22 Cdo 4063/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I.
J., zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R.
Štefánika 1a, proti žalovanému P. J., o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 39/2012, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
29. 5. 2014, č. j. 12 Co 232/2014-106, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2014,
č. j. 12 Co 232/2014-106, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. dubna
2014, č. j. 9 C 39/2012-96, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) k návrhu
účastníků usnesením ze dne 4. 3. 2013, č. j. 9 C 39/2012-88, přerušil řízení do
pravomocného rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva vedené u Okresního
soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 39/2012 podle § 110 o. s. ř. v souladu s §
169 odst. 2 o. s. ř.
Usnesením ze dne 1. 4. 2014, č. j. 9 C 39/2012-96, Okresní soud v Šumperku toto
řízení o vypořádání společného jmění manželů zastavil, neboť podle § 111 odst.
3 věty třetí o. s. ř. (ve znění platném ke dni podání žaloby v této věci, tj.
ke dni 2. 5. 2012) žádný z účastníků nepodal do jednoho roku od přerušení
řízení návrh na pokračování v tomto řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně usnesením ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 Co 232/2014-106, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II).
Odvolací soud uvedl, že v projednávané věci bylo řízení přerušeno na návrh obou
stran sporu podle § 110 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nepodal
návrh na pokračování řízení ve lhůtě 1 roku od právní moci usnesení o přerušení
řízení, soud prvního stupně správně řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř.
zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, v němž namítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř. Uvádí, že v doplnění žaloby o vypořádání společného jmění manželů (dále
rovněž jako „SJM“) ze dne 20. 12. 2012 navrhla přerušení řízení o vypořádání
SJM vedeného pod sp. zn. 9 C 39/2012, a to až do pravomocného skončení věci
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 39/2012, o určení
vlastnického práva, jelikož v tomto řízení byla řešena otázka, která mohla mít
význam pro rozhodnutí soudu ve věci vypořádání SJM (a to otázka určení
vlastnického práva). Na základě výše uvedeného navrhla přerušit řízení o
vypořádání SJM podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. O návrhu žalovaného ze dne
27. 11. 2012 přerušit řízení z téhož důvodu [podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř.] nebyla žalobkyně informována a nelze uzavřít, že přerušení řízení navrhla
shodně se žalovaným ve smyslu § 110 o. s. ř. Jakmile byla věc vedená u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 39/2012 skončena, měl soud prvního
stupně v řízení pokračovat i bez návrhu podle § 111 odst. 2 o. s. ř.
Potvrdil-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení
(které bylo vydáno podle § 111 odst. 3 o. s. ř., jelikož nebyl podán návrh na
pokračování v řízení ve lhůtě jednoho roku), spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2015) „pokud
soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu,
nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět“.
Podle § 110 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2015) „jestliže to
účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k
jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se
nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to
nepříčí účelu řízení“.
Podle § 111 odst. 3 (ve znění účinném do 31. 12. 2015) „jestliže je řízení
přerušeno podle § 110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců. Soud
může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, a i bez návrhu v případě, že to
odůvodňují zájmy nezletilého dítěte, pokračovat v řízení i před uplynutím této
lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení
zastaví“.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013 (toto
rozhodnutí je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz),
uvedl, že „k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí
soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení
jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam
pro jeho rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§ 135
odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení řízení tu spočívá zejména v hospodárnosti
řízení (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I.
§ 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 752 s., nebo David,
L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 503).
Účelem přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. (tzv. klid řízení) je poskytnout
účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam,
kde to umožňuje povaha věci, a to případně i za pomoci smírčího nebo mediačního
jednání prováděného jinou osobou nebo zařízením (k tomu srov. např. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.;
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer
ČR, a. s., 2009, s. 505). Na tento účel proto zcela logicky navazuje ustanovení
§ 111 odst. 3, poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít důvodně za to, že pokud
účastníci přerušeného řízení (podle § 110 odst. 1 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu
jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k
obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné
presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo
řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají“.
Z obsahu spisu se podává, že u Okresního soudu v Šumperku probíhalo řízení
vedené pod sp. zn. 9 C 39/2012, o vypořádání SJM, přičemž mezi účastníky bylo
sporné, zda nemovitosti blíže specifikované ve spisu jsou součástí společného
jmění. U Okresního soudu v Šumperku rovněž probíhalo pod sp. zn. 14 C 39/2012
řízení o určení, že tyto nemovitosti jsou ve společném jmění účastníků řízení.
Právě z tohoto důvodu navrhla žalobkyně i žalovaný, a to každý samostatně, aby
soud kvůli hospodárnosti přerušil probíhající řízení o vypořádání SJM do doby,
než bude pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce vlastnictví nemovitostí
(srov. č. l. 72 a 55 spisu). Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 1. 4.
2014, č. j. 9 C 39/2012-88, přerušil řízení o vypořádání SJM „do pravomocného
rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 14 C 39/2012, a to dle § 110 o. s. ř., jelikož to
účastníci shodně navrhli“. Následně soud prvního stupně řízení o vypořádání SJM
zastavil podle § 111 odst. 3 o. s. ř., neboť žádný z účastníků nepodal do
jednoho roku od přerušení řízení návrh na pokračování v tomto řízení.
Z výše uvedeného se jednoznačně podává, že žalobkyně i žalovaný navrhli
přerušení řízení o vypořádání SJM podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. do
skončení souvisejícího řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro
rozhodnutí soudu) a soud prvního stupně podle § 109 odst. 2 písm. c) toto
řízení přerušil, což vyjádřil slovy, že řízení se přerušuje, do „pravomocného
rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 14 C 39/2012“. Jestliže soud prvního stupně odkázal v
usnesení o přerušení řízení na ustanovení § 110 o. s. ř., jedná se s ohledem na
shora uvedené o zřejmou nesprávnost, neboť žalobkyně i žalovaný nežádali o
přerušení řízení za účelem poskytnutí času pro vyřešení sporu mimosoudní
cestou, ale toliko na dobu, než bude v jiném řízení vyřešena otázka, jež má
význam pro rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013). Bylo-li v projednávané věci podle výroku
rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení souvisejícího řízení, měl
soud podle § 111 odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračovat i bez návrhu, jakmile
bylo skončeno řízení související.
Pokud odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
zastaveno řízení vedené pod sp. zn. 9 C 39/2012, jelikož žádný z účastníků
nepodal do jednoho roku od přerušení řízení návrh na pokračování v tomto řízení
podle § 111 odst. 3 o. s. ř., závisí jeho rozhodnutí na otázce procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.) a spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu