořádného vydržení sporné části pozemku žalobci. Uvedl, že s ohledem na to, že žalobci věděli, že žalovaný přenechal otci žalobkyně spornou část pozemku k užívání pouze na základě dohody o výprose, chopili se držby v nepoctivém úmyslu. V dovolání předložil značné množství otázek a námitek, které se týkaly možného vydržení sporné části pozemku právním předchůdcem žalobců, posouzení, zda se vůbec ze strany žalobců jednalo o držbu vlastnického práva, zohlednění kvality držby právního předchůdce žalobců, pravosti držby, nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dokazování, vztahu dosavadního vlastníka k mimořádnému vydržení, či platnosti ústní směnné smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s.
ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o mimořádném vydržení sporné části pozemku žalobci ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci se chopili držby sporné části pozemku v souvislosti s nabytím vlastnického práva k sousednímu pozemku (parc. č. st. XY), a to 1/2 v roce 1998 žalobkyně dědictvím po svém otci, a 1/2 v roce 1999 žalobci společně ve společném jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené s tetou žalobkyně.
Sporná část pozemku byla v době převzetí držby žalobci připlocena k jimi nabývanému pozemku a takto byla spolu s ním po celou vydržecí dobu užívána, a to již dříve právními předchůdci žalobců od roku 1985, kdy otec žalobkyně na základě dohody s žalovaným provedl posunutí plotu. Odvolací soud neměl za prokázaný nepoctivý úmysl žalobců při převzetí držby v roce 1998, resp. 1999. K podání žaloby na ochranu vlastnického práva ze strany žalovaného došlo až v roce 2021, tedy až po uplynutí dvacetileté vydržecí doby, proto odvolací soud uzavřel, že vlastníky sporné části pozemku se stali žalobci na základě mimořádného vydržení.
9. Žalovaný v obsáhlém – leč co se týče formulace právních otázek předkládaných k řešení dovolacímu soudu ve vazbě na vymezenou přípustnost dovolání značně nepřehledném – dovolání polemizuje zejména s určujícím závěrem soudů ohledně nepoctivého úmyslu žalobců při uchopení držby, ohledně nějž v řízení žalovaný „neunesl důkazní břemeno“ (ty části dovolání, ve kterých naznačené právní otázky nejsou spojeny s žádným zákonným důvodem přípustnosti dovolání, nemohl dovolací soud posuzovat). Tento nepoctivý úmysl žalovaný dokládal tvrzením, že žalobci si byli při převzetí držby vědomi toho, že spornou část pozemku užívají pouze na základě výprosy.
10. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť v řízení nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalobců při uchopení držby, přičemž závěry soudů nižších stupňů jsou v řešení otázky existence nepoctivého úmyslu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 11.
Klíčové pro posouzení existence nepoctivého úmyslu žalobců při uchopení držby v projednávané věci byl obsah ústní dohody uzavřené v roce 1985 mezi otcem žalobkyně a žalovaným, resp. povědomí žalobců o jejím obsahu tak, jak jej tvrdil žalovaný, a to v době převzetí držby žalobci.
12. Žalobci tvrdili, že ústní dohoda uzavřená v roce 1985 mezi otcem žalobkyně a žalovaným spočívala v přenechání vlastnictví sporné části pozemku původně ve vlastnictví žalovaného za účelem zvětšení průjezdu okolo domu nyní ve vlastnictví žalobců tak, aby bylo možné na pozemek žalobců vjíždět osobním automobilem, případně zde osobní automobil parkovat. Dohoda byla realizována vybudováním nového plotu posunutím části stávajícího plotu mezi pozemky účastníků směrem do pozemku žalovaného. Jako protiplnění byl žalovanému umožněn průchod přes část pozemku nyní ve vlastnictví žalobců směrem do ulice dle potřeby žalovaného za účelem pohodlnějšího přístupu ze zahrady žalovaného. Průchod byl realizován nejprve uvolněním první části plotu a otevíráním vjezdové brány ze strany žalobců, později vybudováním branky v plotě a posunutím stávající vjezdové brány směrem do průjezdu žalobců, aby přístup ze zahrady žalovaného nebyl ničím omezen.
13. Žalovaný naopak tvrdil, že obsahem dohody nikdy nebyl převod vlastnického práva a že sporná část pozemku stále vlastnicky náleží žalovanému, přičemž užívání sporné části pozemku ze strany otce žalobkyně a nyní žalobců bylo vždy uskutečňováno pouze na základě výprosy, která mohla být žalovaným kdykoliv odvolána. Nepoctivý úmysl žalobců spatřoval žalovaný v tom, že žalobci si byli vědomi toho, že spornou část pozemku bezplatně užívají pouze na základě dohody o výprose, a nyní usilují proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou, pročež se nejedná o pravou držbu.
14. Z provedeného dokazování soudy dospěly ke skutkovému závěru ohledně obsahu dohody tak, jak jej tvrdili žalobci, a právně uzavřely, že se nejednalo o pouhou výprosu či žádnou jinou formu pouze dočasného užívání, nýbrž že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, spornou část pozemku po připlocení v roce 1985 užívali jako vlastníci. Vycházely sice zejména z účastnických výpovědí žalobců a žalovaného, nicméně řádně a podrobně vysvětlily, proč se přiklonily spíše k verzi žalobců a nikoliv žalovaného (viz body 55–61 rozsudku soudu prvního stupně). Zásadním argumentem ve prospěch tvrzení žalobců o obsahu dohody bylo trvalé posunutí plotu a způsob užívání sporné části pozemku žalobci, resp. jejich právními předchůdci. Soud prvního stupně výslovně uzavřel, a odvolací soud neučinil závěr odlišný, že v roce 1985 došlo k dohodě, že ohledně připlocené části pozemku dojde ke změně vlastnictví (viz bod 60 rozsudku soudu prvního stupně).
15. Ani z obsahu dovolání žalovaného se nyní nepodává nic, z čeho by měl být dovozen nepoctivý úmysl žalobců při uchopení držby a co by zároveň soudy v nalézacím řízení již neposuzovaly a nevyvrátily a ve svém rozhodnutí řádně neodůvodnily. Důkazní břemeno ohledně prokázání nepoctivého úmyslu bylo na žalovaném, přičemž žalovaný argumentuje pouze svojí verzí obsahu předmětné dohody z roku 1985.
Soudy v projednávané věci nicméně neučinily závěr o obsahu dohody tak, jak jej tvrdí žalovaný, tedy že by se mělo jednat o pouhou výprosu, ale na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o obsahu dohody ve znění, jaké tvrdili žalobci. V řízení nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možné dovozovat vědomost žalobců o žalovaným tvrzeném obsahu dohody v době uchopení držby. Žalobci nebyli stranou předmětné dohody a držby sporné části pozemku se chopili na základě rozhodnutí v dědickém řízení a dále na základě kupní smlouvy v době, kdy sporná část pozemku byla již několik let připlocena a vlastnicky užívána právními předchůdci žalobců, nikoliv přímo na základě předmětné dohody. Závěr nalézacích soudů o neexistenci nepoctivého úmyslu žalobců v době převzetí držby tedy dovolací soud shledává správným.
16. Ve stručnosti ke konkrétním námitkám žalovaného, které lze z obsahu dovolání formulovat a alespoň v základním měřítku u nich lze spatřovat vymezení přípustnosti dovolání:
17. Žalovaný namítá, že soudy neučinily žádný závěr ohledně případného vydržení právním předchůdcem žalobců – otce žalobkyně, čímž se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se započtení doby držby právního předchůdce, případně naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví věci náležející do dědictví. Tyto námitky nejsou v projednávané věci relevantní, neboť s ohledem na uplynutí potřebné vydržecí doby pro mimořádné vydržení samotným žalobcům (od uchopení držby v roce 1998 a 1999 až do podání žaloby v roce 2021), tedy bez nutnosti započíst si dobu držby právního předchůdce, nebylo nutné posuzovat držbu právního předchůdce.
A i kdyby snad spornou část pozemku měl (řádně) vydržet již otec žalobkyně, závěru o mimořádném vydržení žalobců to nebrání, neboť oni sami splnili potřebnou dobu pro mimořádné vydržení – jediný rozdíl by byl v tom, že by předmětnou spornou část pozemku vydrželi na úkor otce žalobkyně, nikoliv žalovaného, který je však stále zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, a proto by i v takovém případě směřovala žaloba správně proti němu. Taktéž namítaná judikatura týkající se skutečnosti, že pozemek nebyl součástí dědictví, není v projednávané věci přiléhavá, neboť žalobci netvrdili, že sporná část pozemku byla součástí dědictví – naopak nebyla, a proto se domáhali mimořádného vydržení.
18. Dále žalovaný namítá, že se v případě žalobců vůbec nejednalo o držbu vlastnického práva, neboť spornou část pozemku užívali pouze z titulu výprosy. Jako v rozhodovací praxi neřešenou předkládá otázku, zda se držba ve smyslu držby vlastnického práva v případě mimořádného vydržení presumuje, anebo se má prokazovat. Ani tato otázka není v projednávané věci relevantní, neboť soudy své rozhodnutí nezaložily na presumpci vlastnické držby žalobců bez dalšího, nýbrž ji řádně zjišťovaly prostřednictvím dokazování, přičemž dospěly k závěru, že žalobci (i předtím jejich právní předchůdci) pozemek skutečně drželi jako vlastníci, přičemž bylo rovněž podrobně zdůvodněno, proč se v dané věci nejednalo o pouhou výprosu (opět již odkazované body 55–61 rozsudku soudu prvního stupně). 19.
Dále žalovaný namítá, že se soudy odmítly zabývat skutkovým stavem před rozhodnými lety 1998 a 1999, což mělo být podstatné pro posouzení kvality držby žalobců. Ani tuto námitku neshledává dovolací soud odůvodněnou, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru o mimořádném vydržení žalobců, kterým samotným stačila potřebná doba nutná pro vydržení, aniž by bylo nutné započíst si dobu držby právních předchůdců. V takovém případě je nerozhodné, jakou kvalitu měla držba právních předchůdců žalobců, a to tím spíše, pokud v případě žalobců bylo posuzováno mimořádné vydržení, u něhož oproti vydržení řádnému s ohledem na dvojnásobně dlouhou vydržecí dobu postačují mírnější podmínky.
Soudy se tak správně zabývaly otázkou existence nepoctivého úmyslu v době uchopení držby žalobci, a podrobněji neřešily dobu tomu předcházející. Nadto se nalézací soudy stavem před rokem 1998 a 1999 zabývaly, což zjevně vyplývá z toho, že posuzovaly obsah dohody z roku 1985 a promítly jej do svých závěrů o vydržení.
20. Dále žalovaný požaduje po dovolacím soudu výklad obecných pojmů týkající se nepravé držby jako je újma či vloudění se v držbu potajmu nebo lstí, chopení se držby svémocně apod. Všechny tyto obecné námitky nicméně vycházejí z přesvědčení žalovaného o odlišném obsahu dohody z roku 1985, než s jakým pracovaly soudy nižších stupňů. Žalovaný opomíjí, že z provedeného dokazování bylo soudy zjištěno, že žalobci spornou část pozemku užívali v přesvědčení, že se jedná o jejich vlastnictví, a naopak nebylo prokázáno, že by jim byl znám obsah dohody, jak jej tvrdí žalovaný, tedy že by se snad mělo jednat o výprosu. Pokud pak dále žalovaný argumentuje judikaturou, která řešila manipulaci s plotem, nejsou žalovaným citovaná rozhodnutí na tuto věc aplikovatelná, neboť v projednávané věci došlo k posunutí plotu ještě před započetím držby žalobců, nikoliv až v jejím průběhu.
21. Co se týče žalovaným namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu nevypořádání se s námitkami žalovaného ze strany odvolacího soudu, dovolací soud pouze konstatuje (vedle toho, že v dovolání není uvedeno, s jakými konkrétními námitkami se odvolací soud nevypořádal, neboť dovolatel pouze obecně odkazuje na obsah podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není, a to už proto, že pokud by tomu tak bylo, nebyl by žalovaný coby dovolatel schopen formulovat tak obsáhlé dovolání čítající značné množství námitek.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017). Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není.
22. Navíc dovolací soud ani neshledává, že by se snad odvolací soud s argumentací žalovaného či předloženými důkazními návrhy řádně nevypořádal – odvolací soud v bodě 13 a 14 vysvětlil, z jakých úvah vycházel, a proč některé důkazy považoval za nadbytečné.
Odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud za dostatečné, o opomenuté důkazy se s ohledem na vysvětlení nadbytečnosti důkazů v projednávané věci nejedná. Ostatně – oproti přesvědčení dovolatele – odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, ale na zjištěném skutkovém stavu věci.
23. Dále žalovaný předkládá otázku vztahu dosavadního vlastníka k mimořádnému vydržení, a dotazuje se, jak postupovat v případě, že je tento vlastník přesvědčen, že jeho pozemek je sice užíván někým jiným, ale pouze na základě výprosy; tuto otázku považuje za v judikatuře dosud neřešenou. K tomuto dovolací soud pouze poznamenává, že předkládaná úvaha je obecně předmětem posouzení splnění podmínek každého případu možného mimořádného vydržení, přičemž soudy správně zjišťovaly okolnosti uchopení držby ze strany žalobců z hlediska případného nepoctivého úmyslu i způsob užívání sporné části pozemku – tedy i to, zda se nemohlo jednat o pouhou výprosu, jak tvrdil žalovaný.
Pouze však dospěly k jinému závěru, než předkládal žalovaný. Naznačuje-li v této souvislosti dovolatel potřebu řešení otázky, jak postupovat v případě, „kdy dosavadní vlastník ví, že jeho pozemek užívá někdo jiný, ale domnívá se, že je stále jeho vlastníkem a že si jej může kdykoliv vzít zpět“, dovolací soud pouze obecně dodává, že závisí na tom, zda uživatel pozemku má právo k jeho užívání. V kladném případě musí vlastník tento užívací vztah respektovat; nemá-li, může se domáhat ochrany svého vlastnického práva, do kterého je neoprávněně zasahováno.
Ostatně přesně tak žalovaný postupoval v dřívějším řízení vedeném mezi účastníky, kdy se po žalobcích (v tehdejší věci žalovaných) domáhal vyklizení pozemku. Okolnost, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalobci vlastnické právo k pozemku vydrželi, pak byla důsledkem provedeného dokazování a jeho hodnocení.
24. Dále žalovaný předkládá otázku, zda v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, bylo možné uzavřít ústní směnnou smlouvu, jejímž obsahem by byl platný převod vlastnického práva výměnou za pouhé oprávnění vstupu na pozemek; otázku považuje za v rozhodovací praxi neřešenou. 25.
Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že kdyby došlo k platnému převodu vlastnického práva, byla by otázka vydržení obecně bezpředmětná, protože by nabyvatel nabyl vlastnické právo na základě smluvního způsobu nabytí.
26. Nicméně tato otázka není ani v projednávané věci relevantní, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a měla by význam pouze pro účely posouzení vydržení řádného ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nikoliv pro posouzení vydržení mimořádného podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace případnou neplatností ústní směnné smlouvy totiž směřuje spíše k případnému nedostatku dobré víry při posuzování omluvitelnosti omylu v případě řádného vydržení.
Zákonná úprava mimořádného vydržení je ovšem benevolentnější a pro nabytí vlastnického práva není třeba ani putativní titul. Pro účely mimořádného vydržení je tudíž nerozhodné, zda by taková ústní dohoda domnělý nabývací titul představovala či nikoliv. Posouzení takové dohody je navíc v projednávané věci zcela vedlejší tím spíše, že se žalobci na základě této dohody držby vůbec nechopili – dohoda byla uzavřena již právním předchůdcem žalobců, přičemž žalobci se následně chopili držby sporné části pozemku až na základě dědictví a následně kupní smlouvy.
27. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu