, ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České Radiokomunikace a. s., IČO 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o odstranění stavby a o 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 152/2022-480, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud opakovaně zabýval otázkou výkladu § 12 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, (dále jen „telekomunikační zákon“); konkrétně, zda ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 telekomunikačního zákona bylo třeba splnit notifikační povinnost podle § 12 odst. 2, resp. § 17 odst. 3, telekomunikačního zákona. I. Dosavadní průběh řízení
2. V dosavadním řízení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4161/2018, dospěl k závěru, že splnění notifikační povinnosti podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona bylo nutnou podmínkou pro vznik oprávnění podle § 12 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, jímž zrušil citované usnesení Nejvyššího soudu a společně s ním i obě předchozí rozhodnutí nalézacích soudů, dospěl k závěru, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace zřizovat a provozovat telekomunikační vedení.
3. Respektuje závěry Ústavního soudu Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 6 C 225/2010-424, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu č. p. XY na pozemku par. č. st. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. 1134 pro obec a katastrální území XY, vedeném Katastrálním pracovištěm XY, u Katastrálního úřadu XY (výrok I.), a dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost
4. Dospěl k závěru, že žalované svědčí zákonné (legální) věcné břemeno zřídit a provozovat (komplexní) stavbu televizního převaděče XY (jako telekomunikační zařízení) na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobce; není proto dán důvod pro vyhovění žalobě o odstranění stavby a nejsou ani splněny podmínky pro přiznání bezdůvodného obohacení za umístění stavby ve vlastnictví žalované na pozemku žalobce.
5. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 27 Co 152/2022-480, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výroky II a III). II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014), resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Přípustnost dovolání opírá o § 236 a následující zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. 7. Domnívá se, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu doposud nebyla vyřešena otázka splnění podmínky obsažené v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona a vzniku zákonného věcného břemene podle § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona. 8. Uvádí, že jím vymezená otázka hmotného práva spočívá v tom, zda jsou obecné soudy za daného specifického skutkového stavu vázány nálezem Ústavního soudu, a zda tento nález objektivně „beze všeho dopadá na skutkový stav dovolatele anebo se s posuzovaným skutkovým stavem zcela či zčásti míjí“, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v posuzovaném případě vznikla stavba telekomunikačního vedení na dotčené nemovitosti na základě nájemní smlouvy, a dále, zda v případě stavby telekomunikačního vedení musí být ke vzniku zákonného věcného břemene splněna též podmínka uvedená v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona. 9. Tvrdí, že Ústavní soud stanovil pouze závazný právní názor o tom, že porušení povinnosti žalované před zahájením výkonu práv z legálního břemene oznámit vlastníkovi dotčeného pozemku vznik takového oprávnění, nemá vliv na vznik zákonného věcného břemene podle § 12 zákona o telekomunikacích. S ohledem na specifický případ dovolatele, zejména na jeho záměr, dobrou víru a legitimní očekávání ve sjednané podmínky dočasného nájemního vztahu, ale i s ohledem na nezadatelné ústavní právo vlastnit majetek, nelze mechanicky jen s odkazem na nález Ústavního soudu, dovozovat automaticky vznik či trvání zákonného věcného břemene. 10. Dovolatel je navíc přesvědčen, že § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona představuje v případě výstavby telekomunikačního vedení samostatnou podmínku pro vznik zákonného věcného břemene, která v posuzovaném případě nebyla splněna. III. Přípustnost dovolání 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K vázanosti nálezem Ústavního soudu 14. Vyřešení právní otázky v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v kasačním nálezu nesprávné právní posouzení nepředstavuje. 15. Podle § 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. 16. Vzhledem k tomu, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, představuje nález definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován, a to i bez ohledu na eventuální pochybnosti příslušného soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz). Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, či ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016). 17. Především je nutné zdůraznit, že dovolatel žádnou změnu skutkového stavu netvrdí a Ústavní soud citovaný kasační nález přijal při znalosti skutkových a právních závěrů obecných soudů, včetně popsaných okolností zřízení stavby telekomunikačního zařízení na základě nájemní smlouvy se závazkem k jejímu odstranění. 18. Namítá-li dovolatel rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu - rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (publikovaným pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), tak i v něm Nejvyšší soud vyjádřil názor, „že jestliže právní předchůdce žalované s žalobci neprojednal zřízení části telekomunikačního vedení v jejich domě, ani je na něj neupozornil, a nezískal ani souhlas stavebního úřadu s plánem určujícím polohu vedení, nemohlo mu platně vzniknout oprávnění zřídit telekomunikační vedení v domě žalobců ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 110/1964 Sb.“ Tento názor však byl kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, překonán, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. III.B K podmínce uvedené v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona 19. Za neřešenou považuje dovolatel právní otázku, zda v případě stavby telekomunikačního vedení musí být ke vzniku zákonného věcného břemene splněna též podmínka uvedená v § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona. 20. Odpověď na tuto otázku ale poskytl Ústavní soud ve svém kasačním nálezu v souvislosti s vyřešením právní otázky výkladu § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích. 21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4161/2018, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, výslovně odkázal na § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona, který, obdobně jako § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona, předpokládal včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí. Nejvyšší soud odkazem na § 17 odst. 3 telekomunikačního zákona podpořil svůj nálezem Ústavního soudu překonaný závěr, že jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvěděli o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohli sporovat rozsah takového oprávnění a jen tehdy mohli dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§ 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích). 22. Ústavní soud potom ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2498/19, na tuto argumentaci Nejvyššího soud přímo odkázal. Přesto došel ke shora popsanému závěru, že notifikační povinnost podle zákona o telekomunikacích nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení (tedy i oprávnění k vybudování staveb nadzemních i podzemních vedení jednotné telekomunikační sítě včetně opěrných a vytyčovacích bodů - § 17 odst. 1 zákona o telekomunikacích). Výslovně sice při tomto závěru zmínil § 12 odst. 2 telekomunikačního zákona, ovšem s ohledem na strukturu nálezu Ústavního soudu, především na jasný odkaz na argumentaci obsaženou ve zrušeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze než uzavřít, že podle nálezu Ústavního soudu nebyla podmínkou vzniku oprávnění zřizovat a provozovat telekomunikační vedení ani notifikace podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích (povinnost projednat stavbu telekomunikačního vedení). IV. Závěr a náklady řízení 23. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu