22 Cdo 4057/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO:
69797111, proti žalované PROTECO nářadí s. r. o., se sídlem v Praze 5 –
Smíchově, Radlická 2487/99, IČO: 47453630, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem,
MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vydání věci,
vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 50/2013, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
června 2015, č. j. 26 Co 205/2015-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 25. 2. 2015, č. j. 12 C 50/2013-129, uložil žalované povinnost vydat
žalobkyni 32 pískovcových dílů v rozhodnutí blíže specifikovaných (dále jen
„předmětné věci“), které byly původně zhotoveny pro schodiště před kostel
Nanebevzetí Panny Marie v Neratově (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 26 Co 205/2015-164, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti vydat 32 pískovcových dílů
původně zhotovených pro schodiště před kostel Nanebevzetí Panny Marie v
Neratově zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní
otázka spočívá v tom, zda pískovcové díly jsou v právním smyslu souborem
movitých věcí, nebo jsou součástí pozemku, na kterém jsou momentálně umístěny.
Odvolací soud se snažil navodit dojem, že v dané věci jde o zakomponování
vcelku běžných pískovcových dílů do nové zahradní stavby, k němuž v minulosti
došlo. Zcela však opominul historickou a kulturní hodnotu předmětných dílů,
jakož i způsob, jak o těchto dílech bylo dosud mezi dotčenými osobami jednáno.
Odvolací soud staví své hodnocení na předpokladu, že osud pískovcových dílů
nijak neovlivnily společenské a politické změny po roce 1989, když před rokem
1989 nebylo reálné předpokládat restituci zámku, obnovu kostela v Neratově,
jakož i církevní restituce. Uvedené díly nejsou běžným stavebním materiálem,
který trvale přirostl k pozemku, na který byl postaven, ale jsou významným
uměleckým dílem zhotoveným pro jiné místo a zároveň předmětem restitučního
procesu, ve kterém má dojít k nápravě majetkových křivd. Odvolací soud zcela
opomenul jednání při předání areálu zámku Skalka, kdy bylo zjevné, že jednající
strany pískovcové díly za součást pozemku nepokládají. Nelze učinit právní
závěr v rozporu s výslovně projeveným jednáním, tedy že se uvedené díly staly
součástí pozemku. Ani žalovaný nepokládal uvedené díly za součást pozemku a
takový výklad připustil až na dotaz odvolacího soudu. Pro úplnost pak žalobkyně
nesouhlasí ani s případnou námitkou vydržení. S ohledem na uvedené navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Odvolací soud jednoznačně a argumentačně dobře
podložil závěr, že balustráda je drobnou zahradní stavbou, která se vůlí
vlastníka stala trvalou součástí pozemku. Bylo prokázáno, že bez betonového
základu by nemohla být balustráda na pozemek umístěna. Ukotvení na betonový
základ je učiněno tak, že jednotlivé díly byly osazeny na trnech vystupujících
z betonového základu a zatmeleny. Umístění balustrády v zahradě u zámku Skalka
nemělo být přitom dočasným, nýbrž trvalým řešením. Nikdo nezpochybňuje
historickou a kulturní hodnotu balustrády, nicméně rozsudek je postaven na tom,
že se nejedná o movitou věc, ale o věc nemovitou pevně spojenou s pozemkem,
kulturní a historická hodnota v tom nehraje žádnou roli. Rozhodující nejsou ani
společenské poměry, přičemž stát mohl ještě před vydáním zámku v restituci
balustrádu demontovat. Žalovanou nijak nezavazuje dohoda mezi státem a
restituenty a to, co si tehdy účastníci restitučního řízení mysleli, není pro
posouzení povahy věci rozhodující. Žalovaná areál zámku Skalka nabyla v roce
1998, a proto i kdyby byla balustráda věcí movitou, vlastnické právo k ní by
vydržela. Jelikož se jednoznačně nejedná o movitou věc, a i kdyby tomu tak
bylo, žalovaná by balustrádu nabyla vydržením, byla žaloba zcela správně
zamítnuta. Nadto dovolání není přípustné. S ohledem na uvedené navrhuje, aby
dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v
poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 o. z.
Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro
vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby. Vznik vlastnického práva se nicméně posuzuje podle
dosavadních právních předpisů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se
má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě
rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka
řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když toliko uvádí, že „soudem
vyřešené právní otázky v daném případě mají být dovolacím soudem posouzeny
jinak“ ve smyslu opačně. To však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s.
ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla
(dovolacím soudem) posouzena jinak“.
Přípustnost dovolání by pak nemohla založit ani dovolací argumentace, neboť
není způsobilá zpochybnit závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího
soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že v posuzovaném případě se
nejedná o 32 samostatných pískovcových dílů, nýbrž jde ve skutečnosti o
balustrádu z těchto jednotlivých dílů složenou, která byla pevně připevněna k
betonovému základu umístěnému na pozemku ve vlastnictví žalované. Odvolací soud
shledal, že s ohledem na pevné připojení k betonovému základu není balustráda
souborem samostatných movitých věcí, které by bylo možné žalobkyni vydat.
Dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že balustráda není souborem
samostatných movitých věcí, nebyla v dovolání schopna zpochybnit relevantními
právními argumenty. Dovolací soud pak připomíná, že je skutkovým zjištěním
odvolacího soudu ohledně pevného spojení balustrády s betonovým základem vázán,
a proto není oprávněn správnost tohoto právního závěru v dovolacím řízení
jakkoliv přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Dovolací soud k uvedenému podotýká, že s ohledem na předmět sporu nebylo v
posuzované věci nezbytné dále zkoumat, zdali je balustráda – podle závěrů
odvolacího soudu pevně připojená na betonový základ – samostatnou věcí v
právním slova smyslu (věcí nemovitou) či je toliko součástí pozemku, na němž
stojí, neboť tato právní kvalifikace není pro vyřešení předmětu sporu
podstatná; v obou případech by totiž muselo dojít k zamítnutí žaloby, jestliže
se žalobkyně domáhala vydání jednotlivých částí balustrády představujících
podle tvrzení žalobkyně samostatné movité věci. To ovšem nelze vykládat tak, že
by dovolací soud jakkoliv bez dalšího aproboval právní posouzení odvolacího
soudu, že balustráda je toliko součástí pozemku, na němž se nachází, a že jsou
nedůvodné argumenty (zejména historická a kulturní hodnota balustrády, resp.
jednotlivých jejich dílů, historické souvislosti, jakož i vůle stran při
restituci pozemku v roce 1992), jimiž žalobkyně zpochybnila právní posouzení
balustrády jakožto součásti pozemku, na němž balustráda stojí.
Jelikož dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu