U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) M. S., a b) O. S., zastoupených Mgr. Liborem
Hubáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova 2077, proti žalované SINCO
MĚLNÍK společnost s ručením omezeným, se sídlem v Mělníku, ulice K přívozu,
identifikační číslo osoby 25656350, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem
se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, o odstranění stavby, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 176/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu Praze ze dne 5. srpna 2009, č. j. 28 Co 543/2009-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ [§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
srpna 2009, č. j. 5 C 176/2007-185, zamítl „žalobu ze dne 18. 7. 2007, kterou
se žalobci domáhali odstranění stavby skleníku a pařeniště nacházející se na
pozemku dle PK parc. č. 2973 k. ú. M., a předání tohoto pozemku ze strany
žalovaného žalobcům“. Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne
4. února 2010, č. j. 28 Co 543/2009-301, rozsudek soudu prvního stupně (s
formulační úpravou) potvrdil. Šlo o žalobu na odstranění neoprávněné stavby; tu
soudy zamítly s tím, že stavba byla zřízena na základě práva užívání půdy a
jiného zemědělského majetku k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost opírají o
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a odůvodňují podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu však i podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nevymezil-li žalobce v dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat jen o
uvedené ustanovení) právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní
význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor č. C 2463). Dovolatelé výslovně takovou otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání
ve smyslu uvedeném shora, nevymezili; z obsahu dovolání se však podává, že
zpochybňují právní závěr, podle kterého ke vzniku práva užívání půdy a jiného
zemědělského majetku k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb. nebylo
zapotřebí zápisu tohoto práva do evidence nemovitostí. Odvolací soud uvedl, že
zápis užívacího práva k nemovitostem ve smyslu § 14 zákona č. 123/1975 Sb. nebyl podmínkou pro vznik tohoto práva. Přiklonil se též k závěru, že právo
užívání pro zajištění zemědělské výroby vzniklo předchůdci žalovaného ze zákona
- podle § 5 odst. 1 tohoto zákona. I když otázka, zda ke vzniku práva užívání půdy a jiného zemědělského majetku k
zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb. bylo zapotřebí zápisu tohoto
práva do evidence nemovitostí, nebyla v judikatuře výslovně řešena, lze jak z
judikatury, tak i ze zákona jasně dovodit, že názor odvolacího soudu je
správný. Jeho správnost vyplývá již z toho, že od 1. 1. 1951, kdy nabyl
účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., opustilo platné právo intabulační
princip, který byl opětně zaveden až zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; to se týkalo nejen
vlastnického práva, ale i jiných práv k nemovitostem. Evidence nemovitostí v
této době měla čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a
nesplnění povinnosti ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na
překážku nabytí práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2836/2008, Soubor č. C 6937).
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikovaného jako R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek platí: „Od
1. 1. 1951 zápis převodu vlastnictví k věcem nemovitým nemá již konstitutivní
význam a byl v zákoně ponechán "jen z důvodu potřebné kontroly a evidence" (viz
důvodová zpráva k § 111 až § 113 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.).“
Obdobná otázka je řešena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ročník 1995, č. 32, na který lze plně odkázat. Ústavní soud
dospěl k závěru, že „ustanovením § 114 občanského zákoníku z roku 1950 pozbyl
zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví
výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to,
že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti
občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn
intabulační princip.“ Přitom povinnost evidovat vlastnické právo ve veřejných
knihách nebyla nijak dotčena, neměla však již konstitutivní účinky. Uvedený
právní názor plně platí i pro nabývání jiných práv k nemovitostem. Ostatně ani tehdejší judikatura se o zápisu do evidence nemovitostí jako o
podmínce vzniku tohoto práva nezmiňovala (viz např. Zprávu o rozhodování soudů
ve věcech týkajících se zemědělsko družstevních vztahů a ve věcech souvisících
se zemědělskou půdou, publikovanou jako R 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je tak správný právní názor odvolacího soudu, že ke vzniku práva
užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb. nebylo zapotřebí zápisu tohoto práva do evidence nemovitostí. Právo užívání půdy pozemku vzniklé podle tohoto zákona obsahovalo i právo
zřídit na pozemku stavbu. Ke skutečnostem týkajícím se stavebního povolení se uvádí, že „stavba je
neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní
titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako
neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, Soubor č. C
2660). Další dovolací námitka, kterou žalobci zpochybňují vznik práva užívání pozemku
právním předchůdcem žalované, je nesouhlasem se skutkovým zjištěním, které
učinil odvolací soud z dopisu podniku SEMPRA z 10. 8. 1980; je uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost
dovolání založit nelze. Argumentace dovolatelů judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 31 Cdo
606/2004) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 187/03) není namístě. Vyplývá
z nich, že i socialistická organizace mohla před 1. 1. 1992 zřídit neoprávněnou
stavbu na cizím pozemku a soud může provést její vypořádání podle § 135c obč. zák. Soudy obou stupňů se uvedeným právním názorem řídily, v tomto konkrétním
případě však dospěly k závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelé nepředložili k řešení otázku, která by mohla
založit zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce. Vzhledem k tomu
není dovolání v dané věci přípustné a dovolací soud je odmítl podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Žalované by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věta první a §
146 odst. 3 o. s. ř. náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, to však
nákladů účelně vynaložených. Takovým nákladem nemůže být odměna za vyjádření k
dovolání, sepsané advokátem žalované, v němž pouze uvedla, že krajský soud se s
důvody dovolání vypořádal a že považuje jeho rozhodnutí za správné. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.