22 Cdo 4166/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. R., zastoupeného Mgr. Miloslavem Půbalem,
advokátem se sídlem ve Vimperku, 1. máje 116, proti žalovaným: 1) J. T. a 2) E.
T., zastoupeným JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích,
Kostelní náměstí 16, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 6 C 168/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2008, č. j. 6 Co
433/2008-302, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2008,
č. j. 6 Co 433/2008-302, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
výměře 540 m2, kat. území S. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem mimo jiné pozemku
parc. č. 51/2 v kat. území S. Jeho právní předchůdci rodiče K. a J. R. nabyli
tento pozemek od státu (jako příděl) kupní smlouvou ze dne 27. května 1960. V
katastru nemovitostí jako vlastníci sousedního pozemku parc. č. 33/1 jsou
vedeni žalovaní ve společném jmění manželů). Pozemek nabyl žalovaný smlouvou o
převodu nemovitostí ze dne 6. srpna 1997 od Pozemkového fondu ČR. Na podkladě
provedených důkazů soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že až do
postavení plotu žalovaným v roce 2004 na hranici vytyčené Geodetickou kanceláří
Ing. J. B. v roce 2003 užívali část pozemku parc. č. 33/1, nyní označenou jako
parc. č. 33/6 o výměře 540 m2, žalobce a jeho právní předchůdci. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví ke spornému pozemku parc.
č. 33/6 vydržením a že se tudíž důvodně domáhá ochrany svého vlastnictví.
Přitom učinil skutkové zjištění, že před rokem 2004 nedošlo k posunu faktických
hranic (plotu) na úkor pozemku parc. č. 33/1, tedy že žalobce a jeho právní
předchůdci užívali sporný pozemek v celé jeho ploše po celou dobu jejich držby.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalovaných rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 6 Co 2293/2006-267, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak
neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, že žalobce, resp. jeho právní
předchůdci, vlastnictví ke spornému pozemku vydrželi. Na rozdíl od soudu
prvního stupně se postavil na stanovisko, že právní předchůdci žalobce nebyli
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného
pozemku. Uvedl, že v kupní smlouvě ze dne 27. května 1960 není uvedena výměra
pozemku a že pokud užívali další pozemek o výměře přes 500 m2, nemohli být
objektivně v dobré víře, že jim všechny pozemky patří. Patří k běžným
zvyklostem, že kupuje-li někdo pozemek, seznámí se s jeho výměrou. Je
výjimečné, že dojde ke koupi pozemku, aniž by kupující znal výměru pozemku, a v
takovém případě nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém
požadovat. Pokud se právní předchůdci žalobce neseznámili s výměrou kupovaného
pozemku, mohli být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky sporného
pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Při
zachování náležité opatrnosti mohli zjistit, že užívají pozemek o podstatně
vyšší výměře, než kterou nabyli. Oprávněným držitelem sporného pozemku nemohl
být ani žalobce, který tři čtvrtiny pozemků nabyl až v roce 2002, takže nemůže
být splněna podmínka desetileté vydržecí doby. Držbu pozemku žalobce nemohl
vykonávat na základě omluvitelného omylu, neboť s přihlédnutím k výměře
sporného pozemku mohl mít pochybnosti o tom, že plocha držených pozemků
neodpovídá ploše v nabývací titulech.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 22 Cdo 220/2007-287, rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2006, č. j. 6 Co 2293/2006-267,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že odvolací soud pominul v rozsudku uvedenou judikaturu
dovolacího soudu, a dále, že „Při posouzení oprávněnosti držby žalobce vycházel
nesprávně pouze z velikosti drženého pozemku, aniž by jej poměřoval s velikostí
pozemku skutečně vlastněného. V daném případě výměra předmětného pozemku
představuje méně než 20 % výměry pozemku č. parc 51/2 nabytého koupí do
vlastnictví žalobce, aniž by se při tom přihlíželo k výměře pozemků
navazujících na parcelu č. parc. 51/2, které by s ní mohly tvořit určitý celek. Ke koupi pozemku č. parc. 51/2 právními předchůdci žalobce lze také
poznamenat, že k ní došlo za méně standardních okolností. Uvedený pozemek
získali vedle jiných pozemků od státu jako příděl v pohraniční oblasti s
neustálenými vlastnickými poměry po poválečných konfiskacích. Dovolateli je pak
nutno přisvědčit i v názoru, že nelze mít za to, že mu neuplynula vydržecí doba
od doby, kdy získal další tři čtvrtiny parcely č. 51/2, jestliže by si mohl
započítat dobu držby svých právních předchůdců.“
Odvolací soud rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 6 Co 433/2008-302, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu opakovaně zamítl. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž mimo
jiné plyne, že právním titulem, na základě kterého započalo užívání sporného
pozemku právními předchůdci žalobce, je kupní smlouva z roku 1960 a že teprve v
roce 2003 po zaměření pozemků bylo zjištěno, že správná hranice je jiná. Dovodil, že právní předchůdci žalobce nemohli nabýt vlastnictví předmětného
pozemku vydržením podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť do 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který institut
vydržení neznal, neuplynula desetiletá vydržecí doba, a nestalo se tak ani po
novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. v době od 1. 4. 1982 do 31. 12. 1991, tj. do účinnosti novely občanského zákoníku provedené
zákonem č. 509/1991 Sb., kdy předmětem vydržení mohly být jen věci, které mohly
být předmětem osobního vlastnictví, a tím pozemky být nemohly. Dále uvedl, že z
rozhodnutí bývalého Státního notářství v Prachaticích ze dne 21. ledna 1983
vyplývá, že žalobce nabyl dědictvím po otci K. R. jednu čtvrtinu domu č. p. 49
se st. parc. č. 113 a pozemku parc. č. 51/2 v kat. území S. a jednu čtvrtinu
těchto nemovitostí zdědil M. R., který svůj spoluvlastnický podíl daroval
žalobci darovací smlouvou ze dne 18. ledna 2002. Protože po 1. 1. 1992 bylo
možno podle občanského zákoníku po novele č. 509/1991 Sb. pro účely vydržení
započíst do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, i dobu, po
kterou věc držel před 1. 1.
1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním
vlastnictví, a protože byly splněny i ostatní podmínky vydržení, nabyla jednu
polovinu předmětného pozemku vydržením ke dni 1. 1. 1992 J. R. a jednu čtvrtinu
žalobce. M. R. z důvodu nedostatku dobré víry držitele jednu čtvrtinu
označených nemovitostí vydržením nemohl nabýt. Aby někdo mohl být považován za
držitele, musí fakticky věc ovládat a nakládat s ní jako s vlastní. Jednu
čtvrtinu nemovitostí nabytou žalobcem od M. R. žalobce nenabyl vydržením, neboť
ohledně této čtvrtiny začala žalobci běžet vydržecí doba 18. 1. 2002 a jeho
dobrá víra skončila v roce 2003. Podle odvolacího soudu tak žalovaní jsou
spoluvlastníky předmětného pozemku v rozsahu jedné čtvrtiny a za tohoto stavu
se žalobce nemůže s úspěchem domáhat toho, aby žalovaným bylo uloženo předmětný
pozemek vyklidit. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenabyl
vlastnictví k jedné čtvrtině sporného pozemku. Namítl, že si může do své
vydržecí doby započíst dobu, po kterou sporný pozemek drželi jeho právní
předchůdci. Po dědickém řízení byl ve vztahu ke spornému pozemku podílovým
spoluvlastníkem a dobrá víra se v tomto období vztahovala i na jeho podílové
spoluvlastníky, tj. matku a bratra. „Nezvratnou dobrou víru právního předchůdce
žalobce Milana Rapače o tom, že mu pozemek patří (ve výši jeho podílu) v celé
rozloze tak, jak jej doposud užívali jeho rodiče“, zakládá dědické rozhodnutí,
podle kterého nabyl jednu čtvrtinu všech nemovitostí. Závěr odvolacího soudu o
nedostatku dobré víry M. R. není správný. Po celou dobu existovala dobrá víra,
že jemu, jeho spoluvlastníkům a dříve jeho rodičům svědčilo vlastnické právo k
celému pozemku parc. č. 51/2 v původních hranicích, a to na základě
omluvitelného omylu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem i judikaturou
dovolacího soudu, pokud důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalovaní zůstávají z
jedné čtvrtiny spoluvlastníky předmětného pozemku, neboť tuto jeho ideální část
bratr žalobce Milan Rapač nevydržel, protože ji fakticky nedržel a ani s ní
nenakládal jako s vlastní. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 949 dovodil, že
držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. Držby věci
se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale
může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci
držitelem. Dále v rozhodnutí ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo
1442/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod č. C 2732, Nejvyšší soud
vyslovil právní názor, že k uchopení držby nemovitosti není třeba jejího
užívání. Nadto podle názoru dovolacího soudu platí, že v případě, kdy společnou
nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového
spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část
cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v
zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro
ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento
závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající
předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim
předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří. Z výše uvedeného přinejmenším vyplývá, že žalovaní pozbyli své vlastnictví k
předmětnému pozemku v celém rozsahu. Proto není právní posouzení věci odvolacím
soudem správné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu