22 Cdo 1442/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované J., a.
s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a o vzájemné žalobě na určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C
393/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2295/2003-474, takto:
Rozsudek Krajského soudu v v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince
2003, č. j. 8 Co 2295/2003-474, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci
ze dne 8. srpna 2003, č. j. 5 C 393/94-440, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení
Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k níže specifikovaným
pozemkovým parcelám, k nimž bylo v příslušném katastru nemovitostí zapsáno
duplicitní vlastnictví obou účastnic řízení. Pozemky byly přiděleny v roce 1948
jejím právním předchůdcům, v roce 1961 však byly státem protiprávně a tudíž
neúčinně přiděleny jinému subjektu, od něhož odvozuje svoje vlastnické právo
žalovaná.
Žalovaná se protinávrhem domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí
sporných nemovitostí; tvrdila, že část pozemků získali jejich právní předchůdci
od předchůdců žalobkyně směnnou smlouvou, uzavřenou 21. 10. 1948, jiné získali
přídělovou listinou vydanou 1. 12. 1961; pro případ vad těchto nabývacích
titulů namítala též vydržení vlastnického práva. Žalovaná získala sporné
pozemky v privatizaci.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. srpna 2003, č. j. 5 C 393/94-440, výrokem pod bodem I. určil, že „žalobkyně
je v obci J., katastrální území O. u J. vlastnicí: stavební parcely č. 172/3
zastavěná plocha – nádvoří o výměře 6231 m2, stavební parcely č. 179/2
zastavěná plocha – nádvoří o výměře 3028 m2, stavební parcely č. 311/2
zastavěná plocha – nádvoří o výměře 271 m2, stavební parcely č. 317/1 zastavená
plocha – nádvoří o výměře 300 m2, stavební parcely č. 317/2 zastavěná plocha –
nádvoří o výměře 58 m2, stavební parcely č. 357/1 zastavěná plocha – nádvoří o
výměře 383 m2, stavební parcely č. 359/1 zastavěná plocha - nádvoří o výměře
297 m2, stavební parcely č. 672 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 430 m2,
stavební parcely č. 673 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 72 m2, stavební
parcely č. 752/1 zastavěná plocha - nádvoří o výměře 312 m2 , stavební parcely
č. 813 zastavěná plocha – nádvoří o výměře 46 m2, parcely č. 1132/9 ostatní
plocha – manipulační plocha o výměře 5339 m2, parcely č. 1153/7 ostatní plocha
– manipulační plocha o výměře 745 m2, parcely č. 1153/10 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 7345 m2, parcely č. 1153/11 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 59 m2, parcely č. 1153/12 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 61 m2, parcely č. 1153/16 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 408 m2, parcely č. 1153/22 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 47 m2, parcely č. 1153/23 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 225 m2, parcely č. 1153/24 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 1498 m2, parcely č. 1153/25 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 1942 m2, parcely č. 1153/26 ostatní plocha –
manipulační plocha o výměře 32 m2, parcely č. 1153/28 ostatní plocha – dráha o
výměře 472 m2, parcely č. 1279/5 ostatní plocha – ostatní komunikace o výměře
402 m2 zapsaných nyní na LV č. 5028 jako duplicitní vlastnictví žalobkyně a
strany žalované“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že se zamítá „žaloba vzájemná,
aby bylo určeno, že jediným výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených pod bodem
I. je žalovaný“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právním předchůdcům žalobkyně,
manželům T., byly přídělovou listinou z 27. 5. 1948, vloženou do pozemkových
knih 15. 7. 1948, přiděleny pozemky o výměře 112656 m2, z nichž část o výměře
16756 m2 jako nově vytvořené parcely č. 1153/2 a 1080/3 vyměnili směnnou
smlouvou z 21. 10. 1948 s právním předchůdcem žalované, podnikem S., s. t. n.
s. – n. p. v D. (dále „S. D.“). Tento podnik do směny vložil pozemky č. 1191/1,
1192, 1193, 1191/2, 1194/2 a 1195, které mu byly přiděleny až přídělovou
listinou z 3. 6. 1950. Směnná smlouva nebyla vložena do pozemkové knihy
(intabulována). V souvislosti se záměrem přídělu pro právního předchůdce
žalované, kterým byl J., p. a t. l., n. p. O. u J. (dále „J.“), byl vyhotoven
14. 3. 1956 zaměřovací náčrt, který parcelu č. 1080 podle pozemkového katastru,
nikoliv ale v přídělové podobě, dělil na parcely č. 1080/1 a 1080/2, z čehož
vycházela přídělová listina z roku 1961, kterou byl prováděn – opětovně –
příděl parcely č. 1153 přidělené již manželům T., a parcely č. 1080/2.
Vyúčtování přídělu pro S. T. bylo 15. 9. 1958 řádně provedeno v souvislosti s
jeho členstvím v JZD. Bez ohledu na příděl manželů T. č. 15 přidělil z něj stát
v roce 1961 dvěma přídělovými listinami pozemek č. 1080 o výměře 2401 m2a č.
1153 o výměře 10322 m2 ve prospěch právního předchůdce žalované. Dne 29. 6.
1968 koupil právní předchůdce žalované díl „b“ parcely č. 1080/1 a 20. 3. 1978
část parcely č. 1080 o výměře 961 m2. S. T. daroval 30. 8. 1967 sporné pozemky
žalobkyni.
Soud prvního stupně za zásadní pro rozhodnutí ve věci pokládal posouzení
právních účinků přídělu z roku 1948 ve prospěch manželů T. a přídělu z 1. 12.
1961 ve prospěch J., kterými byla založena duplicita vlastnictví, vyznačená na
LV č. 5028; jakož i posouzení platnosti směnné smlouvy z 21. 10. 1948, o kterou
žalovaná opírala vlastnictví k některým ze sporných pozemků. Konstatoval, že
předpokladem přechodu vlastnictví na základě přídělu (§ 5 dekretu prezidenta
republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy) bylo uchopení se držby a
existence přídělové listiny. Přídělcem mohl být i stát pro veřejné účely a
konfiskovaný majetek ve vlastnictví státu mohl být přidělen i národnímu podniku
(§ 4 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a
některých průmyslových podniků). Pokud S. D. uzavřel směnnou smlouvu ohledně
pozemků, které mu v okamžiku jejího uzavření ještě nebyly státem přiděleny,
nakládal s nimi neoprávněně, neboť přídělová listina (první) byla pro S. V.
(nikoliv S. D.) vydána až 3. 6.1950. Soud prvního stupně považoval za logické
(s přihlédnutím k potřebám národního podniku, jak to bylo vyjádřeno ve směnné
smlouvě z 21. 10. 1948), že zmíněnému podniku byly přiděleny pozemky, které
potřeboval; to se nestalo, neboť z listiny z 3. 6. 1950 bylo zřejmé, že mu bylo
přiděleno to, o co neměl zájem (kdyby o tyto pozemky měl zájem, neuzavřel by
ohledně nich směnnou smlouvu). Směnná smlouva podle jeho názoru byla uzavřena
toliko na základě očekávaného přídělu a soud ji shledal neplatnou. Nebylo
prokázáno, že by příděl ve prospěch manželů T. z 27. 5. 1948 jim byl odňat, či
že by jej pozbyli jinak. V roce 1961 tedy stát při vydávání dvou přídělových
listin pro J. k pozemkům dříve přiděleným manželům T. disponoval pozemky, které
nevlastnil a tento příděl tedy nemohl vyvolat právní účinky. Právní předchůdci
žalované od roku 1948 do privatizace v roce 1993 (S., J., J., J., n.p. a J.,
s.p.) vykonávali za stát správu, resp. právo hospodaření s majetkem státu.
Soud prvního stupně neshledal důvodným tvrzení žalované, že vlastnické právo ke
sporným pozemkovým parcelám vydržela. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 306/2001. Konstatoval, že stát sice od roku 1961 držel sporné
pozemky prostřednictvím národního, resp. státního podniku do roku 1993, kdy je
privatizovala žalovaná, ale šlo o držbu neoprávněnou. Rozhodující zde byl
způsob nabytí držby státem jako subjektem, který ji vykonával, přičemž
nepostačovala dobrá víra subjektů realizujících držbu. Stát nebyl na počátku a
po dobu trvání vydržecí lhůty v dobré víře, že mu sporné pozemky patří. ONV v
J., jednající v roce 1961 jménem státu, totiž nemohl být v dobré víře při
založení vlastnictví státu přídělovou listinou z 1. 12. 1961, neboť vědomě a
bez ohledu na existující právní stav založený příděly pro manžele T. ze 7. 5.
1948 a pro S. z 3. 6. 1950, provedl příděl znovu. Stalo se tak ve snaze uvést
do souladu s tehdejším faktickým stavem užívání stav právní. I kdyby stát byl
zpočátku v dobré víře, nebylo možno přehlédnout, že byla narušena, jak to plyne
z obsahu kupní smlouvy z roku 1968. Žalovaná si nemohla započíst vydržecí dobu
svého právního předchůdce, jímž byl stát a sama od privatizace 13. 1. 1993 do
podání žaloby 25. 4. 1994 vydržecí dobu nenaplnila.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k
odvolání žalované, rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co
2295/2003-474, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyvodil z provedeného
dokazování správné skutkové i právní závěry. Kromě dalšího zdůraznil, že stát,
který vydal 1. 12. 1961 k již dříve přiděleným pozemkům dvě přídělové listiny,
tak vytvořil ve vlastnických vztazích k nemovitostem a v jejich užívání pro
běžného občana nepřehlednou situaci; bylo nutno presumovat, že stát nutně (bez
ohledu na vědomí jeho úředníků) musel vědět, že přidělované pozemky již jednou
přidělil a že tedy svémocně nakládal s cizím majetkem, čímž byla vyloučena
dobrá víra a oprávněnost držby. V dalším odkázal na rozbor věci soudem prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, když řeší v rozporu s hmotným právem právní
otázky, které jsou „dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Nesouhlasí s
názorem soudu prvního stupně, že směnná smlouva uzavřená mezi právními
předchůdci účastníků řízení je neplatná, neboť došlo ke směně pozemků, na které
k datu jejího uzavření neexistovala na straně právní předchůdkyně dovolatelky
přídělová listina. Zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce
dovolatelky nebyl vlastníkem pozemků vkládaných do směny je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1163/96; nemůže obstát závěr, že dnem
nabytí přídělu pro právního předchůdce dovolatelky je den vydání přídělové
listiny. V tomto směru poukazuje na „nález pléna Ústavního soudu č. 1/95“. Zdůrazňuje, že soud k závěru o neplatnosti směnné smlouvy dospěl po 55 letech
ode dne jejího uzavření, totožného s dnem, kdy se účastníci chopili držby
směňovaných pozemků. Směnná smlouva byla schválena ONV v J. 6. 4. 1949,
pobočkou NPF při Ministerstvu zemědělství 6. 7. 1949 a nepřímo byla její
platnost potvrzena v souvislosti s vyměřováním převodních poplatků, proti
jejichž vyměření byla podána odvolání včetně rekursu k Nejvyššímu správnímu
soudu v Bratislavě. Za této situace byla směnná smlouva minimálně způsobilým
titulem ke vzniku oprávněné držby a jejího uchopení. Účastníkům smlouvy pak
nelze přičítat k tíži, že k intabulaci přídělu, jak to předpokládal zákon č. 90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského
majetku, nikdy nedošlo. S těmito okolnostmi se soudy nevypořádaly a věc
uzavřely tím, že směnná smlouva je neplatná. Navíc se vůbec nezabývaly otázkou
vydržení vlastnického práva z hlediska existence směnné smlouvy a pozemků jí
dotčených. V této souvislosti dovolatelka konstatuje, že jejich rozhodnutí jsou
v rozporu s § 115 a § 116 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vydržení
vlastnictví předmětných pozemků předchůdci žalované muselo mít nutně za
následek neplatnost darovací smlouvy, o kterou žalobkyně opírá své vlastnictví. Pokud jde o pozemky přidělené přídělovými listinami z 1. 12. 1961, je závěr
soudů v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 256/2003,
zabývajícím se otázkou přezkoumávání správních aktů v občanském soudním řízení. Podotýká, že u vadného nebo nezákonného správního aktu platí presumpce jeho
správnosti a mohl být způsobilým titulem k uchopení držby. Nelze dovozovat
ztrátu dobré víry v takový akt – přídělovou listinu, než jejím napadnutím nebo
zrušením. K tomu ale v daném případě nedošlo, když nikdo správnost přídělové
listiny nezpochybňoval. Dovozoval-li soud prvního stupně, že příděl z roku 1961
byl vědomým aktem mocenské představy, že pozemky mohou být pouze ve
společenském vlastnictví, šlo o závěr, který byl učiněn v rozporu s obsahem
spisu. Dovolatelka odkazuje dále na kupní smlouvy z 29. 6. 1968 a z 20. 3.
1978
a geometrické plány jako jejich součást, z nichž nevyplývalo, že by někdo věděl
o „duplicitním vlastnictví“. Právní předchůdce žalované vlastnické právo
žalobkyně uznával; kdyby věděl, že v areálu závodu jsou pozemky s duplicitním
vlastnictvím, došlo by k jejich odkoupení. Dovolatelka dodává, že v řízení
nebyl předložen jediný důkaz, že by kdokoliv od doby uzavření směnné smlouvy z
21. 10. 1948 do 1. 1 1992 o existenci duplicitního vlastnictví věděl a že by
jakýmkoliv způsobem byla narušena nepřetržitá oprávněná držba vyúsťující ve
vydržení vlastnického práva ze strany dovolatelky, resp. jejích předchůdců. Závěr o nedostatku dobré víry nebyl opřen o jediný konkrétní důkaz. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu
odvolacího a věc vrátil „k novému projednání“.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně podrobně rozvádí skutečnosti na
základě nichž rozhodl soud prvního stupě i soud odvolací, s jejichž závěry se
ztotožňuje; navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud otázky
nabytí vlastnictví k přídělu, platnosti smlouvy o převodu věci, kterou v době
uzavření smlouvy převodce nevlastní a jejímž vlastníkem (resp. subjektem jiného
práva umožňujícího převod věci) se stane před nabytím účinnosti smlouvy a
konečně otázku konkurence žaloby na určení vlastnictví a restituční žaloby.
Závěr, že směnná smlouva byla uzavřena v době (21. 10. 1948), kdy právní
předchůdce žalované nebyl vlastníkem pozemků, které vkládal do směny, neboť mu
byly svěřeny až přídělovou listinou z 3. 6. 1950, je předčasný. Přídělová
listina byla vkladu schopnou listinou, která deklarovala existenci
rozhodnutí o přídělu. Rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 4 odst. 3 (§ 5 odst.
1) dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. plnilo funkci titulu
(právního důvodu) tímto dekretem zakotveného přechodu vlastnictví na
přídělce. Převzetí držby přídělcem (§ 5 odst. 2 dekretu) bylo způsobem
přechodu tohoto vlastnictví. Pojem \"den přídělu\" ve smyslu přídělové listiny
je nutno chápat jako den stanovený v rozhodnutí o přídělu, kdy je přídělce
podle § 5 odst. 1 dekretu povinen ujmout se držby. Okamžik přechodu
vlastnictví přídělem však určuje den, kdy se přídělce držby ujal (§ 5 odst.
2), který může být jiným (a to i dřívějším) dnem než je \"den přídělu\" (viz
rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. C 888 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“,
též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1163/96, publikovaný v Soudní
judikatuře č. 2/1997). Bylo tedy třeba zvážit, zda a kdy se přídělce ujal držby
přídělu. Soud prvního stupně konstatoval: „Sama existence směnné smlouvy pak
vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že tento národní podnik se uchopil držby
pozemků, které nepotřeboval a zajisté proto také směňoval“; odvolací soud tento
názor přejal. S tímto názorem se lze ztotožnit jen jde-li o případné užívání
pozemků zmíněným přídělcem. Až do 31. 12. 1950 upravoval nabytí držby § 312
obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“), který stanovil,
že nemovité věci berou se v držbu vstoupením na ně, omezením,
ohrazením, označením nebo vzděláním (t.j. obděláním“). K uchopení se držby
nemovitosti proto nebylo zapotřebí jejího užívání, držba mohla být uchopena i
jinak, aniž by držitel nemovitost užíval. Závěr o tom, že právní předchůdce
žalované se neuchopil držby proto, že nemovitost neužíval, resp. neměl o její
užívání zájem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem, že směnná smlouva musí být neplatná
jen proto, že v době jejího uzavření nebyl jeden z účastníků dosud vlastníkem
pozemků, a tyto pozemky do směny vložil jen základě očekávání přídělu (t.j. na
základě návrhu přídělu). Obdobnou otázkou se zabýval již v rozsudku ze dne 11.
prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, publikovaného v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném v nakladatelství C. H. Beck, sv. 22, č. C 1594;
závěry zde vyslovené ohledně kupní smlouvy lze přiměřeně vztáhnout i na směnnou
smlouvu. Nejvyšší soud uvedl: „Funkcí či smyslem kupní smlouvy je, aby
prodávající kupujícímu opatřil předmět koupě - umožnil mu jeho nabytí. Podle
citovaného ustanovení na základě již uzavřené kupní smlouvy vzniká
prodávajícímu povinnost opatřit předmět koupě a odevzdat jej kupujícímu k
převzetí. Nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující
vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až
jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V
uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy.
Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje
se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající
není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě
neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího
ještě nepřevzal či případ, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o
obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž
není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt ... K výše
uvedenému lze ještě poznamenat, že názor dovolacího soudu na spornou otázku je
ve shodě s názory, které jsou mimo jiné uvedeny v rozhodnutí publikovaném pod
č. 14957 ve sbírce Rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanskoprávních
(Vážný), v Komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému (Sedláček,
Rouček) díl V., s. 731“.
V dané věci směnná smlouva nebyla vložena do pozemkové knihy (intabulována) a
proto se nestala před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
účinnou; podle konstantní judikatury její účinnost nastala k 1. 1. 1951 (R
7/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud k tomuto dni byl právní
předchůdce žalované již vlastníkem sporných pozemků (resp. příslušelo mu jiné
právo umožňující pozemky směnit) na základě přídělové listiny z 3. 6. 1950,
stali se účastníci smlouvy ke stejnému dni i vlastníky směněných pozemků. Za
této situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda uvedená smlouva mohla vést k
vydržení pozemků, jejichž držby se strany smlouvy chopily.
Soud prvního stupně též konstatoval, že je „možné a přípustné“, že
žalobkyně zvolila postup spočívající v podání žaloby na určení vlastnictví,
nikoliv postup podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen \"zákon o půdě\"). Odvolací
soud k tomuto názoru neměl výhrady. V době, kdy soud prvního stupně o věci
rozhodoval, se v judikatuře na tuto otázku objevovaly různé názory, ke
sjednocení judikatury došlo až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně na
základě rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaném např. v Souboru pod
č. C 2187 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), ve
kterém se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném
období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek
uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického
práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva,
ani vlastnickou žalobou“. Šlo o věc obdobnou projednávanému případu v tom, že
stát převzal nemovitost na základě neúčinného správního rozhodnutí. V dalším
řízení se bude třeba věcí zabývat i z tohoto hlediska.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ
Dovolání však nelze přisvědčit, pokud namítá, že žalobkyně i soud
jsou vázáni správním rozhodnutím o přídělu z roku 1961. Dovolací soud již
dříve vyslovil, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí,
uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže
dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo
vydáno. Rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, se týkala jiných případů a
nejsou v této věci použitelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června
2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, publikovaný např. v Souboru pod č. C 1995 a na
internetových stránkách Nejvyššího soudu). Také pokud jde o hodnocení držby
státu jako neoprávněné, je třeba vyjít z toho, že stát mohl a měl mít v
evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem pozemku,
který přiděluje; pokud přidělil jeden pozemek postupně nejprve fyzické osobě a
poté prostřednictvím národního podniku vlastně sobě, nemohl být – nejsou-li
prokázány výjimečné okolnosti - „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře,
že je vlastníkem, a tudíž ani oprávněným držitelem pozemku (§ 130 odst. 1 ObčZ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu