22 Cdo 428/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce F. C., proti žalované P. B., zastoupené advokátkou, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 11 C 75/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. června 2006,
č. j. 12 Co 429/2005-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci [původně A) F. C., B) A. K., C) M. M. a D) V. D.] se domáhali, aby soud
určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemkových parcel
(dále jen „pozemky“). Žalovanými kromě P. B., označené jako 3) žalovaná, byli
i 1) L. B. a 2) A. B., kteří však nebyli účastníky odvolacího řízení a nejsou
ani účastníky řízení dovolacího. Žalobci namítali, že kupní a darovací smlouva,
kterou právní předchůdce žalovaných převedl v roce 1974 pozemky užívané
jednotným zemědělským družstvem (dále „JZD“) na žalované 1) a 2) je neplatná
pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nedal souhlas
příslušný národní výbor podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění
účinném v době uzavření smlouvy (dále „ObčZ“). Proto je neplatná i darovací
smlouva, kterou oba žalovaní v roce 1998 převedli pozemky do vlastnictví
žalované 3), která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v katastru
nemovitostí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým
spoluvlastníkem pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve zjednodušené evidenci
– parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360 m², jak je tato
nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro katastrální území H., obec
H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku parcela č. 1982/44 – role,
původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ
pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m² (původně o výměře 11.213
m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 80 pro
katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., jsou
žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti dvou pětin vzhledem k
celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k
celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o velkosti jedné pětiny vzhledem k
celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem
k celku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „o určení vlastnictví vůči
žalovaným č. 1 a 2“, a výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců uzavřel
11. 1. 1974 jako převodce s právními předchůdci žalované jako nabyvateli
ohledně sporných pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní
notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas všech
místních národních výborů, v jejichž obvodu se nemovitosti nacházely (§ 490
odst. 2 ObčZ ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy a zákona č.
146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje
působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, příloha D,
položka 7). Soud konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ
pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí.
Žalovaní též nemohli pozemek vydržet, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli;
ke smlouvě totiž nevyžádali souhlas příslušných národních výborů a jednali tak
v neomluvitelném právním omylu.
Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v dovolacím řízení
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 19. června
2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se v
napadené části výroku I., ve vztahu k žalobci a) F. C., a ve výroku III. ve
vztahu k žalobci a) F. C., potvrzuje, u výroku I. v tomto správném znění:
Určuje se, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o
velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5 – trvalý travní
porost o výměře 11334 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro
k. ú. H., obec H., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální
pracoviště O., a na pozemku parcela č. 1982/44 – orná půda o výměře 11344
m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V.
B., okres O., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště O.“, a
že „žalovaná P. B. je povinna zaplatit F. C. na nákladech odvolacího řízení
částku 50.458,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta “.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s
jeho právními závěry. Uvedl, že původně žalovaní 1) a 2) nebyli objektivně v
dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Pozemky, které byly předmětem smlouvy,
ležely na území spadajícím pod tři místní národní výbory, řádný souhlas k
převodu dal však pouze jeden z nich. Právní předchůdci žalované tak k návrhu
na registraci darovací smlouvy z 11. 1. 1974 nevyžádali souhlas všech MNV, ač
si této povinnosti byli vědomi. Tak nemohli být v dobré víře, neboť vlastnické
právo ke sporným pozemkům nenabyli na základě smlouvy, ani je nevydrželi.
Souhlas národního výboru měl být vydán vykonatelným rozhodnutím národního
výboru (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj 36/74).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Tvrdí, že
žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jestliže byli
jako vlastníci sporných pozemků v příslušném katastru nemovitostí zapsáni,
domáhají se toho, co již existuje, a tak na určení vlastnictví chybí právní
zájem jako základní podmínka pro vyhovění určovací žalobě. K otázce platnosti
smlouvy z 11. 1. 1974 s odkazem na § 490 odst. 2 ObčZ namítá, že toto zákonné
ustanovení neobsahuje údaj v jaké formě má být souhlas NV udělen. Nebyla-li
forma souhlasu předepsána a nebylo-li stanoveno ve které fázi uzavření smlouvy
či registračního řízení má být souhlas udělen, je přesvědčena, že v daném
případě nutno vycházet z prohlášení MNV v H. a MNV ve V. B. z 18. 10. 1973, v
němž je uvedeno, že tyto NV nemají námitek k převodu pozemků. K právním závěrům
soudů obou stupňů ohledně otázky vydržení vlastnického práva ke sporným
pozemkům namítá, s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického
práva v rozhodné době a na rozhodující skutkové okolnosti, že od 12. 2. 1974,
kdy došlo k registraci předmětné kupní a darovací smlouvy, nejméně do 18. 8.
1993, kdy žalobci doručili soudu žalobu na „zrušení darovací smlouvy“, pozemky
právní předchůdci žalované užívali v dobré víře, že je řádně nabyli a že jsou
jejich vlastníky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že napadené rozhodnutí nemá po právní
stránce zásadní význam. Odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který věc
řádně posoudil a správně rozhodl. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že
dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ
(výslovně uváděný důvod spočívající ve vadě řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle obsahu dovolání není uplatněn) a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní
otázka, zda držitel pozemku, který nabyl na základě smlouvy, ke které bylo
podle § 490 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 1. 5. 1990 (viz § 34 zákona č.
105/1990 Sb.), mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem pozemku, i když souhlas národního výboru k převodu pozemku nebyl
udělen formou správního rozhodnutí, ale jen formou vyjádření ve spisu státního
notářství.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona č. 40/1964
Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní
musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto
přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Posouzení toho, zda
je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních
představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je
držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl
omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného
obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě
takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem
okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných
právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních
důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel
omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné
znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22
Cdo 929/2001, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2003). O nejasné znění
zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění
zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem
publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost
zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu.
V dané věci je nepochybné, že účastníci kupní smlouvy měli vědět, že ke smlouvě
o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo
nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu místního národního
výboru. Avšak nejde o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za
splněnou, protože národní výbor v „dotazníku a čestném prohlášení k registraci
a zpoplatnění kupní a darovací smlouvy“ uvedl, že proti převodu nemovitostí
nemá námitek. Při hodnocení dobré víry účastníků smlouvy bylo též třeba vzít v
úvahu, že smlouvu registrovalo Státní notářství v O.; účastníci, spoléhající se
na státního notáře, který se otázkou příslušných souhlasů zabýval, tak mohli
být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti
byly splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků. Potud je dovolání
důvodné.
Dovolatelce však nelze přisvědčit v tom, že žalobci nemají na určení
vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jsou jako vlastníci zapsáni v
katastru nemovitostí. V dané věci je objektivně nejisté, kdo je vlastníkem;
rozhodnutí o určení vlastnictví je způsobilé tuto nejistotu odstranit, a tak je
dán na určení naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu