22 Cdo 2520/2011

22 Cdo 2520/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,

Ph.D., ve věci žalobce J. T., bytem v M., Z. 129, zastoupeného Mgr. Tomášem

Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované obci L.,

se sídlem úřadu v L. 6, identifikační číslo osoby 00240435, zastoupené Mgr.

Barborou Kölblovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, ul. Tyrše a Fügnera 685, o

určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.

zn. 4 C 433/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 23. září 2010, č. j. 24 Co 180/2010-83, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení

12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce

Mgr. Tomáše Kaplana.

Okresní soud Praha - východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.

prosince 2009, č. j. 4 C 433/2009-37, zamítl žalobu o určení žalobcova

vlastnictví části pozemku parc. č. 477, označené v geometrickém plánu

společnosti GEKON spol. s r. o., č. 577-4941/2004, ze dne 5. března 2004 jako

parc. č. 477/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 356 m2, zapsaného

na LV č. 10001 pro obec a k. ú. L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce uvedl, že on i jeho právní předchůdce – jeho otec - byli v dobré víře,

že jim předmětná část pozemku parc. č. 477 v k. ú. L. vlastnicky náleží v

hranicích oplocení. Jeho otec byl v dobré víře od roku 1942. Žalobce se stal

vlastníkem pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené s otcem v roce 1979. Předmětnou část pozemku parc. č. 477, která byla oplocená spolu s jejich

pozemkem parc. č. 787/7 v k. ú. M. a rovněž s pozemkem parc. č. 842/1 v k. ú. M., užíval v rozsahu jako jeho otec v dobré víře, že mu vlastnicky náleží. O

svém vlastnictví k předmětnému pozemku i k pozemku parc. č. 842/1 v k. ú. M.,

který není předmětem tohoto řízení, neměl on ani jeho právní předchůdce

pochybnosti až do roku 2001, kdy mu žalovaná oznámila, že mu uvedená část

pozemku nepatří. Nikdy před tím se nezabýval výměrou vlastněného pozemku, neboť

od jeho dětství byl oplocen a užíván spolu s částí pozemku žalované. Situaci

chtěl řešit odkoupením sporné části pozemku, k tomu však pro stupňující se

finanční nároky žalované nedošlo. Z dohledaných dokladů usuzuje na to, že k

připojení pozemku došlo v souvislosti s vybudováním místní komunikace L. - Ž. Tato komunikace rozdělila pole paní S., od které jeho otec nepotřebný

trojúhelníkový díl koupil, aby mohl pozemek oplotit až k silnici. Smlouva však

nebyla vložena do pozemkové knihy. O uzavření smlouvy svědčí potvrzení vydaná

paní S. o zaplacení splátek na kupní cenu z 10. 10. 1943 a z 13. 5. 1944. Vlastnictví k pozemku nabyl vydržením. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce F. T. nabyl na základě

směnné smlouvy z 1. srpna 1940 pozemek parc. č. 787 o vým. 22 arů 45 m2, který

vznikl oddělením od pozemku parc. č. 787/5, na základě geometrického

polohopisného plánu ze dne 9. dubna 1940, kde je označený jako díl „A“. Žalobce

od svého otce koupil kupní smlouvou ze dne 29. října 1979, registrovanou

státním notářstvím dne 13. února 1980, pozemky parc. č. 787/7 o výměře 2099 m2

– zahrada a stavební parc. č. 276 o výměře 126 m2 s domem č. p. 129 (správně s

id. ? domu), vše v k. ú. M., celkem tedy pozemky ve výměře 2225 m2. Od roku

1942 do roku 1979 nedošlo ke změně v rozsahu pozemku. Žalovaná je v katastru

nemovitostí zapsaná jako vlastnice pozemku parc. č. 477 o výměře 1050 m2 v k. ú. L. Soud konstatoval, že v období od uzavření směnné smlouvy v roce 1940 a

kupní smlouvy v roce 1979 nedošlo k žádným změnám v rozsahu pozemkové parcely

č. 787/7. Ani dokument nazvaný Situace 1:1000, schválený Okresním národním

výborem v Českém Brodě v roce 1946, a zjevně vyhotovený k účelu stavebního

řízení, ani dvě potvrzení z roku 1943 a 1944 vystavené paní F. S. F. T. o

příjmu splátek na kupní cenu na část parcely v k. ú. M. (nikoliv L.) ve výši

7.000,- Kč a 4.000,- Kč nejsou listinami způsobilými přivodit změnu vlastnictví

k nemovitosti. Soud uzavřel, že žalobce netvrdil ani neprokázal existenci titulu, na základě

kterého by se mohl domnívat, že on nebo jeho právní předchůdce jsou vlastníky

části pozemku parc. č. 477, v geometrickém plánu označené jako parc. č.

477/2,

tedy neprokázal dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, že mu předmětná

část pozemku náleží, a proto nedošlo k vydržení vlastnického práva. Soud

neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků, s odůvodněním, že nemohou

nahradit neexistenci nabývacího titulu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 24 Co 180/2010-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,

že určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. 477 v obci a k. ú. L., označeného v geometrickém plánu společnosti GEKON spol. s r. o., jako

pozemek parc. č. 477/2 v obci a k. ú. L. s tím, že tento geometrický plán je

nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení

před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi žalobce a svědkyň A. T., J. F. -

sester žalobce, a L. S., sestřenice žalobce. S odkazem na koncentraci řízení

neprovedl důkaz dokladem k zápisu stavby, adresovaný žalobcem katastrálnímu

úřadu s přílohami (s fotokopií geometrického plánu a rozhodnutí o kolaudaci

drobné stavby), navržený žalovanou až v odvolacím řízení. Z provedených důkazů

zjistil, že žalobce nabyl pozemek parc. č. 787/7 od otce v rozměrech, tak jak

byl tento pozemek oplocen. Pozemek byl otcem žalobce oplocen až k silnici již v

průběhu druhé světové války. Na pozemku stála nejprve chata a později ji otec

přestavěl na rodinný domek. Do chaty a později do domu jezdili na víkendy od

jara do podzimu. Plot stále stojí ve stejných hranicích a je stále stejného

charakteru, zděné sloupky s drátěným pletivem. K hranici pozemku otce přiléhala

cesta, která neměla rovný tvar, která kopírovala hranici mezi katastrálním

územím M. a L. Dohodou sousedních vlastníků pozemků a otce žalobce a paní S. došlo k narovnání cesty. Tím vznikl trojúhelník mezi pozemkem parc. č. 787/7 a

touto cestou, o kterém právní předchůdce žalobce věděl, že mu nepatří, proto

tuto část od paní S. koupil, o čemž žalobce předložil potvrzení o zaplacení

kupní ceny. Pozemek parc. č. 842/1, který přiléhá k parc. č. 787/7, je vlastně

původní stará cesta. Po doplnění dokazování odvolací soud posoudil skutkový stav částečně odlišně od

soudu prvního stupně. Žalobce nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 787/7 a k

id. ? domu (a k stavební parc. č. 276) od svého otce kupní smlouvou v roce

1979. Jeho otec nabyl tyto nemovitosti směnnou smlouvou od svých rodičů v roce

1940. Jako vlastnice pozemku parc. č. 477/2 je v katastru nemovitostí zapsaná

žalovaná. Pozemek parc. č. 787/7 byl společně s pozemky parc. č. 842/1 a 477/2

oplocen od roku 1940 a takto po dobu 70 let užíván nejprve právním předchůdcem

žalobce (jeho otcem) a posléze žalobcem. Podél pozemku parc. č. 477/2 vede

silnice, která není ve stejných hranicích jako byla v roce 1940, neboť byla

posunutá z hranice s pozemkem parc. č. 787/7 dále tak, že mezi pozemkem parc. č. 787/7 vznikl pozemek, který je tvořen parc. č. 842/1 a 477/2; ten byl tehdy

ve vlastnictví paní S. S ní otec žalobce jednal o odkoupení těchto parcel a

zaplatil jí za ně v letech 1943 a 1944 částku 11.000,- Kč.

Takto zaplocený

pozemek nabyl jako celek od svého otce žalobce s tím, že jím byl ubezpečen, že

předmětem smlouvy je vše, co je zaplocené. Do roku 2001 mu nikdo nebránil v

užívání. O existenci pozemku parc. č. 842/1 stejně jako pozemku parc. č. 477/2

se dozvěděl až z dopisu Obecního úřadu v L. v roce 2001. Odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce mohl objektivně dojít k přesvědčení,

že celý zaplocený pozemek mu vlastnicky patří. Svou dobrou víru opíral o

faktické mnohaleté užívání pozemku v hranicích, tak jak jej užíval jeho právní

předchůdce, který ho při prodeji ujistil, že co je zaplocené, je jeho

vlastnictvím. Žalobce odvozoval svou dobrou víru od nabývacího titulu jeho

právního předchůdce, kterým je smlouva směnná z 1. 8. 1940, ke které byl

připojený geometrický plán, z něhož je patrno, že pozemek parc. č.787/7 přiléhá

k silnici pouze špičkou v horní části a ve spodní části je od silnice

(vyznačené tečkovaně) vzdálen a oddělen pozemkem parc. č. 842. Odvolací soud

dovodil ze dvou potvrzení o zaplacení kupní ceny za pozemky v k. ú. M., že

právní předchůdce žalobce nabyl pozemek parc. č. 842. Odvolací soud při

posuzování podmínek vydržení považoval za důležitou i skutečnost, že k převodu

na žalobce došlo v rámci rodiny, že se jednalo o historický majetek rodiny

užívaný v tomto rozsahu stále od roku 1940. V tomto rozsahu pozemek užíval

právní předchůdce žalobce i žalobce, a takto rozsah užívání potvrzovali i

svědci. Vzhledem k těmto okolnostem neměl žalobce důvod pochybovat o rozsahu

svého vlastnictví. Ačkoliv absolutní rozdíl ve výměře sporného pozemku včetně

pozemku 842/1, ohledně kterého žalobce vede spor s obcí M., k pozemku žalobce

parc. č. 787/7 je poměrně značný, je třeba přihlédnout k tomu, že pozemky

žalobce mají v souhrnu tak velkou výměru, že laik rozměr plochy může těžko

posoudit. Žalobce však neměl důvod vzhledem k převodu v rodině o rozloze

pozemku pochybovat. Jeho omyl ve výměře pozemků proto soud považuje za

omluvitelný. Za situace, kdy pozemek nabyl od otce, nelze považovat za

vybočení z běžné opatrnosti, že se faktickým měřením o výměře nepřesvědčil. Odvolací soud uzavřel, že žalobce užíval sporný pozemek v dobré víře po dobu

delší, než je zákonem stanovená vydržecí doba, proto nabyl vlastnictví pozemku

vydržením. Odvolací soud nepovažoval za relevantní námitku žalované, kterou

zpochybňovala dobrou víru žalobce tím, že s ní jednal o koupi sporného pozemku,

neboť žalobce nemá právnické vzdělání a pokoušel se vstřícně řešit situaci

odkoupením pozemku za rozumnou cenu. Tuto skutečnost mu nelze klást k tíži. Z

uvedených důvodů, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil dobrou víru žalobce a

oprávněnost jeho držby. Je toho názoru, že úvahy odvolacího soudu o tom, že

žalobce byl po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu pozemek náleží v rozsahu

oplocení, jsou zjevně nepřiměřené (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo

1843/2000). Z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky

oprávněné držby, a to nepřetržitost a oprávněnost. Poukazuje na to, že

potvrzení paní S. o zaplacení kupní ceny nemohl žalobce vyhledat v katastru

nemovitostí nebo v pozemkových knihách, protože žádná smlouva o převodu

sporného pozemku k zápisu předložena nebyla. Musel je uchovávat ve svých

dokladech, a tudíž měl a mohl zjistit skutečný stav. K pochybnostem o výměře

pozemku ho mohla vést i nestandardní formulace v kupní smlouvě z roku 1979, že

se převádí podíl na nemovitostech „v hranicích tak, jak on sám užíval“. Důkazem

toho, že žalobce věděl, že mu předmětný pozemek nepatří, je skutečnost, že od

roku 2001 jednal se žalovanou o jeho odkoupení. Dalšími důkazy jsou dopis

žalobce z 6. 11. 1995, geometrický plán č. 290994-770/90 a rozhodnutí o

kolaudaci ze 17. 10. 1978, jejichž provedení odvolací soud nepřipustil s

odkazem na koncentraci řízení. V dobré víře, že mu pozemky, tak jak byly

oplocené, patří, nebyl ani otec žalobce. Z geometrického plánu, připojeného ke

směnné smlouvě, kterou nabyl svůj pozemek, musel zjistit velikost koupeného

pozemku. O tom, že si byl vědom velikosti svého pozemku, svědčí i skutečnost,

že jednal s paní S. o odkoupení pozemku oddělujícího jeho pozemek od silnice. Rovněž výměra pozemku ve vlastnictví žalované a ve vlastnictví obce M., která

činí 919 m2, tedy 1/3 z celkové oplocené plochy [jde o výměru rovnocennou

pozemkům určeným v obci k zástavbě (800 m2)], vede k závěru, že si žalobce

musel být vědom toho, že neužívá pouze svůj pozemek. Žalovaná považuje za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nepřipustil

provedení důkazů, které navrhla v odvolacím řízení jako reakci na důkazy

provedené soudem až v odvolacím řízení. Odvolací soud si nesprávně vyložil

koncentraci řízení. Vzhledem k tomu, že důkazy byly provedeny teprve v

odvolacím řízení, nemohla žalovaná zpochybnit jejich věrohodnost v řízení před

soudem prvního stupně, proto jí měla být dána tato možnost v řízení před soudem

druhého stupně. Takto je zvýhodněn ten, jehož důkazy byly provedeny až v

odvolacím řízení. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí

odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje

za správné.

Posouzení otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím

řízení a dovolací soud je oprávněn toto posouzení přezkoumávat, jen kdyby tato

úvaha byla zjevně nepřiměřená (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února

2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Vzhledem k tomu, že posouzení dobré víry

žalobce odvolacím soudem bylo zcela přiměřené, domnívá se, že dovolací soud

není oprávněn otázku dobré víry přezkoumávat. Z opatrnosti uvádí, že byl po

celou dobu běhu vydržecí doby v dobré víře, že mu pozemek, tak jak byl oplocený

v jeden celek, vlastnicky náleží, neboť takto byl oplocený a užívaný po více

než 60 let a takto jej od svého otce v roce 1979 koupil a užíval ve stejném

rozsahu jako jeho předchůdce. Neměl proto důvod pochybovat o svém vlastnickém

právu. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo

1261/2007 a 22 Cdo 496/2004 a 22 Cdo 1733/2012. K budově na st. parc. č. 279,

která je v jeho vlastnictví, je přístup z komunikace pouze přes pozemky parc. č. 842/1 a parc. č. 477/2. Žalovaná ani obec M. po celou dobu (do roku 2001)

nečinily nic, čím by jeho vlastnictví zpochybnily. Z jakého důvodu jednal se

žalovanou o odkoupení sporného pozemku, již vysvětlil tím, že byl práva neznalý

a snažil se danou věc vyřešit urychleně a mimosoudní cestou. Žalovaná však

změnila původně nabízené podmínky tak, že se staly vzhledem k jeho finanční

situaci neakceptovatelné. Ohledně neprovedení dalších důkazů navrhovaných

žalovanou, rozhodl odvolací soud správně, že po koncentraci řízení již nebyly

splněné podmínky pro navržení dalších důkazů. Případný nedostatek dobré víry

jeho právního předchůdce (který však v dobré víře byl) nevylučuje dobrou víru

dalšího držitele, tj. žalobce. V odvolacím řízení byli vyslechnuti v řízení v

prvním stupni navržení svědci, kteří pouze potvrdili skutečnosti, které byly v

řízení před soudem prvního stupně již tvrzené a doložené listinnými důkazy. Nic

tedy nebránilo žalované navrhnout své důkazy v řízení před soudem prvního

stupně. K námitce žalované o neomluvitelnosti omylu žalobce ve vztahu k výměře

sporného pozemku a pozemku zapsaného jako vlastnictví obce M. žalobce odkazuje

na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004. Poukazuje jednak na skutečnost, že výměry uvedené v katastru nemovitostí

neodpovídají skutečnosti, neboť pozemky zapsané v jeho vlastnictví a pozemky

zapsané na žalovanou a obec M., které užívá, mají výměru pouze 2964 m2 a

nikoliv 3144 m2. Dále má za to, že není možné mu přičítat k tíži, že

nepochyboval a nerozpoznal, že pozemky převedené na něj kupní smlouvou a celou

dobu v uvedeném rozsahu užívané a oplocené, nemají výměru 2225 m2 (75 %

skutečně užívané výměry), jak je uvedené ve smlouvě, ale výměru 2964 m2. Při

tak velké rozloze není běžný člověk schopen rozdíl rozpoznat, zejména když

žalobce neměl žádný důvod k pochybnostem o svém vlastnickém právu. Žalobce

navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a

b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky

dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené

rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda došlo ke tvrzené vadě řízení.

K aplikaci § 118b o. s. ř. ve spojení s § § 205a odst. 1 o. s. ř. se dovolací

soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007,

publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu –

dále jen „Soubor“ - pod č. C 7376: „Koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 OSŘ

se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit

věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a

prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě

nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného

důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho,

že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je

falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke

zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že

účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak,

než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního

jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník

nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se

zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci

zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů“.

Odvolací soud věc posoudil v souladu s těmito závěry, na kterých dovolací soud

setrvává. Zpochybněním věrohodnosti důkazů je jen jeho přímé zpochybnění. Je

zřejmé, že každý důkaz, ze kterého vyplývá skutečnost, která je v rozporu s

jiným důkazem, je v širším smyslu důkazem „zpochybňujícím“. Tento způsob

zpochybnění však nemá § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na mysli; zde jde o

případy, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazních prostředků (jde např. o

prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že

listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem,

apod.). Žalovaná v odvolacím řízení ani výslovně netvrdila, že by důkazní

prostředky nebyly věrohodné.

Dovolatelka dále polemizuje se závěrem, že žalobce sporný pozemek vydržel.

Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci,

má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu

deseti let, jde-li o nemovitost.

V dané věci žalobce požadoval určení vlastnického práva a tvrdil, že věc měl v

oprávněné držbě od roku 1979, kdy pozemek koupil; žalovaná uplatnila své právo

vůči němu až v roce 2001. Protože šlo o pozemek ve státním vlastnictví, mohlo

vzniknout vlastnické právo vydržením až po 1. lednu 1992 (k tomu viz rozhodnutí

publikované pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto bylo

jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991

Sb. „Oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji k 1. lednu

1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný

držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. lednem

1992“ (rozsudek Nevyššího sodu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96,

publikovaný např. v informačním systému ASPI). Protože k 1. lednu 1992 žalobce

držel pozemky déle než po zákonnou vydržecí dobu, stal se – za předpokladu, že

byl k tomuto dni oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), téhož dne

vlastníkem drženého pozemku. Skutečnosti nastalé později jsou tak již pro

posouzení vydržení a oprávněnosti jeho držby bezvýznamné.

Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré

víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností,

které mohou vést o odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti

zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele

vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je

oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně

vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný

pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně

nepřiměřené (např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,

Soubor č. C 1068). Tak tomu v dané věci není; rozhodnutí odvolacího soudu je v

souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc je třeba konstatovat, že

dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 50 let,

nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná

strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve zato,

že žalobce užívá její pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže

nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného

nepoctivého úmyslu (§ 1095).

Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci

nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu

držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání

nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších

dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z

geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který

je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu

neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22

Cdo 1245/2010, publikovaný např. v ASPI). „Hledisko omluvitelnosti omylu

spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní

absolutně. Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit

tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě

nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě

užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho

součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti

držitele“ (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo

496/2004, ASPI, a řada dalších rozhodnutí).

Námitky dovolatelky, týkající se dobré víry žalobce po 1. lednu 1992, jsou pro

posouzení vydržení bezvýznamné, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.

Ostatně ani dobrá víra jeho předchůdce nabyla pro posouzení věci rozhodující;

vzhledem k tomu, že sám žalobce věc držel po vydržecí dobu, nebylo třeba

započítávat dobu držby jeho předchůdce a zkoumat jeho dobrou víru. Formulace,

že převodce převádí podíl na nemovitostech „v hranicích tak, jak on sám

užíval“, není neobvyklá, jde o floskuli, která na hodnocení dobré víry nemá

dopad.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy v posuzované věci není

dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny

ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b

odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu

účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za

zastoupení advokátem 10.000,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b), § 10

odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění před novelou

provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této vyhlášky). Žalobci dále

náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření

k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších

předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z

přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.060,- Kč, a

celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 12. 360,- Kč.

Dovolací soud proto žalované uložil, aby nahradila žalobci náklady dovolacího

řízení 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (§

149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce

oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu