22 Cdo 3742/2011

22 Cdo 3742/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce Zemědělského družstva Hlavnice, se sídlem v Hlavnici, IČO:

4396413, zastoupeného Mgr. Františkem Hendrychem, advokátem se sídlem v Opavě,

Masarykova 39, proti žalovaným: 1) České republice - Státnímu pozemkovému

úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené Mgr.

Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, 2) České

republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v

Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO: 69797111, Územnímu pracovišti Ostrava

– Radvanice, Lihovarská 1335/9, 3) Lesům České republiky, s. p., se sídlem v

Hradci Králové, Přemyslovců 1106, IČO: 42196451, o určení vlastnictví k

nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 128/2000, o

dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května

2011, č. j. 57 Co 434/2010-270, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území a

obci H., které v žalobě specifikoval.

Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.

září 2010, č. j. 7 C 128/2000-206, ve výroku I. zastavil řízení v části, ve

které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 190/1

a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely s původem přídělový plán GP 525 v

katastrálním území a obci H., neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět.

Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že je žalobce

vlastníkem pozemků v katastrálním území a obci H., specifikovaných v tomto

výroku. Ve výrocích II. (soud prvního stupně ve svém rozhodnutí označil dva

výrok II.) – IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že nabyl vlastnického právo k předmětným pozemkům tím, že se

ujal jejich držby, což považoval za dostatečný důvod nabytí vlastnického práva

podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Soud prvního stupně vzal za

prokázané, že v katastrálním území Hlavnice došlo ke konfiskaci majetku podle §

1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dne 3. června 1950 schválilo

ministerstvo zemědělství přídělový plán pro katastrální území H. Dne 1. července 1949 podal žalobce přihlášku o příděl půdy v tomto katastrálním území. Dne 23. června 1950 byl sepsán protokol, podle kterého byly dle směrnic

Národního půdního fondu předány do vlastnictví žalobce zemědělské usedlosti,

které zahrnovaly předmětné pozemky. Za užívání zemědělských usedlostí byla

sjednána úplata. Soud prvního stupně dále zjistil, že byl dne 13. září 1957

sepsán zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H., přičemž

podle tohoto zápisu byl odevzdán zemědělský majetek po odešlých přídělcích M. a

M. K. podle předpisů o pozemkových reformách ke dni 1. ledna 1957 žalobci. Soud prvního stupně zkoumal, zda nabyl žalobce vlastnické právo k předmětným

pozemkům na základě platného právního titulu. Konstatoval, že k nabytí

vlastnického práva převzetím držby přidělené půdy podle § 5 odst. 2 dekretu

prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nemohlo dojít, neboť mu nepředcházelo

rozhodnutí o přídělu půdy vydané Národním pozemkovým fondem, případně

ministerstvem zemědělství či příslušným národním výborem. Takovým rozhodnutím

nemůže být oproti názoru žalobce protokol ze dne 23. června 1950 o předání

zemědělských usedlostí žalobci. Rozhodnutím o přídělu však podle názoru soudu

byl zápis ze dne 13. září 1957 o přídělu a odevzdání zemědělského majetku v

obci H. Avšak ani na základě tohoto rozhodnutí nemohlo dojít k nabytí

vlastnického práva žalobcem, neboť se jedná o nicotný správní akt, jelikož byl

vydán orgánem (Okresním národním výborem v Opavě), který k jeho vydání nebyl

věcně, místně a funkčně příslušný. Tento správní akt navíc soud považoval za

nicotný z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti. Soud prvního stupně se

dále zabýval otázkou, zda žalobce nemohl vlastnické právo vydržet. Zejména

zkoumal, zda mohl zápis sepsaný dne 23. června 1950 založit dobrou víru

žalobce. Dospěl k názoru, že nikoliv, neboť uvedený zápis předpokládal

schválení Národním pozemkovým fondem v Praze a v řízení nebylo prokázáno, že

tento orgán předmětný protokol schválil. Pokud jde o zápis o přídělu a

odevzdání zemědělského majetku v obci H., soud prvního stupně uvedl, že nicotný

správní akt již z tohoto důvodu nemůže založit dobrou víru žalobce. Kompetence

správních orgánů k sepsání zápisu o přídělu byly již podle názoru soudu prvního

stupně dostatečně konsolidovány a vyplývaly z obecně závazných předpisů. Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze

dne 13. května 2011, č. j. 57 Co 434/2010-270, potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně, pokud šlo o výrok II. v části o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 3) a

ve výroku III.

potvrdil (výrok I. rozsudku). Odvolací soud však změnil rozsudek

soudu prvního stupně, pokud byla zamítnuta žaloba na určení, tak, že určil, že

žalobce je vlastníkem pozemků parc. 171, 121, 119, 650/2, 122/2, 118, parc. č. st. 170/1, 172, 191, 173/1, 173/2, 162, 163, 164, 165, 176/1, 176/2, 234, 235,

236, 237 a pozemků ve zjednodušené evidenci – parcel původu přídělový plán GP

904/1, GP 903/1, GP 902/1, GP 650/3, GP 650/4, GP 647/1, GP 638, GP 649/1, GP

650/1, GP 651, 648/2 a 648/5, to vše v katastrálním území a obci H. (výrok II. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně

potvrdil (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení

(výrok IV. rozsudku). Na základě zopakovaného dokazování odvolací soud zejména zjistil, že ze zápisu

o přídělu a odevzdání zemědělského majetku ze dne 13. září 1957 plyne, že tento

zápis nahrazuje rozhodnutí o přídělu a je vkladovou listinou ve smyslu § 11

zákona č. 90/47 Sb. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce podával přiznání k

dani z nemovitostí k pozemkům v katastrálním území H. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud šlo o skupinu

pozemků, která byla v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně označena jako

C a D, neboť tyto pozemky nebyly zahrnuty do přídělu vedeného pod č. 78 a

nebyly součástí nemovitosti. Správným seznal odvolací soud i závěr soudu

prvního stupně ohledně zastavení řízení v části, kterou se žalobce domáhal

určení vlastnického práva k pozemkům v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního

stupně označeným jako skupiny E a F, neboť žalobce ohledně nich vzal žalobu

zpět. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně, pokud jde o pozemky

zařazené do skupin A a B, které jsou uvedeny ve výroku II. rozhodnutí

odvolacího soudu. Zabýval se především tím, zda zápis ze dne 13. září 1957 o

přídělu a odevzdání zemědělského majetku v obci H. může být podkladem pro

dobrou víru žalobce jakožto jeden z předpokladů nabytí vlastnického práva

vydržením. Odvolací soud konstatoval, že i kdyby bylo uvedené rozhodnutí

nicotným správním aktem, obsahuje důležité ustanovení, ze kterého plyne, že je

vkladovou listinou ve smyslu § 11 zákona č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního

pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých

právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Podle tohoto zákona jsou

vkladovými listinami i takové listiny, které byly vydány i jinými příslušnými

orgány. Odvolací soud dospěl k závěru, že na základě tohoto ustanovení zápisu

mohl být žalobce v dobré víře, že vlastnické právo nabyl přídělem. Jeho právní

předchůdce totiž měl k dispozici listinu, o které státní orgán prohlásil, že se

jedná o vkladovou listinu, tedy listinu, na jejímž základě docházelo k vkladu

vlastnického práva do pozemkové knihy. Pokud se žalobce ujal držby předmětných

pozemků a své vlastnictví opíral o listinu, která měla charakter vkladové

listiny, vlastnické právo vydržel po započtení doby oprávněné držby jeho

právního předchůdce.

Odvolací soud dodal, že žalobcova dobrá víra nebyla

žalovanými nijak zpochybněna, o tom, že ve skutečnosti vlastníkem není, se

dozvěděl až v roce 1992 v souvislosti se zavedením daně z nemovitosti. Zároveň

uvedl, že zápisy z 13. září 1957 a 14. září 1957 považuje na rozdíl od soudu

prvního stupně za dostatečně určité a v souladu s tehdejším způsobem označování

nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Podle jejího

názoru nebylo v řízení prokázáno nabytí vlastnického práva k předmětným

nemovitostem žalobcem, a to ani vydržením. Namítá, že žalobce nemohl být

vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. O tom

svědčí podle ní skutečnost, že zápis ze dne 13. září 1957, který měl

představovat vkladovou listinu, nikdy do pozemkové knihy nebyl zapsán a nebyl

na základě něj proveden vklad do pozemkové knihy. Dovolatelka vytkla odvolacímu

soudu, že se nezabýval tím, proč nebyl vklad na základě této listiny proveden. Dále uvedla, že žalobce nepředložil doklad o tom, že zaplatil přídělovou cenu

československému státu. Upozornila, že pokud je zápis ze dne 13. září 1957

nicotným správním aktem, jak uzavřel odvolací soud, nemůže být okolností

zakládající dobrou víru žalobce, neboť nikdy neexistoval, resp. ani nevznikl. Podle názoru dovolatelky jsou nemovitosti v předmětné listině neurčitě

vymezeny. Vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou rozporů ve výměrách

v listině neidentifikovaných pozemků. Navrhla proto, aby dovolací soud

rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. května 2011,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není

však důvodné. Dovolatelka v předmětné věci napadá závěr odvolacího soudu, že na straně

žalobce (resp. jeho právního předchůdce) byly splněny podmínky pro vydržení

vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť podle přesvědčení dovolatelky

žalobce „nebyl v dobré víře s ohledem ke všem okolnostem“. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší

soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22

Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze

ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K

posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek

Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném

nakladatelstvím C. H.

Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při

hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné

(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného

případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu

důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá

otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v

případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu

srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo

1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně

přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22

Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou

Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012

– nalus.usoud.cz). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující

s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně

odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod č. C 8610). Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06,

uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47,

pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost

orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či

soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení

stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost,

je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno,

podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip

konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z

normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry

působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana,

v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu

veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní

orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité

skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto

skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že

tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné. Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn.

I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v

projednávané věci, Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou

víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních

hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní

orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá

v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt

státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na

správnost aktů státního orgánu neměl. Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění

podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v

usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího

soudu – www.nsoud.cz. V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v

rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na

internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s

přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy

věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci;

i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž

byla držba uchopena a vykonávána. Spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku

vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu

a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve

vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a

důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů

aplikace práva. Jinými slovy řečeno, jestliže státní orgány opakovaně potvrdí

nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu

vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak

nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu

samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho

vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu

především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, uveřejněný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by

totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva,

nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že

držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový

občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného

nepoctivého úmyslu (§ 1095) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 – www.nsoud.cz).

S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu a jeho úvahy nejsou

zjevně nepřiměřené. Odvolací soud vyšel z toho, že zápis o přídělu a odevzdání zemědělského majetku

v obci H. zn. Zem: 1831-21/9-57Úl ze dne 13. září 1957, i kdyby představoval

nicotný správní akt, protože jím Okresní národní výbor v Opavě rozhodl – v

rozporu s vládním nařízením č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o

jiných zjednodušeních veřejné správy, o přídělu více než 108 hektarů

konfiskované zemědělské půdy mimo svou věcnou působnost, mohl být způsobilým

putativním titulem, jenž založil dobrou víru žalobce, resp. jeho právního

předchůdce. Součástí tohoto zápisu je totiž doložka, podle které se jedná o

vkladnou listinu ve smyslu § 11 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního

pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých

právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Podle § 11 odst. 1 tohoto zákona vkladnými listinami jsou vedle rozhodnutí o

přídělu (přídělových listin), vydaných fondem nebo i, pokud jde o majetek

konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., jiným příslušným úřadem, také jiná

rozhodnutí nebo prohlášení fondu anebo jiného příslušného úřadu o přechodu

konfiskovaného majetku na jiného nabyvatele. V daném případě tak žalobci (resp. jeho právnímu předchůdci) svědčilo

prohlášení státního orgánu o tom, že předmětná listina – zápis o přídělu – je

listinou vkladnou podle uvedeného zákonného ustanovení. Odvolací soud uzavřel,

že se jednalo o listinu, v níž státní orgán prohlásil, že se jedná o listinu

vkladnou, tedy listinu, na jejímž základě docházelo ke vkladu vlastnického

práva do tehdejší pozemkové knihy, přičemž stejnou klauzuli obsahovaly i další

dva zápisy ze dne 13. září 1957 a 14. září 1957. Právní předchůdce žalobce

příděl č. 78 převzal do své držby, nemovitosti podle přídělu užíval již od roku

1949 a výkon jeho práv nebyl nikým zpochybňován. Dovolací soud nemohl při posouzení této skutečnosti odhlédnout také od toho, že

se mělo jednat o odevzdání pozemků ze strany státu. S ohledem na tuto

skutečnost se dovolacímu soudu jeví jako přiměřený úsudek, že to bude právě

stát jako vrcholná organizační struktura spravující svůj majetek, která bude

dbát na uvedení souladu stavu právního a evidenčního se stavem skutečným K tomu

však podle zjištění soudů v dané věci nedošlo a stát sám výkon svého

vlastnického práva ani nerealizoval. Ostatně samotná informace žalobce o tom,

že by mu předmětné pozemky neměly jako vlastníkovi náležet, mu nebyla

zprostředkována jako námitka některého ze žalovaných, že žalobce užívá pozemky,

jež by měly náležet jinému subjektu. Sám žalobce totiž až v roce 1992 v

souvislosti se zavedením daňové povinnosti k nemovitostem zjistil, že předmětné

nemovitosti nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako nemovitosti v jeho

vlastnictví. Jednal-li žalobce (jeho právní předchůdce) v důvěře v činnost státních orgánů,

jež se týkala přidělování konfiskovaného majetku, nelze úvahám odvolacího soudu

nic vytknout. Ke konfiskacím majetků podle dekretu prezidenta č.

28/1945 Sb., o

osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými,

slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, docházelo v návaznosti na

poměry vyplývající z ukončení druhé světové války, a žalobce se tak mohl zcela

oprávněně domnívat, že majetek, který mu státní orgány přidělují, získává ve

shodě s právní úpravou. Úprava činnosti státních orgánů při rozhodování o přídělech konfiskovaného

majetku byla upravena zákonem č. 98/1950 Sb., o zrušení Národního pozemkového

fondu při ministerstvu zemědělství a fondů pozemkových reforem a o sloučení

jejich jmění, vládním nařízením č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti

a o jiných zjednodušeních veřejné správy, a vládním nařízením č. 23/1954 Sb., o

organisaci výkonných orgánů národních výborů. Právní obtížnost vymezení

kompetencí jednotlivých státních orgánů vyplývala mimo jiné z ustanovení § 1

odst. 1, 2 vládního nařízení č. 122/1951 Sb., podle kterého z působnosti

ústředních úřadů se přenášejí na krajské národní výbory věci uvedené v příloze

A, na okresní národní výbory věci uvedené v příloze B a na místní národní

výbory věci uvedené v příloze C tohoto nařízení. Tam, kde v těchto věcech

ústřední úřady rozhodovaly v dohodě s jinými ústředními úřady nebo po jejich

slyšení, přenáší se též působnost těchto jiných ústředních úřadů, pokud v

těchto přílohách není stanoveno jinak. Z působnosti krajských národních výborů

se přenáší na okresní národní výbory věci uvedené v příloze D tohoto nařízení. Z působnosti krajských a okresních národních výborů se přenášejí na místní

národní výbory věci uvedené v příloze E tohoto nařízení. Jestliže činnost samotných státních orgánů byla ovládána ne zcela jasně

vymezeným, chápaným a aplikovaným rozsahem kompetencí na jednotlivých úsecích

veřejné správy, nelze neznalost kompetenčních vztahů mezi jednotlivými státními

orgány přenášet na koncové adresáty právních norem, v daném případě příjemce

přídělů. Tyto závěry korespondují i zásadám formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu

omluvitelnosti právního omylu jakožto podmínky vydržení vlastnického práva. Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008,

uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6525 vyložil, že právní omyl spočívá v neznalosti

anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho

vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při

vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po

každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění

zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění

zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem

publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost

zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury.

Z těchto důvodů je dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem – a oproti

přesvědčení dovolatelky – v tom, že v poměrech daného konkrétního případu i

výše uvedený zápis vydaný okresním národním výborem mohl představovat pro

žalobce, resp. jeho právního předchůdce putativní titul zakládající jeho dobrou

víru a oprávněnou držbu vlastnického práva. V této souvislosti nemůže založit nepřiměřenost úvah odvolacího soudu v

poměrech souzené věci ani námitka, že nebyl zjištěn konkrétní důvod, pro který

nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce do evidence

nemovitostí. Otázkou tzv. intabulačního principu se Nejvyšší soud České republiky souhrnně

zabýval např. v rozsudku ze dne 22. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 1964/2010,

uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz (proti tomuto rozsudku byla

podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. února

2013, sp. zn. I. ÚS 2983/2012 – nalus.usoud.cz). V uvedeném rozhodnutí dovolací

soud vyložil, že „Od 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., opustilo platné právo intabulační princip, který byl opětně

zaveden až zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných

práv k nemovitostem; to se týkalo nejen vlastnického práva, ale i jiných práv k

nemovitostem. Evidence nemovitostí v této době měla čistě administrativně

statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti ohlášení změny

vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí práva (srovnej

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 2836/2008,

uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 6937). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného jako

R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí: „Od 1. 1. 1951 zápis

převodu vlastnictví k věcem nemovitým nemá již konstitutivní význam a byl v

zákoně ponechán "jen z důvodu potřebné kontroly a evidence" (viz důvodová

zpráva k § 111 až § 113 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.).“

Obdobná otázka je řešena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu, ročník 1995, č. 32, na který lze plně odkázat. Ústavní soud

dospěl k závěru, že „ustanovením § 114 občanského zákoníku z roku 1950 pozbyl

zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví

výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to,

že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti

občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn

intabulační princip.“

Sama skutečnost, že nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce

(právního předchůdce žalobce) do evidence nemovitostí, není bez dalšího

způsobilá založit pochybnosti o dobré víře. K převzetí nemovitostí došlo od

státního orgánu, který následně výkon vlastnického práva dlouhodobě žádným

způsobem nezpochybňoval a zápis o přídělu ze dne 13. září 1957 byl vydán v

době, kdy již intabulační princip neplatil.

Jestliže by i žalobce návrh na

zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům nepodal, nevylučuje to bez

dalšího jeho dobrou víru. Ostatně poukaz na to, že není zřejmé, z jakého důvodu

nedošlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobce, dovolatel ani v řízení

před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím neuplatnil (nutno se podívat

do spisu). Za této situace odvolací soud při posuzování vydržení vlastnického

práva vycházel ze skutečností zjištěných v průběhu řízení na základě tvrzení

účastníků řízení k otázce vydržení vlastnického práva a potud jeho závěry

obstojí. Dovolatel dále namítal, že „žalobce, ač tvrdil, že přídělovou cenu čs. státu

zaplatil, nepředložil o tom důkaz, neboť listina označená jako obecní účet…

svým obsahem nijak neprokazuje zaplacení přídělové ceny“. Tato námitka je nedůvodná již proto, že na otázce zaplacení ceny přídělu není

rozhodnutí odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva založeno. Odvolací

soud svou úvahu o splnění podmínek vydržení neopřel o zaplacení ceny přídělu,

neboť k závěru o vydržení dospěl s přihlédnutím k jiným skutečnostem. Z

uvedeného pohledu je pak bezpředmětné, zda žalobce k tvrzení o zaplacení ceny

přídělu splnil svou důkazní povinnost či nikoliv. I kdyby totiž žalobce toto

své tvrzení neprokázal, nemohlo by se to promítnout do rozhodnutí odvolacího

soudu. Z tohoto důvodu se pak dovolací soud nemusel zabývat posouzením, zda

listinný důkaz označený jako „obecní účet pro majetkovou podstatu pozemkových

reforem (MPPR)“, kterým odvolací soud v průběhu odvolacího řízení doplnil

dokazování, dané tvrzení žalobce prokazuje či nikoliv. Konečně pak dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o

určitosti označení předmětných nemovitostí v zápisu o přídělu ze dne 13. září

1957, kde odvolací soud uzavřel, že nemovitosti jsou označeny v souladu s

tehdejším způsobem označování nemovitosti, přičemž o tom, že nemovitosti jsou

označeny určitě, svědčí i to, že i „přes desítky let trvající časový odstup,

byl v řízení možné předmětné pozemky dle jejich současného označení v katastru

nemovitostí ztotožnit s těmi, které byly předmětem zápisů z 13. 9. 1957 a 14. 9. 1957“. V této části jde ovšem pouze o obecnou výhradu, která představuje

náznak polemiky s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu. V souvislosti s obsahem uvedené listiny dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že

se vůbec nezabýval otázkou diametrálního rozporu ve výměře „v listině

neidentifikovaných pozemků náležejících k usedlosti č. p. 56 a výměře, která je

v tomto zápise uvedena“. S ohledem na naprostou obecnost této námitky není

zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci. Soud prvního stupně pozemky, které byly předmětem sporu, ve svém rozhodnutí

rozdělil do pozemkových skupin A, B, C, D, E, F, G a u každé z těchto skupin

vymezil vztah pozemků v ní obsažených (ať již pozitivně či negativně) k původní

zemědělské usedlosti č. 56. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu

prvního stupně k pozemkům uvedeným ve skupinách C, D, G, přičemž ve vztahu k

pozemkům ve skupinách E a F bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno.

Za této situace není z uplatněné dovolací námitky zřetelné, ke kterým

specifikovaným pozemkům by tato námitka měla být vztažena a jakou konkrétní

výhradu dovolatel vůči závěrům odvolacího soudu uplatňuje. Poukaz na

„diametrální rozpor ve výměře v listině neidentifikovaných pozemků náležejících

k usedlosti“ je natolik obecný, že nemůže být předmětem přezkumu dovolacím

soudem ve vztahu ke konkrétní argumentaci odvolacího soudu a jím vysloveným

závěrům. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b

odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalované 1) bylo zamítnuto, čímž

žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Obsah vyjádření žalobce, podaný prostřednictvím jeho zástupce, však dovolací

soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva, jestliže se

obsah tohoto vyjádření omezuje na pouhopouhé konstatování, že „žalobce souhlasí

s právními názory a závěry Krajského soudu v Ostravě“, aniž by se jakkoliv

blíže či konkrétně vymezil vůči dovolací argumentaci dovolatelky. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.