22 Cdo 428/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. C., proti žalované P. B., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci [původně A) F. C., B) A. K., C) M. M. a D) V. D.] se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemkových parcel (dále jen „pozemky“). Žalovanými kromě P. B., označené jako 3) žalovaná, byli i 1) L. B. a 2) A. B., kteří však nebyli účastníky odvolacího řízení a nejsou ani účastníky řízení dovolacího. Žalobci namítali, že kupní a darovací smlouva, kterou právní předchůdce žalovaných převedl v roce 1974 pozemky užívané jednotným zemědělským družstvem (dále „JZD“) na žalované 1) a 2) je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále „ObčZ“). Proto je neplatná i darovací smlouva, kterou oba žalovaní v roce 1998 převedli pozemky do vlastnictví žalované 3), která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým spoluvlastníkem pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360 m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m² (původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o velkosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „o určení vlastnictví vůči žalovaným č. 1 a 2“, a výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců uzavřel 11. 1. 1974 jako převodce s právními předchůdci žalované jako nabyvateli ohledně sporných pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas všech místních národních výborů, v jejichž obvodu se nemovitosti nacházely (§ 490 odst. 2 ObčZ ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy a zákona č. 146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, příloha D, položka 7). Soud konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí. Žalovaní též nemohli pozemek vydržet, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli; ke smlouvě totiž nevyžádali souhlas příslušných národních výborů a jednali tak v neomluvitelném právním omylu.
Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku I., ve vztahu k žalobci a) F. C., a ve výroku III. ve vztahu k žalobci a) F. C., potvrzuje, u výroku I. v tomto správném znění: Určuje se, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5 – trvalý travní porost o výměře 11334 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec H., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště O., a na pozemku parcela č. 1982/44 – orná půda o výměře 11344 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V. B., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště O.“, a že „žalovaná P. B. je povinna zaplatit F. C. na nákladech odvolacího řízení částku 50.458,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta “.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že původně žalovaní 1) a 2) nebyli objektivně v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Pozemky, které byly předmětem smlouvy, ležely na území spadajícím pod tři místní národní výbory, řádný souhlas k převodu dal však pouze jeden z nich. Právní předchůdci žalované tak k návrhu na registraci darovací smlouvy z 11. 1. 1974 nevyžádali souhlas všech MNV, ač si této povinnosti byli vědomi. Tak nemohli být v dobré víře, neboť vlastnické právo ke sporným pozemkům nenabyli na základě smlouvy, ani je nevydrželi. Souhlas národního výboru měl být vydán vykonatelným rozhodnutím národního výboru (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj 36/74).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Tvrdí, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jestliže byli jako vlastníci sporných pozemků v příslušném katastru nemovitostí zapsáni, domáhají se toho, co již existuje, a tak na určení vlastnictví chybí právní zájem jako základní podmínka pro vyhovění určovací žalobě. K otázce platnosti smlouvy z 11. 1. 1974 s odkazem na § 490 odst. 2 ObčZ namítá, že toto zákonné ustanovení neobsahuje údaj v jaké formě má být souhlas NV udělen. Nebyla-li forma souhlasu předepsána a nebylo-li stanoveno ve které fázi uzavření smlouvy či registračního řízení má být souhlas udělen, je přesvědčena, že v daném případě nutno vycházet z prohlášení MNV v H. a MNV ve V. B. z 18. 10. 1973, v němž je uvedeno, že tyto NV nemají námitek k převodu pozemků. K právním závěrům soudů obou stupňů ohledně otázky vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům namítá, s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době a na rozhodující skutkové okolnosti, že od 12. 2. 1974, kdy došlo k registraci předmětné kupní a darovací smlouvy, nejméně do 18. 8. 1993, kdy žalobci doručili soudu žalobu na „zrušení darovací smlouvy“, pozemky právní předchůdci žalované užívali v dobré víře, že je řádně nabyli a že jsou jejich vlastníky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který věc řádně posoudil a správně rozhodl. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (výslovně uváděný důvod spočívající ve vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle obsahu dovolání není uplatněn) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní otázka, zda držitel pozemku, který nabyl na základě smlouvy, ke které bylo podle § 490 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 1. 5. 1990 (viz § 34 zákona č. 105/1990 Sb.), mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, i když souhlas národního výboru k převodu pozemku nebyl udělen formou správního rozhodnutí, ale jen formou vyjádření ve spisu státního notářství.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2003). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu.
V dané věci je nepochybné, že účastníci kupní smlouvy měli vědět, že ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu místního národního výboru. Avšak nejde o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, protože národní výbor v „dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění kupní a darovací smlouvy“ uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek. Při hodnocení dobré víry účastníků smlouvy bylo též třeba vzít v úvahu, že smlouvu registrovalo Státní notářství v O.; účastníci, spoléhající se na státního notáře, který se otázkou příslušných souhlasů zabýval, tak mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti byly splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků. Potud je dovolání důvodné.
Dovolatelce však nelze přisvědčit v tom, že žalobci nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. V dané věci je objektivně nejisté, kdo je vlastníkem; rozhodnutí o určení vlastnictví je způsobilé tuto nejistotu odstranit, a tak je dán na určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu