30 Cdo 1238/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně D. T., zastoupené JUDr. Milanem Poprachem, advokátem Advokátní
kanceláře Poprach & Poprachová & Hruška, se sídlem v Trutnově, Svatojánské
náměstí 47, proti žalované L. G., zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem se
sídlem v Hostinném, Husitská 832, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 57/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Co
426/2012-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2012, č. j. 26 Co
426/2012-167, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
částech předmětného domu (dále též „bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dospěl k závěru o absolutní neplatnosti převodních smluv ze dne
14. srpna 2008 (uzavřené mezi žalobkyní a J. H., ve které byla simulována kupní
cena) a ze dne 14. října 2010 (uzavřené mezi J. H. a žalovanou). Protože kupní
cena je podle § 587 obč. zák. podstatnou náležitostí kupní smlouvy, nebylo
možné uvažovat ani o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou
odlišnou od kupní ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy; v tomto
směru soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, sp.
zn. 22 Cdo 1513/2007, sp. zn. 32 Cdo 935/2008, sp. zn. 29 Odo 3/2005.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního
stupně ohledně absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. Oproti soudu
prvního stupně ovšem uzavřel, že žalovaná bytovou jednotku nabyla v dobré víře
a proto je třeba jí poskytnout soudní ochranu. Odvolací soud odkázal na nálezy
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května
2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 3. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3601/2011, a
ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 800/2012, jakož i na rozsudek
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, zabývajících se ochranou
dobré víry osob, jež nabyly nemovitý majetek od nevlastníků. Konstatoval, že
žalovaná nijak neparticipovala na předchozím neplatném převodu vlastnictví,
resp. absolutně neplatné smlouvě, kterou uzavřely žalobkyně a J. H. Žalovaná by
v případě opačného rozhodnutí musela mít důvodný pocit nespravedlnosti, neboť
za předmětný byt zaplatila 100.000,- Kč, nemá z něj žádný užitek a své peníze
by od J. H. (která byt prodala kvůli dluhům, jež byla nucena zaplatit) s
největší pravděpodobností nikdy nedostala, přestože jejímu jednání v dané věci
nelze ničeho vytknout. I s ohledem na tyto úvahy dospěl proto odvolací soud k
závěru, že je namístě rozsudek soudu prvního stupně změnit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem
stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem ve vyřešení
právní otázky, zda může dojít k nabytí vlastnictví nemovitostí od nevlastníka. Tato otázka je odchylně od rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena v dovolací
praxi Nejvyššího soudu; dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 30 Cdo 250/2009, podle něhož v případě absolutní neplatnosti
smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí
vlastnického práva v dobré víře. Dále dovolatelka poukázala na to, že i po
vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 165/2011, Nejvyšší soud
opakovaně setrval na shora uvedeném právním závěru. Ústavní soud pak tento
názor Nejvyššího soudu podpořil rozhodnutím ve věci sp. zn. I. ÚS 3391/10, když
potvrdil tento právní názor vyslovený v dalším rozsudku Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 30 Cdo 2881/2011. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrdila
zásadu, že je-li neplatná smlouva o převodu nemovitostí, nemůže kupující platně
převést nemovitosti dalšímu subjektu. Pokud tedy odvolací soud nerespektoval
názor Nejvyššího soudu a připustil nabytí od nevlastníka při tzv. dobré víře
nabyvatele, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka je
přesvědčena, že dosavadní výsledky řízení umožňují dovolacímu soudu ve věci
rozhodnout a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se podané žalobě v plném rozsahu
vyhovuje, tj. aby určil, že dovolatelka je výlučnou vlastnicí předmětné bytové
jednotky. Žalovaná prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání naopak
uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl. K návrhu
dovolatelky na změnu napadeného rozsudku žalovaná uvedla, že „meritorní
rozhodnutí dovolacího soudu měnící napadený rozsudek vylučující další řádný,
resp. mimořádný opravný prostředek, by zřejmě znemožnilo případné přezkoumání
otázky platnosti kupní smlouvy v důsledku simulovaného právního úkonu, což je
skutečnost, ze které žalobkyně dovozuje neplatnost kupní smlouvy.“ Žalovaná je
přesvědčena o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť nebyla
prokázána simulace právního úkonu mezi dovolatelkou a žalovanou, když
simulovaný právní úkon byl chybně vztahován k třetí osobě, která nebyla
účastníkem smluvního vztahu. K této žalovanou namítané skutečnosti se však
soudy dosud podrobně nevyjádřily. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba (z
níže rozvedeného důvodu) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v této věci je dovolání přípustné, byl dovolací soud
povinen z moci úřední přihlédnout též k jiným vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V § 157 odst. 2 o. s. ř. jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a
svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na
spravedlivý proces. Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného
textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní
úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03;
všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na
internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení
věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení
dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti
předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.)
vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního
posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či
příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je
nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby
bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na
zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované)
relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl
zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky.
V posuzované věci se odvolací soud při řešení otázky nabytí vlastnického práva
k nemovité věci od nevlastníka ztotožnil s citovanou judikaturou Ústavního
soudu odvíjející se od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn.
II. ÚS 165/11 [pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3342/2011, sluší se zde poznamenat, že předseda senátu 28 Nejvyššího
soudu k cit. rozhodnutí, jakož i k rozsudku téhož soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo
2652/2011, mj. uvedl, že „Judikáty senátu 28 Cdo tedy nelze generalizovat a
stavět je proti rozsudku velkého senátu Nejvyšší soudu (ve věci sp. zn. 31 Odo
1424/2006) nebo rozhodnutím jiných senátů téhož soudu (roz. nepřipouštějícím
nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody); jsou jen
variantním řešením problematiky za jiných (specifických) skutkových okolností…“
(David, L.: O dobré víře při nabytí nemovitosti od /eventuálního/
nevlastníka)], zcela však v odůvodnění svého rozhodnutí rezignoval na
zprostředkování své právně kvalifikační úvahy jím zjištěného skutkového stavu
věci. Nejvyšší soud musí proto na adresu odvolacího soudu připomenout
notorietu, že sám odkaz na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu ještě nezbavuje
obecný soud dostát elementární zákonné povinnosti řádně odůvodnit vydaný
rozsudek i v části právního posouzení věci. Jestliže odůvodnění rozsudku
(jistěže s výjimkou situace, kdy se zamítá žaloba, resp. potvrzuje žalobu
zamítající prvoinstanční rozhodnutí z důvodu, že tvrzený nárok nemá např. pro
absenci právní reglementace žalobcem sledovaného chování zákonnou oporu a již z
toho důvodu je podaná žaloba zjevně nedůvodná) takovou právně kvalifikační
úvahu, resp. právní posouzení věci postrádá, jde o rozsudek nepřezkoumatelný a
v poměrech dovolacího řízení o rozsudek, který je zatížen jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože taková vada v daném případě postihuje odvolací řízení, Nejvyššímu soudu
nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí. Z tohoto důvodu
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu