22 Cdo 3000/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobce F. C., zastoupeného advokátem, proti žalované P. B.,
zastoupené, advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc
ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 311/2007-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobci (původně F. C., A. K., M. M. a V. D.) se domáhali, aby soud určil, že
jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemků. Žalovanými kromě P. B.
byli i L. B. a A. B., kteří nebyli účastníky odvolacího ani dovolacího řízení.
Žalobci uvedli, že kupní a darovací smlouva, kterou právní předchůdce
žalovaných převedl v roce 1974 pozemky užívané jednotným zemědělským družstvem
na L. a A. B. je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť
k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle § 490 odst. 2 občanského
zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále „ObčZ“). Proto je
neplatná i darovací smlouva, kterou oba žalovaní v roce 1998 převedli pozemky
do vlastnictví P. B., která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v
katastru nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, „že
podílovým spoluvlastníkem pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve
zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360
m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro
katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku
parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené
evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m²
(původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu
vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u
Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o
velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o
velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o
velkosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o
velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu
„o určení vlastnictví vůči žalovaným“ L. a A. B., a výroky pod body III., IV. a
V. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců
uzavřel 11. 1. 1974 jako převodce s právními předchůdci žalované jako
nabyvateli ohledně sporných pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou
registrovalo Státní notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však
nebyl dán souhlas všech místních národních výborů, v jejichž obvodu se
nemovitosti nacházely (§ 490 odst. 2 ObčZ a zákona č. 146/1971 Sb., kterým se
doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na
některých úsecích státní správy, příloha D, položka 7). Soud konstatoval, že
předmětná smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ pro nedostatek souhlasu národního
výboru uděleného formou správního rozhodnutí. Žalovaní nemohli vlastnictví k
pozemkům ani vydržet, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli; ke smlouvě totiž
nevyžádali souhlas příslušných národních výborů a jednali tak v neomluvitelném
právním omylu.
Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v dovolacím řízení
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 19. června
2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, rozhodl, že se rozsudek okresního soudu v
napadené části výroku I., ve vztahu k žalobci F. C., a ve výroku III. ve vztahu
k žalobci F. C., potvrzuje, u výroku I. v tomto správném znění: „Určuje se, že
žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5
vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5 – trvalý travní porost o výměře
11334 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec
H., okres O., u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O, a na
pozemku parcela č. 1982/44 – orná půda o výměře 11.344 m², jak je tato
nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V. B., okres O., u
Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“, a že „žalovaná P. B. je
povinna zaplatit F. C. na nákladech odvolacího řízení částku 50.458,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. M. Z.“. Převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že
původně žalovaní L. a A. B. nebyli objektivně v dobré víře, že jim sporné
pozemky patří. Pozemky, které byly předmětem smlouvy, ležely na území
spadajícím pod tři místní národní výbory, řádný souhlas k převodu dal však
pouze jeden z nich. Právní předchůdci žalované tak k návrhu na registraci
darovací smlouvy z 11. 1. 1974 nevyžádali souhlas všech místních národních
výborů, ač si této povinnosti byli vědomi. Tak nemohli být v dobré víře, neboť
vlastnické právo ke sporným pozemkům nenabyli na základě smlouvy, ani je
nevydrželi. Souhlas národního výboru měl být vydán vykonatelným rozhodnutím
národního výboru (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 12. 12. 1974, sp. zn.
Cpj 36/74).
Nejvyšší soud poté k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. února 2007,
č. j. 22 Cdo 428/2007-220, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. června
2006, č. j. 12 Co 429/2005-203 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 311/2007-237,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci tak, že zamítl žalobu,
„aby vůči žalované bylo určeno, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem
spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela
číslo 319/5-trvalý trávní porost o výměře 11.334 m2, jak je tato nemovitost
zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu pro
O., Katastrální pracoviště O., a na pozemku parcela č. 1982/44-orná půda o
výměře 11.344 m2, jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B.,
obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“,
a rozhodl o nákladech řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, že kupní a
darovací smlouva uzavřená 11. 1. 1974 mezi právním předchůdcem původních
žalobců a původně žalovanými L. a A. B. nebyla z důvodu nedostatku souhlasu ve
smyslu § 490 odst. 2 ObčZ uzavřena platně pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39
ObčZ, se odvolací soud ztotožnil. Ohledně vydržení vlastnického práva k
předmětným pozemkům odvolací soud odkázal na svoji vázanost rozhodnutími
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1824/2004
a 22 Cdo 428/2007. Právním titulem k uchopení se držby pozemků shledal
předmětnou smlouvu z 11. 1. 1974 a její registraci příslušným státním
notářstvím 12. 2. 1974. K otázce oprávněnosti držby pak konstatoval, že
účastníci předmětné smlouvy měli vědět, že ke smlouvě o převodu budovy, která
byla v soukromém vlastnictví a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského
pozemku je třeba souhlasu národního výboru, avšak nešlo o neomluvitelný právní
omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, neboť národní výbor v dotazníku a
čestném prohlášení k registraci
a zpoplatnění smlouvy uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek za
situace, že smlouvu registrovalo státní notářství. Účastníci smlouvy,
spoléhající na správnost rozhodnutí státního notáře, byli se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné podmínky byly splněny. Uzavřel, že
právní předchůdci žalované byli oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí po
celou zákonnou desetiletou vydržecí dobu, nejméně do 18. 8. 1993, kdy byla
tamnímu okresnímu soudu podána žaloba o zrušení darovací smlouvy vedená pod sp.
zn. 12 C 267/93.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání s námitkou, že toto
rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci, neboť odvolací soud
dospěl k nesprávným závěrům „ohledně naplnění všech zákonem předpokládaných
podmínek pro vydržení vlastnického práva, konkrétně pak ohledně existence
oprávněné držby právních předchůdců žalované v dobré víře se zřetelem ke všem
okolnostem, že jim k věci (spoluvlastnickým podílům na shora popsaných
pozemcích) náleží vlastnické právo“. Dovolatel vedle připomenutí závěrů
vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 428/2007 odkázal k
prokazování dobré víry, jako podmínky vydržení vlastnického práva, na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 595/2001, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo
837/98, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04. Rekapituluje
konkrétní, chronologicky seřazené úkony účastníků, z nichž dovozuje, že si
právní předchůdci žalované byli vědomi nezbytnosti obstarání potřebných listin,
resp. podkladů nutných k „perfekci smlouvy“, neboť nepostačoval pouhý „dotazník
a čestné prohlášení“ k její registraci a zpoplatnění. To dále v podrobnostech
rozvádí s připomenutím, že právní předchůdci žalované v průběhu řízení
potvrzovali, že věděli o nezbytnosti souhlasu všech tří místních národních
výborů s uzavřením smlouvy. Soud v daném případě nezohlednil všechny důležité
okolnosti, zejména pak existenci listiny sepsané účastníky smlouvy z 11. 1.
1974 adresované Místnímu národnímu výboru v B. Uzavírá, že pokud právní
předchůdci žalované nepožádali o souhlas s uzavřením smlouvy i Místní národní
výbory v H. a ve V. B., nestalo se tak v důsledku jejich nevědomosti nebo
omylu, nýbrž v důsledku jejich liknavosti. Je při tom zřejmé, že byli-li si
vědomi nutnosti takového souhlasu, pak postupovali přinejmenším v rozporu s
obvyklou mírou opatrnosti. Vlastnické právo proto nemohli vydržet. Navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný, neboť se odvolací soud řídil právním názorem dovolacího soudu. Žalobce
v dovolání opakuje argumenty, s nimiž se soudy již vypořádaly. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1
OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a § 135a
zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá
jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze
usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné.
Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení
subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1
ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl
omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného
obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě
takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných
právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních
důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel
omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné
znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22
Cdo 929/2001, publikovaný v Soudních rozhledech, 2003, č. 1). O nejasné znění
zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění
zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem
publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost
zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu.
Dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci vyslovil: „Avšak nejde o
neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, protože
národní výbor v „dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění
kupní a darovací smlouvy“ uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek. Při
hodnocení dobré víry účastníků smlouvy bylo též třeba vzít v úvahu, že smlouvu
registrovalo Státní notářství v O.; účastníci, spoléhající se na státního
notáře, který se otázkou příslušných souhlasů zabýval, tak mohli být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti byly
splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků“. Z tohoto právního názoru pak
vyšel i odvolací soud, na jehož závěrech není třeba nic měnit, a to ani po
zhodnocení dovolacích námitek.
Podle § 490 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb., platilo:
„Nezastavěné stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na
socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by
nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být
předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou je občané darovat příbuzným v
řadě přímé a sourozencům. K smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém
vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku,
je třeba souhlasu místního národního výboru. Jinak se na smluvní převody věcí,
které jsou předmětem soukromého vlastnictví, vztahují přiměřeně ustanovení §
134“. Občanský zákoník nic nestanoví o formě, jakou má být souhlas národního
výboru udělen (to, že má jít o správní rozhodnutí, je dovozováno z jiných
právních předpisů). Proto je třeba pokládat právní omyl spočívající v
přesvědčení, že podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení byly splněny i pouhým
kladným vyjádřením národního výboru, které nemělo formu rozhodnutí, za
omluvitelný. Objektivní dobrou víru držitele je třeba hodnotit i s přihlédnutím
k tomu, že zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i
státní notářství (byť jistě registrace sama o sobě nemusí vždy vyloučit „zlou
víru“ držitele). Tomu, že tato právní otázka nebyla vždy jasná ani příslušným
orgánům, nasvědčuje skutečnost, že ještě ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR,
svazku IV, byl publikován rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 11. 1977,
sp. zn. 3 Cz 31/77, s právní větou: „Souhlas národního výboru ke smlouvě o
převodu nemovitosti (§ 490 odst. 2 o. z.) musí být udělen pravomocným
rozhodnutím odpovídajícím ustanovením zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení.
Státní notářství může účastníkům sepsat žádost o udělení tohoto souhlasu
adresovanou příslušnému národnímu výboru, nemůže však účastníky zastupovat v
řízení o jeho udělení“. Kdyby šlo o otázku, která v praxi státních notářství či
soudů nevyvolávala problémy, nebyl by důvod takovou právní větu publikovat.
Dovolatel v této souvislosti odkazuje na skutečnost, že dne 11. ledna 1974,
tedy poté, co MNV v B. se již ke smlouvě vyjádřil, žádají o jeho souhlas,
zatímco ostatní národní výbory opomíjejí. Je skutečností, že motiv tohoto
jednání účastníků nebyl plně objasněn (patrně i pro časový odstup), ovšem nelze
ji klást k tíži držitele vzhledem k presumpci dobré víry, která sice nebyla až
do novely č. 509/1991 Sb. v občanském zákoníku výslovně upravena, prosazovala
se však jako součást obecně uznávané tzv. presumpce řádného člověka
(praesumptio boni viri). Nabyvatelům tedy svědčí omluvitelný právní omyl a
žalobci se nepodařilo prokázat, že o něm museli vědět. To, že požádali jen
jeden národní výbor a ostatní opomenuli z liknavosti je sice možný způsob
vysvětlení, ovšem takové jednání by bylo krajně nelogické; pokud by si totiž
byli vědomi toho, že bez všech souhlasů vyjádřených ve správních rozhodnutí
nebude možno smlouvu registrovat a nenastanou zamýšlené právní důsledky, pak
by se jejich postup jevil jako krajně nezvyklý a nelogický. Nabízí se i možné
vysvětlení, že státní notář považoval za rozhodující souhlas toho MNV, ve
kterém ležela rozhodující část převáděných nemovitostí, a takto informoval i
účastníky (žádost byla podána v souvislosti s jednáním na státním notářství), v
úvahu přicházejí jistě i jiná vysvětlení. Za tohoto stavu je třeba vyjít z
presumpce dobré víry držitele. Nelze přisvědčit ani zpochybnění významu
registrace státním notářstvím odkazem na „právní závěry přijaté Nejvyšším
soudem ČR ve věci 22 Cdo 837/98“; toto rozhodnutí, publikované jako R 40/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tuto problematiku neřeší.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 OSŘ, jakož
i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ vychází ze skutečnosti, že dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady představované odměnou
advokátce za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k
dovolání. Náklady činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 10 000,- Kč, a dále paušální
náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 10 300,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu