22 Cdo 4130/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. S.,
zastoupenému advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 200/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 23 Co
502/2006-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení
částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
dubna 2006, č. j. 12 C 200/2003-113, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby soud určil, že je „spoluvlastnicí jedné ideální poloviny domu čp.
110, jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1454 o výměře 264 m2 – zastavěná
plocha a nádvoří, jedné ideální poloviny zahrady – pozemku parc. č. 1455 o
výměře 616 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných na LV č. 991 pro
obec P., k. ú. K. u Katastrálního úřadu P.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je výlučným vlastníkem ve
výroku specifikovaných nemovitostí, které nabyl z jedné poloviny děděním po
svých rodičích a z druhé poloviny na základě darovací smlouvy uzavřené s
žalobkyní 1. 2. 1999. Součástí smlouvy byla rovněž dohoda o zřízení věcného
břemene bydlení v domě č. p. 110 a užívání předmětných pozemků, podle níž je
žalobkyně oprávněna výlučně užívat byt 2 + 1, nacházející se v prvním patře
domu, a společně s jeho vlastníkem užívat chodbu, sklep, půdní prostory a
předmětné pozemky. Současně se žalovaná zavázala platit veškeré náklady spojené
s údržbou a opravami uvedených nemovitostí, vlastní spotřebu plynu, vody a
elektrické energie. V domě se nachází dvě bytové jednotky, přičemž byt 2 + 1
situovaný v přízemí domu žalovaný užívá od roku 2004. V období následujícím po
darování předmětných nemovitostí byly vztahy účastníků dobré, žalobkyně se
podrobila operaci kyčelního kloubu, přičemž žalovaný zajišťoval její odvoz do
nemocnice, k lékařským vyšetřením i následnou péči. V roce 2001 však žalobkyně
podala proti žalovanému dvě žaloby, kterými se neúspěšně domáhala podílu na
nájemném z pronajatého bytu v přízemí domu a určení neplatnosti darovací
smlouvy z 1. 2. 1999 z důvodu, že ji podepsala v omylu. Naopak žalovaný se
žalobou podanou v roce 2005, o níž ještě nebylo v průběhu tohoto řízení
rozhodnuto, vůči žalované domáhal uhrazení plateb souvisejících s užíváním
domu, na nichž se žalobkyně odmítla podílet. Výzvou z 13. 11. 2001 žalobkyně
žalovaného požádala, aby jí darovanou polovinu předmětných nemovitostí vrátil. Na to žalovaný reagoval vyjádřením z 23. 11. 2001, v němž vrácení daru odmítl. Během řízení žalobkyně tvrdila, že se k ní obdarovaný chová způsobem, který
hrubě porušuje dobré mravy. V zimních měsících musí svůj byt masivně vytápět
přímotopy, protože její topení není funkční, stejně jako světlo na schodech do
prvního patra, a rovněž je jí bráněno v přístupu do zahrady. Z provedených
důkazů však soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně odebírá elektřinu na
vlastní elektroměr a její spotřeba elektřiny se výrazně v zimních a letních
měsících v roce neliší. Žalovaný si není žádné poruchy topení (jde o teplovoní
sytém vytápění s plynovým kotlem) vědom a o topný systém se řádně stará,
přičemž provádí nezbytné opravy. Zmíněné světlo bylo původně napojené na
elektroměr žalobkyně, která jej odpojila, načež jej žalovaný připojil na
elektroměr vlastní. Žalobkyně má možnost užívat zahradu i zahradní altán, kde
má své věci, i když si stěžuje, že tráva není pravidelně sekána a růže a rybízy
nejsou zalévány. Soud prvního stupně danou věc posoudil podle § 630 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“) a dospěl k závěru, že podmínky, které zákon pro případ
vrácení daru vyžaduje, nebyly naplněny.
Konstatoval, že jednání žalovaného
nelze ve smyslu uvedeného ustanovení posuzovat jako hrubé porušení dobrých
mravů, kterým není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk,
ale pouze takové chování, které lze s ohledem na okolnosti daného případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, čímž je buď porušení značné
intenzity nebo porušování soustavné. Během řízení však nebylo prokázáno, že by
žalovaný žalobkyni fyzicky napadal, urážel ji nebo jí neposkytl pomoc, a navíc
ani její tvrzení o chování žalovaného, v němž spatřovala důvod pro vrácení daru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. února 2007, č. j. 23 Co 502/2006-138, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval, že
žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by se k ní žalovaný choval způsobem
naplňujícím předpoklady uvedené v § 630 ObčZ. Skutečnosti, že se žalovaný
nechoval podle jejích představ, projevoval menší vděčnost než očekávala, a že s
nemovitostmi nakládal v rozporu s jejími představami, nejsou relevantní důvody
pro vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) však odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Otázku, která by činila
rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, neuvádí. Namítá, že skutkové
závěry soudů obou stupňů neodpovídají provedenému dokazování a „následné
hmotněprávní posouzení trpí vážnou vadou.“ Vytýká jim, že dostatečným způsobem
nezohlednily její tvrzení a k nim poskytnuté důkazy. Podle žalobkyně bylo
provedenými důkazy prokázáno, že jí žalovaný za pomoci nejrůznějších překážek
bránil v přístupu do sklepa, čímž jí v rozporu s uzavřenou darovací smlouvou
znemožňoval užívání předmětného domu v dohodnutém rozsahu. Brání jí v opravě
centrálního topení, které se nachází právě ve sklepě domu, takže byla v zimních
měsících nucena používat elektrické přímotopy. A stejně tak prokázala i další
ústrky žalovaného, například odpojení osvětlení a omezování v přístupu do
zahrady. Má za to, že takovéto chování žalovaného je nutné hodnotit jako hrubé
porušení dobrých mravů podle § 630 ObčZ, přičemž tento předpoklad naplňuje svou
intenzitou i soustavností. K tomu odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu z 27.
2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním
závěrem soudů obou stupňů. Dovolání žalované považuje za nepřípustné, neboť
napadá skutková zjištění, což v daném případě není způsobilý dovolací důvod, a
právní otázku, která byla podle jeho názoru soudy obou stupňů posouzena zcela
správně. Poukazuje také na to, že žalovaná ve svém podání nevymezila žádnou
otázku zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou –
účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se
zásadním významem po stránce právní, vyplývá že dovolací přezkum se zásadně
otevírá jen pro přezkum otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem tak není
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost t skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
OSŘ). Skutkovým stavem, zjištěným v nalézacím řízení, je dovolací soud vázán.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci
odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto
dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem, a nezjistil
ani, že by bylo v rozporu se standardní judikaturou obecných soudů. Právní
otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu, dovolatelka ani neformulovala.
Nejvyšší soud se k otázce chování obdarovaného jako předpokladu vrácení daru
vyjádřil již v rozsudku z 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikovaném
pod C 276 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, na který sama
dovolatelka poukázala, v němž uvedl, že „předpokladem úspěšného uplatnění práva
dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý
nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního
případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to buď porušení
značné intenzity, nebo porušování soustavné. Stupeň závažnosti je přitom
hodnocen podle objektivních kritérií.“ Od tohoto výkladu se odvolací soud,
který dospěl k závěru, že chování žalovaného nenaplňuje znaky hrubého porušení
dobrých mravů, neodchýlil.
S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítl.
Žalobkyně je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta
za vyjádření k dovolání podané podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006
Sb., ve výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč (§ 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č.
276/2006 Sb.), a činí celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu