22 Cdo 397/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci
žalobkyní: A) R. S., a B) M. W., obou zastoupených advokátem, proti žalované
označené jako Č. r. – S. n. m. B., s. p. v likvidaci, o určení vlastnictví,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 59/95, o dovolání žalobkyní
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2002, č. j. 20 Co
213/2002-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2002, č. j. 20 Co 213/2002-116,
a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2002, č. j. 37 C 59/95-96,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna
2002, č. j. 37 C 59/95-96, určil, že „žalobkyně jsou spoluvlastnicemi
nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí katastrálního úřadu Brno město
pro obec B. m. k. ú. Č. p. a to pozemku p. č. 3541 o výměře 471 m2 domu č. p.
313 na pozemku p. č. 3541, a to každá k ideální ¼ těchto nemovitostí“, a
rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů nejprve dovodil, že
žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a poté dospěl k
závěru, že vlastnictví k nemovitostem nepřešlo na stát ani podle § 5 vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. na základě rozhodnutí
bývalého MěNV v B. z 26. 2. 1964, ani v důsledku jejich opuštění podle § 453
odst. 2 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, a tak vlastnické právo
zůstalo žalobkyním zachováno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17. září 2002, č. j. 20 Co 213/2002-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dospěl totiž k závěru, že sporné nemovitosti přešly do vlastnictví státu jako
věci opuštěné, jelikož žalobkyně o ně po dobu nejméně 20 let neprojevily žádný
zájem a tím daly jednoznačně najevo, že své vlastnické právo nehodlají
uplatňovat. Pokud tedy Národní výbor B. ve svém dopisu ze 14. 11. 1989
konstatoval, že nemovitosti jako věci opuštěné připadají státu, jedná se o
důvodné stanovisko a na tomto základě bylo právem v tehdejší evidenci
nemovitostí zapsáno vlastnictví státu.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně dovolání, v němž namítly, že dovolací
soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, když považoval sporné
nemovitosti za věci opuštěné. Tuto námitku podrobně rozvedly a navrhly, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“) a že splňuje náležitosti uvedené v § 241 a § 241a OSŘ,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Poté dospěl k závěru,
že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 21a odst. 1 OSŘ za stát před soudem vystupuje organizační složka státu
příslušná podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Soud je v
občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je
podle uvedeného zákona příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a
s touto složkou jedná. Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již před účinností
zákona č. 219/2000 Sb. a na něj navazující novely občanského soudního řádu
provedené zákonem č. 220/2000 Sb. soudní praxe dovodila, že státní podnik není
oprávněn jednat v občanském soudním řízení jménem státu (rozsudek dovolacího
soudu z 6. 3. 1996, sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněný pod č. R 3/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím spíše pak tento závěr platí za současné
právní úpravy, když podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. mají státní
podniky, které jsou právnickými osobami (srov. též § 2 odst. 1 zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku), postavení organizační složky státu pouze při
hospodaření s jeho majetkem. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12,
pod č. C 865.
V daném případě upřesnily žalobkyně označení žalované strany podáním z 11. 12.
2000 na č. l. 69 spisu jako „Č. r. – S. n. m. B., s. p. – v likvidaci “. Soudy
obou stupňů toto označení akceptovaly a nadále v řízení jednaly s uvedeným
státním podnikem jako s organizační složkou státu ve smyslu § 21a odst. 1 OSŘ.
Tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a k té – jak bylo uvedeno – přihlédne dovolací soud, i když nebyla v
dovolání uplatněna. Proto byly podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst.
3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.