22 Cdo 4009/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci
žalobkyně L. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. U., o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 8 C 158/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. března 2007, č. j. 40 Co
101/2007-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
října 2006, č. j. 8 C 158/97-201, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí,
jež měli účastníci v BSM se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného:
osobní auto HONDA CIVIC, SPZ SUH 11-19 v hodnotě 6.100,- Kč, motocykl HONDA CB
750, SPZ SU 00-29 v hodnotě 8.000,- Kč, dvojlůžko, skříň třídílná s nadstavcem
a dva noční stolky v hodnotě 2.000,- Kč, koberce z kuchyně, pokoje, ložnice a
síně v hodnotě 1.000,- Kč, soustruh hrotový v hodnotě 4.000,- Kč, přívěs za
osobní auto obytný, skládací, SPZ 01-SU-13 podílem ½ v hodnotě 1.950,- Kč,
tedy věci v celkové hodnotě 23.050,- Kč.“ Výrokem pod bodem II. rozhodl, že
„žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na finanční vypořádání částku 67.742,-
Kč do 15ti dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod body III. a IV. soud
rozhodl o poplatkové povinnosti a o náhradě nákladů řízení státu a účastníků.
Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně
rozvedeno ke dni 10. 3. 1997 a po rozvodu manželství nedošlo k vypořádání
zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) dohodou, proto provedl
na návrh žalobkyně ve smyslu § 149 a § 150 občanského zákoníku („ObčZ“)
vypořádání soud. Vzal za prokázané, že do BSM ke dni rozvodu náležely movité
věci uvedené ve výroku rozsudku v hodnotě 23.050,- Kč a další movité věci v
hodnotě 29.300,- Kč, které žalovaný po rozvodu manželství prodal. Tento majetek
v celkové hodnotě 52.350,- Kč soud zahrnul do BSM. Každému účastníku by
náležela hodnota ve výši poloviny uvedené částky, tj. 26.175,- Kč, zvýšená o
polovinu vnosů ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného, tj. o
částku 41.567,- Kč. Vzhledem k tomu, že věci náležející do BSM měl v užívání
pouze žalovaný, přikázal mu je soud do výlučného vlastnictví a uložil mu
povinnost vyplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu a poloviny vnosů částku
67 742,- Kč. Nezahrnul do BSM položku č. 22 - 15 motocyklů „veteránů“, o
kterých žalobkyně tvrdila, že byly pořízené ze společných prostředků za trvání
manželství. Odůvodnil své závěry tím, že žalovaný prokázal zejména výpovědí jím
navržených svědků, že 14 motocyklů „veterán“ pouze opravoval a měl uskladněné
pro jiné vlastníky a sám vlastnil pouze motocykl ČZ175 černé barvy, který
získal v roce 1972 před uzavřením manželství. Soud považoval v tomto směru za
věrohodnější výpovědi svědků navržených žalovaným, kteří byli bez příbuzenského
vztahu k účastníkům, na rozdíl od svědků označených žalobkyní, kteří jejich
svědectví vyvraceli. Fotografie motocyklů předložené žalobkyní, které nebyly
kvalitní, a jejich stručný soupis nepovažoval za dostačující k jejich
identifikaci. Vzhledem k tomu, že žalovaný prokázal, že motocykly netvoří
součást BSM, neprovedl soud důkaz znaleckým posudkem ohledně jejich hodnoty.
Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k
odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 40 Co
101/2007-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky zůstala jediná sporná položka
č. 22, kterou tvořilo 14 žalobkyní vymezených motocyklů „veterán“. Na žalobkyni
pak leželo důkazní břemeno, že motocykly náležely do BSM, byly nabyty za trvání
manželství a na žalovaném prokázat skutečnosti to vylučující. V tomto směru
poukázal na rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2727/1999. Dospěl k závěru, že
žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Shledal hodnocení důkazů provedených
soudem prvního stupně zejména výpovědí svědků z hlediska jejich pravdivosti a
věrohodnosti jako správné a nezjistil v jejich hodnocení logický rozpor. Stejně
jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že z výpovědí svědků navržených
žalobkyní nelze učinit odpovídající závěr o tom, že sporné motocykly byly
součástí BSM. Neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, že výpovědi
svědků navržených žalobkyní lze považovat za nevěrohodné pro jejich příbuzenský
poměr k žalobkyni. Usoudil, že z výpovědi svědků navržených žalovaným lze
dospět k závěru, že pro ně žalovaný prováděl opravy motocyklů „veterán“ a za
tím účelem je uskladňoval v prostorách své nemovitosti. Ztotožnil se i se
závěry soudu prvního stupně, že provádění dalších důkazů navržených žalobkyní
by nebylo účelné, neboť by nevedly ke zjištění relevantních skutečností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Napadá
rozhodnutí odvolacího soudu v tom směru, že do vypořádání BSM nezahrnul položku
č. 22 – motocykly “veterán“. Základní pochybení odvolacího soudu spatřuje v
tom, že se domníval, že na ní leží důkazní břemeno prokázat, že věci náleží do
BSM, ačkoliv správně důkazní břemeno leží na tom, kdo tvrdí, že tomu tak není,
tj. na žalovaném. Má za to, že jí navržení svědci prokázali, že motocykly byly
nabyty za trvání manželství, že byly umístěny v jejich domě a že se žalovaný s
nimi účastnil veteránských soutěží a přehlídek, za které obdržel různé diplomy.
Již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že soud prvního
stupně hodnotil výpovědi svědků navržených žalovaným nekriticky a neustanovil
znalce k vypracování znaleckého ocenění motocyklů. Krajský soud sice uvedl, že
v řízení o vypořádání BSM není soud vázán návrhy účastníků a musí zjistit vše,
co do ke dni zániku BSM do něj náleželo, ale touto zásadou se neřídil a zatížil
tak řízení vadou, jejíž nápravy se žalobkyně domáhá. Navíc nepovažoval za
potřebné (stejně jako soud prvního stupně) provádění dalších důkazů k určení,
že motocykly jsou vlastnictvím někoho jiného než žalovaného a nenáleží do BSM.
Neověřil si, zda žalovaným původně navržený svědek F., pro kterého měl žalovaný
opravovat 4 kusy veteránů, jenž v mezidobí zemřel, skutečně uvedené
motocykly vlastnil. Žalobkyně namítá, že ohledně těchto 4 kusů motocyklů nebylo
dokazování úplné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v daném případě postupoval
v rozporu s právem a obvyklou soudní praxí, navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je
naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelka uvádí jen jedinou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno
dovolání připustit, a to rozložení důkazního břemene ve sporu o vypořádání BSM.
Tuto otázku však odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Tak v rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3698, se uvádí: „Na
účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží
důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí
prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze společného jmění
vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností“ (to platí i o
řízení o vypořádání BSM). V daném případě bylo tedy na žalobkyni, aby
prokázala, že motocykly nabyl některý z účastníků do vlastnictví za trvání
manželství; takto uvažoval i odvolací soud. Pokud dovolatelka tvrdí, že toto
důkazní břemeno (v rozporu se závěry odvolacího soudu) unesla, pak jde již o
námitku nesprávného skutkového zjištění (§ 241a odst. 3 OSŘ), kterou, jak
uvedeno výše, nelze v tomto řízení uplatnit.
Dovolatelka též vytýká, že odvolací soud sice konstatoval, že soud musí z
vlastní iniciativy zjistit majetek náležející do BSM, avšak touto zásadou se
neřídil. K tomu je však třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu považuje
uvedenou zásadu za překonanou a vychází z toho, že soud sice není vázán návrhy
účastníků na způsob vypořádání, je však vázán označením majetku, který má být
vypořádán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo
684/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2944).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2008
JUDr. Jiří S p á č i l, v. r.
předseda senátu