22 Cdo 4116/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Karlou Laubeovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Čínská 12, proti žalované A. N. – M.,
zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova
24, o úpravu užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.
9 C 231/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
4. června 2009, č. j. 27 Co 207/2009-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 27 Co
207/2009-144, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. března 2009, č. j.
9 C 231/2007-121, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud rozhodl o úpravě „spoluužívání“
nemovitostí (domu s pozemky k němu náležejícími) v rovnodílném podílovém
spoluvlastnictví účastníků. Uvedl, že v přízemí domu bydlet nemůže, neboť jej
užívá jeho matka z titulu věcného břemene doživotního užívání, a první patro
domu, ve kterém se nachází byt 5+1, užívá žalovaná, jeho bývalá manželka, která
po rozvodu jejich manželství tento byt uzamkla a odmítla mu vydat klíče.
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
března 2009, č. j. 9 C 231/2007-121, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „žalobce
a žalovaná jsou oprávněni užívat společné věci – nemovitosti zapsané na LV č.
105 pro okres K., obec a katastrální území S., u Katastrálního úřadu pro S. k.,
Katastrální pracoviště K., a to dům čp. 83 na parcele č. 302, parcelu č. 302 a
parcelu č. 303, a to tak, že žalobce je oprávněn užívat výlučně přízemí domu
sestávající z chodby, kuchyně, spíže, WC, koupelny, ložnice a obývacího pokoje
a dále je oprávněn užívat jednu místnost v prvním patře domu, a to první
místnost od schodiště vlevo, žalovaná je oprávněna užívat výlučně v prvním
patře domu chodbu, koupelnu, jeden dětský pokoj, WC, spíž, ložnici, kuchyň s
jídelnou a obývací pokoj“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „všechny ostatní
části nemovitosti včetně příslušenství, zejména sklepní prostory, půdu, terasu,
garáž a zahradu jsou účastníci oprávněni užívat společně s tím, že jsou povinni
navzájem si umožnit přístup ke vstupu do prostor, které jsou podle výroku I.
oprávněni užívat výlučně, a jsou povinni umožnit si přístup do prostor, které
jsou oprávněni užívat společně“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že shora specifikované nemovitosti nabyl
žalobce do vlastnictví na základě darovací smlouvy uzavřené 26. 9. 2001 s J.
H.. Dárci, který posléze zemřel, a svojí matce, J. H., současně zřídil věcné
břemeno doživotního bezplatného užívání celého domu s bytovým a domovním
příslušenstvím, vedlejšími stavbami a pozemkovými parcelami. Darovací smlouvou
poté žalobce 21. 3. 2005 převedl ideální polovinu nemovitostí do vlastnictví
své manželky, tj. žalované; jejich manželství bylo později rozvedeno. J. H.
užívala celé přízemí domu, některé sklepní prostory a část pozemků. Po rozvodu
manželství žalovaná zamezila žalobci přístup do prvního patra domu; užíval jen
garáž a se svojí současnou přítelkyní bydlel v pronajatém bytě. Soud vyšel z §
139 odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák.“) a ze skutečnosti, že podíly
účastníků na nemovitostech jsou stejné. Proto rozhodl o užívání nemovitostí
tak, aby oba účastníci měli k bydlení přibližně stejnou podlahovou plochu.
Zohlednil, že žalovaná bydlela v prvním patře, avšak nemohl akceptovat návrh,
aby žalovanému určil k obývaní jen prostory v přízemí, neboť by tak byl
poškozen; proto rozhodl, že žalobce může užívat i jednu místnost v prvním
patře.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 27 Co 207/2009-144, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že „žalobce je oprávněn výlučně užívat jednu místnost
v prvním patře domu č. p. 83, a to první místnost od schodiště vlevo, dále
garáž a „vejminěk“. Žalovaná je oprávněna výlučně užívat v prvním patře domu
další dětský pokoj, ložnici, obývací pokoj, jídelnu, terasu a dále půdu.
Společně jsou účastníci oprávněni užívat v prvním patře domu chodbu, koupelnu,
WC, kuchyň, spíž a dále sklepní prostory a zahradu parc. č. 303 v katastrálním
území S.“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná v odvolacím řízení souhlasila s
tím, aby žalobce výhradně užíval garáž a „vejminěk“ (prádelnu), nesouhlasila s
tím, aby užíval jednu místnost v prvním patře; potvrdila, že původně s žalobcem
bydleli v přízemí domu s jeho matkou, v roce 2000 dostavěli první patro, kam se
s žalobcem nastěhovali. Konstatoval, že věcné břemeno zřízené k 26. 9. 2001 ve
prospěch žalobcovy matky se tedy vztahovalo toliko na přízemí domu; vyšel
proto z odlišného názoru než soud prvního stupně. Uvedl, že při rozhodování o
určení rozsahu užívání místností v domě účastníky nelze uvažovat o místnostech
nacházejících se v přízemí domu. Bylo proto možné upravit pouze užívání
místnosti v prvním patře domu. Přihlédl k tomu, že v péči žalované jsou dvě
nezletilé děti, a upravil proto užívání místností v prvním patře domu tak, aby
žalobce měl k dispozici jednu místnost, nezletilé děti svěřené matce rovněž po
jedné místnosti a aby i žalovaná mohla užívat pro sebe jednu místnost. Protože
obývací pokoj, který má užívat výlučně žalovaná, je propojen s jídelnou,
terasou a půdou, ponechal ve výlučném užívání tyto místnosti žalované; umožnil
společné užívání příslušenství bytu. Uzavřel, že velikost bytu v prvním patře i
osobní poměry účastníků dovolují, aby jej užívali oba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a odůvodňuje je tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2424/99, z něhož
dovozuje, že rovnodílní spoluvlastníci domu jsou oprávněni užívat jediný byt ve
společném domě ve stejném rozsahu, dovoluje-li to velikost tohoto bytu a jejich
osobní poměry. Toto stanovisko odvolací soud nerespektoval, neboť velikost bytu
v prvním patře domu neumožňuje jeho užívání oběma účastníky. Dovolatelka
poukazuje na výrazně vyhrocené osobní poměry účastníků, jež činí spoluužívání
bytu zcela nemožným. Zmiňuje opakovaná fyzická a slovní napadání žalobcem,
která se stala předmětem častých vyšetřování orgány činnými v trestním popř.
přestupkovém řízení, poukazuje na obsah lékařské zprávy ohledně zranění krční
páteře způsobené jí žalobcem, na urážky, vyhrožování, útoky pod vlivem
alkoholu, neplacení výživného na děti, problémy s úhradou cen energií,
negativní vliv na děti projevující se v jejich zdravotních problémech a ve
škole. Připomíná, že žalobce založil s přítelkyní rodinu a vyslovuje obavy, že
hodlá prostory v prvním patře užívat s novou rodinou, takže tento byt bude
užívat celkem 8 osob. Tyto skutečnosti odvolací soud dostatečně neuvážil,
stejně jako propojenost místností tohoto bytu tak, že žalobce by měl volný
přístup do všech prostor. Dostatečně neupravil ani zajištění přístupu účastníků
k půdě, sklepu a k zahradě. Jde tedy o nesprávnou aplikaci § 139 odst. 2 obč.
zák. a tudíž o nesprávné právní posouzení věci. Soud prvního stupně pochybil
pokud pominul návrh žalované na výslech svědků k soužití účastníků, k
financování nástavby domu a odmítnutí těchto návrhů neodůvodnil. Tento
nedostatek neodstranil ani odvolací soud, ač v odvolání na něj upozornila, a
svůj postup ani nezdůvodnil; porušil tak § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka
dále uvádí, jak by měl soud poměry při užívání nemovitostí upravit. Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soud
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou,
počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se
většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139
odst. 2 obč. zák.).
Ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. vyjadřuje určitý způsob vypořádání
vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. (viz R 31/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud tak není vázán návrhy účastníků.
V rozsudku ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99, publikovaném
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen
„Soubor“) pod č. C 824, dovolací soud uvedl: „Spoluvlastníci, jejichž podíly
jsou stejné, jsou oprávněni společně užívat jediný byt ve společném domě,
umožňuje-li to velikost bytu a jejich osobní poměry, přestože dosud užíval byt
jen jeden ze spoluvlastníků“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že
specifický charakter práva spoluvlastníka užívat společný dům či byt k trvalému
bydlení je dán nejen velikostí domu či bytu, ale také osobními poměry
spoluvlastníků, tj. zejména jejich poměry rodinnými a zdravotními. Rovnodílní
spoluvlastníci věci - domu jsou oprávněni užívat jediný byt ve společném domě
ve stejném rozsahu, dovoluje-li to velikost tohoto bytu a jejich osobní poměry.
V rozsudku ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, Soubor č. C 5241,
Nejvyšší soud konstatoval, že úpravu užívání jediného bytu v domě, který je
předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, může soud provést i tak, že
jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni. Spoluvlastníkům
vyloučeným z užívání vznikne právo na peněžní náhradu. Při zvažování toho, zda
jediný byt v domě může na základě rozhodnutí soudu užívat více spoluvlastníků,
je třeba vycházet z velikosti tohoto bytu a z osobních poměrů účastníků,
zejména též z jejich vzájemných vztahů.
Z uvedeného je zřejmé, že při úpravě užívání bytu v podílovém
spoluvlastnictví (§ 139 odst. 2 obč. zák.) se soud musí zabývat i vzájemnými
vztahy účastníků; je-li prokázáno, že dochází k verbálnímu i fyzickému
napadání, různým schválnostem a závažným neshodám, které mají dopad i na
nezletilé děti účastníků v bytě bydlící, pak nelze rozhodnout o společném
užívání tohoto bytu spoluvlastníky.
V projednávané věci dovolatelka již ve vyjádření k žalobě (č. l. 30 a
násl.) tvrdila fyzické i verbální útoky žalobce a toto tvrzení v průběhu řízení
opakovala a nabízela k němu důkazy. Soud prvního stupně konstatoval, že tyto
důkazy provedl „pouze pro dokreslení situace“, a že tvrzení, že vztahy mezi
účastníky jsou napjaté, nikdo nepopíral; jinak se vztahy mezi účastníky
nezabýval. Odvolací soud, aniž se zabýval konfliktními vztahy mezi účastníky,
na které žalovaná v průběhu odvolacího řízení poukazovala, uvedl, že oba
účastníci jsou oprávněni užívat jediný byt ve společném domě, „neboť to
umožňuje velikost bytu i jejich osobní poměry“. Z toho je zjevné, že tvrzené
fyzické a verbální útoky žalobce, a ostatně ani soudem prvního stupně zjištěné
„napjaté vztahy mezi účastníky“, odvolací soud nepovažoval za významné pro
rozhodnutí o úpravě užívání bytu; pominul tak tvrzenou právně významnou
skutečnost, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, o
které důkazy opřel svá skutková zjištění a proč neprovedl i další důkazy. Jak v
řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím navrhovala
žalovaná, aby jako svědci byli slyšeni její rodiče, mj. též o vztazích mezi
účastníky. Soudy však tento důkaz neprovedly a ani v odůvodnění rozhodnutí
neuvedly, z jakého důvodu. Porušily tak § 157 odst. 2 o. s. ř. a zatížily
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jestliže soud rozhoduje o úpravě užívání nemovitosti v podílovém
spoluvlastnictví účastníků tak, že stanoví výlučné oprávnění účastníka užívat
část nemovitostí, pak musí též z užívání vyloučenému spoluvlastníku uložit
povinnost výlučné užívání druhým trpět; tato část výroku bude významná při
případném výkonu rozhodnutí. Je-li to odůvodněno okolnostmi případu, musí soud
ve výroku též stanovit účastníkům práva a povinnosti zajišťující přístup k
částem, které jsou oprávněni užívat. Vzhledem k tomu, že odvolací soud takto
nepostupoval, je i z tohoto důvodu řízení zatíženo vadou uvedenou v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu