28 Cdo 2650/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. B.,V.,
zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 11/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 35 Co 67/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3846/1 v k. ú. M. na žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mající právo
na převedení náhradních pozemků za pozemky nevydané. Všechny pozemky, jejichž
převodu se domáhá, jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Pozemkového
fondu ČR, přičemž se jedná o pozemky náležející jako orná půda do zemědělského
půdního fondu. Soud s poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu
konstatoval, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle
zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu dle zákona o půdě. Právní předchůdci žalobce uplatnili své restituční nároky již v roce 1992,
Pozemkový fond ČR však o jejich nárocích rozhodl až v roce 2000, žalobci ani
jeho právním předchůdcům nenabídl vhodné náhradní pozemky a v současnosti
žalobci neumožňuje účast ve veřejných nabídkách. Bylo tudíž nutno vyhovět
předmětné žalobě na nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu ČR, která
představuje jediný způsob, jak může žalobce docílit uspokojení svého nároku. K odvolání Pozemkového fondu ČR uvedené rozhodnutí přezkoumal Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, č. j. 35 Co 67/2013-120, ve výroku
o věci samé změnil tak, že za převodce předmětných pozemků v k. ú. K. a P. označil Českou republiku – Státní pozemkový úřad a že žalobu zamítl ohledně
pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M., jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací
soud jednak zohlednil procesní nástupnictví žalované ve vztahu k zaniknuvšímu
Pozemkovému fondu ČR, jednak částečně zopakoval dokazování a vyzdvihl, že mu z
úřední činnosti bylo známo, jaké pozemky byly Pozemkovým fondem ČR, respektive
žalovanou, nabízeny ve veřejných nabídkách, tedy že v období od roku 2006 bylo
všem oprávněným osobám v Praze nabídnuto cca 10 pozemků, zatímco v režimu
zákona č. 95/1999 Sb. bylo cenově srovnatelných pozemků nabízeno
několikanásobně více. Takto strukturovaná nabídka nemohla dostát požadavkům
judikátů Ústavního a Nejvyššího soudu, v nichž byla artikulována povinnost
Pozemkového fondu ČR nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků a
neupřednostňovat převody pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. před vydáváním
náhradních pozemků restituentům. Pozemkový fond ČR tuto svou povinnost
dlouhodobě neplnil a jeho postup při uspokojování nároků oprávněných osob nesl
znaky liknavosti. Žalobci, který má právo na bezúplatný převod náhradních
pozemků dle zákona o půdě, nebylo možno přičítat k tíži, že mezi náhradními
pozemky měl zájem o ty, jež jsou umístěny na území hlavního města Prahy, neboť
nelze dovodit, že by si restituent nemohl vybrat právě pozemek, který se
nachází v téže obci jako pozemek původní, byť již současné znění zákona o půdě
toto kritérium výslovně nezmiňuje. Stran pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M.
přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku obvodního soudu a zamítnutí žaloby s
ohledem na vykonatelné předběžné opatření, jež v době rozhodování soudu bránilo
žalované s daným pozemkem nakládat. Proti tomuto rozsudku (dle obsahu podání vyjma části zamítavé) brojí žalovaná
dovoláním, které má za přípustné, poněvadž Nejvyšší soud obdobnou věc doposud
nerozhodoval, popřípadě by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem
posouzena jinak, i za důvodné, protože napadený rozsudek vychází ze skutkového
zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolatelka uvádí, že se nemůže ztotožnit s tvrzením o údajné
liknavosti v postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo jí samotné, při poskytování
náhradních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Tento zákon již v současném
znění neobsahuje podmínku, že by náhradní pozemek musel být poskytnut v téže
obci, v níž se nachází pozemek nevydaný, a oprávněná osoba nemůže trvat na
vydání takového pozemku. Účel zákona o půdě předpokládá primárně navrácení
odebraného majetku a podpůrně poskytnutí náhradního plnění, jež by mělo mít
stejnou povahu jako konfiskovaný majetek, tj. v případě odnětí zemědělských
pozemků by měly být coby náhradní převáděny opět pozemky zemědělské bez zřetele
k tomu, na území jaké obce se nachází, v některých obcích (například hlavním
městě Praze) přitom již není dostatek pozemků vhodných k převodu jako náhradní. Žalobci tedy nesvědčí právo na vydání náhradního pozemku v obci, kde se
nacházely pozemky, které byly odebrány jeho právním předchůdcům, pročež lze
napadený rozsudek považovat za věcně nesprávný. Odvolací soud se podle dovolatelky dále dopustil závažného procesního
pochybení, když se náležitě nevypořádal s námitkou Pozemkového fondu ČR, jenž
ve svém odvolání poukázal na nedostatečně provedené dokazování v řízení před
soudem prvního stupně. Interpretaci judikátů Nejvyššího soudu soudem odvolacím
považuje dovolatelka za velmi svéráznou a zdůrazňuje, že tvrzená liknavost při
uspokojování nároků oprávněných osob nebyla před soudy nižších stupňů
dostatečně osvědčena. Z těchto důvodů navrhuje dovolacímu soudu napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto jako
nepřípustné. Nicméně pro případ, že by se dovolací soud měl v úmyslu zabývat
meritem věci, vyslovil žalobce nesouhlas s částí výroku I. napadeného
rozhodnutí, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změněn
tak, že byla žaloba ve vztahu k pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M. zamítnuta,
přičemž zpochybnil právní názor odvolacího soudu, o nějž se tato změna
prvostupňového rozhodnutí opírala. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §
241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud nicméně dovolání žalované přípustným neshledal. Ohlašuje-li dovolatelka coby dovolací důvod nedostatečnou oporu skutkových
zjištění odvolacího soudu v provedeném dokazování a rozporuje-li následně
závěry, jež na skutkové úrovni učinily soudy nižších stupňů ohledně pochybení v
postupu Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároků oprávněných osob dle
zákona o půdě, sluší se připomenout, že podle rozhodného znění procesní úpravy
je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež námitkám směřujícím proti
průběhu a výsledkům provedeného dokazování nelze přiznat relevanci ani při
zjišťování, zda jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33
Cdo 3788/2014).
Z hlediska právního posouzení je zřejmé, že odvolací soud na věc vhodně
aplikoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že Pozemkový
fond ČR zatěžovala zákonná povinnost převádět náhradní pozemky ve smyslu § 11
zákona o půdě, přičemž struktura jeho nabídky musela mít takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý
stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu
oprávněných osob (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn.
III. ÚS 495/02), a v případě, že bylo lze dlouhodobé neuspokojení nároku na
vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě dát do souvislosti s liknavým
postupem odpovědných orgánů státu, bylo přípustné podání žaloby na uložení
povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o převodu
konkrétních pozemků, a to i takových, které dříve nebyly zahrnuty do jeho
veřejné nabídky (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2010, sp. zn.
28 Cdo 5403/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS
125/10). S ohledem na to, že dovolatelka, která vstoupila do všech práv a
povinností Pozemkového fondu ČR, Nejvyššímu soudu nepředložila žádné
přesvědčivé důvody, proč by se od výše shrnutých tezí měl v projednávané věci
odchýlit, lze dospět k závěru, že je citované právní názory možno vztáhnout i
na řešený případ.
Dovolatelčiny polemické úvahy se sbíhají v otázce, zda má oprávněná osoba dle
zákona o půdě právo na převod pozemků v obci, v níž se nacházely pozemky
původně odňaté. Tím je však odvolacímu soudu podsouván úsudek, který nevyslovil
a na jehož přiléhavosti správnost napadeného rozhodnutí nezávisí, nemluvě o
tom, že obdobnou argumentaci před Nejvyšším soudem neúspěšně vznesl již
Pozemkový fond ČR ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3162/2012. Lze připustit, že postup Pozemkového fondu ČR či žalované
by nebylo korektní hodnotit jako liknavý, pokud by obsah jejich veřejných
nabídek byl vskutku předurčen objektivním nedostatkem vhodných pozemků v
příslušné obci. Nicméně za předpokladu, že v rovině skutkové vyšlo v řízení
najevo, že vhodné pozemky vlastněné Českou republikou v lokalitě, o niž
projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č.
95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, jeví se závěr o liknavosti či svévoli v
postupu Pozemkového fondu ČR vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek
dle zákona o půdě obhajitelným, obzvláště je-li učiněn po komplexním zhodnocení
všech okolností věci, jako tomu bylo v přezkoumávané kauze. Přestože delší
doba, po niž nebylo restitučnímu nároku vyhověno, sama bez dalšího nedokládá,
že si Pozemkový fond ČR počínal nekorektně, nebylo v kontextu řešeného případu
možné zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že právní předchůdci žalobce svůj
restituční nárok uplatnili již v roce 1992 a přes jejich opakovanou účast ve
veřejných nabídkách Pozemkového fondu ČR tento nárok v době rozhodování
odvolacího soudu stále nebyl uspokojen, pročež Nejvyšší soud právní úvahy
odrážející se v rozsudcích soudů nižších stupňů shledává v tomto směru
konformními se svou předchozí rozhodovací praxí (srovnej přiměřeně kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3330/2008, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010).
Nepodložené je konečně i tvrzení, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s
námitkami, jimiž právní předchůdce žalované upozornil na nedostatky ve zjištění
skutkového stavu soudem prvního stupně. Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že
z odvolání Pozemkového fondu ČR na č. l. 89-91 ani z přednesů učiněných při
ústním jednání konaném u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2013, jak jsou
zachyceny v protokolu na č. l. 116, se žádné zřetelně formulované výtky, jež by
poukazovaly na konkrétní pochybení soudu prvního stupně při provádění
dokazování, nepodávají. Nad rámec uvedeného je třeba zopakovat, že ústavně
zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových
konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními
účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou).
Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran
sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto
námitek samotných. Viděno z tohoto úhlu pohledu, má Nejvyšší soud způsob, jakým
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odpověděl na argumenty uplatněné
Pozemkovým fondem ČR v odvolání, za plně postačující.
Z předeslaných důvodů přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1,
větou první, o. s. ř. k odmítnutí předmětného dovolání coby nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly,
poněvadž ve svém vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím advokáta,
rozvinul pouze vlastní polemiku s obsahem napadeného rozsudku, jež se ukázala
být zcela mimoběžnou s dovolacími námitkami žalované (srovnej k tomu přiměřeně
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu