22 Cdo 1039/2012

22 Cdo 1039/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně Z. R., bytem v T. 147, zastoupené JUDr. Antonínem Kočendou,

advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172, proti žalovanému F.

S., bytem v H. 199, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního

soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 275/2005, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 28. června 2011, č.

j. 59 Co 517/2010-113, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. června 2011, č. j.

59 Co 517/2010-113, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.

října 2010, č. j. 5 C 275/2005-93, výrokem pod bodem I. určil, že vlastnicí

pozemku, doposud zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro

Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherské Hradiště, na LV č. 602, pro obec a

k. ú. T., a to pozemku ve zjednodušené evidenci, parcely původního pozemkového

katastru č. 1404/2 o výměře 3182 m2, a na něm se nacházejících 47 kusů stromů

švestek a pološvestek, je žalobkyně. Výrokem pod bodem II. soud uložil

žalovanému povinnost zdržet se užívání a obhospodařování uvedeného pozemku a

braní úrody z výše uvedených stromů počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku.

Ve výroku pod bodem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že i když sporná

parc. č. 1404/2 v k. ú. T. nebyla předmětem kupní smlouvy z 9. 5. 1933, od níž

odvozovaly vlastnické právo předchůdkyně žalobkyně, bylo tehdy úmyslem

prodávající F. H., provdané P., převést do vlastnictví právní předchůdkyně

žalobkyně E. J. spolu s parc. č. 1404/1 i spornou parc. č. 1404/2, a pouze

omylem nedošlo k označení této parcely v kupní smlouvě. Až do převzetí sporného

pozemku Jednotným zemědělským družstvem v roce 1962 spornou parcelu

obhospodařovali právní předchůdci žalobkyně – nejdříve její babička E. J. a

posléze rodiče žalobkyně; od roku 1993 ji užíval po domluvě se žalobkyní její

bratr M. M. Do roku 2003 bylo užívání zcela nerušené a od žalovaná nevznesla

za celou dobu žádné námitky. Soud uzavřel, že držba žalobkyně a jejích právních předchůdců byla oprávněná,

neboť E. J. se po uzavření kupní smlouvy z 9. 5. 1933 s ohledem na kupní cenu,

kterou prodávající zaplatila, chopila držby předmětného pozemku v přesvědčení,

že se stala jeho vlastnicí. V tomto přesvědčení pokračovala i matka žalobkyně

Ž. M. a posléze i žalobkyně. Držba v dobré víře trvala od roku 1933 do roku

2003. I když sporná parcela nebyla uvedena v kupní smlouvě z roku 1933 ani v

dědickém rozhodnutí, kterým žalobkyně nabyla dědictví po své matce, považoval

soud omyl ze strany žalobkyně a jejich právních předchůdců za omluvitelný, mimo

jiné i proto, že vlastníci pozemků zvláště v minulosti neznali své pozemky pod

označením parcel, ale znali je pouze fakticky v rozsahu svého užívání. Soud

uzavřel, že byly splněny podmínky vydržení za strany žalobkyně a jejich

právních předchůdců. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobkyně není ve věci

aktivně legitimována, neboť spornou parcelu neužívala, ale užíval ji její

bratr; soud uvedl, že bratr žalobkyně se nikdy nepovažoval za vlastníka

pozemku, byl v přesvědčení, že vlastnicí je žalobkyně a pozemek obhospodařoval

po domluvě s ní (jako detentor). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaného

rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 517/2010-113, změnil rozsudek

soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů

řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud věc posuzoval podle §§ 1466 – 1471 obecného zákoníku občanského z

roku 1811, dále podle § 116 odst. 1 a § 566 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a podle § 134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Uvedl, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že sporný pozemek vydržela

matka žalobkyně Ž. M., pak nárok žalobkyně na určení jejího vlastnictví nemůže

obstát, protože v takovém případě by musela žalovat na určení vlastnictví své

právní předchůdkyně – matky, a teprve po tomto určení a dodatečném projednání

dědictví po matce by mohla po dohodě s bratrem M. M. v dědickém řízení nabýt

vlastnictví k spornému pozemku. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se měl více zabývat otázkou, zda

nemohla nabýt vlastnictví vydržením již samotná žalobkyně.

Bylo potřeba

vycházet důsledně z jejího tvrzení, že nastoupila do vlastnických vztahů na

základě rozhodnutí Státního notářství v Uherském Hradišti ze dne 22. září 1982,

sp. zn. 12 D 3662/93 (D 1619/81), kterým bylo vypořádáno dědictví po její matce

Ž. M.. Toto dědické rozhodnutí je právním důvodem, na základě kterého se

žalobkyně chopila držby předmětného pozemku. I když předmětný pozemek není v

rozhodnutí uvedený, žalobkyně odkazovala na své přesvědčení o vlastnictví

nabytých pozemků v rozsahu dlouhodobého obhospodařování, tedy včetně sporného

pozemku. V tomto přesvědčení ji nezpochybnilo ani dědické rozhodnutí, ve kterém

nebyly uvedené výměry nabytých pozemků. Odvolací soud zopakoval důkaz dědickým

spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti po zemřelé matce žalobkyně Ž. M.,

zejména výpisem z evidence nemovitostí, kde jsou uvedeny výměry pozemků, které

byly předmětem dědictví. Z tohoto důkazu dovodil, že žalobkyni při běžné

opatrnosti, kterou lze po ní požadovat, muselo být zřejmé již po seznámení se

se stavem evidence nemovitostí při projednání dědictví, že se nemůže stát

oprávněnou držitelkou pozemku parc. č. 1404/2 v k. ú. T., a to s ohledem na

jeho výměru 3182 m2, která činí téměř 72 % rozlohy skutečně zděděných pozemků -

parc. č. 1404/1 a 1404/3 o celkové o výměře 4492 m2. Vzhledem k tomuto

výraznému přesahu ve výměře pozemků a ke skutečnosti, že parc. č. 1404/2 je

samostatným pozemkem, který nebyl předmětem dědického řízení, nemohla být

žalobkyně objektivně v dobré víře, že jí pozemek na základě zmíněného dědického

rozhodnutí vlastnicky náleží, nemohla tedy vlastnické právo k němu vydržet. Odvolací soud odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. října

2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, které lze vztáhnout jak na případnou možnost

vydržení právními předchůdci žalobkyně, tak na možnost vydržení na základě

dědického rozhodnutí, kde rovněž nebyl pozemek uveden. Nárok žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání a

obhospodařování předmětného pozemku a braní úrody švestek a pološvestek ze 47

stromů považoval odvolací soud za nedůvodný, vzhledem k tomu, že žalobkyně

nenabyla vlastnické právo k pozemku.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení vydržení sporného

pozemku zejména z hlediska způsobu rozdělení a užívání pozemků v lokalitě

„kopaniny“. Poukazuje na historii vlastnických a užívacích vztahů k pozemkům v

této lokalitě, a to parc. č. 1404/1, 1404/2 a 1404/3. Zejména zdůrazňuje, že od

počátku 20. století byly uvedené parcely užívány jako dva samostatné pozemky

zpravidla s odlišnými majiteli, oddělené od sebe jedinou brázdou, o přibližně

stejné rozloze dvou měřic. Jeden pozemek byl tvořen parc. č. 1404/3 o výměře

3925 m2 a druhý byl tvořen parcelami č. 1404/2 a č. 1404/1 o celkové výměře

3749 m2 (3182 m2 + 567 m2). Směnnou smlouvou z 26. 10. 1932 v rámci řešení

majetkových vztahů v rodině směnil F. M. pozemek tvořený parcelami č. 1404/2 a

č. 1404/1 s F. P. za její pozemek parc. č. 91/8 o výměře 3615 m2 v k. ú. M. u. V. F. P. téměř obratem kupní smlouvou z 3. 5. 1933 převedla pozemek do

vlastnictví babičky žalobkyně E. J. Žalobkyně setrvává na svém tvrzení, že

touto kupní smlouvou byl převeden majetek ve stejném rozsahu, jako byl u směnné

smlouvy z 26. 10. 1932, v čemž ji utvrdila i výše kupní ceny (4.000,- Kč) v

porovnání s cenou (1.200,- Kč), za kterou tento majetek směnil F. M. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že od uzavření smlouvy mezi F. P. a E. J. nedošlo ze strany F. P. až do její smrti v roce 1980 ani ze strany jejího

dědice M. P. nejméně do roku 2003 k vznesení jakékoliv námitky a vlastnického

nároku vůči právním předchůdcům žalobkyně nebo vůči žalobkyni. Nelze tedy

souhlasit se závěry odvolacího soudu o neoprávněnosti držby sporného pozemku

právními předchůdkyněmi žalobkyně a samotnou žalobkyní. Krajský soud se zaměřil

pouze na nedostatek zápisu sporné parcely v kupní smlouvě a pominul shora

uvedená objektivní hlediska, tj. že vyjma krátké doby od října 1932 do května

1933 vždy vlastnické právo k předmětné parcele náleželo rodině žalobkyně, a

proto také s pozemky bez ohledu na jejich parcelní čísla jako oprávnění

vlastníci hospodařili. Právní předchůdci žalobkyně také vnesli veškeré pozemky

z lokality „kopaniny“ do jednotného zemědělského družstva a také jim byly

posléze pozemky družstvem vydány. Žalobkyně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že nemohla být

oprávněnou držitelkou předmětného pozemku, když předmětný pozemek nebyl uvedený

v dědickém rozhodnutí po její matce Ž. M. v roce 1982. Poukazuje na skutečnost,

že v tu dobu byly veškeré pozemky, které vlastnila, v užívání Jednotného

zemědělského družstva a je známo, že v té době jak ze strany státních

notářství, tak ze strany dědiců nebyla těmto pozemkům věnována dostatečná

pozornost. V dědickém řízení bylo vypořádáno více pozemků, které překračovaly

výměru sporné parcely. V rámci vypořádání dědictví po matce vstoupila do všech

jejích práv a povinností a dědické rozhodnutí tento stav pouze deklaruje. Byla

přesvědčená, že zdědila veškeré pozemky v lokalitě „kopaniny“, které neznala

podle označení parcelními čísly a výměrami, ale znala je podle lokality.

Pozemky v této lokalitě jako dvě stejné části od sebe oddělené brázdou začala

spolu se svým bratrem užívat od roku 1990, kdy jí byly vydány družstvem, až do

poloviny roku 2003. Tehdy se od svého bratra dozvěděla o kupní smlouvě z 11. 12. 2003 uzavřené mezi M. P. a žalovaným jako nabyvatelem a že žalovaný

uplatňuje svůj nárok. V jejím přesvědčení, že je vlastnicí předmětného pozemku,

jí utvrdila i ta skutečnost, že v roce 1990 zemědělské družstvo veškeré pozemky

vrátilo jí. Má za to, že vzhledem k uvedeným objektivním okolnostem a s ohledem

na dlouhodobé nerušené faktické užívání celého pozemku žalobkyní i jejími

právními předchůdci je oprávněnou držitelkou parc. č. 1404/2 v k. ú. T. a

vlastnické právo ke spornému pozemku vydržela. Domnívá se, že závěry rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, nelze na danou

věc vztáhnout. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího

řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal

a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). V dané věci bylo předmětem řízení vlastnické právo žalobkyně; dovolací soud

proto souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že při jeho určení nelze

vyjít z toho, že její předchůdkyně sama již pozemek vydržela. V takovém případě

by bylo nutno domáhat se určení, že předchůdkyně žalobkyně byla ke dni smrti

vlastnicí pozemku, a poté provést dodatečné vypořádání pozůstalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004,

Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3130). Proto se

dovolací soud otázkou vydržení vlastnictví předchůdkyní žalobkyně nezabýval;

jen poznamenává, že úvahám odvolacího soudu, který odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, nemohl

přisvědčit, neboť odvolací soud vyložil závěry tohoto rozhodnutí bez návaznosti

na další zjištěné skutečnosti (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011). Posuzování dobré víry, způsobilé k

vydržení, též ovlivnil níže citovaný názor Ústavního soudu, který však byl

vydán krátce před rozhodnutím odvolacího soudu, který tak k němu patrně nemohl

přihlédnout. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo

právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je

oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí,

která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena

nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být

nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou

nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy

nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního

posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém

případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba

uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k

jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl,

že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné,

jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad)

osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v

jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu,

a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na

správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné

pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné

pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy k nim vlastnictví mohl vydržet. Opačný

závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1

Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního

práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako

ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně

(absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní

soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář

jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy

dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní

nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání

účastníků. Na zmíněný nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud poukázal v usnesení ze dne

27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010. Je tedy zřejmé, že samotná okolnost,

že pozemek nebyl uveden v tzv. nabývacím titulu (smlouvě, rozhodnutí o

dědictví) ještě „bez dalšího“ nevylučuje objektivní dobrou víru toho, kdo se na

základě tohoto titulu ujal jeho držby. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré

víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností,

které mohou vést k odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti

zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele

vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je

oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn.

22 Cdo

1826/2004, se uvádí: „Je třeba konstatovat, že dlouhodobá držba, zejména pokud

trvá jako v dané věci více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele; při

obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení

věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce užívá její pozemek. Lze

uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095)“. Přihlédne-li se při posuzování dobré víry držitele k tomu, že držba nikoliv

úmyslně nepoctivá trvala několik desetiletí, je částečně zmírněna deformace

právního řádu, spočívající v nedostatku tradičního institutu mimořádného

vydržení od 1. 1. 1951 až do 1. 1. 2014, kdy nabude účinnosti nový občanský

zákoník. I když v dané věci mohlo být titulem pro samotné vydržení žalobkyní dědické

rozhodnutí z roku 1982 a její držba tak nemohla trvat 50 let, je třeba

zohlednit skutečnost, že její předchůdkyně – příbuzné v řadě přímé – pozemek po

dlouhou dobu držely (jednotné zemědělské družstvo bylo jen jeho detentorem),

aniž byla jejich držba předchůdci žalované strany zpochybněna. Nebude-li

prokázán opak, lze dovodit, že obě strany považovaly předchůdkyně žalobkyně a

později i ji za vlastnice pozemku. Také zemědělské družstvo vydalo sporný

pozemek žalobkyni. Tyto významné okolnosti nelze při hodnocení dobré víry

žalobkyně opomenout. Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci

nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu

držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání

nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších

dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z

geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který

je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu

neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22

Cdo 1245/2010, publikovaný např. v ASPI). „Hledisko omluvitelnosti omylu

spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní

absolutně. Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit

tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě

nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě

užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho

součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti

držitele“ (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo

496/2004, ASPI, a řada dalších rozhodnutí). Podobně i v dané věci je třeba

zvážit, že šlo o pozemky v užívání jednotného zemědělského družstva, a že byly

dlouhodobě v držení rodiny žalobkyně. Odvolací soud sice správně poukazuje na

to, že pozemky spolu nesousedí; tuto okolnost je však třeba hodnotit v

souvislosti s dalšími, zejména pak s dlouhodobou nerušenou držbou žalující

strany.

Bylo též třeba zjistit, kdo ze sporného pozemku odváděl daně; placení daní je

totiž významnou, byť nikoliv jedinou skutečností pro posouzení dobré víry

držitele. Tyto skutečnosti odvolací soud znovu vyhodnotí v kontextu s dalšími zjištěnými

okolnostmi a rozhodne, zda žalobkyně byla se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře, že jí předmětný pozemek náleží. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; hodnocení dobré víry, provedené

odvolacím soudem, je předčasné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu

zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.