28 Cdo 2652/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) Ing. V. M.,
bytem H., a 2) Ing. J. M., bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Hanou
Reclíkovou, advokátkou v Opavě 6, Bílovecká 62, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 23/2010, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3.
2011, č. j. 8 Co 64/2011-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, č. j. 8 Co 64/2011-70,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2010, č. j. 6 C
23/2010-28, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
I. Předchozí průběh řízení
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve věci samé
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2010, č. j. 6 C
23/2010-28, kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemků (ostatní plocha) a parc.
(ostatní plocha), nacházejících se v kat. úz. a obci H., okres O., zapsaných v
katastru nemovitostí na LV, je žalobkyně.
Soud prvního stupně předmětnému žalobnímu návrhu vyhověl. Shledal, že
ve věci je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva vzhledem k
duplicitě zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně i
žalovaných, jejichž právní postavení je v důsledku tohoto stavu nejisté. Ze
skutkových zjištění vyplynulo, že dne 13. 2. 1976 byla mezi Československým
státem – Krajským investorským útvarem v O. jako kupujícím a manžely Z. L. a M.
L. jako prodávajícími uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě došlo k převodu
sporných pozemků; kupní cena byla sjednána podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve
výši 6,- Kč/1 m2. Odpovídající změna zápisu vlastnictví v evidenci nemovitostí
však provedena nebyla. M. L. posléze, jako dědička majetkového podílu na
předmětných nemovitostech po zesnulém manželovi, převedla celek výše uvedených
pozemků na žalované kupní smlouvou dne 6. 6. 1995.
První instance na podkladě zjištěných skutečností dovodila, že
vlastnické právo žalobkyně ke spornému majetku vzniklo kupní smlouvou ze dne
13. 2. 1976. Žalovaní tedy nemohli předmětné pozemky získat do svého
vlastnictví dne 6. 6. 1995 od M. L. kupní smlouvou platně. Nelze nabýt
vlastnické právo k věci, jestliže vlastnictví předchozího vlastníka trvá. Ze
strany žalovaných pak nebyly naplněny ani podmínky pro vznik vlastnického práva
vydržením ve smyslu § 134 obč. zák. (nebyla dodržena nezbytná desetiletá doba
držby nemovitostí v dobré víře v existenci vlastnictví k nim – vlastnické právo
žalovaných bylo zpochybněno již v roce 1998).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem, že kupní smlouva ze dne 13. 2. 1976 představuje
platný převod vlastnického práva na Československý stát. Tomu není na překážku
skutečnost, že smlouva nebyla dána k registraci středisku geodézie jako orgánu
evidence nemovitostí, neboť k převodu nemovitostí do socialistického
vlastnictví nebylo zapotřebí provedení registrace takového ujednání státním
notářstvím. Pokud tedy byl k uvedenému datu vlastníkem sporných pozemků stát,
nemohli k nim žalovaní nabýt vlastnictví kupní smlouvou ze dne 6. 6. 1995.
II. Dovolání a jeho přípustnost
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovodili
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci
samé, který spatřovali předně v otázce, zdali jsou jako nabyvatelé nemovitostí
chráněni pro svou dobrou víru, když jednali v důvěře ve vztahu k zápisu v
katastru nemovitostí a ve vztahu k soudnímu rozhodnutí. Dotazovali se, zda lze
odejmout vlastnické právo rozhodnutím soudu, přestože nabývací titul převodce
byl potvrzen dřívějším soudním rozhodnutím, které nebylo zrušeno ani napadeno
(dědické usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 4. 1995, č. j. D
154/94-45). Předestřeli rovněž otázku, zdali je uživatel nemovitostí povinen
prokazovat oprávněnou držbu i tehdy, pokud jejich údajný vlastník sám prohlásí,
že nemovitost neužívá (viz vyjádření žalobkyně ze dne 24. 8. 2010). V rámci
vylíčení dovolacích důvodů žalovaní odkázali na judikaturu Ústavního soudu
(nálezy sp. zn. IV. ÚS 42/09, I. ÚS 143/07, II. ÚS 1747/07, II. ÚS 165/11),
týkající se dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci, ochrany
dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, jakož i samotné
dobré víry v platnost uskutečněného vlastnického převodu. Měli za to, že došlo
k flagrantnímu porušení jejich práv. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně –
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považovala za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími
námitkami a navrhla, aby dovolání žalovaných nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátkou, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní
dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé, a taktéž ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné
právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou
otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní
praxí, a tedy i nesprávně po hmotněprávní stránce. Zásadní právní význam lze
pak v posuzované věci spatřovat zejména v potřebě komplexního posouzení
duplicity zápisů v katastru nemovitostí a navzájem si konkurujících
vlastnických titulů. Podanému dovolání se proto přípustnost přiznává.
III. Právní posouzení věci
Dovolání je důvodné, a to pro naplnění dovolacího důvodu vymezeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž může vyvolat i potřebu
doplnění dokazování ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
1. Úvod
V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu situací
vykazujících blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o duplicitní zápisy
v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále zapsáni jako
vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990; zapsáni mohou být také právní nástupci (např. dědici) těchto
osob. Na straně druhé je duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji
stát nebo obec. Stát obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v
rozhodném restitučním období.
Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především
posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním
období provázely vynucenou ztrátu (výkonu) vlastnických oprávnění fyzických
osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal
nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď
nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy),
nebo byl provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba či její právní
nástupce zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní v katastru
nemovitostí jako vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v
rozhodném (restitučním) období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od
roku 1964 evidence nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických
vztazích a staly se pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší
nesrovnalosti v zápisech o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek
odnímání i vynucených převodů pozemků pro účely zemědělského kolektivizovaného
hospodaření, jakož i rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků
pro stavbu sídlišť a tzv. občanské vybavenosti.
Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v
rámci zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně
fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při
objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily
restituční předpisy, jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví
(to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale
především na napravení křivdy – tedy na povinnost státu či jiné osoby věc
držící ji vydat. O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy
(srov. ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku). Podle skutkového stavu zjištěného nižšími
instancemi ze strany právních předchůdců žalovaných k zákonnému uplatnění
restitučního nároku nedošlo, což jim však nelze přičíst k tíži, neboť je to
možno odůvodnit zejména neprovedením změny zápisu vlastnictví ve prospěch státu
ve veřejné evidenci nemovitostí, faktickým stavem užívání pozemků, a dále lze
tuto situaci považovat též za důsledek potvrzení vlastnictví paní M. L.
rozhodnutím soudu v dědickém řízení (usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne
25. 4. 1995, č. j. D 154/94-45).
2. Posouzení právní platnosti obou vlastnických titulů
a) Nabývací titul státu (kupní smlouva ze dne 13. 2. 1976)
Právní vztahy k nemovitostem podle občanského zákoníku z roku 1964 (v tehdejším
znění) nevznikaly v žádném případě intabulací, tedy zápisem do veřejné
evidence. Vlastnictví nemovitostí se nabývalo jiným způsobem. Bylo-li smluvně
převáděno vlastnické právo do osobního nebo soukromého vlastnictví, nabývalo se
vlastnictví k nemovitosti registrací státním notářstvím. V případě, že
notářství smlouvu registrovalo, zaslalo jednu kopii registrované smlouvy
orgánům geodézie k zápisu změny právních vztahů k nemovitostem. Nabývala-li se nemovitost do socialistického (státního) vlastnictví na
základě smlouvy, nebylo ke vzniku vlastnického práva zapotřebí ani její
registrace, a to nejen po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinné od
1. 4. 1983 (§ 134 odst. 2), ale i předtím; svědčí pro to mj. též ustanovení §
507a obč. zák. v tehdy platném znění, upravující intertemporální stránku věci
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1505/2006). Postačilo zde proto, že taková smlouva byla vyhotovena v písemné formě. V
posuzované věci se tedy v případě kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1976 jednalo o
platný právní úkon, byť učiněný v době nesvobody a potenciálně zakládající
restituční nárok. Zákon o evidenci nemovitostí sice stanovil povinnost ohlásit následně tuto
smlouvu k zápisu do evidence nemovitostí, tato povinnost však často
socialistickými organizacemi nebyla plněna. Orgány evidence nemovitostí v
případech neplnění této povinnosti nemohly uvést stav evidence nemovitostí se
skutečným vlastnickým stavem. Stávalo se například, že fyzická osoba převedla
své nemovitosti na stát. Zápis do evidence nemovitostí o tom nebyl proveden,
stát se však stal skutečným vlastníkem nemovitostí. Následně fyzická osoba
zemřela, a notář, nemaje jiného podkladu než výpis z evidence (katastru)
nemovitostí, zahrnul nemovitost do dědictví po zemřelé fyzické osobě, přestože
tam ve skutečnosti zahrnuta být neměla (B., P. K obnovení důvěryhodnosti zápisů
o právních vztazích v katastru nemovitostí. Bulletin advokacie, 2001, č. 3,
str. 61.). Tento nedostatek postupu státu však nelze přičítat k tíži předchozím
ani nynějším vlastníkům. Dědic podle rozhodnutí o dědictví (M. L.) nabyl celek
nemovitostí do svého vlastnictví a byl podle tohoto rozhodnutí zapsán do
katastru nemovitostí. Poté nemovitosti prodal fyzickým osobám (žalovaným) a
tito kupující byli zapsáni jako noví vlastníci nemovitostí. b) Nabývací titul žalovaných a jejich dobrá víra
Žalovaní své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozují z kupní
smlouvy, uzavřené dne 6. 6. 1995 s paní M. L. Ta se stala výlučným vlastníkem
sporných pozemků po smrti svého manžela Z. L. na základě pravomocného dědického
usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 4. 1995, č. j. D 154/94-45. Relevantním kritériem pro posouzení, zda žalovaným svědčí k nemovitostem
vlastnické právo, je jejich dobrá víra v platnost smluvního převodu.
Soudní
praxe se již ustálila v názorovém směru, že princip dobré víry (chránící
účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových
projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu
právního státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS
165/11). Judikatura Ústavního soudu stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí od
nevlastníka prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob
jednajících v dobré víře. V nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07,
zaujal Ústavní soud zásadní závěr, že vlastnické právo dalších nabyvatelů,
pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v
souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv. Dobrá víra vystupuje jako korektiv
obecně platný pro občanské právo. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, nenesou žádný
díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené s jejich právními předchůdci. Proto osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou
stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem
vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Dobrá víra přitom musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním
okolnostem daného případu. Je třeba brát v úvahu, že tento právní institut má
svou subjektivní i objektivní stránku. Na straně nabyvatele se předpokládá jeho
vnitřní přesvědčení, že nejedná protiprávně. Také okolnosti, které doprovázejí
nabytí vlastnictví, musí poskytovat podklad pro závěr, že zmíněné přesvědčení
na straně nabyvatele je opodstatněné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, 28 Cdo 3737/2008 a další). Nelze odhlížet též od zásady materiální publicity zápisů vlastnického práva v
katastru nemovitostí. Tento princip není v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, proveden zcela uspokojivě. Jeho posílení by přitom výrazně přispělo k zesílení právní jistoty osob
vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku (srov. závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03). Osoba
nabyvatele vlastnického práva by neměla nést nepřiměřená rizika spojená s
nabytím vlastnictví i přes důvěru v zápis v katastru nemovitostí. Naopak by
měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné
knize, a to každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné
evidenci, i kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn., že
přestože jednal s osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí, by
mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno (viz relevantní teze nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11). Kromě toho nelze
opomíjet skutečnost, že žalovaní při uzavírání kupní smlouvy vycházeli jak ze
stavu zápisu vlastnictví ve veřejnoprávní evidenci katastru nemovitostí
(znějícího ve prospěch osoby prodávající – M.
L.), tak z pravomocného soudního
rozhodnutí vydaného v dědickém řízení po zemřelém Z. L., jež provedení tohoto
zápisu odůvodňovalo. Byl zde tedy další platný právní akt státního orgánu, z
něhož mohli žalovaní usuzovat na zákonné nabytí svého vlastnického práva. V
zájmu právní jistoty, jež je jedním ze základních atributů právního státu, a
důvěry jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09), je třeba brát zřetel i na uvedené
okolnosti. K těmto právním aspektům věci nebylo nižšími instancemi přihlédnuto. Nelze
vyloučit, že žalovaní byli v době uzavírání kupní smlouvy dne 6. 6. 1995 v
dobré víře. Okolnosti případu tomu nasvědčují; na straně žalovaných
(nabyvatelů) dosud nebyla zjištěna jiná předchozí vědomost, jež by jejich
dobrou víru v platnost tohoto právního úkonu zpochybnila. Za takové situace by
bylo třeba jejich vlastnickému právu poskytnout ochranu proti jakékoli změně
stavu, kterou nemohli rozumně očekávat (princip legitimního očekávání), a
shledat jejich vlastnický titul platným právním úkonem. Tento závěr lze učinit
i přesto, že je otázkou, zda je možné usuzovat též na dobrou víru osoby
prodávající (M. L.) při uzavírání předmětné kupní smlouvy, neboť tato byla v
roce 1976 zároveň účastníkem převodní smlouvy na žalobkyni (stát). Je tedy
třeba, aby soudy v dalším průběhu řízení vyjasnily v tomto ohledu všechny
potřebné skutečnosti, které dosud nebyly náležitě zjištěny, a učinily jim
odpovídající právní závěry. Nutno je tu zároveň podotknout, že ačkoli byla M. L. určena v roce 1995 dědičkou po zemřelém manželovi a do dědictví byly soudem
zahrnuty i předmětné nemovitosti (ideální ?), je třeba mít na paměti, že
činnost soudu v řízení o dědictví předpokládá též součinnost účastníků při
zjišťování skutečného stavu věci (zejména majetku zůstavitele) v rámci
předběžného šetření ve smyslu § 175d odst. 1 o. s. ř.
3. Časová priorita jako kritérium
Při řešení sporů o vlastnická práva k nemovitostem, založených na vzniklé
duplicitě nabývacích titulů, je zásadně nutno přikládat zřetel též k časové
dimenzi, v níž byly jednotlivé úkony uskutečněny. Přestože však k uzavření
kupní smlouvy mezi žalobkyní (státem) a manžely L. došlo již v roce 1976, tedy
o devatenáct let dříve, než byla sjednána převodní smlouva zakládající
vlastnické právo pro žalované (dne 6. 6. 1995), nelze z pohledu předmětu řízení
usuzovat bez dalšího na přednost vlastnického titulu žalobkyně. Preference
časového hlediska nenachází v daném případě s ohledem na jeho specifika
náležité opodstatnění. Oba vlastnické tituly, hovořící ve prospěch obou
procesních stran, nepostrádají právní relevanci, jsou ve vzájemné kolizi a
dochází tak ke střetu dvou základních práv. Oběma stranám proto může svědčit
ochrana práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
4. Kolize základních práv
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, se
pro účely nynějšího sporu podává, že jedním z principů právního státu a
základních pravidel fungování státní moci je zásada proporcionality
(přiměřenosti). Ta vychází z premisy, že k zásahu do základních práv či svobod,
i když to jejich ústavní úprava nepředpokládá, může dojít v případě jejich
vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež
nemá povahu základního práva a svobody (veřejný statek). Vždy je však v těchto
případech třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým
prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je již zmíněná zásada
proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána
zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři
principy, respektive kritéria posuzování přípustnosti zásahu.
5. Jednotlivá kritéria testu proporcionality
Prvním relevantním hlediskem pro výše naznačené posouzení přiměřenosti zásahu
do základního (vlastnického) práva je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo
také vhodnosti), podle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno
dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo
veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, podle něhož je
povoleno použití pouze nejšetrnějšího – ve vztahu k dotčeným základním právům a
svobodám – z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti
(v užším smyslu), podle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená
ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a
svobody nesmí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem,
svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem
na těchto opatřeních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 11, č. 53). Z hlediska vypočtených principů lze dojít k závěru, že je otázkou, zdali v
posuzované věci odpovídá předmětný zásah v podobě soudního rozhodnutí principu
(kritériu) přiměřenosti v užším smyslu. Dané opatření spočívající v odnětí
vlastnického práva žalovaným se může jevit nepřiměřeným zamýšlenému cíli,
kterým je ochrana vlastnického práva žalobkyně, resp. státu. Naproti tomu je
třeba se ptát, zda je vhodné odejmout vlastnictví ke sporným nemovitostem státu
v návaznosti na zjištění jeho záměrů nakládat s tímto majetkem. Nejvyšší soud
zde zdůrazňuje, že je nutno osvětlit, jaký je současný stav užívání pozemků a k
jakému účelu žalobkyně či žalovaní pozemky potřebují. Jelikož princip ochrany
dobré víry nových nabyvatelů působí proti principu ochrany vlastnického práva
původního vlastníka, je třeba najít praktickou konkordanci mezi oběma
protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a
není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou
spravedlnosti. Jestliže žalobkyně pozemky nijak nevyužívá (ani její záměry je
pro své účely využít nejsou reálné), bylo by namístě dát přednost prvnímu z
těchto hledisek. Právní jistota vlastnictví na straně žalovaných nabyvatelů,
existují-li okolnosti svědčící v jejich prospěch, by neměla být rozkolísána
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3342/2011). Při posouzení proporcionality mezi oběma předestřenými řešeními je třeba vzít v
úvahu i skutečnost, že daný zásah by pro žalované představoval ztrátu
vlastnických oprávnění, která tito řádně v dobré víře vykonávali (formou
obhospodařování pozemků apod.) a která naopak žalující strana (stát) fakticky
nerealizovala a o něž se po řadu let nijak nehlásila. Akcentovat je v tomto
směru třeba též skutečnost, že – jak lze seznat ze stavu zápisu v katastru
nemovitostí – žalovaní v tomtéž katastrálním území vlastní a užívají i další
pozemkové parcely, z nichž některé přiléhají ke spornému pozemku.
Nechť tedy
nižší instance tuto okolnost patřičným způsobem vyjeví a z pohledu nynějšího
předmětu řízení řádně zhodnotí, vyjde-li najevo, že předmětné nemovitosti tvoří
s dalšími pozemky v jejich vlastnictví funkční celek. Ochrana vlastnického
práva v systému základních práv a svobod jistě náleží k těm nejvýznamnějším,
proto je nutno zohlednit veškeré specifické okolnosti případu, aby tak bylo
možno dospět k odůvodněnému a hodnotově spravedlivému závěru v otázce
vlastnického práva. Protože se soudy obou stupňů naznačenými záležitostmi v úplnosti nezabývaly,
což může vyžadovat též doplnění dokazování, Nejvyšší soud z těchto důvodů
zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne také o nákladech
dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu. V Brně dne 16. května 2012