22 Cdo 635/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem
v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město,
Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Střední
Čechy, Náměstí Republiky 3, Praha 1, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 395/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2011, č. j. 32 Co
457/2010-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2011, č. j. 32 Co
457/2010-72, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. června 2010, č. j.
8 C 395/2009-50, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu
řízení.
Kolín. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení
svého vlastnictví k pozemku st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2, který nabyla
vydržením. Poukazovala na skutečnost, že kupní smlouvou ze 14. 5. 1980 koupila
spolu se svým tehdejším manželem dům č. p. 54 se stavební parcelou PK č. 60 v
k. ú. P., která tvořila s domem jeden funkční celek. V celém tomto rozsahu byl
pozemek oplocený a užívaný jejím právním předchůdcem M. V. Byla ujištěna a
listinnými důkazy přesvědčena, že pozemek má výměru 1111 m2. Takto užívala
uvedený pozemek do roku 2006. Teprve tehdy zjistila, že je vedená pouze jako
vlastnice st. parc. č. 60/1 o výměře 338 m2 a další část pozemku, označená jako
st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2, je zapsaná ve vlastnictví žalované. Součet
výměr těchto dvou parcel odpovídá žalobkyní užívanému a dříve evidovanému
pozemku stavební parc. PK č. 60 o výměře 1111 m2.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Státní notářství v Kolíně v dědickém
řízení po zemřelém S. V. rozhodnutím ze dne 5. července 1978, č. j. D
166/98-15, potvrdilo nabytí dědictví jeho bratrovi M. V., který se stal mimo
jiné vlastníkem stavební parc. č. 60 s domem č. p. 54 v k. ú. P. (čl. 7). Pro
účely dědického řízení byl vypracován znalecký posudek, kde byla u stavební
parc. č. 60 uvedená výměra 1111 m2, přičemž znalec vycházel z identifikace
parcel Střediska geodézie pro okres Kolín v Českém Brodě ze dne 28. 2. 1978 a
ze dne 17. 4. 1978. Kupní smlouvou ze 14. 5. 1980 prodal M. V. dům č. p. 54 a
stavební parc. č. 60 manželům J. H. a A. H., nyní L. (žalobkyni). Ve smlouvě
není uvedená výměra, ale ve výpisu z evidence nemovitostí z 5. 6. 1980 je
uvedena u pozemku parc. č. 60 výměra 1111 m2. Stejný údaj o výměře se opakuje v
nabídce M. V. na bezplatné odevzdání majetku do vlastnictví Československého
státu ze 14. 5. 1980, učiněné v souvislosti s uvedenou smlouvou, kde je
předmětný dům a pozemek o výměře 1111 m2 zmíněný jako majetek, který odevzdání
nepodléhá. Stejná výměra je uvedená i ve výpisu z evidence nemovitostí z 25. 6.
1981, který H. potřebovali k přestavbě domu.
Dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z 15. 7. 1986, uzavřenou
mezi J. H. a žalobkyní, tehdy A. K., nabyla žalobkyně do svého výlučného
vlastnictví dům č. p. 54 se st. parc. č. 60/1 v k. ú. P. V dohodě není uvedena
výměra pozemku.
Soud se zabýval vznikem sporného pozemku a z oznámení o provedení oprav v
údajích katastru nemovitostí z 10. 11. 2008 a ze sdělení katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín z 8. 12. 2008 a ze 17. 3.
2009 vzal za prokázané, že obě st. parc. č. 60/1 a 60/2 nevznikly rozdělením
parc. č. 60, ale st. parc. č. 60/1 vznikla sloučením pozemků st. parc. č. 60 a
parc. PK č. 78/6 a st. parc. č. 60/2 vznikla sloučením pozemků PK č. 78/7 a č.
78/8. Ve sděleních katastrálního úřadu jsou uváděny rozdílné způsoby, jak k
tomu došlo, nicméně z nich vzal soud za prokázané, že pozemky parcelních čísel
st. parc. č. 60/1 a st. parc. č. 60/2 existovaly nejpozději v době uzavření
smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého
manžela, tj. ke dni 15. 7. 1986.
Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro nabytí vlastnictví sporného
pozemku vydržením, neboť při zachování náležité opatrnosti nemohla již být v
době uzavírání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, o kterou své
vlastnictví opírá, v dobré víře, že jí náleží vedle pozemku st. parc. č. 60/1 i
pozemek st. parc. č. 60/2 o výměře 773 m2; ve smlouvě je jasně specifikováno,
že nabývá pouze dům a pozemek st. parc. č. 60/1. K nabytí vlastnictví vydržením
nemohlo dojít ani před podpisem uvedené smlouvy, neboť v době předcházející
uzavření smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů právní řád
(§ 135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 15. 7. 1986)
umožňoval vydržení pozemku výhradně ve prospěch státu. K pozemku mohl občan
nabýt pouze právo na uzavření dohody o osobnímu žívání pozemku. Občanský
zákoník účinný od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 pak vydržení vůbec neznal. Vydržet
vlastnické právo nemohl ani právní předchůdce žalobkyně S. V., který
nemovitosti nabyl v roce 1957, a do 1. 4. 1964 by nedoběhla desetiletá vydržecí
doba.
Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům soud považoval za nadbytečné provádění
dalších důkazů navržených žalobkyní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
21. března 2011, č. j. 32 Co 457/2010-72, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za
dostatečné a jeho skutková zjištění za správné. Stejně jako soud prvního stupně
nepovažoval za nutné provádění dalších důkazů znaleckým posudkem z oboru
geodézie a kartografie a výslechem navržených svědků. Odvolací soud posuzoval
závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně jako držitelka sporného pozemku byla
po celou vydržecí dobu z objektivního hlediska v dobré víře, že jí sporná
parcela vlastnicky patří. Dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, kde je pozemek, který byl předmětem
dohody, označen jako st. parc. č. 60/1, tedy jinak, než v kupní smlouvě ze dne
15. 7. 1986, kde byl označen jako st. parc. č. 60, nemůže být titulem pro
vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Žalobkyně si již v době
uzavření této dohody musela při zachování náležité opatrnosti, kterou lze po ní
v takovém případě požadovat, uvědomit, že se jedná o pozemek jinak označený a
tato skutečnost v ní měla vyvolat pochybnosti, že výměra pozemku nebude
souhlasit zejména, když původní označení parcely pouze číslem 60 bylo nově
opatřené lomítkem s číslem 1. Žalobkyně stvrdila svým podpisem dohodu o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, ve které bylo výslovně uvedeno, že
si ji před podpisem přečetla a že s jejím obsahem souhlasí. Odvolací soud
poukázal i na skutečnost, že si žalobkyně musela být vědoma toho, že z uzavření
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vyplývají pro
účastníky závažné právní důsledky, proto také pověřili s manželem sepsáním
dohody advokáta. Zpochybnil tvrzení žalobkyně o převzetí pozemků v rozsahu
užívání jejími právními předchůdci. Jako důkaz podporující nárok žalobkyně
nepovažoval listinu o nabídce bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví
Československého státu učiněné M. V. v souvislosti s kupní smlouvou ze 14. 5.
1980, neboť se jednalo o vztah mezi M. V. a státem a tuto listinu nemohla mít
žalobkyně k dispozici. K vydržení nemohlo dojít ani v době před podpisem
uvedené dohody a vydržet vlastnické právo nemohl ani právní předchůdce žalované
S. V. V toto směru dospěl odvolací soud ke stejným závěrům jako soud prvního
stupně. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, že žalovaná
porušila ve vztahu k ní dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) tím, že od ní
vybírala daň z nemovitostí z předmětného pozemku a vedle toho nájem za užívání
stejného pozemku. Rozpor s dobrými mravy není právním důvodem pro určení
vlastnictví a na rozhodnutí v dané věci nemůže mít vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně má za to, že odvolací soud řešil právní otázky, které jsou soudy
rozhodovány rozdílně, případně by měly být posouzeny jinak. Nesprávné právní
posouzení rozhodnutí pak spatřuje jednak v hodnocení otázky dobré víry v
souvislosti s posouzením náležité opatrnosti, dále v nesprávném použití § 135a
obč. zák. účinného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a konečně
závěry soudů obou stupňů, které se odmítly zabývat výkonem práva žalované ke
spornému pozemku v rozporu s dobrými mravy, tedy zda se ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. vztahuje i na žalovanou Českou republiku, uplatňuje-li vlastnické
právo. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že opomenul, že svou dobrou víru
opírá nejen o dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, ale zejména o kupní smlouvu z 19. 5. 1980. Od tohoto právního důvodu
odvozuje svou oprávněnou držbu, která přesáhla dobu 10 let. Je přesvědčená, že
touto kupní smlouvou nabyla pozemek o výměře 1111 m2 (zahrnující i později
vzniklou parc. st. č. 60/2), s nímž po celou vydržecí dobu nakládala jako
vlastník (§ 129 obč. zák.). Při uzavírání kupní smlouvy byla ujištěna
prodávajícím, že kupuje pozemek v uvedené výměře 1111 m2 a v tomto přesvědčení
byla utvrzena také tím, že celá tato plocha byla oplocená a ve stejném rozsahu
ji užíval i prodávající. Ve svém přesvědčení byla utvrzena výpisem z evidence
nemovitostí, který byl vyžádán k převodu nemovitostí, dále nabídkou M. V. k
bezplatnému odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu. Nesouhlasí
s tím, že její dobrá víra byla narušena podpisem dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, z toho důvodu, že k číslu parcely 60
přibylo lomítko a za ním číslo 1. Žalobkyně nevěděla, že středisko geodezie
provádělo různá opakovaná slučování a rozdělování parcel a domnívá se, že po
běžném občanovi nelze požadovat pravidelný monitoring různých operací v
evidenci nemovitostí. Jestliže byla v roce 1980 ujištěna, že kupuje pozemek o
výměře 1111 m2, potom při uzavírání dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů nemohla předvídat změny a navíc v označení došlo pouze
k přidání lomítka a za ním číslovky 1 k původnímu číslu, což u ní nevzbudilo
pochybnosti, že přestala být vlastnicí pozemku výše uvedené výměry, když před
jejím uzavřením i po něm užívala stále stejnou plochu. Posuzování soudu v tomto
směru je příliš formalistické. Soud nesprávně bez použití teleologického
výkladu hodnotil institut vydržení, neboť přikládal rozhodující význam
skutečnostem formálního charakteru (změna číselného označení pozemku) místo,
aby hodnotil samotnou držbu pozemku a dobrou víru při ní. Žalobkyně si ani
změny čísla pozemku přidáním lomítka nevšimla. Její omyl je omluvitelný, když
jednala s běžnou mírou opatrnosti. V toto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008 a ze dne 1. července
2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007. Poukazuje na skutečnost, že omyl ve výměře
vyvolal státní orgán. Žalobkyně nepovažuje za správný názor odvolacího soudu
ohledně aplikace § 135a obč. zák., účinného do novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., na posouzení vydržení podle dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů z 15. 7. 1986, neboť svou dobrou víru opírá též o
kupní smlouvu z roku 1980. V tomto směru odkazuje na závěry rozhodnutí R
50/2000 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z rozhodnutí
vyplývá, že držitel se může stát vlastníkem věci, která byla dosud ve státním
vlastnictví, a do vydržecí doby si lze započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992. Žalobkyně oproti držiteli v uvedené věci má silnější postavení, neboť
kupní smlouva ze 14. 5. 1980 se týkala celé plochy 1111 m2. S touto její
argumentací se odvolací soud nevypořádal. Soudy obou stupňů považovaly za
nadbytečné se zabývat tím, z jakých pozemků a po jakou dobu žalobkyně odváděla
daň z nemovitostí. Upozorňuje na skutečnost, že Česká republika zpoplatnila
sporný pozemek 2x, když jednak z něj od žalobkyně vybrala daň z nemovitostí a
jednak vyhotovila smlouvu o nájmu sporného pozemku, kterou nechala žalobkyni
podepsat, a nechala si od ní zaplatit nájem za období od 1. 10. 2006 do 30. 9. 2008 ve výši 8.325,- Kč. Výkon práva žalované je tak v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v
části, kde uvádí, že ve zprávách katastrálního úřadu se jednoznačně podává, že
pozemková st. parc. č. 60/2 nevznikla ze st. parc. č. 60, ale z částí parcel č. 78/7 a 78/8, přičemž takový závěr nemůže být možný ani jednoznačný již vzhledem
ke sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Kolín z 8. 12. 2008, který potvrzuje, že v roce 1966, tedy 14 let před tím, než
pozemek nabyla žalobkyně, byly do st. parc. č. 60 dle EN sloučeny parcely - st. parc. č. 60 dle PK a části parcel č. 78/7 dle PK a č. 78/8 dle PK. Teprve v
roce 1998 byla st. parc. č. 60 dle KN rozdělena dle vlastnictví na st. parc. č. 60/1 a st. parc. č. 60/2, přičemž součet výměr obou parcel odpovídá výměře
stavební parcely č. 60. S tímto důkazem se odvolací soud vůbec nevypořádal a
nehodnotil jej. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Část rozsudku, kde odvolací soud konstatuje, že ze zpráv
katastrálního úřadu jednoznačně vyplývá závěr, že st. parc. č. 60/2 nevznikla
ze st. parc. č. 60, ale z části parcel č. 78/7 a č. 78/8 má povahu „souhrnného
skutkového závěru“, neboť není zřejmé, ze které konkrétní zprávy uvedený závěr
učinil, ale odkazuje na více zpráv, přičemž se se zprávou z 8. 12 2008 vůbec
nevypořádal. Rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Ze zmíněných zpráv
není zřejmé ani to, jaké výměry měly mít jednotlivé slučované parcely ani jaký
byl důvod slučování. V tomto směru žalobkyně navrhovala důkazy. Žalobkyně
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že nejsou splněny zákonné podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že v
řízení není řešena otázka zásadního právního významu, kterou by doposud
konstantní judikatura nevyřešila. Žalobkyně v dovolání ani takovou otázku
nepředkládá, nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Pokud
by dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání přípustné, žalovaná odkazuje
na správné posouzení věci soudy obou stupňů po stránce skutkové i právní, se
kterým se ztotožňuje. Soudy správně dovodily, že nejpozději ke dni uzavření
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přestala být
žalobkyně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jí náleží vlastnictví
stavební parc. č. 60/2 v k. ú. P. V tomto směru žalovaná odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný
pod C 1481 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Rovněž argumentace
žalobkyně výměrou pozemku uvedenou v tehdejší evidenci nemovitostí není pro
posouzení věci rozhodná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2007, sp.
zn. 30 Cdo 2552/2006). Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl,
případně zamítl.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není částečně v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí,
která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena
nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být
nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem zpravidla v dobré víře, že takovou
nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy
nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního
posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém
případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba
uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k
jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl,
že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné,
jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad)
osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v
jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu,
a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na
správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné
pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel může být v dobré víře, že sporné
pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný
závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1
Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního
práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako
ústavně konformní, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně
(absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.
Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to,
že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze
tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní
nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání
účastníků.
Na zmíněný nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud poukázal v usnesení ze dne
27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010.
V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu vynesen dříve, než nález Ústavního
soudu; proto k němu odvolací soud nemohl přihlédnout. Nicméně i ve světle
zmíněného nálezu je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení nebraly v úvahu některé
právně významné skutečnosti pro hodnocení dobré víry.
Žalobkyně opírala dobrou víru o kupní smlouvu z 19. 5. 1980, kterou měla nabýt
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů spolu s tehdejším manželem mimo jiné
i pozemek o výměře 1111 m2. Jestliže se na základě smlouvy o nabytí nemovitosti
do bezpodílového spoluvlastnictví do žalobkyně uchopila společné držby, pak je
tato smlouva titulem, o který se opírá její výlučná držba poté, co na základě
dohody o vypořádání BSM se stala (měla stát) výlučnou vlastnicí této
nemovitosti. Protože nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů
(stejně jako věci ve společném jmění) jsou předmětem „bezpodílového“
spoluvlastnictví, má každý z manželů právo k celé věci neomezené podílem, a
proto i v případě, že později nabude věc do (údajného) výlučného vlastnictví,
je jeho držba jen pokračováním držby předchozí.
V této smlouvě je uvedeno, že předmětem převodu je též stavební parcela č. 60;
z přiloženého výpisu z evidence nemovitostí se podává, že tato parcela měla
výměru 1111m2. Jestliže poté žalobkyně a její manžel pak pozemek nerušeně
drželi (opačné zjištění soudy dosud neučinily), lze dovodit, že byli se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Bez významu
není ani to, že platili z pozemku daně; jednak tím dávali najevo své
subjektivní přesvědčení, že vlastníky jsou, jednak stát, který nyní jejich
dobrou víru popírá, v nich tím, že daně přijímal, toto přesvědčení utvrzoval, a
tím se podílel na omylu žalobkyně o skutečném stavu (k tomu viz přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7481). V této
souvislosti není bez významu ani to, že vlastnictví si nárokuje právě stát,
který se na omylu žalobkyně podílel, a to i vydáním výpisu z evidence
nemovitostí (č. l. 11).
Ani z toho, že v pozdější dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů z 15. 7. 1986 nabyla žalobkyně do svého výlučného vlastnictví dům č. p.
54 se st. parc. č. 60/1 v k. ú. P. nelze nedostatek její dobré víry dovodit. Z
dohody je zřejmé, že nabyla celý pozemek související s domem (kdyby tu měl být
ještě jiný pozemek nebo jeho část, musel by jej nutně na základě dohody nabýt
bývalý manžel) a nebylo zjištěno, že by její následná držba byla nějak rušena
či zpochybněna žalovaným. Závěr o nedostatku dobré víry opírá soud o to, že zde
již nešlo o parcelu č. 60, ale o č. 60/1. V kontextu zjištěných skutečností
však dovolací soud považuje takové hodnocení za nepřiměřeně přísné; to, že
parcely jsou v evidenci nemovitosti rozlišovány i lomítkem, nemusí být
průměrnému občanovi ani při zachování obvyklé opatrnosti známo. Ostatně
objektivní dobrou víru držitele nevylučuje ani to, že držba je realizována v
rozporu se stavem katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1993).
Uvedené skutečnosti soud znovu vyhodnotí v kontextu s dalšími zjištěnými
okolnostmi a rozhodne, zda držitelka – žalobkyně - byla se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jí předmětný pozemek náleží jako výlučnému
vlastníkovi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu