22 Cdo 41/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se
sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalovanému Ing. Z. K., zastoupenému JUDr.
Vladimírem Loskotem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 84, o určení
existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C
747/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.
prosince 2007, č. j. 37 Co 43/2005-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2007, č. j. 37 Co
43/2005-104, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
října 2004, č. j. 5 C 747/2001-81, určil ve výroku pod bodem I., že na
stavební parcele č. 273 v katastrálním území L., zapsané na LV č. 168 pro obec
a katastrální území L., vázne ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka
nemovitosti – domu č. p. 261 na stavební parcele č. 274 v katastrálním území
L., zapsaném na LV č. 382 pro obec a katastrální území L., věcné břemeno, které
spočívá v právu volného průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely č.
273, zapsané na LV č. 168 pro obec a katastrální území L., vyznačené v
geometrickém plánu č. 656-20020195/2002 zhotoveném GB-geodezie, spol. s r.o.,
provoz B., Smetanova 3, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Právo
odpovídající věcnému břemenu je spojeno s vlastnictvím nemovitosti – domu č. p.
261 na stavební parcele č. 274 zapsaném na LV č. 382 pro obec a katastrální
území L. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost, aby na své náklady
přizpůsobil drobnou stavbu zpevnění plochy před svým domem č. p. 268 na
stavební parcele č. 273 v katastrálním území L. tak, aby byl umožněn volný
průchod a průjezd vozem žalobce přes část stavební parcely č. 273 v
katastrálním území L., vyznačenou v geometrickém plánu č. 656-20020195/2002
zhotoveném GB-geodezie, spol. s r.o., provoz B., Smetanova 3, tak, aby vznikl
nájezd do úrovně pozemku parc. č. 274 v katastrálním území L., a zdržet se
vytváření jiných staveb či obdobných překážek, které by žalobci bránily ve
volném průchodu a průjezdu vozem přes část stavební parcely č. 273 v
katastrálním území L., vyznačenou v uvedeném geometrickém plánu. Výrokem pod
bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal výše uvedeného určení s tím, že přes část pozemku žalovaného
parc. č. st. 273 vede přístupová cesta ze silnice parc. č. 3531 k jeho domu č.
p. 261, kterou užíval on i jeho právní předchůdci od nepaměti až do března
2001, kdy mu žalovaný začal bránit v průchodu a provedl terénní úpravy, které
mu znemožňují průjezd k domu. Na pozemku žalovaného vázne věcné břemeno chůze a
jízdy vozem zřízené postupní smlouvou z 15. 4. 1874; toto právo však nebylo
vloženo do veřejných knih, nicméně již právní předchůdci žalobce je vydrželi.
Žalovaný vydržení popíral a namítal, že věcné břemeno nevzniklo.
Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí v katastrálním
území L., zapsaných na LV č. 382, a to mimo jiné domu č. p. 261 na parc. č.
st. 274 a pozemků parc. č. st. 274 a parc. č. 162. Na nemovitostech vázne podle
trhové smlouvy ze dne 26. 7. 1873 věcné břemeno (služebnost) chůze po pozemku
ve prospěch vlastníků domu č. p. 260. Žalovaný je vlastníkem nemovitostí v
katastrálním území L., zapsaných na LV č. 168, a to mimo jiné domu č. p. 268 na
parc. č. st. 273 a pozemku parc. č. st. 273, parc. č. 160, parc. č. 161. Z
postupní smlouvy ze dne 15. 4. 1874 soud zjistil, že manželé F. a M. K. ze
svých nemovitostí v L. převedli do vlastnictví svého syna F. K. vyčleněné
části jak byly uvedeny v nákresu etně stavení na této části a vymínili si
věcné právo popsané v bodě IV. smlouvy „pro sebe a pro každého příštího
držitele kmenového domu č. p. 261 L. právo ku stezce a k cestě vozové přes
postoupenou část k jejich kmenovému domu a sice chodní cestu vrchem a cestu
chodní a vozovou vedle domu čís. 260 též tam“. Soud dovodil, že z kupní smlouvy
uzavřené mezi F. a M. K. a A. S., která byla ohlášena k vyměření poplatku dne
2. 8. 1873 (viz str. 2 rozsudku), a z postupní smlouvy ze dne 15. 4. 1874
vyplývá, že bylo zřízeno věcné břemeno, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, ve
prospěch vlastníka nemovitostí, jež jsou nyní ve vlastnictví žalobce. K nabytí
uvedeného věcného práva byl do roku 1950 nutný zápis do pozemkových knih, ke
kterému nedošlo. Tento nedostatek mohl být zhojen vydržením. Soud posoudil věc
podle § 1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 („o. z. o.“), podle
kterého není k vydržení třeba žádného titulu ve smyslu § 317 ani pravosti držby
ve smyslu § 345 o. z. o., ale postačuje držení bezelstné ve smyslu § 326 o. z.
o. Dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobce vykonávali právo průchodu a
průjezdu vozem přes část stavební parcely žalovaného č. 273 bezelstně po dobu
30 let za účinnosti o. z. o. Bylo na žalovaném, aby prokázal případnou
nepoctivost držby (§ 328 a § 1477 věta druhá o. z. o.). Věcné právo cesty tak
bylo vydrženo již za účinnosti o. z. o.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 11. prosince 2007, č. j. 37 Co 43/2005-104, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud ze smlouvy postupní ze dne 15. 4 1874 dovodil,
že došlo zřejmě k rozdělení dřívějšího domu č. p. 261 na nynější dům č. p. 261
a č. p. 268 včetně pozemků. Dospěl k závěru, že tato postupní smlouva nemohla
být právním důvodem, a to ani domnělým, k užívání cesty přes parcelu č. 273
okolo domu č. p. 268, neboť se týká cesty vedle domu č. p. 260 a nikoliv domu
č. p. 268, vlastnicky patřícího žalovanému. Dům č. p. 260 nevlastní ani
žalobce, ani žalovaný. Po zopakovaní důkazů výslechem svědků L. a M. M.,
narozených 1939 a 1930, dovodil, že svědci se mohli vyjádřit pouze k užívání
cesty, které sami mohli vnímat jen od doby svého mládí, a tudíž z jejich
výpovědi bylo možné učinit závěr pouze o užívání cesty od roku 1928, kdy otec
svědkyně se svým bratrem založili v domě č. p. 261 truhlářskou dílnu, jejíž
pravidelná činnost skončila v roce 1953 a nepravidelná v roce 1960. Dobu
předchozí svědkové popisovali podle odvolacího soudu pouze zprostředkovaně. Z
toho odvolací soud učinil závěr, že běh vydržecí doby by mohl být počítán
teprve od roku 1928, proto by případné vydržení podle o. z. o. nepřicházelo v
úvahu. I v případě, že by vydržecí doba doběhla za účinnosti o. z. o.,
nepovažoval odvolací soud právní hodnocení soudu prvního stupně za správné,
neboť i k vydržení podle § 1477 o. z. o. se musela držba opírat o právní titul,
byť domnělý. Rovněž podle občanského zákona č. 141/1950 Sb. nepřicházelo v
úvahu vydržení bez právního důvodu. Odvolací soud uzavřel, že v předmětné věci
nedošlo k vydržení věcného břemene. Mohlo jít o výprosu, kdy vlastník pozemku
pouze trpěl přecházení jiných osob přes svůj pozemek, aniž by k tomu měly
jakékoliv právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; z
obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje i důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce setrvává na svých tvrzeních a je stejně jako jeho právní předchůdci
přesvědčen, že jemu a každému dalšímu vlastníku nemovitosti - domu č. p. 261
na parc. č. 274 v katastrálním území L. svědčí věcné břemeno, které se opírá o
postupní smlouvu z 15. 4. 1874, spočívající v právu volného průchodu a průjezdu
vozem přes část stavební parcely č. 273 v témže katastrálním území. Pro případ,
že by smlouvu soud nepovažoval za titul, od nějž by bylo možné právo odvodit,
pak má za to, že splnil podmínky vydržení uvedeného práva. Soudy obou stupňů se
neshodly na tom, podle kterého právního předpisu vydržení posuzovat. Soud
prvního stupně, který dospěl k závěru, že právo bylo vydrženo, vycházel z
obecného zákoníku občanského z roku 1811 a postupní smlouvou z 15. 4. 1874 se
zvlášť nezabýval. Odvolací soud posuzoval vydržení nesprávně podle občanského
zákoníku z roku 1950 a nepovažoval za možné vydržení ani podle obecného
zákoníku občanského. Nelze souhlasit s jeho závěrem, že uvedená postupní
smlouva nemůže být právním důvodem vydržení. Žalobce vytýká odvolacímu soudu
nesprávné právní posouzení věci, když vycházel z právní úpravy občanského
zákoníku z roku 1950, i nesprávné hodnocení důkazů a tedy i nesprávná skutková
zjištění, když nezohlednil shodné svědecké výpovědi o tom, že cesta byla v
daném rozsahu užívána od nepaměti, tj. i předky žalobce, se zdůvodněním, že
svědectví je zprostředkované. V daném případě, kdy se jedná o období trvající
více než sto třicet let, se tento argument nejeví relevantním, neboť nemůže žít
žádný svědek, který by situaci mohl potvrdit nezprostředkovaně. Výpovědi svědků
jsou dále podpořeny postupní smlouvou z roku 1874. Za nesprávný považuje i
závěr odvolacího soudu, že postupní smlouva z roku 1874 nemůže být titulem pro
vznik věcného břemene proto, že se týká domu č. p. 260 a nikoliv č. p. 268. V
bodě IV. uvedené smlouvy se zcela jasně uvádí, že si postupující rodiče
vymiňují pro každého příštího držitele domu č. 261 právo stezky a cesty vozové
přes postoupenou část k jejich kmenovému domu vedle domu číslo 260. I když se
ve smlouvě výslovně nezmiňuje dům č. p. 268, je jasné, že se jedná o cestu,
kterou převodci chtěli zřídit přes postoupený pozemek, a tím je dnešní pozemek
parc. č. 273 s domem č. p. 268. Tato skutečnost je patrná z geometrického
plánu, žalobce ji doložil nákresem v dovolání a ověřil si ji i soud prvního
stupně ohledáním na místě samém. Důvodem, pro který není v postupní smlouvě dům
žalovaného a jeho pozemek uveden, může být i to, že v době uzavření smlouvy dům
ještě neexistoval, a ani parcela tak nebyla označena. Práva z této smlouvy
týkající se věcného břemene sice nebyla zapsána do veřejných knih, nicméně v
dané době platilo, což lze doložit i odbornou literaturou, že se připouštělo i
vydržení „contra tabulas“ (Krčmář, J.: Práva věcná. Praha 1930, str. 95). Pokud
by postupní smlouvu soud neshledal jako dostatečný právní titul pro vznik
věcného břemene, má žalobce za to, že prokázal, že věcné právo vydržel, a to na
základě ustanovení obecného zákoníku občanského, i když by splňoval i podmínky
vydržení podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vytýká odvolacímu soudu, že
nesprávně posoudil nemožnost vydržení podle obecného zákoníku občanského,
zejména si špatně vyložil § 1477, neboť do podmínek mimořádného vydržení podle
tohoto ustanovení zahrnul i požadavek, aby držba byla pořádná a poctivá. Odvolací soud přehlíží, že uvedené ustanovení nevyžaduje, aby držba byla
poctivá, ale vyžaduje, aby držba nebyla nepoctivá. Poctivou a nepoctivou držbu
upravuje § 326 uvedeného zákoníku, z jehož znění nelze dovodit, že vše, co není
poctivé, je nepoctivé. Navíc v dané věci lze odkázat i na § 328 větu druhou, že
v pochybnostech platí domněnka poctivé držby. Nepoctivost držby nebyla v řízení
tvrzena ani prokazována, proto je chybný závěr, že u žalobce jde o držbu
nepoctivou. K dokreslení situace žalobce uvádí, že ke své nemovitosti nemá
zajištěn jiný použitelný přístup. Přístup, o kterém hovoří žalovaný, je po
prudkém srázu přes zahradu parc. č.
162 napojenou sice na obecní cestu, na
kterou je však možné se dostat pouze přes pozemek žalovaného, a tato cesta v
žádném případě neumožňuje přístup k domu autem. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání
a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Problematika mimořádného vydržení podle § 1477 o. z. o. v dané věci může mít
význam jen v případě, že by skončilo před 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 141/1950 Sb.; od uvedeného dne je třeba posuzovat účinky
držby započaté dříve podle tohoto zákona. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdci užívali spornou cestu před rokem
1928, a tedy k vydržení na základě § 1477 o. z. o. nemohlo dojít. Toto skutkové
zjištění, zejména hodnocení výpovědi svědků M. a L. M., dovolatel zpochybňuje.
Odvolací soud uvedl, že i „pokud by uvažoval stejně jako soud prvního stupně,
že totiž z výpovědi svědků M. a L. M. je prokázáno, že k průchodu a průjezdu
přes pozemek č. 273 docházelo mnohem dříve než od roku 1928, tedy řádově již od
19. století, nebylo by možno žalobě vyhovět.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdci užívali spornou cestu před rokem
1928; uvedl, že svědkové „mohli nepochybně popisovat situaci od doby svého
mládí, kdy sami vnímali“ (str. 5 rozsudku nahoře). Dobu předchozí svědkové
popisovali podle odvolacího soudu pouze zprostředkovaně. [Dovolací soud však
nepřehlédl, že soud prvního stupně pouze uvedl, že „dle názoru soudu byla držba
práva odpovídajícího věcnému břemeni právními předchůdci žalobce prováděna
bezelstně, a to po dobu 30 let do účinnosti obč. zák. z roku 1950… Tyto
skutečnosti tak vyplývají zejména z výpovědi svědků M. M. a L. M., kteří
vypověděli, že již za jejich babičky… se k nemovitostem žalobce jezdilo právě
cestou“ o kterou je spor. Nicméně podle obsahu protokolů z jednání ani před
soudem prvního stupně (č. l. 72v. a násl. spisu), ani před odvolacím soudem (č.
l. 100v.) tito svědkové přímo neuvedli, že by předchůdci žalobce užívali cestu
před rokem 1928, a takový dotaz na ně nebyl učiněn. M. M. sice uvedla, že její
babička měla na dvorku hospodářství, a k domu se jezdilo vozem, nicméně
nevypověděla, že to bylo před zřízením truhlářské dílny v roce 1928].
Při hodnocení důkazů odvolací soud nepostupoval zcela podle § 132 o. s. ř.,
neboť nevzal v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, resp. byly
tvrzeny. V první řadě je třeba uvést, že skutečnost, že svědek ví o určité
události jen z doslechu, nemá sama o sobě za následek, že k výpovědi svědka
nelze přihlédnout. Není-li totiž možné pro časový odstup opatřit přímé důkazy o
nějaké skutečnosti, je třeba vyjít z důkazů nepřímých. Výpověď svědků (kterým
bylo třeba položit přímý dotaz, zda ví z doslechu o užívání cesty před rokem
1928, resp. zda tam byla podle jejich vědomostí cesta zřízena teprve v
souvislosti s truhlářskou dílnou) měl hodnotit v souvislosti s tvrzením
žalobce, že jiný přístup na jeho nemovitost není možný (a případně k tomu
provést dokazování), a vzít do úvahy i skutečnost, že – byť neplatné – zřízení
služebnosti cesty v roce 1874 nasvědčuje, že k užívání tehdy nově vzniklé
nemovitosti bylo této služebnosti zapotřebí. Jestliže by bylo zjištěno, že jiný
přístup na nemovitosti žalobce je obtížný a že tomu tak bylo i po roce 1874,
bylo by třeba vzít tuto skutečnost do úvahy jako důvod pro (neplatné) zřízení
služebnosti a faktický výkon obsahu práva cesty. Teprve po vyhodnocení těchto
skutečností bylo namístě učinit závěr, zda předchůdci žalobce cestu užívali i
před rokem 1928. Protože odvolací soud při hodnocení důkazů pominul uvedené
skutečnosti, jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud však patrně nepovažoval tuto skutečnost za významnou, neboť podle
jeho právního názoru k vydržení služebnosti za platnosti o. z. o. nemohlo
dojít, neboť nebyly splněny zákonné podmínky vydržení, zejména poctivost držby;
s tímto právním názorem však dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud vyšel z toho, že držba práva služebnosti je dokázána od roku
1928, a vzhledem k tomu, že v dané věci měla vydržecí doba doběhnout
nejpozději v roce 1959, bylo třeba podmínky vydržení posoudit podle občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1950“),mělo jít o
mimořádné vydržení, je třeba je posoudit již podle občanského zákoníku č.
141/1950 Sb.
Podle § 116 odst. 1 obč. zák. z roku 1950 práva vlastnického k věci
movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři roky; jde-li
o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté. Je-li držitel se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem
oprávněným (§ 145 odst. 1).
Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží,
nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra
držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl.
Oprávněná držba se nemusí opírat o platný nabývací titul. Z textu § 145 odst. 1
obč. zák. z roku 1950 se podává, že může jít i o domnělý právní důvod, tedy o
případ, kdy je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu
takový titul je, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není.
Již v žalobě vznesl žalobce tvrzení, že přesvědčení o existenci věcného břemene
opíral mimo jiné o postupní smlouvu z roku 1874, ze které „jasně vyplývá vznik
práva stezky i cesty vozem přes postoupený pozemek“. Odvolací soud pak správně
uvedl, že předpokladem vydržení podle obč. zák. z roku 1950 je, že držba se
opírá alespoň o domnělý právní důvod, za tento důvod však zmíněnou postupní
smlouvu nepovažoval; o tom žalobce též podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
poučil.
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. .ř.).
Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak
než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1. (§ 118a odst. 2 o. s. .ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a
poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).
V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže
vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a
nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího
řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem
prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo
důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§ 213b o. s. ř.).
Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která
ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. C 3795); to platí i pro poučení o povinnosti tvrzení, která
musí být konkrétní. „Soud musí účastníkovi rámcově sdělit, jaké skutečnosti je
třeba tvrdit a prokazovat“ (Občanský soudní řád. Komentář. Wolters Kluwer,
2009, díl I., s. 548). Jestliže se soud domnívá, že právní skutečnost, o kterou
účastník opírá svou oprávněnou držbu nemůže být titulem, o který se může
oprávněná držba opírat, pak v případě, že druhá strana netvrdí skutečnosti, o
které odvolací soud tento názor opírá, je povinen účastníka seznámit se svým
názorem včetně uvedení skutečností, ze kterých jej vyvozuje, a dát mu tak
možnost ke vznesení odpovídajících tvrzení a navržení důkazů.
Odvolací soud sice žalobci sdělil, že nepovažuje smlouvu z roku 1874 za možný
titul, o který by se mohla oprávněná držba opírat, neuvedl však, z čeho tak
dovozuje. Až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mohl žalobce zjistit, že
je to tak proto, že smlouva „se týká v bodě IV. cesty vedle domu 260, nikoliv
domu 268“. Teprve v dovolání proto mohl žalobce namítnout, že cesta skutečně
vede i kolem domu 268, a připojit situační nákres, ze kterého se podává, že
cesta vede jak kolem domu 260, tak i domu 268, a namítnout, že nebylo
prokázáno, že by v roce 1874 již dům č. 268 existoval. Z toho je zřejmé, že
poučení, které žalobci poskytl odvolací soud, bylo neúplné, neboť neumožňovalo
vznést konkrétní tvrzení a navrhnout důkazy v souvislosti se skutečností, kvůli
které odvolací soud nepovažoval uvedenou smlouvu za titul, o který se mohla
opírat oprávněná držba. Z tohoto hlediska se rozhodnutí odvolacího soudu jeví
jako překvapivé; v důsledku nedostatečného poučení žalobce tak řízení trpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 41a odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Navíc sama skutečnost, že by ve zmíněné smlouvě dům č. 268
nebyl uveden, nemůže „se zřetelem ke všem okolnostem“ vyloučit dobrou víru
držitelů práva cesty, pokud cesta vedla kolem domu 260, a to i kdyby již v roce
uzavření smlouvy dům 268 existoval; rozhodující je, zda bylo možno při
zachování normální opatrnosti cestu uvedenou ve smlouvě i s přihlédnutím k
možným změnám staveb a pozemků ztotožnit se skutečně užívanou cestou.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu