22 Cdo 3945/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) L.
S., zastoupeným advokátem, o neplatnost kupní smlouvy a určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 165/2003, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.
listopadu 2006, č. j. 8 Co 511/2006-145, 8 Co 512/2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2005,
č. j. 26 C 165/2003-92, ve znění usnesení ze dne 11. května 2006, č. j. 26 C
165/2003-125, výrokem pod bodem I. řízení částečně zastavil „v části, v níž se
žalobkyně vůči žalovaným domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 29. 9.
2000 mezi 1. žalovanou J. S. a M. K., jejímž předmětem je dům č. p. 953 s
pozemkem parc. č. 840/2, zastavěná plocha o výměře 96 m2 a pozemek parc. č.
840/1 – orná půda o výměře 531 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 683 pro
obec K. a katastrální území K., u Katastrálního úřadu pro M., katastrální
pracoviště O., pod č. j. V 11-3910/2000, je neplatná.“ Výrokem pod bodem II.
určil, že M. K., která zemřela dne 28. 1. 2002, byla ke dni svého úmrtí
vlastnicí domu č. p. 953 postaveného na pozemku parc. č. 840/2, a pozemků parc.
č. 840/2 a 840/1 blíže popsaných výše. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, její
matka M. K., uzavřela jako prodávající s žalovanou 1) kupní smlouvu, jejímž
předmětem byl prodej nemovitostí specifikovaných výše, přičemž kupní cena
nebyla stanovena určitou částkou, ale účastnice ji sjednaly ve výši
odpovídající zůstatku dluhu s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce a částce
nesplaceného závazku ze směnky povinné Marty K. vůči žalované 1) v době podání
návrhu na vklad do katastru nemovitostí. M. K. smlouvu podepsala dne 2. srpna
1999, žalovaná 1) teprve 29. září 2000. Strany smlouvy ujednaly, že kupní cena
bude vypořádána zaplacením zůstatku dluhu u České spořitelny; přesná výše kupní
ceny nebyla ve smlouvě uvedena. Vklad vlastnického práva žalované 1) byl
proveden k 3. 10. 2000. Ze smlouvy o zástavě ze 16. 9. 1999 soud zjistil, že
žalovaná 1) jako majitelka zastavárny měla M. K. půjčit částku 56 000,- Kč s
tím, že dlužnice se zavázala zaplatit tuto částku včetně úroků do 17. 10. 1999.
Z této smlouvy a z později opakovaných podobně koncipovaných smluv, uzavíraných
vždy po splacení určité částky dlužnicí, soud zjistil, že smlouvy byly opatřeny
doložkou, že nesplní-li dlužník své závazky, přejde vlastnictví k zastavené
věci, tj. nemovitostem z kupní smlouvy z 2. 8. 1999, na zástavní věřitelku.
Soud posoudil věc podle § 37 odst. 1, § 39, § 657 a § 588 občanského zákoníku
(„ObčZ“) a dospěl k závěru, že kupní smlouva z 2. 8. 1999, která byla uzavřena
za účelem, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaných na úhradu
jejich pohledávek vůči M. K., je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §
39 ObčZ pro obcházení zákona sjednáním tzv. propadné zástavy. Soud považoval
uvedenou kupní smlouvu za neplatnou i podle § 37 a § 588 a násl. ObčZ, když
neobsahovala konkrétní určité ujednání o kupní ceně předmětných nemovitostí a
ani způsob určení této ceny.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 20. listopadu 2006, č. j. 8 Co 511/2006-145, 8 Co 512/2006, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 11. května 2006, č. j.
26 C 165/2003-125, ve výrocích I. a II. a změnil jej pouze ve výrocích o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními
závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že podstatnou otázkou pro posouzení
této právní věci byla otázka platnosti kupní smlouvy z 2. 8. 1999 ve světle §
39 ObčZ. Tuto otázku soud prvního stupně posoudil správně, když dovodil, že
vůlí žalovaných bylo uzavřít kupní smlouvu za účelem uspokojení pohledávky
věřitele převodem vlastnictví k nemovitostem. Takové ujednání je zcela
jednoznačným obcházením zákona, který nepřipouští tento způsob uspokojení
věřitele. Soud prvního stupně věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou a
soudní praxí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že nesprávné
právní posouzení věci se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelé namítají, že nešlo o sjednání propadné zástavy, neboť kupní smlouva
z 2. 8. 1999 (resp. její návrh) byla téhož dne podepsaná pouze M. K. a nikoliv
žalovanou 1). Ke sjednání propadné zástavy tedy nedošlo. Návrh byl učiněn v
době, kdy jinými smlouvami M. K. sjednávala s žalovanou 1) propadné zástavy.
Teprve když se účinky těchto „jiných smluv“ ukázaly k propadnutí zástavy jako
nedostatečné, podepsala první žalovaná 29. 9. 2000 výše uvedenou kupní smlouvu.
M. K. mohla od svého návrhu na uzavření kupní smlouvy odstoupit, případně
namítat, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, což neučinila a 3. 10. 2000
podepsala spolu s žalovanou 1) návrh na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Tím došlo z její strany k akceptaci smlouvy z 2. 8. 1999 ve smyslu
§ 43c odst. 3 ObčZ, jejíž návrh žalovaná 1) přijala 29. 9. 2000. K uzavření
kupní smlouvy došlo s úmyslem převést na kupující vlastnické právo, a nikoliv
sjednat s kupující propadnou zástavu. Dovolatelé mají za to, že pro posouzení
věci je rozhodná otázka, zda došlo postupem M. K. ke konvalidaci jinak
eventuálně neplatného návrhu kupní smlouvy. Tuto otázku považují žalovaní za
dosud neřešenou. Dále vytýkají rozhodnutím soudů obou stupňů, že rozhodovaly o
otázce platnosti kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem, neboť ze samotné
kupní smlouvy není patrno, že jde o sjednání propadné zástavy a její obsah bylo
možné zjistit podle § 35 ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaných ztotožnila se závěry rozsudků
soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání v úvahu jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by
činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci vyšly soudy v nalézacím řízení ze skutkových zjištění, že žalovaná
1) poskytla právní předchůdkyni žalobkyně půjčku, zajištěnou zástavním právem,
a že poté stejné osoby sjednaly kupní smlouvu ohledně nemovitosti ve
vlastnictví právní předchůdkyně s tím, že tato nemovitost měla přejít v případě
neuhrazení dluhu do vlastnictví žalované 1); o tom svědčila též skutečnost, že
žalovaná 1) kupní smlouvu podepsala více než jeden rok po jejím podpisu právní
předchůdkyní žalobkyně (tedy zřejmě poté, co dluh nebyl splněn). Tímto
skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán. Za tohoto stavu je ovšem závěr
učiněný v přezkoumávaných rozhodnutích o tom, že šlo o faktické sjednání
propadné zástavy, v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov.
rozhodnutí publikované jako R 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
zejména rozhodnutí tam uvedená; z početné judikatury k této otázce lze odkázat
např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo
2359/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 632, kde se uvádí,
že kupní smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy,
tzn. která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího
zástavního dlužníka k zástavě, je neplatná).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobkyni by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ náležela
náhrada nákladů dovolacího řízení, pokud by podala prostřednictvím svého
právního zástupce řádné vyjádření k dovolání. Jím podané vyjádření k dovolání
však pro svou stručnost nelze za prostředek potřebný k účelnému uplatnění práva
ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ pokládat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu