33 Odo 438/2002

33 Odo 438/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta

Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany

Zlatohlávkové ve věci žalobkyně JUDr. J. Š.,

zastoupené, advokátem, proti žalované H. Č., zastoupené, advokátem, o

zaplacení částky 529.748,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 242/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č. j.

62 Co 373/2001-124a, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu

2001, č. j. 62 Co 373/2001-124a, se

zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 19. dubna 2001, č. j. 10 C 242/97-97, uložil žalované,

aby zaplatila žalobkyni částku 180.828,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku

(výrok I.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně

domáhala zaplacení dalších 348.920,09 Kč a 19% úroku z prodlení z částky

240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení (výrok II.), zastavil řízení o žalobě

domáhající se zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 240.794,80

Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok

IV.). Vyšel z toho, že žalobkyně jako advokátka zastupovala žalovanou na

základě smlouvy o právním zastoupení v řízení o vydání nemovitostí podle

restitučních předpisů vedeném u Obvodního soudu pro Prahu

1. Po skončení sporu vyúčtovala žalobkyně žalované

odměnu za zastupování a výlohy podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách

advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen

„advokátní tarif“), v celkové výši 1.211.474,- Kč a po odečtení zaplacených

záloh v částkách 7.500,- Kč a 240.794,80 Kč jí 17. 5. 1995 vystavila

fakturu na částku 963.179,20 Kč. Téhož dne žalovaná písemně

uznala svůj dluh v uvedené výši a současně se zavázala

zaplatit jej žalobkyni spolu s 10% úrokem ve čtyřech pravidelných splátkách po

240.794,80 Kč, jejichž splatnost byla v dohodě blíže specifikována. Pro případ,

že žalovaná nesplní tento závazek, byla mezi účastnicemi sjednána smluvní

pokuta ve výši 20% celkové dlužné částky, tedy ve výši 192.635,85 Kč, splatná

spolu s celým dluhem. Prvé tři splátky žalovaná zaplatila, a tak se žalobkyně v

tomto řízení domáhá zaplacení poslední splátky ve výši 240.794,80 Kč, 10% úroku

z částky 963.179,20 Kč (t. j. částky 93.318,- Kč) a smluvní

pokuty 192.635,85 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně

dovodil, že uznávací prohlášení žalované je platným právním úkonem, a tudíž se

ve smyslu § 558 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) má za to,

že její dluh vůči žalobkyni v době uznání trval, a je na žalované, aby

prokázala, že tomu tak není. To se jí podařilo jen pokud jde o účtovanou odměnu

za čtyři úkony právní pomoci po 67.100,- Kč (t. j. 268.400,- Kč), neboť tyto

úkony se netýkaly řízení před soudem, nýbrž jednání směřujícího k privatizaci

sporných nemovitostí a k němu žalovaná neudělila žalobkyni plnou moc. Soud

prvního stupně proto odečetl od uznaných 963.179,20 Kč částku 268.400,- Kč a z

výsledné jistiny 694.779,20 Kč pak vypočítal 10% úrok (69.477,92 Kč) a 20%

smluvní pokutu (138.955,84 Kč). Z částky 903.212,96 Kč, kterou měla žalovaná

žalobkyni zaplatit, zaplatila již 722.384,40 Kč, a proto je důvodně žalováno

180.828,56 Kč. Ve zbývající části žaloba důvodná není, což platí

i o požadovaném 19% úroku z prodlení, neboť by zde šlo o nepřípustné

další úročení. K částečnému zastavení řízení došlo v důsledku částečného

zpětvzetí žaloby.

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze

dne 28. listopadu 2001, č. j. 62 Co 373 2001-124a, změnil rozsudek soudu

prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé ad I.“

tak, že žalobu na zaplacení částky 180.828,56 Kč zamítl, „v zamítavém výroku o

věci samé ad II.“ jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před

soudy obou stupňů. Konstatoval, že v řízení sice nebyla předložena

smlouva o poskytování právní pomoci, kterou

účastnice uzavřely, ovšem žalobkyně i žalovaná shodně potvrdily, že mezi nimi

nebyla sjednána smluvní odměna. Žalobkyně vypověděla, že součástí dohody bylo

ujednání, že výše odměny se bude odvíjet od hodnoty nemovitostí v době jejich

vydání, a jelikož v době uznání dluhu tato hodnota nebyla známa, určila ji

sama podle hodnoty podobných nemovitostí s tím, že

se takto se žalovanou dohodly. Naproti tomu žalovaná uvedla, že si nepamatuje,

jakým způsobem byla výše odměny žalobkyně stanovena, když žalobkyně prohlásila,

že si sama udělá předběžnou kalkulaci ceny nemovitostí a výši odměny upraví

poté, co bude cena zjištěna znaleckým posudkem. Z toho odvolací soud dovodil,

že žalovaná byla srozuměna s tím, že odměna se bude odvíjet od ceny nemovitostí

podle znaleckého posudku v době jejich vydání a že odměna za jeden úkon právní

pomoci bude stanovena podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Proto žalobkyně

měla vyúčtovat výši odměny za jeden úkon právní pomoci podle hodnoty

nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem, nikoli ji určit podle vlastní úvahy.

Žalovaná však vycházela z toho, že žalobkyně jako osoba práva znalá je

oprávněna odměnu takto určit, a tak je zřejmé, že při uznání dluhu byla uvedena

v omyl, který žalobkyně svým postupem v rozporu s dohodou a obecně závazným

právním předpisem vyvolala. Jelikož se jedná o omyl podstatný, bez něhož

by žalovaná uvedený právní úkon neučinila, je uznání dluhu

právním úkonem neplatným podle § 49a ObčZ nejen ve vztahu k nedoplatku odměny

za poskytnutí právní pomoci, ale i ve vztahu k jeho

příslušenství a smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že se žalovaná neplatnosti

uznání dluhu dovolala ve smyslu § 40a ObčZ, nemůže být žaloba,

opírající se o tento neplatný právní úkon, důvodná.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §

237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž

uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ.

Vytkla odvolacímu soudu především to, že porušil zásadu neúplné apelace

zakotvenou v § 205a OSŘ a připustil uplatnění nových skutečností, jež nebyly

uváděny v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná

totiž až v odvolání začala tvrdit, že uznání dluhu

učinila v právně relevantním omylu. Na základě jejího tvrzení pak odvolací soud

dospěl k závěru o relativní neplatnosti tohoto právního úkonu a změnil rozsudek

soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, přestože

tento závěr není podpořen jediným důkazem. To, že pro výpočet odměny byla

stanovena hodnota nemovitostí 65.000.000,- Kč, je přiměřené, jak plyne z

výpovědi žalované i z dokladů, které jsou založeny ve spisu. S těmito

skutečnostmi se ale odvolací soud nevypořádal, v důsledku čehož jeho rozhodnutí

vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné

části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně dále zdůraznila, že žaloba byla

podána z titulu nezaplaceného palmáre, a namítla, že odvolací soud věc

nesprávně posoudil po právní stránce, když vycházel jen z neplatnosti dohody o

uznání dluhu a nezabýval se tím, zda má žalobkyně nějaké nároky z titulu

právního zastoupení žalované. Z tohoto důvodu také dospěl k nesprávnému

právnímu závěru, že zastupování ve věci privatizačního

projektu bylo v rozporu s plnou mocí, kterou žalovaná žalobkyni udělila.

Dovolatelka nesouhlasila ani se závěrem, že hodnotu předmětu řízení nelze určit

jinak než znaleckým posudkem, neboť advokátní tarif nestanoví, že by hodnota

nemovitosti nemohla být určena volnou úvahou účastníků právního úkonu nebo

jejich dohodou. Za nesprávný pak pokládala i právní

závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti uznání dluhu pro jednání

žalované v omylu. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda

jde o dovolání přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle tohoto ustanovení je tedy

přípustné dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tak, že se

žaloba o zaplacení částky 180.828,56 Kč zamítá.

Pokud jde o potvrzující výrok napadeného rozsudku, podle § 237 odst. 1 písm. b)

OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým

soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku

(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější

rozhodnutí zrušil. Napadený rozsudek je sice v pořadí druhým rozhodnutím

odvolacího soudu v této věci (prvý rozsudek soudu prvního

stupně ze dne 2. prosince 1999, č. j. 10 C 242/97-45, jímž

byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze

dne 8. června 2000, č. j. 14 Co 182/2000-60, a věc byla vrácena soudu prvního

stupně k dalšímu řízení), ale jelikož soud prvního stupně nerozhodl podruhé

jinak než v dřívějším rozsudku (ohledně částky 348.920,09 Kč a 19% úroku z

prodlení z částky 240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení byla žaloba znovu

zamítnuta), nepřipadá přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku podle

citovaného ustanovení v úvahu. Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm.

c), odst. 3 OSŘ.

Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a

proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že dohodu o uznání

dluhu ze 17. 5. 1995 uzavřela žalovaná v omylu, který

žalobkyně vyvolala, a že z tohoto důvodu je toto uznání dluhu

relativně neplatným právním úkonem podle § 49a ObčZ. Podkladem

pro tento závěr pak byl právní názor, že žalobkyně nebyla oprávněna určit

hodnotu nemovitostí, ohledně nichž se vedlo řízení, ve kterém žalovanou

zastupovala, na základě vlastní úvahy, případně na základě dohody s klientkou,

nýbrž jen na základě znaleckého posudku. Právní otázka, zda lze určit hodnotu

věci ve smyslu § 12 advokátního tarifu dohodou mezi

advokátem a klientem, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu

řešena, a tak je nutno rozsudek odvolacího soudu považovat za

rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je tedy

přípustné i proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.

Proto Nejvyšší soud ČR přezkoumal tento rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v

celém rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu

nic takového nevyplývá.

Poukaz na to, že odvolací soud v rozporu s § 205a OSŘ přihlédl k tvrzení

žalované, že svůj dluh vůči žalobkyni uznala v omylu, a k

námitce relativní neplatnosti, s nimiž žalovaná vystoupila až v odvolacím

řízení, je – i když to žalobkyně výslovně nespecifikuje – uplatněním dovolacího

důvodu podle § 241a odst 2 písm. a) OSŘ, t. j. tvrzením, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru však nelze s dovolatelkou

souhlasit. V rozsudku ze dne 24. dubna

2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, který

byl publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím

C. H. Beck, svazku 25, pod č. C 1868, vyslovil dovolací soud názor, že námitku

promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost

ve smyslu § 205a OSŘ. Vyšel přitom z toho, že dlužník může i po účinnosti

novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. vznést námitku

promlčení až do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i v odvolání

proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Oprávnění dlužníka namítat promlčení

práva nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu § 205a OSŘ, nýbrž jde o

námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že

byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku. Stejně je nutno nahlížet na

uplatnění námitky relativní neplatnosti ve smyslu § 40a ObčZ. Vznesení této

námitky rovněž není novou skutečností, ale úkonem, jehož hmotněprávním

důsledkem (je-li učiněn důvodně) je to, že se na právní úkon uvedený ve

zmíněném ustanovení přestává hledět jako na právní úkon platný. Odvolací soud

tedy nepochybil, když tuto námitku žalované nepominul, a dovolací důvod podle §

241a odst. 2 písm. a) OSŘ není naplněn. Jiné vady řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nebyly v dovolání

uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), zjištěny nebyly.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je

omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav

(skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný

právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný

právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil

nesprávné právní závěry.

Jak už bylo uvedeno, odvolací soud – s odůvodněním, že žaloba vychází z

uznávacího prohlášení žalované – opřel své zamítavé rozhodnutí výhradně o

názor, že uznání dluhu je neplatným právním úkonem. Toto

právní posouzení věci však dovolací soud nepokládá za správné. Podle § 49a ObčZ je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila

v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující,

a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela

vědět. Za skutečnost, která byla pro podpis uznávacího prohlášení žalované

rozhodující a která vedla k jejímu omylu, odvolací soud považoval to, že

žalobkyně v podstatě přesvědčila žalovanou, že hodnotu věci ve smyslu § 12

advokátního tarifu, která je základem pro stanovení výše mimosmluvní odměny za

jeden úkon právní pomoci, lze určit dohodou mezi advokátem a

klientem, a že sama učinila návrh takovéto dohody, který

žalovaná posléze akceptovala, ačkoli tento postup advokátní tarif neumožňuje a

hodnota věci měla být stanovena na základě znaleckého posudku o ceně

nemovitostí, které byly předmětem sporu, v němž žalobkyně žalovanou

zastupovala. S tím ovšem nelze souhlasit. Není pochyb o tom, že mezi

účastnicemi nebyla dohodnuta smluvní odměna v podobě odměny hodinové, paušální

či podílové (§ 5 odst. 1 advokátního tarifu). Odvolací soud proto (ostatně ve

shodě se soudem prvního stupně, byť ten to v odůvodnění svého rozsudku výslovně

neuvedl) správně vycházel z toho, že se žalobkyně se žalovanou dohodly na

odměně určené podle ustanovení advokátního tarifu o mimosoudní odměně (§ 3

odst. 2 advokátního tarifu). Její výše se podle § 12 advokátního tarifu stanoví

podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát

ve věci vykonal. Právě takovýmto způsobem též žalobkyně žalované odměnu za

zastupování vyúčtovala. Poněvadž předmětem řízení byly nemovitosti, tedy věci,

jejichž hodnotu lze bez obtíží zjistit a vyjádřit v penězích, je správný závěr,

že použití § 13 odst. 6 advokátního tarifu nepřicházelo v této věci v úvahu. Způsob určení hodnoty věci v případě, kdy předmětem řízení není peněžité

plnění, ale věc, jejíž hodnotu lze penězi vyjádřit, advokátní tarif nikterak

nespecifikuje, a tak rozhodně není vyloučeno, aby byla určena dohodou mezi

advokátem a klientem. Takováto dohoda může být pochopitelně

(zejména za situace, kdy je předmětem řízení nemovitost) podložena znaleckým

posudkem, ale nic nebrání advokátovi, aby klientovi sám podle svých profesních

zkušeností navrhl částku, z níž budou při stanovení výše mimosmluvní odměny za

jeden úkon právní pomoci vycházet, a tím, že klient na tento návrh přistoupí,

je hodnota věci ve smyslu § 12 advokátního tarifu, která pak slouží pro výpočet

sazby odměny za jeden úkon právní pomoci podle § 13 odst. 1, určena.

Takovouto

dohodou pak lze platně nahradit i původní dohodu advokáta s klientem, podle níž

měla být hodnota věci stanovena na základě znaleckého posudku, neboť povinnost

vypracovat za účelem stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta znalecký

posudek nevyplývá ze žádného obecně platného právního předpisu. Je třeba

zdůraznit, že stanovení hodnoty věci dohodou advokáta a klienta není obcházením

ustanovení o smluvní odměně, jak namítala žalovaná v průběhu řízení. Takto

určená odměna totiž není ani hodinovou odměnou podle § 6 a 7 advokátního

tarifu, ani odměnou paušální podle § 8 a 9 či podílovou podle § 10 a 11 tohoto

předpisu, jelikož její výše se i nadále odvíjí od (dohodnuté) hodnoty věci a od

počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal, tedy právě tak, jak

stanoví § 12 advokátního tarifu.

Pokud tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že jestliže se účastnice

původně dohodly na tom, že hodnota věci bude stanovena znaleckým posudkem,

nebyla žalobkyně oprávněna určit tuto hodnotu, byť po dohodě se žalovanou,

jinak, a na tomto názoru postavil svůj závěr o tom, že žalovaná uznala svůj

dluh vůči žalobkyni v právně relevantním omylu, který žalobkyně vyvolala a

který tak činí tento její právní úkon relativně neplatným, aplikoval sice

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Proto jeho rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní závěry odvolacího soudu by však nebylo možno pokládat za správné ani v

případě, že by uznávací prohlášení žalované ze 17. 5. 1995 skutečně bylo

neplatným právním úkonem. Toto uznávací prohlášení, jak také soudy obou stupňů

správně zdůraznily, nemá za následek zánik původního závazku a vznik závazku

nového, nýbrž má jen zajišťovací funkci, která spočívá v tom, že se zakládá

vyvratitelná právní domněnka existence závazku v době jeho uznání a že věřitel

má snadnější procesní situaci v případě sporu, neboť důkazní břemeno ohledně

existence závazku se přesouvá na dlužníka. Dohoda účastnic obsahující uznávací

prohlášení žalované proto není právním důvodem plnění, jehož se žalobkyně

domáhá. Tím je smlouva o poskytnutí právní pomoci, která byla – a o tom není

sporu – mezi účastnicemi uzavřena, podle níž žalobkyně učinila

v rámci zastoupení žalované určitý počet úkonů právní pomoci a jíž se žalovaná

zavázala zaplatit žalobkyni za toto zastupování odměnu v dohodnuté výši. Proto

také pro vznik nároku na odměnu za úkony provedené při

jednání o privatizaci nemovitostí, jejichž vydání se žalovaná v soudním řízení

domáhala, není podstatné to, zda souvisely s uvedeným řízením a byly „pokryty“

uznávacím prohlášením žalované, ale to, že je žalobkyně na základě zmocnění

žalované (tedy s jejím byť alespoň dodatečným souhlasem) učinila, což žalovaná

v podstatě nezpochybňovala. Jestliže tedy odvolací soud považoval uznávací

prohlášení žalované za neplatné, bylo jeho povinností zabývat se v rámci

právního posouzení věci blíže tím, jaký byl obsah smlouvy o právní pomoci,

kolik úkonů právní pomoci žalobkyně při zastupování žalované učinila, jaká

odměna jí za to podle dohody účastnic náleží a zda je podložené tvrzení

žalované, že tato odměna již byla zcela zaplacena částkami, které od ní

žalobkyně obdržela. To ovšem neučinil, z uvedených hledisek věc nezkoumal a v

důsledku toho z přijatých skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry,

což opět představuje nesprávné právní posouzení věci.

Z výše uvedeného je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) OSŘ. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za

středníkem OSŘ napadený rozsudek včetně akcesorického výroku o nákladech řízení

zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Vzhledem k důvodům, jež vedly ke zrušení přezkoumávaného rozsudku,

byly pro rozhodnutí dovolacího soudu bez významu námitky

žalobkyně, které mají skutkový charakter, a námitky zpochybňující správnost

výkladu § 49a ObčZ; Nejvyšší soud ČR se jimi proto blíže nezabýval.

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem soudu

dovolacího, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve

spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O nákladech tohoto dovolacího řízení bude

rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá

OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. září 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu