22 Cdo 3984/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně O., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1)
K. Š., 2) J. Š., 3) Ing. G. Š., zastoupeným advokátem a 4) A. Š., zastoupené
advokátem, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 124/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) na náhradě
nákladů dovolacího řízení 8 806,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže uvedených
pozemků, když v příslušném katastru nemovitostí jsou jako jejich spoluvlastníci
zapsáni žalovaní, jimž byly vydány v restituci.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června
2002, č. j. 15 C 111/2001-88, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je
vlastnicí pozemků identifikovaných geometrickým plánem č. 803-651/2001,
2232-651/2001, vypracovaným 2. 1. 2002 Ing. J. N. a ověřeným Katastrálním
úřadem P. 14. 1. 2002, podrobně specifikovaných podle parcelních čísel a výměr
ve výroku pod bodem I. rozsudku, vedených v katastru nemovitostí pro
katastrální území S., obec P. a v evidenci nemovitostí pro katastrální území J.
Dále rozhodl o nákladech řízení. Žalobu zamítl jednak proto, že ohledně části
sporných pozemkových parcel nebyli žalovaní ve sporu pasivně legitimováni, ve
zbývající části vyšel ze závěru, že žalovaní získali sporné pozemkové parcely
platně na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o náhradě
některých majetkových křivd (dále „restituční zákon“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března
2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 22 Cdo 1361/2003-164, zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 15 C
124/2004-405, ve znění opravného usnesení ze dne 26. září 2006, č. j. 15 C
124/2004-421, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobu na určení, že žalobkyně je
vlastníkem pozemků parcelní č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5,
1338/11, 1338/12, 1338/17, 1338/20, 1338/21, 1338/22, 1338/23, zapsaných na
listu vlastnictví č. 846, vedeném Katastrálním úřadem pro m. P., katastrální
pracoviště P., pro katastrální území J., obec P., okres hlavní město P.“ a
výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, „že žalobkyně je vlastníkem
pozemku parcelní č. 2744, zapsaného na listu vlastnictví č. 1748, vedeném
Katastrálním úřadem pro m. P., katastrální pracoviště P., pro katastrální území
S., obec P., okres m. P.“. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech
řízení. Uzavřel, že žalobkyně ani v opakovaném řízení svoje vlastnické právo k
předmětným pozemkům neprokázala a není proto k podání určovací žaloby aktivně
legitimována; i v případě, že by některý z pozemků do privatizace P. p. a m.,
s. p. (dále „PPM“) zahrnut byl – což nebylo prokázáno – nestalo by se tak
platně. Odkázal kromě dalšího na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
160/2003, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/01.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. února 2007, č.
j. 21 Co 524/2006-436, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. S ohledem na námitku žalobkyně, že soud prvního
stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy, zopakoval důkaz přečtením obsahu
privatizačního projektu č. 7047 PPM. Dále posoudil řízení před soudem prvního
stupně z hlediska žalobkyní vytýkaných vad řízení. Konstatoval, že soud prvního
stupně nemohl zaujmout jiné stanovisko, než závěr o nedostatku aktivní
legitimace žalobkyně a o nutném zamítnutí jejího návrhu na určení vlastnictví k
předmětným nemovitostem. Jeho úvahy nad otázkou naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení vychází ze standardní a ustálené judikatury jak Nejvyššího,
tak Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spočívající v nesrozumitelnosti
pasáže týkající se čtení privatizačního projektu č. 7047 PPM; místo jasného
vyjádření právních závěrů odvolací soud „v podrobném“ odkázal na výklad
provedený soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil. Rozhodnutí
odvolacího soudu shledává „překvapivým“, neboť ačkoliv potvrdil zamítnutí
žaloby pro neprokázání vlastnictví žalobkyně, ta o tom nebyla před rozhodnutím
odvolacím soudem náležitě poučena. Poučovací povinnost soudu v tomto ohledu je
širší než jen poučení o riziku neunesení důkazního břemene. Dovolatelka dále
analyzuje rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho dílčím závěrům ve věci
samé z hlediska jeho zásadního právního významu, zejména pokud jde problematiku
věcné legitimace pro účely posouzení splnění podmínky existence naléhavého
právního zájmu. V podrobnostech pak rozvádí svoje právní úvahy k otázkám
naléhavého právního zájmu, k restitučnímu zákonodárství a k uplatňování
restitučních nároků z hlediska daného případu, které měl odvolací soud nad
rámec svého odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně v zájmu zákonnosti a
ústavnosti svého rozhodnutí sám učinit. Pokud se tak nestalo, a tomu nasvědčuje
jeho nedostatečná argumentace, pak sama tato okolnost zakládá další dovolací
důvod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání připomínají podmínky přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě neshledávají, přičemž dovolací
námitky žalobkyně nejsou takového rázu, aby přípustnost dovolání založily. V
podrobnostech odmítají její argumentaci, již obecně pokládají za nepřípadnou.
Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobkyně, nikoliv
tedy vlastnické právo žalovaných. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o
skutkové zjištění, že do privatizačního projektu v jeho aktualizované podobě
nebyly sporné nemovitosti zahrnuty a proto k nim žalobkyně nemohla nabýt
vlastnické právo; na tento názor pak odvolací soud odkázal.
V řízení následujícím po zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím
soudem se soudy v nalézacím řízení zabývaly pouze otázkou, zda je tu právní
titul, o který by bylo možno opřít vlastnické právo žalobce ke sporným
nemovitostem, a učinily závěr, že tomu tak není (jen na okraj se dodává, že
tento právní názor zaujal již soud prvního stupně, takže o překvapivé
rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska nemohlo jít). Žalobkyně opírala
své vlastnické právo o privatizační projekt, ve skutečnosti mělo jít patrně o
notářský zápis o založení akciové společnosti z 8. 12. 1993 (č. l. 182 spisu),
kterým byly do žalující akciové společnosti vloženy nemovitosti uvedené ve
shora zmíněném privatizačním projektu. Soudy v nalézacím řízení učinily
skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán (a které ostatně dovolatel
nezpochybňuje), že v tomto privatizačním projektu (tedy ve znění účinném ke dni
přechodu majetku na žalobkyni) nebyly sporné nemovitosti zahrnuty. Za této
situace nemůže založit přípustnost dovolání právní názor, že žalobkyně
neprokázala existenci právního důvodu nabytí vlastnického práva, neboť ani jiný
právní důvod než „privatizační projekt“ netvrdila. Otázka, zda vlastníky
sporných pozemků jsou žalovaní je za této situace nevýznamná (nejde o určení
jejich práva, ale o právo žalobkyně). K tvrzeným vadám řízení, na které žalobce
poukazuje, včetně údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu se
poznamenává, že k těmto vadám by bylo možno přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání. Navíc z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu
(který požadavek na jasné vyjádření právních závěrů v této části zcela
nenaplnil) je patrné, že i odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního
stupně, že do privatizačního projektu nebyly sporné pozemky zahrnuty a proto
jejich vlastnictví nemohla žalobkyně nabýt. Další právní úvahy, týkající se
případné neplatnosti úkonu, kterým mohla žalobkyně vlastnické právo nabýt,
resp. naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, byly za této
situace již nadbytečné a ani jejich případná nesprávnost by nemohla založit
přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud
je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšným žalovaným 1) – 3) vznikly
náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v
dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst.1 a § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 6500,- Kč a dále
paušální náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daní z přidané
hodnoty podle § 137 OSŘ ve výši 1406,- Kč, celkem tedy 8 806,- Kč. Úspěšné
žalované 4) vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za
zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí
podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18
odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 5
000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 %
daní z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1 007,- Kč, celkem tedy
6 307,- Kč.Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu