22 Cdo 4253/2014

22 Cdo 4253/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve

věci žalobkyně SWISS BLOK, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 118,

identifikační číslo osoby 25526618, zastoupené Mgr. Romanem Vladykou, advokátem

se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované BROJAN, spol. s r. o., se

sídlem v Rosicích, Zámecká 169, identifikační číslo osoby 63485761, zastoupené

JUDr. Václavem Pumprlou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o vydání věcí,

vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 24 C 54/2013, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 13

Co 35/2014-1034, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 13 Co

35/2014-1034, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem uvedeným shora změnil rozsudek

Okresního soudu Brno – venkov ze dne 13. prosince 2013, č. j. 24 C 54/2013-895,

kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě na vydání skladovacích nádrží a

výdejních stojanů včetně rozvodů a příslušenství (dále jen „sporné věci“), tak,

že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel z tohoto skutkového stavu: Jde o spor o

vydání zařízení sloužícího k provozu čerpací stanice pohonných hmot v L.;

sporné věci prodal původní vlastník čerpací stanice společnost Belis, s. r. o.,

dne 30. listopadu 2001 třetí osobě, společnosti BEC, a. s. Na majetek původního

vlastníka, Belis s. r. o., byl později prohlášen konkurs, a do konkursní

podstaty byly zahrnuty i sporné věci; na základě vylučovací žaloby, podané

společností BEC, a. s., byly však rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2007, č. j. 55 Cm 137/2002-105, z konkursní podstaty vyloučeny. Téhož

roku je nabyl žalobce, který se chopil jejich držby a pronajímal je třetí

osobě, a to až do doby, než se jejich držby chopila žalovaná. Dne 25. července 2012 prodal správce konkursní podstaty společnosti Belis, s. r. o. žalované soubor věcí tvořící uvedenou čerpací stanici; ve článku I., bodu

3 smlouvy však bylo výslovně uvedeno, že sporné věci nejsou předmětem převodu. Dne 3. září 2012 se žalovaná bez dohody s žalobkyní a bez jejího souhlasu

chopila užívání sporných věcí, které užívá spolu s čerpací stanicí. Mezi

účastníky vznikl spor o to, zda sporné věci jsou součástí čerpací stanice (a

tedy patří její vlastnici - žalované), nebo zda jde o samostatné věci, patřící

žalobkyni. Soud prvního stupně žalobě na vydání věcí žalobkyni vyhověl. Uvedl, že tyto

věci – přísně vzato – by tvořily součást čerpací stanice (viz rozhodnutí

Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 130/2004), a tak by smlouvy o jejich

převodu měly být neplatné. Vzal však v úvahu rozhodnutí Krajského soudu v Brně

o vylučovací žalobě ohledně sporných věcí, deklarující vlastnictví předchůdce

žalobkyně, které mělo za následek, že správce konkursní podstaty nebyl oprávněn

je prodat žalované. Přihlédl též ke smlouvě mezi správcem a žalovanou, ve které

se uvádí, že tyto věci nejsou předmětem prodeje, a poté, co odkázal na

judikaturu týkající se legitimního očekávání (věc Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS

525/02) a pokud možno shodného řešení totožných předběžných otázek ve více

řízeních, dovodil, že se žalovaná vlastnicí sporných věcí stát nemohla, a že

jejich vlastnicí je žalobkyně. K odvolání žalované Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobu zamítl. Věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.); to odůvodnil odkazem na § 3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.). Nezabýval se proto aplikací § 508 o. z., jak navrhovala žalovaná. Předestřel řešení problematiky součásti věci v rozhodnutích Nejvyššího soudu

sp. zn.

22 Cdo 1934/2011, 25 Cdo 770/98 a 21 Cdo 230/2010, a upozornil na shora

zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; učinil závěr, že sporné věci

tvoří nesamostatnou součást čerpací stanice, nemohly být samostatně převáděny a

žalobkyně se tak nemohla stát jejich vlastnicí. Na tom nic nemění ani to, že

žalovaná zakoupila čerpací stanici za cenu, která nezahrnovala sporné věci. K ochraně legitimního očekávání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí o vyloučení

sporných věcí z konkurzní podstaty, ve kterém smlouva z 30. 11. 2001 (která

stála na počátku řetězce převodů sporných věcí) byla posouzena jako platná,

vycházelo z tvrzení (tehdejších) účastníků řízení, a navíc vybočovalo z výše

zmíněné ustálené a publikované judikatury ohledně součásti věci. Odkazy na

rozhodnutí Ústavního soudu, kterými podepřel své rozhodnutí soud prvního

stupně, shledal nepřípadnými, neboť se v nich řeší jiné otázky než v tomto

řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně rozsáhlé dovolání (37 stran). Nastoluje celkem 10 otázek, které podle jejího mínění činí dovolání přípustným

podle § 237 o. s. ř. Především má jít o to, kdy a za jakých podmínek je čerpací

stanice jedinou věcí, resp. zda jde o věc složenou, jejíž součásti si

zachovávají samostatnost jako věci; podobnou otázku klade u skladovacích nádrží

pohonných hmot a výdejních stojanů. Táže se též, zda lze o povaze skladovacích

nádrží nebo výdejních stojanů rozhodnout, aniž by se soud zabýval jejich

reálným umístěním a propojením, a zda tak lze učinit bez místního šetření či

znaleckého posudku. Dovolatelka dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval po 1. 1. 2014, měl na věc aplikovat občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Dále klade

otázky, zda je třeba poskytnout ochranu tzv. lepšímu právu, zda jsou hodny

ochrany legitimní očekávání a dlouhodobě trvající dobrá víra, zda soudy mají

rozhodovat spravedlivě a promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zda je nutné, aby

se soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí se všemi – byť nesprávnými –

námitkami účastníků. Některé z těchto otázek nebyly dovolacím soudem dosud

řešeny, jiné řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou. Obsah dovolání, jakož i obsah vyjádření k němu, čítajícího 40 stran, a obsah

repliky jsou účastníkům i odvolacímu soudu známy, jsou součástí spisu, a proto

na ně dovolací soud z důvodu procesní ekonomie odkazuje.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále

stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se

práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z

nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle

dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o

tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické

zařazení § 1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím

vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc

zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě,

že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem

(např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané

věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tento závěr vyslovil dovolací soud již v

rozsudku ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 5107/2014; byť v době, kdy

odvolací soud rozhodoval, mu právní názor Nejvyššího soudu nemohl být znám, je

jeho rozhodnutí objektivně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Současně

odvolací soud plně nezohlednil níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu

týkající se právních osudů oddělitelné součásti věci; jeho rozhodnutí tak není

v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a dovolání je tak přípustné. K podstatě věci dovolací soud především uvádí, že věc je značně komplikovaná

proto, že v minulosti byly sporné věci opakovaně předmětem právních jednání a

„převodů“ vlastnického práva k nim, ač nebylo jisté, zda šlo o samostatné věci

či jen součásti věci; dále je tu i dřívější pravomocné rozhodnutí soudu, které

je za samostatné věci označilo, a napadené rozhodnutí, které vychází z toho, že

o samostatné věci nešlo. Vytvořil se tak komplikovaný vztah mezi účastníky,

charakterizovaný konfliktem mezi chráněnými hodnotami, jako je důvěra ve

správnost pravomocného rozhodnutí soudu, respektování pravidel o tom, co je

součást věci a jaký je její právní režim a ochranou práv nabytých v dobré víře. Za této situace je zjevné, že řešení této věci nemůže být tzv. precedenční, ale

musí vycházet z jejích individuálních zvláštností. „Mnohé případy a jejich

specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však

nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,

jakkoliv se to může jevit složité. Individuální okolnosti každého případu je

nutné posuzovat též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,

které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení

spravedlivého řešení“ (viz např.

nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2011,

sp. zn. IV. ÚS 2842/10). Žaloba na vydání věci může být úspěšná, má-li žalobce právo na vydání věci;

zpravidla jde o vlastnické právo, může však jít i o obligační právo (např. vrácení vypůjčené věci). V daném případě žalobce popsal skutkové okolnosti, o

které nárok opírá; právně jej kvalifikoval jako nárok vlastnický, touto

kvalifikací však soud není vázán (iura novit curia). Dovolatelka tvrdí, že sporné věci jsou samostatnými věcmi a žalobu opírá o

vlastnické právo; popírá, že by šlo o součásti čerpací stanice. Požaduje, aby

dovolací soud řešil otázku, zda jsou tyto věci samostatným předmětem práva či

součástí čerpací stanice. K tomu dovolací soud uvádí:

Nelze řešit jako obecnou právní otázku, za jakých podmínek je čerpací stanice

jedinou věcí, resp. zda jde o věc složenou, jejíž součásti si zachovávají

samostatnost jako věci, a zda jsou součástí stanice skladovací nádrže pohonných

hmot a výdejní stojany. I když zpravidla tomu tak bude (k tomu viz zmíněné

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2004, sp. zn. 5 Afs

130/2004), nemusí to platit bezvýjimečně; vždy záleží na konkrétním posouzení

věci. Jestliže účastník tvrdí, že věc sloužící čerpací stanici není její

součástí, a toto tvrzení zdůvodní, musí se jím soud zabývat. Obdobné funkční vazby jako mezi věcí a její součástí vznikají mezi věcí a jejím

příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a

možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. I faktické

oddělení příslušenství může mít vliv na funkčnost věci hlavní (např. vyklizení

zařízení a nábytku z domu má vliv na jeho užívání k bydlení, ztráta klíče může

mít za následek dočasnou nemožnost dům užívat, klíč je bez domu bezcenný). Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech

činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových

případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci; v zásadě záleží na

úvaze soudu, kterou může dovolací soud zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená

(viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo

1964/2003, Soubor č. C 2468, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009,

sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). Úvaha soudu musí být opřena o skutková zjištění;

jestliže jedna ze stran popírá, že určitý předmět je jen součástí jiné věci,

musí se soud s touto námitkou vyrovnat. To, jaké důkazy provede, je věcí

rozhodnutí soudu (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); neprovede-li však navržený důkaz

znaleckým posudkem či ohledáním sporné věci, musí vysvětlit, proč tak učinil. V

dané věci odvolací soud vysvětlil, proč považuje sporné věci za součást stanice

čerpacích hmot; přesto, že jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, bylo – i v

případě správnosti této úvahy - třeba ještě zvážit, zda jde o součásti

oddělitelné či nikoliv (takové zjištění je nutné pro posouzení možnosti domáhat

se vydání věcí - viz níže); takové zjištění by se bez znalce neobešlo, a pokud

již bude třeba dokazování podle § 127 o. s. ř.

provést, měl by se znalec

vyjádřit i k míře sounáležitosti sporných věcí a stanice, a tak poskytnout

nezpochybnitelný skutkový podklad k posouzení věci. V dané věci to znamená, že v dalším řízení soud zváží, zda žalobkyní tvrzené

skutečnosti jsou takové povahy, že zpochybňují to, že sporné věci jsou

součástmi čerpací stanice, a v kladném případě k této otázce provede další

dokazování. Protože tu půjde o případ, kdy rozhodnutí závidí na posouzení

skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, bude soud postupovat podle §

127 a násl. o. s. ř. K otázce, zda sporné věci mohou mít samostatný právní osud a zda má žalobkyně

právo na jejich vydání, i když půjde o pouhé součásti čerpací stanice:

Zásada, že součást věci nemůže sdílet jiný právní osud než věc, platí především

pro vlastnické vztahy; chování, týkající se této věci, může být předmětem

relativních právních vztahů. To ovšem předpokládá, že součást věci lze

identifikovat a že ji lze oddělit (např. motor automobilu), a tak je možná

existence nároku na oddělení od „mateřské“ věci (srov. římskoprávní actio ad

exhibendum). Věci totiž mohou být – s ohledem na jejich součásti – dělitelné a

nedělitelné (k tomu viz Sedláček, J.: Občanské právo československé. Všeobecné

nauky. Brno 1931, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 215 a násl.; Krčmář, J. Právo

občanské. IV. vydání, díl I., Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 178;

Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges,

2014, svazek III., s. 294 a násl.). Nedělitelné jsou nejen věci, u kterých

fyzické rozdělení není vůbec možné, ale i takové věci, jejichž hodnota by se

rozdělením podstatně snížila (srov. obdobně § 1144 o. z.). Nejvyšší soud též uvedl: „Výrok soudního rozhodnutí, týkající se věci hlavní,

jímž je ukládána povinnost nebo deklarováno určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, dopadá i na součásti věci hlavní, ledaže z identifikace věci

ve výroku rozhodnutí nepochybně vyplývá, že se rozhodnutí na součást věci

hlavní nevztahuje. Jestliže součást věci nemá být předmětem povinnosti nebo

určení práva či právního vztahu, je nutné uvedenou skutečnost ve výroku

rozhodnutí vyslovit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný např. v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu pod č. C 1055). I doposud neoddělená, leč oddělitelná součást

věci může být (nepřímým) předmětem např. kupní smlouvy; tak pokud někdo prodá

doposud neoddělený, nicméně ve smlouvě konkretizovaný motor z automobilu,

vzniká prodávajícímu povinnost tento motor oddělit a předat do vlastnictví

kupujícího. I když vlastnické právo nemůže kupujícímu vzniknout dříve, než je

motor oddělen, přece jen může být i coby neoddělená součást předmětem kupní

smlouvy. Stejně tak jestliže někdo neoprávněně zabuduje do své věci cizí věc

tak, že se z ní stane nesamostatná, avšak oddělitelná součást, nabude k ní sice

vlastnické právo (jde již jen o součást jiné věci), je však povinen ji oddělit

a vydat původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo se oddělením věci obnoví.

Z uvedeného vyplývá závěr: to, že určitá věc je oddělitelnou součást jiné věci,

nevylučuje žalobu na její vydání; takovou žalobu bude možno posoudit analogicky

podle § 1074 a násl. o. z. o umělém přírůstku. Dále je třeba vzít v potaz i výsledek řízení o vylučovací žalobě ohledně těchto

konkrétních sporných věcí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, se uvádí: „Povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i

soudy. Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také

z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k

předchozímu rozhodnutí. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup

považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu“. Soud samozřejmě

není předchozím rozhodnutím, řešícím stejnou otázku mezi jinými účastníky,

vázán, měl by se však s jeho závěry vyrovnat, hodlá-li věc posoudit jinak. Ústavní soud konstatoval: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné

otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla

řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat v úvahu legitimní očekávání

účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně

řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Pokud soud,

jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě

splněny jsou… bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu

a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla

jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí

vyložit, proč tak činí“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Na základě uvedených právních názorů dospívá dovolací soud k závěru, že pokud

byly sporné věci pravomocným rozhodnutím soudu (byť v rámci řešení předběžné

otázky, přičemž stranami byli předchůdci účastnic) shledány za samostatný

předmět právních vztahů (nikoliv tedy za součást čerpací stanice), bylo-li toto

rozhodnutí žalobkyni při nabývání sporných věcí známo a opírala-li o něj názor

o samostatnosti těchto věcí a z něj vycházející dobrou víru (předchůdce

žalované, správce konkursní podstaty, byl účastníkem řízení, ve kterém bylo

vydáno) a následně v kupní smlouvě, kterou žalovaná nabyla čerpací stanici,

byly výslovně z převodu vyloučeny, je třeba učinit závěr, že jde-li o

oddělitelné součásti čerpací stanice, má žalobkyně právo žádat jejich vydání. To lze analogicky (§ 10 odst. 1 o. z.) opřít i o § 1074 a násl. o. z. (z těchto

ustanovení vyplývá, že jde-li o věc oddělitelnou, má přednost uvedení do

předešlého stavu, tedy její oddělení a vydání původnímu vlastníkovi). V

projednávané věci sice nejde o zpracování či smísení, nicméně jde o případ, kdy

části věcí jsou spojeny v jediný celek. Jestliže by uvedené věci fakticky netvořily oddělitelné součásti, ještě by to

neznamenalo, že by k nim nabyla žalovaná výlučné vlastnické právo.

Tyto věci

byly totiž ze smlouvy, o kterou své vlastnictví opírá, výslovně vyloučeny;

navíc žalobkyně se může dovolávat jak nabývacího titulu, tak i soudního

rozhodnutí, deklarujícího nedostatek práva správce konkursní podstaty převést

tyto věci na jiného (tedy i na žalovanou). Obdobnou situací se zabýval Nejvyšší

soud v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3241/2013, ve kterém

uvedl: „Vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby,

jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět

dražby) nebo kdo je vydražitelem, popřípadě bylo-li předmětem dražby něco, co

ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele, jako je např. součást věci,

jestliže věc hlavní nebyla předmětem dražby“. Tento názor lze vztáhnout i na

nabytí na základě smlouvy. Vzhledem k tomu, že sporné věci nebyly podle

výslovného ujednání předmětem kupní smlouvy, od které žalovaná společnost

odvozuje své právo, tak pokud by tvořily neoddělitelné součásti čerpací

stanice, nezbytné pro její provoz, bylo by namístě zvážit, zda kupní smlouva

nebyla „zmatečná“ a pro nemožnost plnění neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. (nelze převést věc bez neoddělitelných součástí). To by se však týkalo i

smlouvy, od které dovozuje své právo žalující společnost; nelze nabýt

neoddělené a navíc neoddělitelné součásti jiné věci. Takový závěr by však

vzhledem k předchozím změnám ve vlastnické držbě vytvořil nepřehledný právní

stav; proto je v zájmu obou stran dohodnout se na smírném řešení věci. Ukáže-li se, že jde o neoddělitelné součásti, pak přichází – jak konstatoval

odvolací soud – do úvahy finanční vypořádání, přičemž případné námitce

promlčení, na kterou dovolatel upozorňuje, by tu vzhledem k výjimečnosti

skutkového základu sporu bylo možno čelit poukazem na její rozpor s dobrými

mravy (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.). K dovolací námitce týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu:

Dovolatelka není spokojena s tím, že odvolací soud se nevypořádal se všemi

námitkami, které v odvolacím řízení uplatnila; klade dovolacímu soudu otázku,

zda soud se má vyrovnat v odůvodnění rozhodnutí se všemi tvrzeními a námitkami,

včetně těch, které považuje za nesprávné. Takto obecně postavená otázka však

nemůže založit přípustnost dovolání. Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je

vymezen v § 157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s

přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé

(jako je tomu v dané věci) a přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení

věci nejsou významná, anebo jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení

(skutkové námitky či tzv. novoty), nelze výjimečně vyloučit odkaz na to, že

např. „další námitky se netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané

rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít

obdobnou formulaci. To platí zejména tam, kde soud zjistí existenci právních

skutečností natolik významných pro projednávanou věc, že další uplatněné

skutečnosti nemohou mít na výsledek řízení zásadní vliv.

V této souvislosti

Nejvyšší soud konstatoval: „To, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně

přezkoumatelné či nikoli, nelze poměřovat požadavkem odvolacího soudu na

náležitosti odůvodnění tohoto rozhodnutí, ale především zájmem účastníků řízení

na tom, aby v odvolání mohli náležitě uplatnit odvolací důvody. I když

rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,

není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže je z obsahu odvolání zřejmé, že

nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele“ (usnesení ze

dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). „Ústavně zaručenému právu na

spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně

odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí,

racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků

řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje

podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran

sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto

námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. ledna 2015, sp. zn. 28

Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že

je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž

výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří

své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se odvolací soud

zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení

věci v dovolacím řízení ovlivnit. K vyjádření žalované se uvádí: Žalovaná upozorňuje na okolnosti, které –

jsou-li dány – mohou být významné potud, že by podle jejího tvrzení mohly

zpochybnit závěr o tom, že žalobkyně nabyla předmětné věci v dobré víře; to by

mělo vliv i na posouzení věci z hlediska dobrých mravů. Jde o skutečnosti, o

které odvolací soud své rozhodnutí neopřel; žalovaná je tak bude moci za

splnění podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. uplatnit v dalším řízení. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. prosince 2015