22 Cdo 5107/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem
v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným: 1) T. V., 2) Ing. J. V.,
3) M. K., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 9 C 197/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. srpna 2014,
č. j. 22 Co 230/2014-354, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7.
srpna 2014, č. j. 22 Co 230/2014-354, se ve výroku pod bodem I. ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna
2014, č. j. 9 C 197/2011-293, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí pozemků v katastrálním území a obci O., a to parc. č. 2344/1
– ostatní plocha, parc. č. 2344/3 – ostatní plocha, parc. č. 2353 – ostatní
plocha, parc. č. 6323 – trvalý travní porost, parc. č. 6324 – vodní plocha,
parc. č. 6325 – trvalý travní porost, parc. č. 6326 – ostatní plocha, parc. č.
6327 – trvalý travní porost, parc. č. 6331 – ostatní plocha a parc. č. 6332 –
trvalý travní porost, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
katastrální pracoviště Svitavy, na listu vlastnictví 797. Výrokem pod bodem II.
zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že oni jsou výlučnými vlastníky
pozemků uvedených ve výroku I., vzájemný návrh na uložení povinnosti žalobkyni
k placení nájemného ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala předmětného určení se zdůvodněním, že se v roce 2007
dozvěděla o tom, že v katastru nemovitostí je duplicitně zapsaná jako vlastnice
vedle žalovaných. Nemovitosti jsou v držení její rodiny od roku 1969, kdy jim
je prodal M. K. – dědic J. K., a od této doby jsou také ona a její právní
předchůdci jako vlastníci vedeni v evidenci nemovitostí a později v katastru
nemovitostí. Pro případ neprokázání nabytí vlastnického práva k předmětným
pozemkům smlouvou vznesla námitku vydržení s tím, že ona a její právní
předchůdci na pozemcích nepřetržitě hospodaří jako soukromí zemědělci od roku
1994.
Žalovaní podali vzájemný návrh, ve kterém se domáhali určení, že jsou
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které jeden z jejich právních
předchůdců, J. K., převedl bezúplatně na stát, a že jim jako oprávněným osobám
byly vydány v restitučním řízení. Dále požadovali, aby soud uložil žalobkyni
povinnost platit jim nájemné ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla předmětné pozemky na
základě darovací smlouvy ze 4. 8. 2006 s právními účinky vkladu k 9. 8. 2006 od
tety E. K. Ta nabyla polovinu předmětných pozemků darovací smlouvou z 9. 3.
1992 od své matky M. L. a druhou polovinu v dědictví po otci S. L. na základě
rozhodnutí Státního notářství ve Svitavách o dodatečném projednání dědictví ze
dne 10. března 1992, č. j. D 331/92-23. První převod, kterým se nemovitosti
dostaly do vlastnictví právních předchůdců žalobkyně, se uskutečnil v roce 1969
(čl. 11). Tehdy právní předchůdce žalovaných M. K. prodal předmětné nemovitosti
spolu s dalšími, které nejsou předmětem tohoto řízení, právnímu předchůdci
žalobkyně V. L. Následně pozemky přecházely v dědické posloupnosti na právní
nástupce V. L. a postupně až na žalobkyni. Soud, vázán právním názorem
odvolacího soudu, změnil svůj původní právní náhled vyjádřený v rozsudku ze dne
31. května 2012, č. j. 9 C 197/2011-130, a dovodil, že předmětné nemovitosti
přešly na základě platné nabídky J. K. (právního předchůdce M. K.) a platného
přijetí daru na stát, a proto je M. K. nemohl zdědit, nestal se jejich
vlastníkem a následně je nemohl platně prodat v roce 1969 právnímu předchůdci
žalobkyně V. L. To je také důvodem, proč jsou i další přechody a převody
vlastnictví v rámci rodiny L.021 neplatné. Žalovaní odvozují své vlastnické
právo od rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Svitavách o vlastnictví oprávněných
osob vydaného na základě zákona o půdě, které nabylo právní moci v roce 2007.
Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně po započtení vydržecí doby své právní
předchůdkyně nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Žalobkyně
byla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí od roku 2006, kdy pozemky
získala na základě darovací smlouvy od tety E. K. Ta předmětné pozemky nabyla v
roce 1992; od té doby byla v dobré víře, že jí patří. Žalobkyně si do své
vydržecí doby tak mohla započítat dobu oprávněné držby své právní předchůdkyně.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 22 Co 230/2014-354,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., kterou bylo
rozhodnuto o návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem, změnil tak, že žalobu
žalobkyně zamítl a určil, že výlučnými spoluvlastníky předmětných pozemků jsou
žalovaní, a to první a druhý žalovaný každý v rozsahu jedné čtvrtiny a třetí
žalovaný v rozsahu jedné poloviny k celku. V části výroku II., kterou byl
zamítnut návrh žalovaných, jímž se domáhali, aby žalobkyni bylo uloženo
zaplatit jim částku 3 000,- Kč za hektar a rok a ve výroku III. zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, učiněným na základě
jeho již dříve v této věci vysloveného závazného právního názoru, že předmětné
pozemky přešly do vlastnictví státu darem od J. K. Při přezkoumání rozhodnutí
soudu prvního stupně v otázce vydržení vlastnického práva odvolací soud vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně převodů a přechodů
předmětných pozemků na žalobkyni a na její právní předchůdkyni E. K. Dále vzal
za prokázané, že Zemědělské družstvo Opatovec fakticky předmětné pozemky vydalo
E. K. v roce 1992; nejdříve od tohoto data se mohla chopit jejich držby. Z
obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 4 C 300/2001 zjistil, že
žaloba žalovaných (tehdy žalobců) proti E. K. o určení vlastnického práva k
předmětným pozemkům byla E. K. doručena 28. 7. 2001. Na základě těchto
skutkových zjištění dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru než soud
prvního stupně, a to, že žalobkyně vlastnické právo k předmětným pozemkům
nevydržela. Aby mohla vlastnictví vydržet, musela by si do své vydržecí doby,
která by bezprostředně navazovala na vydržecí dobu její právní předchůdkyně,
započíst i dobu oprávněné držby E. K. Oprávněná držba E. K. mohla nastat až v
roce 1992, kdy jí byly do faktické držby předány předmětné pozemky zemědělským
družstvem a kdy na nich začal hospodařit s jejím souhlasem J. L. Ke ztrátě
dobré víry E. K. o tom, že jí pozemky vlastnicky náleží, došlo nejpozději
doručením žaloby ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. z. 4 C
300/2001, tedy 28. 7. 2001. Tehdy musela E. L. zjistit, že je její vlastnické
právo zpochybňováno. (Žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního
zájmu a nebyla posuzována věcně.) Právní předchůdkyně žalobkyně tedy nedržela
pozemky v dobré víře po celou dobu deseti let, držela je pouze od 10. 3. 1992
do 28. 7. 2001. Žalobkyně držela pozemky v dobré víře od srpna 2006, kdy je
získala darem, do srpna 2007, kdy, jak sama uvedla, zjistila, že v katastru
nemovitostí jsou duplicitně zapsáni vedle ní i žalovaní. Sama nemohla nabýt
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením a vydržecí dobu své právní
předchůdkyně si započíst nemohla, proto k vydržení nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že vyřešenou právní otázku
vlastnického práva k pozemkům je třeba odvolacím soudem posoudit jinak.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako i jeho
předcházející rozhodnutí ze dne 18. prosince 2012, č. j. 22 Co 997/2012-178),
spočívá na nesprávném právním posouzení platnosti převodu vlastnického práva k
předmětným pozemkům na stát právními předchůdci žalovaných. Žalobkyně má za to,
že převod na stát nebyl platný (dokončený), stát se nikdy po údajné nabídce J.
K. v roce 1962 neujal faktické držby předmětných pozemků a své vlastnické právo
nevykonával a s právními předchůdci žalobkyně i s ní jednal jako s vlastníky
předmětných pozemků. Na dotčených pozemcích nejprve hospodařila rodina
žalobkyně (L.) z titulu směny užívání za část svých vlastních pozemků, neboť
předmětné pozemky byly pro družstevní obhospodařování špatně dostupné, a od
roku 1969, kdy usedlost K. včetně předmětných pozemků koupil V. L., již L.
osobně hospodařili na svém vlastním až do roku 1973, kdy se rozhodli se
soukromým hospodařením skončit a předat pozemky k hospodaření družstvu. Tehdy
stát vytvořil písemnou nabídku darování pozemků státu včetně předmětných
pozemků, kterou následně zrušil a nahradil novou nabídkou z 25. 2. 1974, která
již předmětné pozemky a původní usedlost K. nezahrnovala, a tyto zůstaly ve
vlastnictví právních předchůdců žalobkyně. O tom, že existovala nějaká nabídka
státu J. K. z roku 1962 a o jejím přijetí v roce 1964 nemohla rodina L. při vší
opatrnosti vědět. Poprvé se o ní dozvěděla E. L. v řízení před Okresním soudem
ve Svitavách vedeném pod sp. zn. 4 C 300/2001.
Restitučnímu nároku žalovaných neměl pozemkový úřad vyhovět, rozhodl o něm v
rozporu se zákonnou úpravou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Žalobkyně považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu i v posouzení
otázky vydržení vlastnického práva jejími právními předchůdci. V řízení byla
prokázána vlastnická kontinuita rodiny L. (právních předchůdců žalobkyně) od
roku 1969, podložená právními tituly. Faktické hospodaření jejích právních
předchůdců bylo přerušeno v roce 1973, kdy pozemky sdružili k hospodaření do
Zemědělského družstva Opatovec, a znovu je obnovili okamžitě „po změně režimu“
v roce 1992. Právní názor odvolacího soudu, že E. L. mohla být oprávněnou
držitelkou pouze od roku 1992 do roku 2001, kdy byla její dobrá víra přerušena,
nesplnila tedy podmínku desetileté vydržecí doby, a proto nemohla nabýt
vlastnictví k předmětným pozemkům a žalobkyně si nemohla do své vydržecí doby
její dobu započíst, je nesprávný. Soud pominul, že do vydržecí doby bylo třeba
započíst i vydržecí dobu právních předchůdců E. K., manželů S. a M. L. před 1.
1. 1992, kteří byli na základě rozhodnutí o projednání dědictví z roku 1971
vedeni jako jediní vlastníci předmětných pozemků v katastru (evidenci)
nemovitostí. Z uvedených skutečností vyplývá, že doručení žaloby dne 28. 7.
2001 ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 300/2001 E.
K. nemohlo stavět běh její vydržecí doby, protože tehdy již uplynula desetiletá
vydržecí doba a ona byla vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobkyně tak
nabyla darovací smlouvou v roce 2006 předmětné pozemky od vlastnice - E. K..
Stalo se tak dříve, než byly pozemky vydány žalovaným podle zákona č. 229/1991
Sb.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil ve výroku I. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že přechod pozemků z jejich
předchůdce J. K. na stát byl v řízení bez vší pochybnosti prokázán několika
listinami, na které odkazují. Zpochybňují platnost převodů na členy rodiny L. a
jejich dobrou víru. Uvádějí, že z rozhodnutí Státního notářství ve Svitavách ze
dne 2. 5. 1966, sp. zn. D 596/65, vydaného v dědickém řízení po J. K., rozhodně
nelze zjistit, že by M. K. zdědil i předmětné pozemky (pozn. dovolacího soudu:
viz však přílohy č. l. 104, pátý list). Dále poukazují na dotazník vyplněný k
uzavření kupní smlouvy mezi M. K. a V. L., kde MNV Opatov a státní statek daly
souhlas pouze k převodu usedlosti K. se dvěma pozemky a nikoliv k převodu
předmětných pozemků sdružených v zemědělském družstvu (pozn. dovolacího soudu:
viz však připojený spis sp. zn. N 748/68). Poukazují též na darovací smlouvu ze
dne 3. 12. 1973, sepsanou státním notářstvím ve Svitavách pod sp. zn. N
1109/73, uzavřenou mezi S. a M. L. jako dárci a jejich dcerou a zetěm – E. a J.
K. jako obdarovanými, jejímž předmětem nebyly zmíněné pozemky a ve smlouvě je
přímo uvedeno, že předmětem převodu nejsou konkrétní pozemky, které byly
přijaty státem do vlastnictví (výčet obsahuje polovinu pozemků, které stát
přijal od J. K.). Dále odkazují na sdělení Okresního národního výboru ve
Svitavách ze 4. 12. 1973 obsažené ve zmíněném spise, ve kterém je výčet pozemků
darovaných státu zahrnující předmětné pozemky. V roce 1992 se tak právní
předchůdkyně žalobkyně zcela neoprávněně domáhaly v řízení o dodatečném
projednání dědictví a darovací smlouvou vlastnictví pozemků, které jsou již v
roce 1973 v darovací smlouvě uvedeny jako majetek ve vlastnictví státu. Činily
tak neplatné právní úkony v rozporu s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů
považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Pokud jde o přechod vlastnictví ke sporným pozemkům, žalobkyně neuvádí nic, co
by založilo přípustnost dovolání. To, že se stát neujal držby nabývaného
pozemku, nevylučuje nabytí vlastnictví; podle § 134 odst. 2 občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák“) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.
totiž platilo: „Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se
vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním
notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. V daném případě
tedy stát nabyl bez dalšího vlastnictví účinností smlouvy. Jinak je tomu, pokud
jde o okamžik uchopení držby; v tomto ohledu není rozhodnutí odvolacího soudu v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyně se
ujala držby sporných pozemků až v roce 1992, kdy začala užívat pozemek, který
byl do té doby v užívání zemědělského družstva; tvrdí, že oprávněná držba
jejích předchůdců, započitatelná do vydržecí doby, počala již mnohem dříve, a
to v době, kdy nemovitosti byly v držbě S. a M. L., kteří byli od roku 1971
vedeni jako jediní vlastníci předmětných pozemků v evidenci nemovitostí. V této
části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu,
a dovolání je proto přípustné i důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 23. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, publikovaném např. v
Soudních rozhledech č. 10/2000 a v informačních systémech Beck on Line a ASPI
se uvádí: „Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává
právo pro sebe. O držbu věci jde v případě, že držitel má věc ve své faktické
moci (corpus possessionis) a má vůli nakládat s věcí jako se svou (animus
possidendi). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem
na základě věcného nebo závazkového práva, popřípadě i bez právního důvodu,
pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k
věci jen ‘holé vlastnictví‘. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od
vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za právní
ovládání vlastníkem, který je držitelem věci. Proto sdružením pozemků k
hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem
sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným
sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty“. Podobně
viz věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, 22 Cdo 2676/2008 a 22 Cdo
2302/2010. Nelze totiž zaměňovat faktické užívání věci a držbu; družstvo
nedrželo pozemky jako vlastní, „pro sebe“ (§ 129 odst. 1 obč. zák., stejně nyní
§ 989 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), podle terminologie
nového občanského zákoníku nedrželo vlastnické právo; mohlo být jen držitelem
práva družstevního užívání pozemků. Pokud osoba, která pozemky sdružila,
zemřela, stal se držitelem její právní nástupce.
Odvolací soud vyšel z toho, že držby pozemků se ujala předchůdkyně žalobkyně až
v roce 1992, kdy jí byly předány do faktického užívání; nezabýval se tak
otázkou její držby, resp. držby jejích předchůdců v době, kdy je užívalo
zemědělské družstvo. Přitom mohlo jít – a podle závěrů odvolacího soudu
alespoň v případě E. K. zřejmě šlo – o držbu oprávněnou, způsobilou k
započtení. Pak by přicházelo v úvahu, že pozemky se započtením držby svých
předchůdců vydržela již E. L., která je pak platně převedla na žalobkyni. Za
této situace je závěr o vlastnictví žalovaných předčasný, a tudíž z hlediska
právního posouzení věci nesprávný.
K uvedenému dovolací soud poznamenává, že soudy věc rozhodovaly již za
účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Právní předchůdci žalobkyně
odvozovali své vlastnické právo od převodce M. K. (ten jim je prodal v roce
1969), který je měl zdědit po J. K., který pozemky v roce 1962 převedl na stát
(ten se však nechopil jejich držby a své vlastnictví nezanesl do evidence
nemovitostí). Byl-li M. K. právním předchůdcem žalovaných (i jako dědic osoby,
od které odvozovali své restituční nároky), přichází do úvahy aplikace § 1040
odst. 2 o. z., podle kterého platí: „Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc
svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní
vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel
stává vlastníkem věci“. V této věci sice vlastnické právo později (restitucí)
nenabyl přímo převodce M. K., ale (případně) jeho nástupci (restituenti), což
však nevylučuje aplikaci uvedeného ustanovení; v rozporu s výkladovými pravidly
(§ 2 o. z.) by byl výklad omezující dopad uvedeného ustanovení jen na účastníky
smlouvy, nikoliv na jejich právní nástupce.
Protože uvedené pravidlo působí až od 1. 1. 2014 (viz § 3028 odst. 2 o. z.),
přešlo by při splnění podmínek vlastnické právo na držitele ke dni nabytí
účinnosti nového občanského zákoníku (obdobný postup vyplývá i z rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1993, sp. zn. 15 Co 410/93,
publikovaného pod č. 7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu pod bodem I. výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu