22 Cdo 1313/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) Společenství vlastníků jednotek, Michle, se sídlem v Praze 4,
Jihlavská 521/62, IČO: 26494418, b) P. R., c) Z. Š., d) A. R., e) D. Č., f)
Společenství vlastníků domu Jihlavská 525, se sídlem v Praze 4, Jihlavská
525/68, IČO: 26457679, g) Z. B., h) Společenství vlastníků jednotek pro dům, se
sídlem v Praze 4, Jihlavská 829/72, IČO: 26487390, i) Ing. F. K., j)
Společenství vlastníků jednotek Michle, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1226/7,
IČO: 26486741, k) A. S., l) Společenství vlastníků jednotek „bytového domu“ v
ulici Bítovská, Praha 4, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1221/30, IČO: 26470705,
m) Ing. J. B., n) J. S., o) Z. V., p) Společenství vlastníků jednotek Bítovská,
se sídlem v Praze, Bítovská 1228/11, IČO: 26472198, q) Ing. Z. V., r) Ing. D.
K., s) Společenství pro dům Bítovská, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1227/9,
IČO: 27604365, t) Ing. J. M., u) Ing. P. M., v) Bytového družstva „Pod Dálnicí
1282“, se sídlem v Praze 4, Pod Dálnicí 1282/1, IČO: 26710005, w) Společenství
vlastníků jednotek v domě v Praze 4 – Michli, se sídlem v Praze 4, Jihlavská
828/70, IČO: 26714272, x) L. N., všech zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou,
CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti žalovanému Hlavnímu
městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581,
zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Panská 895/6, o zdržení se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co 390/2007-324, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 54 Co
390/2007-324, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
4. 2007, č j. 13 C 251/2006-147, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení hlukem pocházejícím z
provozu na pozemní komunikaci – ulice 5. května v Praze 4 v úseku mezi ulicí V.
a M. tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro
chráněné vnitřní prostory staveb domů v katastrálním území M., v žádném z nich
nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22
hodin do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z
nich nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) od 6 do
22 hodin. Ve výroku II. soud prvního stupně žalovanému nepřiznal nárok na
náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlivem provozu na pozemní komunikaci
– ulici 5. května v Praze 4, kterou vlastní žalovaný, přesahují naměřené
hodnoty hluku hygienické normy a dochází k obtěžování žalobců. Tuto skutečnost
ostatně ani žalovaný v řízení nezpochybnil a byla prokázána znaleckými posudky
předloženými jak žalobci, tak i žalovaným. Soud prvního stupně dodal, že
žalobci nepřekročili svým návrhem meze ochrany podle § 127 odst. 1 občanského
zákoníku, pokud navrhli, aby byl žalovaný povinen se zdržet rušení hlukem tak,
aby nepřesáhly hodnoty stanovené hygienickými předpisy. Současně konstatoval,
že žalobci jsou – pokud jde o obtěžování hlukem – v horší situaci než v jiných
lokalitách, neboť ulice 5. května představuje páteřní komunikaci s vysokou
dopravní zátěží, což je ovšem „dědictvím totalitního režimu“. Žalovaný je sice
vlastníkem komunikace, nikoliv však jejím provozovatelem, neboť mu nepříslušní
provoz regulovat, omezovat či zakazovat. Komunikace je určena k obecnému
užívání motorovými vozidly předem neurčeného okruhu uživatelů s kolísající
intenzitou provozu, kterou nelze dopředu odhadnout. Podle názoru soudu prvního
stupně tak nelze bez dalšího uložit žalovanému povinnost, které se žalobci
domáhají. Zohlednil přitom, že žalovaný se nechová pasivně k hlučnosti provozu
na komunikaci, když připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého
provozu vybudováním tzv. pražského okruhu, které je však časově, technicky a
ekonomicky náročné. Žalobcům proto nezbývá nic jiného, že obtěžování hlukem
strpět. Požadavek žalobců označil soud prvního stupně za „nereálný“. Poukázal
na to, že si lze jen stěží představit, jak by probíhal výkon takového
rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena žalobci navrhovaná povinnost,
případně jak by se zjišťovaly podmínky pro jeho případné nařízení. Nelze přitom
pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou
vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž žalovaný ve vztahu k této
komunikaci není nadán rozhodovacími pravomocemi. Soud prvního stupně uzavřel,
že žalobci požadované rozhodnutí je nevykonatelné v době předpokládané v § 160
občanského soudního řádu. Podle jeho názoru se žalovaný nemůže chovat jinak než
doposud.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro splnění
uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil
rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. 11. 2007, č. j. ÚPL/
5960/80819/07. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že
uvedeným důkazem nebyla nijak zpochybněna správnost skutkových zjištění soudu
prvního stupně z hlediska posouzení, zda jsou v dané lokalitě překračovány
zákonem stanovené limity imisí hluku a že se jedná o stav dlouhodobý, setrvalý
a výrazně se neměnící, a to ani po přijetí shora uvedených organizačních
opatření. V rámci odvolacího přezkumu se dále zabýval výlučně námitkami
žalovaného, které se týkaly především postupu soudu prvního stupně při
dokazování a jeho závěrů o věcné legitimaci účastníků.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že
právnické osoby – žalobci označení jako „Společenství vlastníků“ – jsou aktivně
věcně legitimovány. Ohledně pasivní legitimace žalovaného dovodil, že vyplývá
ze skutečnosti, že je vlastníkem komunikace, která je zdrojem hluku. Dále
konstatoval, že jako vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které
odpovídají definici obsažené v § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., se může
domáhat na vlastníku komunikace nejen náhrady případných škod vzniklých v
důsledku porušení zákonné povinnosti uložené zmíněným zákonem, nýbrž současně i
ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud uzavřel, že i když se jedná o páteřní komunikaci celého
dopravního systému hlavního města Prahy, nezbavují tyto okolnosti jejího
vlastníka odpovědnosti vykonávat své vlastnické právo tak, aby neohrožoval
výkon vlastnického práva svého souseda, zejména když mu to ukládá i norma
veřejného práva – zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé,
že to nejsou jen žalobci sami, kdo je hlukem pocházejícím z provozu na
předmětné komunikace obtěžován. Na základě toho však na nich nelze spravedlivě
požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. Odvolací soud odmítl
závěr, že žalovaný se k řešení předmětného problému nechová zcela pasivně, když
připravuje řešení, jež však zřejmě nelze očekávat v horizontu blízké
budoucnosti, a že do té doby jsou žalobci povinni obtěžování hlukem strpět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které dovolací soud
rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, výrokem I. zamítl.
Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud neshledal žádná pochybení v právním posouzení věci. Přisvědčil
odvolacímu soudu v tom, že žalobci jsou jednáním žalovaných obtěžováni nad míru
přiměřenou poměrům. Závěry odvolacího soudu považoval za srozumitelné, skutkově
podložené a neshledal je zjevně nepřiměřenými.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem o aktivní legitimaci společenství
vlastníků jednotek k podání žaloby. Z věcného hlediska nepřisvědčil námitce
dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k implementaci příslušných směrnic
Evropské unie ohledně strategie boje proti nadměrné hlukové zátěži. Uvedl, že
předmětem řízení není ochrana před hlukem ve smyslu veřejnoprávním, tedy i ve
smyslu uvedených směrnic, nýbrž ve smyslu občanskoprávním. Dovolací soud vyšel
z toho, že ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům
poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 občanského zákoníku představuje samostatný
právní nárok vedle ochrany poskytované správními normami. Pokud obtěžování
překračuje meze stanovené správním předpisem, zpravidla překračuje i míru
přiměřenou poměrům. Nemusí však tomu být naopak. Dovolací soud konstatoval, že
byla-li podána občanskoprávní žaloba na ochranu před hlukem, lze sice podpůrně
přihlédnout k veřejnoprávní úpravě, obsažené v zákoně na ochranu veřejného
zdraví č. 258/2000 Sb., a v navazujících prováděcích a jiných právních
předpisech, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní úpravu
ochrany před hlukem, která zůstává veřejnoprávními předpisy nedotčena. Jestliže
dospěje k závěru, že aplikační podmínky hypotézy právní normy poskytující
ochranu podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku jsou dány, poskytne ochranu
právům dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy, pokud nebude
obtěžování imisemi takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných
veřejnoprávních předpisů. Tentýž závěr vztáhl dovolací soud i na veřejnoprávní
úpravu obsaženou v evropské legislativě. Pokud jde o výjimku povolenou
žalovanému rozhodnutím Hygienické stanice hlavního města Prahy, dovolací soud
považoval v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu za odůvodněné s tím, že se
jím odvolací soud zabýval a vypořádal se s ním. Jestliže dovolatel odkazoval na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 As 7/2006,
dovolací soud jej nepovažoval za relevantní pro poměry souzené věci.
Dovolatelem kritizovanou zmínku odvolacího soudu ohledně hodnocení dosavadního
přístupu žalovaného k řešení problémů spojených s dopravní obslužností podle
názoru dovolacího soudu nepředstavuje nic, co by se mohlo promítnout do
právního posouzení věci. K nesouhlasu dovolatele k délce odkladné lhůty pro
splnění povinnosti nepovažoval dovolací soud dovolání za přípustné.
Rozsudek dovolacího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273, byl
následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
451/11.
Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nedostatečně zohlednily specifika
obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na
její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a
nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. V
situaci kolize práv podle jeho názoru obecné soudy nedůvodně preferovaly
ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků (v tomto řízení žalobců), čímž
zasáhly ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele
(žalovaného). Je přitom nepochybné, že stav předmětné místní pozemní
komunikace, včetně provozu na ní, je výsledkem mnohaletého vývoje, který mohl
být mnohým z vedlejších účastníků znám již v době nabytí vlastnického práva. Za
právně významné Ústavní soud považoval to, že obec jakožto vlastník místní
komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti
regulovat provoz na ní. Takové oprávnění totiž náleží příslušnému silničnímu
správnímu úřadu. Obec, jakkoli je vlastníkem pozemní komunikace, tedy není až
na výjimky oprávněna provoz na ní regulovat, a ovlivnit tak negativní důsledky
tohoto provozu. Vzhledem k tomu, že obec nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet
žádnou činnost, kterou lze provoz na komunikaci ovlivnit, je vyloučeno, aby jí
byla uložena povinnost se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní
komunikaci zdržet. Analogicky poukázal Ústavní soud na § 27 odst. 4 zákona č.
13/1997 Sb., podle kterého vlastník komunikace neodpovídá vlastníkům sousedních
nemovitostí za škody způsobené v důsledku provozu na nich. Ústavní soud však
nezpochybnil, že v dané věci jsou vlastnická práva vedlejších účastníků
porušována imisemi hluku, avšak neděje se tak v míře nepřiměřené dlouhodobě se
formujícím poměrům v okolí předmětné veřejné komunikace. Sami vedlejší
účastníci jsou navíc velmi pravděpodobně vykonavateli práva obecného užívání
předmětné místní komunikace. Ústavní soud nesdílel názor obecných soudů o tom,
že posouzení způsobu splnění povinnosti zdržet se obtěžování hlukem je výlučně
otázkou případného výkonu rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je třeba zvážit i
reálnost takového požadavku s přihlédnutím k faktickým možnostem vlastníka
veřejné komunikace, včetně jeho možností funkčních a finančních. Ústavní soud
zdůraznil, že přihlížel k tomu, že stěžovatel provedl a provádí opatření, která
by měla vyústit ve vybudování Pražského městského okruhu a bylo navrženo
vybudování protihlukové stěny na ulici 5. května. V důsledku těchto opatření by
měl být hluk omezen na „rozumně dosažitelnou míru“, přičemž proto bylo
stěžovateli provozování hluku dočasně povoleno.
Po rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j.
54 Co 390/2007-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
považoval za správný. Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud obsáhle
odcitoval nález Ústavního soudu a odkázal na závěry v něm vyslovené, které
převzal. Zdůraznil, že obec, jakkoliv je vlastníkem komunikace, nemůže
regulovat provoz na ní a ovlivnit tak negativní následky provozu. Protože
odvolací soud nenalezl žádnou jinou hmotněprávní úpravu, podle které by mohl
žalobcům vyhovět, žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozhodnutí má podle
jejich názoru zásadní právní význam vzhledem k jeho významnému judikatornímu
přesahu. Dovolatelé považují nález Ústavního soudu, ze kterého odvolací soud
vyšel, založený na premisách, jejichž existence v řízení nebyla zjišťována a
které vůbec nevyplývají z právní úpravy, o kterou se Ústavní soud opírá. Mají
za to, že Ústavní soud porušil principy své činnosti, pokud jde o meze přezkumu
rozhodnutí obecných soudů, které sám dříve formuloval. Bez racionálních a
přesvědčivých úvah vyložil příslušná ustanovení občanského zákoníku v rozporu s
jejich obsahem a smyslem a ustálenou judikaturou. Své závěry opřel o
skutečnosti, které v soudním řízení nebyly zjišťovány a ohledně kterých
neproběhlo žádné dokazování. Dovolatelé připomněli, že pražská magistrála je
místní pozemní komunikací. Podle § 40 zákona č. 13/1997 Sb. je silničním
správním úřadem obec. To znamená, že obec je jak vlastníkem místní komunikace,
tak i silničním správním úřadem, který rozhoduje o všech věcech, které souvisí
s obecným užíváním této komunikace. To znamená, že závěr postavený na této
premise, že v důsledku regulace provozu je obec zbavena autonomie při
rozhodování o předmětu svého vlastnictví, je nesprávný. V rozporu s ustálenou
judikaturou je i přístup Ústavního soudu k výkladu pojmu „míra přiměřená
poměrům“ a hlediskům pro jeho uplatnění. V řízení totiž bylo zjištěno, že imise
hluku pocházející z provozu na magistrále v úseku, jehož se žaloba týká,
výrazně přesahují míru stanovenou hygienickými předpisy pro okolí rychlostních
silnic, dálnic a podobných pozemních komunikací. To bylo ustálenou judikaturou
vždy považováno za stav přesahující míru přiměřenou poměrům. Podle dovolatelů
mělo být správně posuzováno to, zda a v jakém rozsahu rušení pocházející z
nemovitosti jednoho vlastníka zasahuje do práv vlastníků sousedních nemovitostí
a zda přesahuje míru považovanou v daném místě za únosnou, nikoliv jen to, jak
se chová rušitel, zda a jaké má možnosti ovlivňovat důsledky činnosti
provozované na jeho nemovitosti. Dovolatelé dále důrazně nesouhlasili s
poznámkou Ústavního soudu o tom, že jsou to i oni, kdo si za důsledky obecného
užívání mohou sami. Důsledky a odpovědnost za imise hluku jsou tak přenášeny z
vlastníka magistrály na jednotlivce, což je jednak v rozporu s § 127 občanského
zákoníku, ale i s ustálenou rozhodovací praxí. Totéž platí i o tvrzení
Ústavního soudu, že původní rozsudky nepřihlédly k finančním možnostem hlavního
města Prahy. Upozornili, že v řízení nebyla zjišťována žádná protihluková
opatření ani jejich finanční náročnost. Ústavní soud své závěry nezaložil na
„skutečných skutkových zjištěních“, nýbrž na spekulacích. Jeho závěry
neodpovídají ani obecně známým zkušenostem a informacím o finanční pozici
hlavního města Prahy a o vynakládání jeho finančních prostředků. Dovolatelé
uzavřeli, že rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci, neboť v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu nakládá s pojmem „míra přiměřená
poměrům“ a používá hlediska pro jeho uplatnění.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k pravomocnému soudnímu rozhodnutí o nároku žalobců došlo před 1.
lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012,
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán 18. 4.
2012 (srov. čl. II bod 7 a čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobců proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej § 242
odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že řešil otázku imisí
hluku z pozemní komunikace a výkladu § 127 obč. zák. v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a nesprávně vyšel pouze z rušícího nálezu
Ústavního soudu v dané věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud
posuzoval otázku imisí hluku z pozemní komunikace v rozporu s hmotným právem a
k němu se vztahující rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto je i důvodné.
Jádrem námitek dovolatelů je polemika se správností závěrů zaujatých Ústavním
soudem v rušícím nálezu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, které převzal
odvolací soud do odůvodnění svého rozhodnutí.
Předně je třeba zdůraznit, že jak dovolací soud, tak i odvolací soud jsou v
posuzované věci vázány uvedeným rušícím nálezem Ústavního soudu [srovnej čl. 89
odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění
pozdějších předpisů], a proto jsou povinny závazný právní názor obsažený v
nálezu Ústavního soudu v poměrech dané věci plně respektovat, byť by měly
pochybnosti o jeho správnosti [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11.
2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57 a 58 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
To ovšem neznamená, že by civilní soud měl v další fázi řízení zcela rezignovat
na jakékoliv vlastní posouzení věci s tím, že toliko mechanicky převezme tento
závazný právní názor, neboť v takovém případě by zatížil své rozhodnutí
ústavním deficitem přepjatého formalismu spočívajícího v rezignaci na řádné
projednání a posouzení věci [viz též nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1902/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]; uvedené platí
obzvláště za situace, kdy vyjdou najevo nové skutečnosti, které mohou mít vliv
na právní posouzení věci (včetně případného uplatnění závazného právního
názoru), nebo kdy závazný právní názor neposuzuje daný případ do všech
podrobností, nýbrž stanoví toliko nosné důvody, jichž se má civilní soud při
dalším posouzení věci přidržet. Vzhledem k tomu dovolací soud přezkoumal, zda
na jednu stranu odvolací soud v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní
názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, zda však na druhou
stranu nerezignoval na požadavek řádného projednání a posouzení věci, načež
dospěl k závěru, že odvolací soud uvedenému požadavku v posuzovaném případě
nedostál.
Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad
míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné
opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná
zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek.
V § 127 odst. 1 obč. zák. jsou upraveny dvě skutkové podstaty – obtěžování
jiného a vážné ohrožení výkonu jeho práv. Obtěžování je právně významné jen v
případě, že je „nad míru přiměřenou poměrům“, zatímco pokud by v důsledku imise
došlo k vážnému ohrožení výkonu práva, je otázka míry přiměřené poměrům bez
významu. Rozdíl mezi ohrožením výkonu práva a obtěžováním jiného spočívá v tom,
že ohrožování se týká přímo výkonu práv chráněného subjektu anebo dokonce
jejich existence; obtěžování vlastnímu výkonu práva nebrání, ale činí jej
obtížným nebo nepříjemným. Pokud v důsledku jednání vlastníka dochází k vážnému
ohrožení vlastnického práva jiného, spočívajícímu v poškozování věci, jde o
neoprávněný zásah podle § 127 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na to, zda tento
zásah překračuje míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003 (uveřejněný pod č. C 2408 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)].
Obtěžování jiného ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon
vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí
buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně
negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých
společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného,
normálního užívání věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 2877/2012 (uveřejněný na www.nsoud.cz)].
V nálezu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, Ústavní soud obecně k
podstatě tzv. sousedských práv uvedl: ,,Právní úprava tzv. sousedského práva
(de lege lata v § 127 obč. zák.) představuje regulaci kolize dvou (více)
subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou
podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu
do některého z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4
odst. 4 Listiny, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž
v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a Pl. ÚS 34/04). Při aplikaci právní
úpravy sousedského práva při kolizi dvou vlastnických práv je nezbytné
zohlednit, že ustanovení § 127 obč. zák. je na úrovni jednoduchého práva
výronem regulace vlastnického práva v Listině základních práv a svobod,
především v jeho sociálně ekonomickém pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím
tzv. Hedemannovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: ‚Vlastnictví zavazuje.‘, s
navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se
zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce, resp. ústavodárce, tak
respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu
vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva,
ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat
jen v jeho mezích.“
Ostatně již ve stanovisku ze dne 23. 5. 1985, sp. zn. Cpj 67/84 (uveřejněném
pod č. 37/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) Nejvyšší
soud Slovenské socialistické republiky konstatoval, že „pri žalobách uvedeného
druhu ide o kolíziu vyplývajúcu z výkonu vlastníckych (užívacích) práv k
veciam, ktorú nemožno riešiť inak ako tým, že výkon jedného z týchto práv sa
obmedzí“.
Nejvyšší soud v minulosti připustil vyhovění žalobě na zdržení se imisí hluku,
a to i v případě imisí pocházejících z provozu pozemní komunikace (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 22 Cdo 3281/2008-273).
Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp.
zn. I. ÚS 451/11, v němž Ústavní soud zdůraznil, že vlastník místní komunikace
je povinen strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz
na ní, není až na výjimky oprávněn provoz na ní jakkoliv regulovat, a není tak
schopen ovlivnit negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje.
Připustil, že vlastník komunikace může učinit určitá opatření, zdůraznil však,
že je třeba přihlédnout k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně
vystupujícím do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností
funkčních i finančních.
Po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, se dovolací
soud ve své rozhodovací praxi již několikrát zabýval imisemi hluku
pocházejícími z provozu místní komunikace.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, (uveřejněném pod č. C
14 433 v Souboru), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani po nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 není vyloučena úspěšnost žaloby domáhající se
zdržení se obtěžování hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích.
Při poměřování práv vlastníka komunikace a kolidujících práv osob obtěžovaných
imisemi z této komunikace je třeba zkoumat, zda lze ochrany vlastnického práva
vlastníka komunikace dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na
nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti vlastníka
komunikace a na konkrétní okolnosti dané místem a časem. Přihlíží se k právu na
ochranu zdraví osob a k tomu, jak vlastník komunikace přispívá pomocí
organizačních a technických opatření ke snižování imisí.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze závěrů Ústavního soudu ve věci
vedené pod sp. zn. I. ÚS 451/11, kromě jiného však přináší konkretizaci
okolností, které je třeba zvažovat při poměřování protichůdných práv vlastníka
komunikace a sousedů obtěžovaných z imisí z komunikace pocházejících. Takovou
okolností je provedení (resp. provádění) účinných opatření vlastníkem
komunikace.
Ve vztahu k veřejnoprávní normou udělené výjimce dovolací soud v rozsudku ze
dne 19. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2945/2011 (uveřejněném na www.nsoud.cz),
dovodil, že v případě hlukové imise z provozu na pozemní komunikaci se lze
domáhat ochrany na základě úpravy podle § 127 obč. zák. Poskytnutí takové
ochrany není vyloučeno z důvodu, že vlastník pozemní komunikace má
veřejnoprávní normou udělenou výjimku pro překročení hladiny hluku na této
komunikaci.
Tyto závěry se uplatní i v souzené věci. Skutečnost, že bylo rozhodnutím
Hygienické stanice hlavního města Prahy povoleno provozování zdroje hluku,
ještě neznamená, že žalobci nejsou rušeni nad míru přiměřenou poměrům.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněném pod č. C 14
422 v Souboru), se Nejvyšší soud zabýval vztahem veřejnoprávních předpisů k
imisím hluku. Dovodil, že zjištění, že rušení přesahuje limity stanovené
veřejnoprávními předpisy, je důležité pro posouzení, zda jde o imisi. Jestliže
příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující
překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon
vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity,
nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Je
třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a
společenské důsledky zákazu imise.
Dospěje-li soud k tomu, že žalobce je obtěžován imisemi hluku nad míru
přiměřenou poměrům, soud žalovanému uloží, aby se zdržel rušení žalobce
konkrétními imisemi; v odůvodnění rozsudku též uvede, jaké závady je třeba za
účelem zamezení imisí či snížení jejich míry odstranit, resp. jaká opatření
učinit. V řízení o výkon rozhodnutí bude soud zkoumat, zda žalovaný provedl
opatření, která měla vést ke snížení míry imisí; je třeba vzít v úvahu i to, že
po odstranění závad nemusí v důsledku provozu na komunikaci, který žalovaný
nemůže ovlivnit, dojít ke snížení imisí nad míru přiměřenou poměrům [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014
(uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].
Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru
přiměřenou, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních
předpisech. Z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu ovšem nevyplývá, že by se v
případě překročení veřejnoprávních předpisů na ochranu před hlukem muselo vždy
jednat o rušení nad míru přiměřenou poměrům; naopak zde dovolací soud dává
prostor nalézacímu soudu, aby v jednotlivém případě provedl odpovídající úvahu,
přičemž má vycházet z veřejnoprávních předpisů jako z vodítka pro stanovení
překročení míry přiměřené poměrům.
Dovolací soud je oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009
(uveřejněné na www.nsoud.cz)]. To ostatně Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněném pod č. C 14 422 v
Souboru), kde dovodil, že stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování
nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do
značné míry věcí soudcovského uvážení [shodně také viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (uveřejněný na www.nsoud.cz)
].
Nosným závěrem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 v řešené věci je to,
že „obecné soudy nedostatečně vzaly v úvahu specifika obecného užívání místní
pozemní komunikace ve vlastnictví obce a důsledky automobilového provozu na
její okolí, a tím nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a
nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům“. Tato
podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy
omezení základního práva na ochranu majetku. Ústavní soud má tedy za to, že
obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly
ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků jako vlastníků nemovitostí
bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž současně zasáhly ústavně
nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Pro danou věc je též
právně významné, že obec, jakožto vlastník místní komunikace, je povinna strpět
obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní… S
přihlédnutím k těmto skutečnostem je pojmově vyloučeno, aby vlastníkovi pozemní
komunikace byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z
provozu na ní ‚mechanickou‘ aplikací § 127 obč. zák.“
Ústavní soud v uvedeném nálezu vyšel z toho, že právní úprava tzv. sousedského
práva představuje regulaci zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních
práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného
rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich.
Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého základních práv a svobod musí být
šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž
analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize.
Řešení konfliktu vzájemně kolidujících práv – podle judikatury Ústavního soudu
– vyplývá z testu proporcionality (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne
12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 2, č. 46, str. 57), nebo nález Ústavního
soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13 (uveřejněný v: Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek č. 74, č. 164, str. 409),
jakož i nález Ústavního soudu ze dne ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97
(uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek
č. 9, nález č. 163, str. 408, publikovaný pod č. 30/1998 Sb.).
Třístupňový test proporcionality spočívá v 1. testu vhodnosti, tj. odpovědi na
otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout
sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva), 2. testu potřebnosti, tj.
porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými
opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod, 3. testu poměřování, tj. porovnání závažnosti obou v
kolizi stojících základních práv.
V případě prvního kritéria vhodnosti je nepochybné, že odepřením ochrany proti
nadměrným imisím lze dosáhnout ochrany vlastnického práva žalovaného
spočívajícího především v umožnění obecného užívání komunikace. Je však také
třeba posuzovat, zda lze tohoto cíle (ochrany vlastnického práva žalovaného)
dosáhnout i jinými opatřeními (kritérium potřebnosti), a je třeba porovnával
závažnost kolidujících práv účastníků [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2015, č. 12, str. 454)], resp. porovnat závažnost zásahu do základního práva a
jím sledovaného účelu.
Ústavní soud nezpochybnil, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a jsou
za daného stavu věci imisemi hluku porušována. Neuvedl však, jak se mají osoby,
rušené nadměrným hlukem z pozemní komunikace, tomuto obtěžování bránit. Z jeho
nálezu nelze ani dovodit, že by „bez dalšího“ bylo vyloučeno uložit obci
povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních
komunikacích. To, že je obec povinna „strpět její obecné užívání bez možnosti
regulovat provoz na ní“ tedy bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z
takového provozu pomocí jiných nástrojů [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu
3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)].
Pro vyřešení sporu mezi dotčenými vlastníky je nezbytné zkoumat, zda lze
ochrany vlastnického práva žalovaného dosáhnout i jinými opatřeními než
omezením práv žalobců na nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na
faktické možnosti žalovaného a na konkrétní okolnosti dané místem a časem
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012
(uveřejněný pod č. C 14 433 v Souboru)]. Nejvyšší soud i v tomto rozhodnutí
odkázal na závěry Ústavního soudu ve shora označeném nálezu, a při posuzování
přiměřenosti poměrů zohlednil tu skutečnost, že žalovaný provádí organizační a
technická opatření směřující k snižování imisí, konkrétně budováním
protihlukové stěny nebo provedením úpravy okenních konstrukcí. Takovým
opatřením může být jistě i vybudování nových dopravních komunikací, to vše ale
za předpokladu posouzení reálnosti provedení vzhledem ke shora uvedeným
kritériím. Není vyloučeno, aby k vyřešení této otázky bylo využito i znaleckého
zkoumání. Uzavřel, že zároveň je třeba porovnat závažnost práv účastníků, a to
i s ohledem na právo žalobců na příznivé životní prostředí a ochranu jejich
zdraví.
Odvolací soud po vydání rozhodnutí Ústavního soudu vyšel skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně, jakož i z výsledků dokazování v odvolacím
řízení před přijetím citovaného nálezu Ústavního soudu. Z hlediska právního
posouzení však neučinil žádné relevantní úvahy. Omezil se pouze na převzetí
celých pasáží nálezu Ústavního soudu, na který odkázal, aniž by se blíže
zabýval kolizí obou subjektivních vlastnických práv a provedl právně
kvalifikační úvahu v konkrétní věci. Jeho rozhodnutí proto nedostojí požadavkům
soudní praxe na řádné odůvodňování soudního rozhodnutí [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (uveřejněný v
Souboru pod č. C 12 597)].
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na mechanickém převzetí
některých závěrů uvedených v označeném rozhodnutí Ústavního soudu a neposuzoval
otázku kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv.
sousedského práva a současně nepřihlédl k právu na ochranu zdraví (§ 11 obč.
zák.) podle shora rozvedených závěrů, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž
i nesprávné [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3559/2012 (uveřejněný v Souboru pod č. C 14 433)].
Pro vyřešení sporu bylo v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího
soudu třeba zkoumat, zda šlo o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného
vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují
obvyklé užívání pozemku, a to s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj.
lokalitám velkých měst s obdobně frekventovanými a situovanými pozemními
komunikacemi). Na základě této úvahy měla být zjištěna přiměřená míra
konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem, a porovnána s tím, jaká je míra imisí
v dané věci. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, o co se
opírá jeho závěr, že v řešené situaci jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům.
Odvolací soud nezohlednil, že Ústavní soud vycházel z toho, že ochranu proti
nadměrným imisím lze odepřít pouze za předpokladu, že k porušování práv žalobců
nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí veřejné
komunikace. Znamená to tedy, že ochrana žalobců není paušálně vyloučena.
Dále bude třeba zkoumat také to, zda je možné po žalovaném možné spravedlivě
požadovat provádění efektivních organizačních a technických opatření směřující
k snižování imisí, resp. zda je v dostatečné míře provádí či nikoliv. Sám
Ústavní soud v rušícím nálezu totiž uložil soudům zkoumat jako podmínku
konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do
jednoho z nich. Má-li být tedy zásah do práv žalobců ospravedlnitelný, je třeba
jej učinit způsobem, resp. za využití prostředků, které lze po žalovaném
spravedlivě požadovat a které jsou mu objektivně k dispozici.
Dovolací soud si je vědom toho, že imise hluku z pozemních komunikací
představují závažný společenský problém. Na jednu stranu je žalovaný jako obec
povinen strpět z důvodu obecného užívání provoz na svých komunikacích, který
dává imisím hluku jistý společenský význam, na druhou stranu však nelze
tolerovat obtěžování žalobců takovým způsobem, který obsahově vyprazdňuje
jejich vlastnické právo a zasahuje do jiných chráněných statků, obzvláště do
jejich práva na ochranu zdraví.
Dovolací soud však v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
poznamenává, že samotná okolnost, že obec nebo kraj nemohou přímo, v rámci své
samostatné působnosti, regulovat provoz na pozemní komunikaci, neznamená, že by
byla vyloučena ochrana osob postižených hlukem z provozu na ní, byť osobou
pasivně legitimovanou zde může být jen ten, kdo má možnost regulací provozu
imise ovlivnit. Evropský soud pro lidská práva zde zohledňuje nejen práva
obtěžovaných osob na ochranu zdraví, ale i právo na respektování obydlí a
soukromého života, jakož i zdravého životního prostředí [viz k tomu judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Powell a Rayner proti Spojenému
království (rozsudek ze dne 21. 2. 1990, č. stížnosti 9310/81), Hatton a
ostatní proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 8. 7. 2003,
č. stížnosti 36022/97, odst. 118), López Ostra proti Španělsku (rozsudek ze dne
9. 12. 1994, č. stížnosti 16798/90, odst. 51), Fadeyeva proti Rusku (rozsudek
ze dne 9. 6. 2005, č. stížnosti 55723/00, odst. 68 a 69].
Hluku způsobeného nadměrným provozem se týkal zejména případ György Deés proti
Maďarsku (rozsudek ze dne 9. 11. 2010, č. stížnosti 2345/06) , kde Evropský
soud pro lidská práva dospěl k závěru, že ohledně porušení práva na obydlí v
důsledku nadměrného silničního provozu měl stát v tomto případě nalézt
rovnováhu mezi zájmy uživatelů cesty a místních obyvatel. Ačkoliv Evropský soud
pro lidská práva uznal, že správa infrastruktury může vyžadovat značný čas i
zdroje, konstatoval, že opatření přijatá státem byla nedostatečná (odklon,
rychlostní omezení, semafor, později i zákaz vjezdu těžkých vozidel), a že
stěžovatel byl vystaven nadměrnému obtěžování hlukem. Stát zde tedy nesplnil
svou pozitivní povinnost zajistit stěžovatelovo právo na respektování domova a
soukromého života.
Dovolací soud nezpochybňuje, že imise z veřejné komunikace, sloužící obecnému
užívání, jsou spjaty s jejím společenským významem a napomáhajícím naplnit
určitý suverénní cíl. Je však třeba vzít ohled na účel a dosah tohoto cíle a
poměřit jej intenzitou zásahu do práv žalobců. Soudy se přitom musí snažit
nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a společnosti jako
celku. V rámci ústavněprávní interpretace je nutné při posuzování místních
poměrů a podstatného ztěžování užívání pozemku zohledňovat také existenci
veřejnoprávního povolení, veřejného zájmu, předvídatelný vývoj, ale i možnost
přijetí opatření k zamezení imisí [srovnej ve vztahu k letištnímu provozu
rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 8
Ob 128/09w (uveřejněné na www.ris.bka.gv.at)].
Ve věci nelze přehlédnout i dovolateli zmíněný rozměr, spočívající v tvrzených
zásazích do jejich práva na ochranu zdraví, který odvolací soud zcela pominul a
do řešené věci se může promítnout. Ochranu práva na zdraví v režimu
osobnostních práv je však třeba poskytnout nezávisle na tom, že je chráněná
osoba (zde žalobci) nositelem i jiných chráněných statků (zde vlastnického
práva).
Dovolatelé v dovolání brojili proti tomu, že odvolací soud nezohlednil, že obec
je jak vlastníkem místní komunikace, tak i silničním správním úřadem, který
rozhoduje o všech věcech, které souvisí s obecným užíváním této komunikace.
Tato námitka však není důvodná. Dovolatelé totiž nerozlišují mezi výkonem
státní správy na úseku dopravy a samostatnou působností obce, v rámci které
vystupuje jako vlastník komunikace a nedisponuje tak oprávněním provoz na ní
jakkoliv regulovat a ovlivnit i případné negativní důsledky, jež tento provoz
způsobuje [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS
2144/14 (uveřejněný na http://nalus.usoud.cz)].
Jestliže odvolací soud neposuzoval věc z výše uvedených hledisek a mechanicky
převzal odůvodnění rušící nález Ústavního soudu, aniž jej promítl do okolností
konkrétního případu, je jeho rozhodnutí neúplné, v důsledku čehož byl dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 věty
první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem dovolací soud podotýká, že vzhledem k nabytí účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, a k jeho přechodnému ustanovení § 3028 odst. 2
již bude odvolací soud v dalším řízení aplikovat právní úpravu obsaženou v
uvedeném předpisu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, rozh. obč.)]. V tomto rozhodnutí také Nejvyšší
soud především naznačil, že problematika provozu na pozemních komunikacích a s
tím spojených imisí nespadá pod ustanovení § 1013 odst. 2 o. z., ale § 1013
odst. 1 o. z. a současně vysvětlil přístup dovolacího soudu k posuzování imisí
majících původ v provozu na pozemních komunikacích z hlediska principů ochrany
jednotlivých zúčastněných subjektů a alternativ, které v této souvislosti
přicházejí do úvahy. S ohledem na změnu právní úpravy se bude odvolací soud v
dalším řízení řídit především závěry obsaženými v uvedeném rozhodnutí.
V další fázi řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s.
ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení (§ 243d odst.
1 in fine o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu