30 Cdo 2881/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované Ing. A. M., zastoupené JUDr.
Josefem Klimešem, advokátem se sídlem v Brně 2, Koliště 13, o určení
vlastnictví a o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50
C 39/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. března 2011, č.j. 17 Co 225/2010-187, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č.j. 17
Co 225/2010-187, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou (podanou u Městského soudu v Brně dne 20.
února 2009) domáhala určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky (dále
též „byt“ nebo „bytová jednotka“) s odůvodněním, že tento byt nabyla žalovaná
do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s P. G., který
jej měl nabýt od žalobkyně pravděpodobně na základě smlouvy o zajišťovacím
převodu práva. Žalobkyně ovšem nikdy neměla v úmyslu svůj byt prodat, ani jej
převést, pouze jej chtěla dát do zástavy za úvěr, který poskytl P. G. panu A.
B., bytem v K., a v této souvislosti „podepsala nějakou smlouvu, jejíž obsah mi
však nebyl znám, předpokládala jsem, že se jedná o smlouvu zástavní, neboť
pouze uzavření zástavní smlouvy jsem panu B. přislíbila.“ Teprve
(prostřednictvím své zástupkyně) později zjistila, že „se jednalo o smlouvu o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k mému bytu a podílu na společných
částech domu a pozemku.“ Ke konci roku 2008 zjistila, že již není vlastnicí
uvedeného bytu a že jeho současnou vlastnicí je žalovaná, která se po žalobkyni
domáhá vyklizení bytu. Podle žalobkyně předmětná smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva je neplatná pro omyl ve vůli podle § 49a obč. zák., neboť
žalobkyně byla přesvědčena o tom, že podepisuje smlouvu zástavní a nikoliv
smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Při jednání před soudem prvního stupně
dne 24. listopadu 2009 žalobkyně prostřednictvím své advokátky mj. uvedla, že
předmětná smlouva o zajišťovacím převodu je neplatná i ve smyslu § 39 obč. zák.
pro rozpor s dobrými mravy a se zákonem; tento svůj právní názor pak podrobně
rozvedla ve svém podání (označeném jako „Doplnění skutkových tvrzení k výzvě
soudu“) ze dne 7. prosince 2009 (na č.l. 68 a násl.).
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. března 2010, č.j. 50 C 39/2009-131, ve spojení s doplňujícím usnesením
téhož soudu ze dne 9. března 2010, č.j. 50 C 39/2009-135, určil, že žalobkyně
je vlastnicí označené bytové jednotky (výrok I.), dále zamítl žalobu (o které
bylo rozhodováno ve společném řízení v důsledku spojení věcí), jíž se žalovaná
domáhala uložení povinnosti žalobkyni, aby předmětný byt vyklidila (výrok II.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení (ve
kterém zjistil skutkový stav věci pouze z listinných důkazů) uzavřel, že „z
obsahu celé smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva totiž plyne, že
úmyslem věřitele, tedy P. G., bylo uzavřít smlouvu, na základě které by
žalobkyně jako věřitel v případě nesplnění dluhu řádně a včas pozbyla své
vlastnické právo k předmětné bytové jednotce...takové ujednání ovšem odporuje
obsahu a smyslu zajištění závazku převodem práva podle § 553 obč. zákoníku a
taková smlouva je tedy absolutně neplatná od samého počátku podle § 39 obč. zákoníku. Dalším důvodem, pro který soud shledal neplatnost této smlouvy, je ta
skutečnost, že v době, kdy byla uzavírána...zde neexistoval závazek
žalobkyně...Z obsahu písemné smlouvy o půjčce...vyplývá, že celá půjčená částka
měla být žalobkyni jako dlužníkovi předána teprve poté, co byla uzavřena
smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Z toho jednoznačně plyne, že
v době, kdy byla uzavírána smlouva o zajišťovacím převodu práva, doposud
neexistoval závazkový vztah ze smlouvy o půjčce mezi žalobkyní jako dlužníkem a
P. G. jako věřitelem, neboť v tomto okamžiku nebyly předány dlužnici, tedy
žalobkyni, všechny finanční prostředky na základě smlouvy o půjčce.“ P. G. se
proto nemohl stát vlastníkem předmětné bytové jednotky a vlastnické právo
následně převést na žalovanou, která není vlastnicí uvedeného bytu a nemůže
tedy ani proti žalobkyni (s úspěchem) podat vyklizovací žalobu. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky
(výrok I.), dále uložil žalobkyni povinnost, aby tento byt vyklidila do
patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nepřisvědčil právnímu posouzení
věci soudem prvního stupně o tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je
absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a na rozdíl od něj dospěl k závěru,
že v době uzavření uvedené smlouvy existoval hlavní závazek, který měl být
touto smlouvou zajištěn. Je totiž nesporné, že žalobkyně „obdržela od P. G. půjčenou částku tak, že 110.000,- Kč jí bylo dne 1.9. 2006 předáno v hotovosti
a 600.000,- Kč jí bylo složeno na její bankovní účet a téhož dne také došlo k
uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která měla zajišťovat závazek
vyplývající z výše uvedené smlouvy. Zákonný předpoklad, že k existenci
akcesorického závazkového vztahu musí existovat i hlavní závazkový vztah, je
tak v dané věci splněn a nebrání mu ani skutečnost, že část půjčených peněz
byla žalobkyni předána po podepsání smlouvy o zajišťovacím převodu práva.“
Odvolací soud dále s odkazem na ustanovení § 533 obč. zák. a k tomu se
vztahující judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu, že jde o tzv.
propadnou zástavu, neboť z obsahu této smlouvy nelze takový závěr učinit. Odvolací soud dále zdůraznil, že „nepřehlédl, že právní účinky vkladu předmětné
smlouvy o zajišťovacím převodu práva nastaly až dnem 23.7. 2007, tedy poté, co
se žalobkyně ocitla v prodlení se splněním svého závazku, tato okolnost však
ještě nezakládá neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva a nelze z ní
ani dovodit, že úmyslem účastníků smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo
uzavřít smlouvu o propadné zástavě, neboť k takovému závěru tato okolnost sama
o sobě postačit nemůže.“ Posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu práva tedy
splňuje požadavky na všechny obsahové náležitosti takové smlouvy a nevykazuje
znaky nepřípustné tzv. propadné zástavy. „Lze proto uzavřít, že je platná a že
na základě této smlouvy nabyl P. G. od žalobkyně do svého vlastnictví
předmětnou bytovou jednotku, na čemž nemění nic ani to, že žalobkyně údajně od
P. G. hyperochu podle smlouvy o zajišťovacím převodu práv dosud neobdržela. I
kdyby tomu tak skutečně bylo, nemělo by to na platnost smlouvy o zajišťovacím
převodu práva vliv, neboť žalobkyně má z tohoto titulu vůči P. G. pohledávku a
její vydobytí je již otázkou vztahu mezi nimi. Žalovaná poté platně tuto
bytovou jednotku od P. G. nabyla kupní smlouvou ze dne 18.2. 2008 a stala se
tak jejím vlastníkem.“ S ohledem na závěr, že žalovaná je vlastnicí předmětné
bytové jednotky a že žalobkyně uvedený byt užívá, odvolací soud vyhověl
vyklizovací žalobě. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
(prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh
řízení před soudy obou stupňů. Oponuje závěru odvolacího soudu, že v okamžiku
podpisu smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva existoval hlavní
závazek. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (především na rozhodnutí ve
věci sp. zn. 31 Odo 495/2006) a namítá, že smlouva, kterou uzavřela dne 1. září
2006 s P. G., neobsahuje ujednání o postupu v případě neuhrazení dluhu v
souladu s požadavky definovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Dále tato smlouva – v rozporu s požadavky
obsaženými v cit. judikátu – neobsahuje žádné ujednání o tom, jaký vliv na
vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít pozdní uspokojení
pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů. Další okolností, kterou je podle názoru
žalobkyně třeba při posuzování platnosti uvedené smlouvy brát v úvahu, je
skutečný účel této smlouvy. Žalobkyně je totiž přesvědčena a ze všech okolností
to vyplývá, že ve skutečnosti úmyslem P. G. nebylo uzavření smlouvy o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale sjednání
tzv. propadné zástavy. K převodu vlastnického práva došlo teprve dne 23. července 2007, tzn. po marném uplynutí lhůty k plnění. „K tomu došlo tak, že
pan G. úmyslně podával na katastr nemovitostí takové návrhy na vklad jeho
vlastnického práva, které ve skutečnosti nebyly způsobilé vkladu. Tuto
skutečnost ostatně sám uvedl při svém výslechu u Policie ČR...kdy zároveň
uvedl, že takto postupoval, neboť mi chtěl ,šetřit peníze na daň z převodu
nemovitostí.´ Na základě tohoto tvrzení pana G. a na základě množství podaných
nekompletních podání mám za nesporné, že skutečným úmyslem pana G. nebylo
zřízení zajišťovacího práva spolu se zajišťovaným závazkem, ale naopak právě
tzv. propadná zástava, když k převodu vlastnického práva došlo na základě jím
podnikaných kroků teprve poté, co pan B. řádně a včas nesplatil půjčku, jak
bylo domluveno.“ Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup, pokud
žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o možném jiném právním
posouzení, než bylo v řízení uváděno účastníky, čímž vyloučil možnost a
oprávnění žalobkyně doplnit rozhodné skutečnosti. Žalobkyně z těchto důvodů
navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím
svého advokáta) se naopak ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem
v jeho napadeném rozsudku a konkrétně a nesouhlasně se vyjádřila k uplatněným
dovolacím námitkám žalobkyně. Vytkla žalobkyni, že pomíjí, že v den uzavření
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce (tj. 1. září 2006) obdržela od P. G. celou půjčenou částku, tj.
celkem 710.000,- Kč, „a
to tak, že část ve výši 110.000,- Kč obdržela v hotovosti (dokonce ještě před
uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva) a zbytek ve výši
600.000,- Kč byl ze strany pana P. G. vložen ještě téhož dne, tj. 1. září 2006,
na bankovní účet žalobkyně“, takže je nepochybné, že dne 1. září 2006 zde
existoval závazek, který mohl (a také byl) platně zajištěn předmětným převodem
práva. Vzhledem k obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu žalobkyně si musela být
vědoma toho, že v případě, kdy P. G. nevrátí půjčené peníze, může dojít ke
zpeněžení bytové jednotky ve smlouvě dohodným způsobem. Kromě toho žalobkyně se
zpeněžením bytové jednotky vyslovila souhlas, a to v písemné dohodě o
vypořádání hyperochy, kterou s P. G. uzavřela dne 1. února 2008, přičemž
hyperochu v celkové výši 1.218.000,- Kč si nechala vyplatit. Žalovaná dále
zdůrazňuje, že v dobré víře nabyla předmětnou bytovou jednotku a v tomto směru
odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (kterou je třeba respektovat) a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované
náklady dovolacího řízení. Žalobkyně v písemné replice k vyjádření žalované popřela, že by s
P. G. podepsala dohodu o vypořádání hyperochy a že by jí jmenovaným byla tato
hyperocha vyplacena. Odkázala na trestní řízení vedené proti panu B. s tím, že
to byla právě ona, kdo celou transakcí byl poškozen. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. V posuzované věci odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu proti
shora cit. rozsudku soudu prvního stupně řešil coby předběžnou otázku platnost
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce,
kterou dne 1. září 2006 uzavřela žalobkyně s P. G., a v tomto směru správně
dospěl k závěru o existenci hlavního závazkového právního vztahu a z toho
plynoucího splnění zákonného předpokladu pro vznik zajišťovacího
(akcesorického) právního vztahu. Odvolací soud rovněž správně reflektoval
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl zveřejněn ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále jen R 45/2009“), a v němž
byl podán instruktivní výklad k právnímu institutu zajišťovacího převodu práva
podle § 533 obč. zák. Odvolací soud sice také správně zaregistroval, že ač
posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce
byla uzavřena (již) dne 1. září 2006, právní účinky vkladu podle této smlouvy
vznikly (až) dne 23. července 2007, tedy – podle skutkového zjištění – v době,
kdy žalobkyně byla s úhradou předmětného dluhu již v prodlení.
Protože
předmětem zajišťovacího převodu byla označená bytová jednotka, tedy imobiliární
předmět podléhající evidenci v katastru nemovitostí, k nabytí vlastnictví k
tomuto majetku bylo zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2
obč. zák.). Jinými slovy řečeno, k převodu vlastnictví k předmětné bytové
jednotce mohlo dojít až povolením vkladu podle uvedené smlouvy o zajišťovacím
převodu, když do té doby mezi účastníky existoval pouze závazkový (obligační)
právní vztah. Tuto okolnost – jak se uvádí v odůvodnění napadené rozsudku –
sice „odvolací soud nepřehlédl“, ovšem důsledky z toho vyplývají, právě s
ohledem na judikované závěry velkého senátu Nejvyššího soudu v připomenutém
rozhodnutí a (především) s ohledem na sjednané podmínky v předmětné smlouvě o
zajišťovacím převodu, nijak nevyhodnotil (z hlediska právního posouzení se
těmito – jak bude uvedeno níže – právně relevantními okolnostmi nijak
nezabýval), což jde na vrub věcné správnosti jeho rozhodnutí. Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno
převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení smlouva o zajišťovacím
převodu práva musí být uzavřena písemně. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrý mravům. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2001, sp. zn. 28 Cdo
1193/2001 [jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz“)] vyložil, že meze smluvní autonomie
jsou představovány rozporem se zákonem. Ten může mít i podobu obcházení zákona
či ujednání, které je v rozporu s účelem zákona. (Kupní) smlouva (dohoda,
ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy
(uspokojení) pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do
vlastnictví, je v rozporu s účelem zástavního práva a je tedy pro rozpor s
účelem zákona (absolutně) neplatná (§ 39 obč. zák.). (Absolutně) neplatná je
také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního věřitele k zástavě (publikováno v Civilní
judikatuře, 2. vydání, nakladatelství Linde Praha, a. s., 2005, str. 630). Podle smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva měl P. G. nabýt vlastnictví k této bytové jednotce (ještě jednou připomenuto) dne 23. července 2007 (právní účinky vkladu), tedy v době, kdy žalobkyně byla s úhradou
dluhu vůči nabyvateli práva v prodlení a kdy podle čl. 10.3. smlouvy „ze
zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy
věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou disponovat.“ Jinými
slovy řečeno, v době, kdy P. G. měl podle smlouvy o zajišťovacím převodu nabýt
vlastnické právo k bytové jednotce, již nešlo (a ani objektivně jít nemohlo) o
realizaci zajišťovacího převodu, nýbrž vzhledem k prodlení žalobkyně s úhradou
dluhu fakticky – jak správně dovodil soud prvního stupně – o nepřípustnou tzv.
propadnou zástavu, tedy o právní jednání, které je v rozporu s účelem zákona
(zde s ohledem na účel právního institutu zajištění závazku převodem práva
podle § 553 obč. zák.; smyslem a účelem tohoto institutu není trvalý převod
vlastnictví, nýbrž zajištění splnění závazku). S ohledem na obsah smlouvy, okolnosti případu [ve spise je založen
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2009, sp. zn. 11 T 97/2009,
jímž byl A. B., narozený dne 16. července 1966, bytem v K., uznán vinným z
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. za skutek (stručně
zrekapitulováno z výrokové části trestního rozsudku), že dne 1. září 2006
uzavřel s žalobkyní dohodu o poskytnutí bezúročné půjčky na částku ve výši
500.000,- Kč splatnou do 2. ledna 2007, na základě které mu žalobkyně dne 1. září 2006 předala částku 401.000,- Kč, přičemž si obžalovaný byl vědom, že
nebude moci tyto peníze žalobkyni vrátit a do doby rozhodnutí je žalobkyni
nevrátil (č.l. 76 a násl.), jakož i např. kopie protokolu o hlavním líčení u
téhož soudu prvního stupně v cit. trestní věci ze dne 15. září 2009, při kterém
P. G. jako svědek ve vztahu k obžalovanému mj. vypověděl, že „s obžalovaným
jednám i o obchodních věcech...Konkrétně jsme spolu řešili nějaké nabídky
ohledně nafty...jednalo se o zprostředkování. Potom tam byly nějaké nabídky
zájemců o poskytnutí úvěrů. Obžalovaný nabízel mě klienty, abych já poskytoval
úvěry, občas mě přinesl nějaké doklady...“(č.l. 98)] a dobu, kdy mělo dojít k
nabytí vlastnictví P. G. k uvedené bytové jednotce, nebylo již smyslem a účelem
této smlouvy zajištění závazku (z titulu poskytnuté půjčky vzniklé pohledávky
P. G. za žalobkyní) převodem práva ve smyslu ve smyslu § 533 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž „propadnutí“ této bytové jednotky ve prospěch věřitele P. G., což
je v rozporu s § 39 obč. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy smlouva o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, kterou dne
1. září 2006 uzavřela žalobkyně s P. G., absolutně neplatným právním úkonem (§
39 obč. zák.). Odhlédnuvše od tohoto právního závěru je třeba na adresu
odvolacího soudu připomenout, že tak, jak byly účastníky nastaveny podmínky ve
smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva, plynulo oprávnění P. G. disponovat s bytovou jednotkou (pouze a jen) za situace, stane-li se jejím
vlastníkem v době, jež bude předcházet prodlení žalobkyně s úhradou předmětného
dluhu, když naopak situace, která nastane v době prodlení, takto výslovně
účastníky upravena nebyla (tj. pro případ, kdy P. G. se stane vlastníkem této
bytové jednotky až v době prodlení žalobkyně s úhradou předmětného dluhu). Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první), ve kterém se
bude zabývat i právně relevantní námitkou žalované, že předmětnou bytovou
jednotku nabyla v dobré víře. Neopomene přitom také zohlednit judikaturu
Nejvyššího soudu, podle které „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním
nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn.
II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že ‚obecné
soudy [musí] v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu
vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám´, avšak ,nosné důvody´, z
nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v
rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze
nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel´ byl v dobré víře, ledaže by byly
splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými
slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s
ohledem na dobrou víru ,nabyvatele´, tedy mimo zákonný rozsah institutu
vydržení (§ 134 obč. zák.), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a
vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a §
130 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného
držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace,
které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence
řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal
dobré víře, může nabýt [(mimo institut vydržení) (příp. v situaci předvídané v
§ 486 obč. zák. – nabytí od nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od
nevlastníka.“ Pro úplnost lze snad ještě doplnit, že posledně cit. právní názor
dovolacího soudu byl implicite (jako správný) potvrzen usnesením Ústavního
soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Ústavního soudu – www.nalus.usoud.cz), ve
kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi
subjekty A (prodávajícím) a B (kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se
kupující B stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu
zásady nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do
vlastnictví subjektu C.“ (uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo
publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243d ost. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.