32 Cdo 935/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. P., a. s., zastoupené JUDr. D. V.,
advokátem, proti žalovanému Ing. arch. J. S., zastoupenému JUDr. P. P.,
advokátem, o zaplacení 158.673,70 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 34 Cm 150/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 7 Cmo 220/2006-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. D. V.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 34 Cm 150/2002-82,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 158.673,70 Kč s 16% úrokem z
prodlení od 24. 2. 1999 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení 40.039,-
Kč (výrok II.).
Na základě provedených důkazů, a to výslechů účastníků, výpovědí svědků i
listinných důkazů, soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a
žalovaným jako objednatelem došlo k uzavření smlouvy o dílo podle § 536 an.
obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) dne 3. 6. 1998 na dodávku a montáž
zboží (laminátové podlahy) dle přiložené specifikace, žalobkyně svůj závazek ze
smlouvy splnila, avšak žalovaný nezaplatil za provedené dílo dohodnutou cenu v
plné výši. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žaloba je důvodná včetně
požadovaného úroku z prodlení podle § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele vztahující se ke kvalitě a
předání díla doplnil dokazování výslechem svědka J. N., zaměstnance žalobkyně,
avšak žádná nová skutková zjištění neučinil.
Pokud namítal žalovaný absolutní neplatnost smlouvy o dílo, odvolací soud
konstatoval, že šlo o zcela nové skutečnosti, které nebyly žalovaným v řízení
před soudem prvního stupně tvrzeny a ani jinak v řízení nevyšly najevo, a proto
k nim odvolací soud v souladu s ust. § 205a odst. 1 občanského soudního řádu
(dále též „o. s. ř.“) nepřihlédl.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že
mezi účastníky byla řádně uzavřena smlouva o dílo, v níž byl vymezen předmět
díla a jeho cena, dílo bylo řádně zhotoveno a předáno. Pokud zaslal žalovaný
žalobkyni „reklamaci“, nešlo o reklamaci díla, ale reklamaci faktury co do
výpočtu výměry jednotlivých položek a vyčíslené ceny. Namítal-li žalovaný, že
mu dílo nebylo dosud žalobkyní předáno, vyvrací jeho obranu fakt, že sám dílo
jako řádně dokončené a bez vad předal svému (dalšímu) odběrateli a ten je
převzal a zaplatil. Tím je prokázáno převzetí díla žalovaným, jemuž tak vznikla
povinnost zaplatit žalobkyni cenu díla (§ 554 odst. 1 věta první, § 548 odst. 1
obch. zák.).
Pro úplnost odvolací soud dodal, že tvrzení žalovaného, že údajné vady díla
byly zohledněny v konečné ceně díla, kterou obdržel žalovaný od investora, je
tvrzením neurčitým, které nebylo žalovaným v průběhu řízení specifikováno a
žalovaný tak neunesl břemeno tvrzení, takže tato okolnost nemohla být ani
předmětem dokazování (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to výslovně proti výroku I. s
tím, že přípustnost dovolání podřazuje ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
jako dovolací důvody uvádí důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v otázce „právní povahy vztahu námitky
absolutní neplatnosti právního úkonu a zákazu uplatnění nových skutečností
podle § 205a odst. 1 o. s. ř.“. Dovolatel má za to, že tato právní otázka
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. 33 Odo
438/2002 týkající se relativní neplatnosti právního úkonu a zákazu uplatnění
nových skutečností v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 o. s. ř., avšak tím
spíše by to mělo podle názoru dovolatele platit pro absolutní neplatnost, k níž
musejí soudy přihlížet z úřední povinnosti.
Dovolatel se především domnívá, že předmětná smlouva z 3. 6. 1998 je absolutně
neplatná, neboť v ní není jednoznačně vymezen závazek zhotovitele, ani cena
díla a jsou nedostatečně označeny strany smlouvy. Zhotovitel se zavazuje
provést montáž zboží, ale nikoliv jeho dodání. Dílo nebylo ve smlouvě
dostatečně specifikováno, specifikace měla být provedena v příloze, kterou však
žalobkyně předložila ve dvou verzích, aniž by určila, která je pravá, a do obou
bylo dodatečně dopisováno. Až dodatečně si žalobkyně vybrala verzi, do níž bylo
dopisováno více. Některé položky v příloze nazvané „Specifikace pro dodání
zboží““ nejsou čitelné a nelze z nich určit všechen materiál, který měl být
použit. Vymezení materiálu je zčásti nesrozumitelné. Zejména však není určeno
místo (místnosti v domě), kde měla být montáž provedena, v jakém rozsahu a
jakým způsobem. Cena díla je stanovena jen jako předběžná, není jednoznačně
vymezen způsob jejího určení. Objednatel byl určen vadně jako „S. f. Ing. arch.
J. S.“, správně mělo znít označení „Ing. arch. J. S.“ jako fyzická osoba –
podnikatel pod svým jménem a příjmením.
Dovolatel zdůrazňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy měl přihlédnout již
soud prvního stupně z úřední povinnosti a pokud tak neučinil, bylo úlohou soudu
odvolacího, aby toto pochybení napravil. Odvolací soud se ani s argumentací
odvolatele o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy konkrétně nevypořádal.
Podle mínění dovolatele nelze souhlasit ani s hodnocením soudů obou stupňů,
které zápis z jednání ze dne 15. 1. 1999 považovaly za předávací protokol, ač
se v něm předání a převzetí díla nepotvrzuje. Dílo nebylo provedeno řádně a bez
vad a nebylo převzato na základě předávacího protokolu, jak bylo ve smlouvě
ujednáno. Nesplňuje tak podmínky stanovené v § 548 a § 554 odst. 1 obch. zák.
Podle názoru dovolatele nebyla dodnes zhojena procesní vada v žalobě, kde není
uvedeno bydliště žalovaného (§ 79 o. s. ř.), ale „sídlo“, tj. adresa místa
podnikání.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání má za to, že dovolání je nepřípustné a bylo
podáno jen účelově k oddálení exekuce. Navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností
dovolání, poněvadž podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v daném případě), přichází v
úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(na něž rovněž dovolatel odkazuje), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již z oblasti hmotného
práva anebo v rovině procesní), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu
Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatel označil za otázku zásadního právního významu, že – podle jeho mínění
– dosud dovolací soud neřešil otázku vztahu námitky absolutní neplatnosti
právního úkonu v odvolacím řízení a zákazu uplatnění nových skutečností podle §
205a odst. 1 o. s. ř.
S touto námitkou dovolatele nelze souhlasit, neboť uvedenou otázku řešil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, v
jehož odůvodnění vysvětlil, že předestře-li účastník ve sporném řízení teprve
po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) nová, v dosavadním
řízení neuplatněná tvrzení a navrhne k nim provedení důkazů (a nejde o případy
uvedené v ust. § 205a odst. 1 o. s. ř.), nesmí odvolací soud k těmto tvrzením
přihlížet a ani sám z vlastní iniciativy provádět důkazy, které by toto
(nepřípustné) tvrzení měly prokazovat, bez ohledu na to, že z takového tvrzení
by mohla vyplývat absolutní neplatnost právního úkonu.
V této souvislosti je na místě odkázat též na komentářovou právní literaturu,
podle níž „soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu … i bez návrhu,
tj. z úřední povinnosti; podle soudní praxe to platí vzhledem k projednací
zásadě, která ovládá občanské soudní řízení (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) jen za
předpokladu, že skutečnosti, které jsou s absolutní neplatností spojeny, vyjdou
v řízení najevo“ (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a
kol., Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, s. 244).
V posuzovaném případě, v němž dovolatel uplatnil námitky směřující k absolutní
neplatnosti smlouvy až v odvolacím řízení, odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku výslovně konstatoval, že šlo o zcela nové skutečnosti, které nejen
nebyly žalovaným v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny, nýbrž „ani v
průběhu tohoto řízení jinak nevyšly najevo“, a proto k nim v souladu s § 205a
odst. 1 o. s. ř. nepřihlížel.
Odvolací soud tudíž nepochybil, když se „novými“ námitkami odvolatele
nezabýval. Přitom v odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se
soudem prvního stupně v tom, že mezi účastníky byla uzavřena řádná smlouva o
dílo, v níž byl vymezen předmět díla včetně jeho ceny a dílo bylo řádně
zhotoveno a předáno. Toto právní hodnocení není v rozporu s hmotným právem a
neodporuje ani výše cit. procesním ustanovením.
Zbývající námitky dovolatele jsou irelevantní. Hodnocení zápisu z 15. 11. 1999
je hodnocením písemného důkazu, jež pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (resp. přípustnosti pro rozpor s hmotným právem) podřadit nelze.
Neobstojí ani nepodstatné výtky procesní povahy o označení žalovaného a jeho
bydliště či místa podnikání, které přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. založit nemohou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst.
5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a je proto
povinen nahradit žalobkyni náklady řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za
zastoupení advokátem podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15
a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce
10.000,- Kč, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., v
částce 300,- Kč, z náhrady za 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce
1.957,- Kč, tedy celkem ve výši 12.257,- Kč, kteroužto částku je žalovaný
povinen zaplatit k rukám advokáta žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu