22 Cdo 3950/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobců: a) J. O., a b) MUDr. V. O., zastoupených advokátem,
proti žalovaným: 1) J. R., a 2) B. R., zastoupeným advokátem, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 151/97,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc, ze
dne 31. března 2008, č. j. 40 Co 285/2007-609, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že točité schodiště s betonovými
nástupnicemi je součástí jejich domu (nikoliv domu žalovaných). Okresní soud v
Jeseníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 5 C
151/97-567, zamítl žalobu „na určení, že točité schodiště s betonovými
nástupnicemi umístěné v objektu č. p. 171 za nosnými zdmi tohoto domu na
stavební parcele č. 119 v k. ú. J., je součástí domu č. p. 171 na stavební
parcele č. 119 v k. ú. J.“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v tamním katastru nemovitostí jsou
podle listu vlastnictví č. 957 žalobci bezpodílovými spoluvlastníky domu č. p.
171 se zastavěným pozemkem p. č. 119 a podle listu vlastnictví č. 973 jsou
žalovaní bezpodílovými spoluvlastníky domu č. p. 170 se zastavěnou plochou p.
č. 118. Oba domy na sebe navazují společnou štítovou zdí. Soud zjistil, že
půlkruhové točité schodiště je stavebně umístěno při společné zdi obou domů,
půdorysně leží na parcele žalobců č. 119 a je jediným komunikačním schodištěm
umožňujícím přístup do jednotlivých podlaží domu žalovaných č. p. 170; v domě
žalobců č. p. 171 se nachází jiné schodiště umožňující komunikaci mezi
jednotlivými podlažími tohoto domu. Dospěl k závěru, že předmětné schodiště
bylo vybudováno zároveň se stavbou domu nynějšího popisného čísla 170
a k tomuto domu tak bylo a je stavebnětechnicky určeno; tento závěr potvrzuje
skutečnost, že jiné komunikační možnosti mezi jednotlivými patry v tomto domě
nebyly zbudovány. V domě č. p. 171 bylo od počátku jeho výstavby v roce 1840
vybudováno schodiště jiné a je používáno i v dnešní době. Soud dále vyšel z
poznatku, že oba domy měly od doby jejich výstavby do doby jejich koupě
účastníky řízení v roce 1990, s jedinou výjimkou, vždy shodného vlastníka.
Uzavřel, že sporné schodiště je součástí domu č. p. 170 ve vlastnictví
žalovaných.
Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 40 Co 285/2007-609, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právními závěry se zcela
ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomínají, že sporné schodiště nacházející se půdorysně na jejich pozemku
bylo původně přístupné z obou domů a že jen v důsledku neoprávněné stavby
provedené žalovanými došlo ke změně spočívající v tom, že původní vstupy na
toto schodiště z domu č. p. 171 byly zazděny; neoprávněnost takového zásahu
dokládá rozhodnutí Okresního úřadu v J. z 10. 1. 2000. V době převodu domů na
účastníky bylo tedy předmětné schodiště užíváno ve prospěch uživatelů obou
domů. V této souvislosti namítají nesprávnou aplikaci § 120 občanského zákoníku
(„ObčZ“) soudem, který uzavřel, že předmětné točité schodiště je součástí domu
žalovaných, a k pojmu součást věci poukazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98 a 22 Cdo 2250/99. Připomínají, že podle § 120 ObčZ je
součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž
by se tím věc znehodnotila. K tomu dodávají, že v době rozhodování soudu
předmětné schodiště již sloužilo pouze ke komunikaci uvnitř domu č. p. 170,
avšak že tento stav byl nastolen pouze v důsledku neoprávněné stavby provedené
žalovanými, tedy v důsledku zazdění vstupů na schodiště domu č. p. 171. Dále
poukazují na to, že mezi účastníky řízení je veden další, dosud neukončený
soudní spor u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 218/92, v rámci něhož
byl vypracován znalecký posudek a z něj plyne, že hranici mezi pozemky č. 118 a
č. 119 určuje osa společné štítové zdi. Z toho nutno učinit závěr, že se
předmětné schodiště nachází až za společnou štítovou zdí, tedy až v objektu
žalobců; přesto soud určil, že schodiště je součástí domu žalovaných. Dovolatelé se, pokud jde o společnou štítovou zeď, domnívají, že dosud v soudní
praxi nebyla řešena otázka „týkající se původně společné součásti zajišťující
komunikaci dvou samostatně vlastnicky převedených domů, když navíc půdorysně
takováto součást je uvnitř domu a na pozemku cizích vlastníků, kde jen v
důsledku nepovolených úprav došlo k zamezení komunikace a přístupu ke schodišti
ze sousedního domu“. Rozhodnutím soudu, že předmětné schodiště je součástí domu
žalovaných, došlo u žalobců ke znehodnocení jejich věci, která nemůže být
užívána v plné míře k původnímu účelu. Úvaha soudu je takto zjevně nepřiměřená,
rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím zásadním, judikaturně přesahuje
význam daného sporu a má význam pro širší okruh případů. Dovolatelé dále
namítají skutečnost, že soud prvního stupně nepovolil doplnění dokazování
znaleckým posouzením otázky, zda předmětné schodiště je součásti toho či onoho
domu. Sami si nechali vypracovat 25. 6. 2008 Ing. K. znalecký posudek, z něhož,
stejně jako z posudku znalce Ing. S., plyne, že předmětné schodiště se nachází
v jejich domě č. p. 171, je tudíž součástí tohoto domu, který staticky
zatěžuje.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod
č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck – dále též jen „Soubor rozhodnutí“). Protože
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K
okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (s výjimkou případu,
kdy tato vada je založena nesprávným výkladem právního předpisu) nebo že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, Soubor rozhodnutí č. C 3080).
V dané věci by přípustnost dovolání přicházela do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ; napadené rozhodnutí však není rozhodnutím po právní stránce
zásadním.
Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno,
aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 odst. 1 ObčZ).
V dané věci činí podle dovolatele z napadeného rozsudku rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní právní význam posouzení, kterého domu je schodiště
součástí. Problém spočívá v tom, že schodiště sloužilo po nějaký čas oběma
domům,
a tak pro oba tyto domy platí, že schodiště „nemůže být odděleno, aniž by se
tím věc znehodnotila“. Tato samotná skutečnost však pro vymezení součásti věci
nestačí; součástí věci je jen ten objekt, který k ní „podle její povahy
náleží“. Podle skutkového zjištění činěného v nalézacím řízení, jímž je
dovolací soud vázán (viz výše) však schodiště bylo vybudováno v době, kdy dům
ve vlastnictví dovolatelů neexistoval; potom ovšem úvaha, že schodiště patří k
domu ve vlastnictví žalovaných, není zjevně nepřiměřená. Navíc judikatura
dovolacího soudu zdůrazňuje, že je tu řada mezních případů, ve kterých může
posouzení toho, co je součástí či příslušenstvím věci, působit potíže; v
takových případech je dán prostor pro úvahu soudu, kterou lze v dovolacím
řízení zpochybnit jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č.
14/2004). Úvaha, že schodiště je součástí domu, kterému sloužilo dříve, zjevně
nepřiměřená není.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spačil, CSc., v. r.
předseda senátu