22 Cdo 428/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M., o vydání
věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 161/2005, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j.
30 Co 246/2005-18, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 30 Co
246/2005-18, ve výroku pod bodem II., jímž jinak bylo usnesení Okresního soudu
v Nymburku ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, ve výroku I. o
odmítnutí žaloby potvrzeno, a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 27.
dubna 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, ve výroku I. vyjma odmítnutí žaloby ve
vztahu k věcem, ohledně nichž usnesením Krajského soudu ze dne 29. července
2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, žaloba odmítnuta nebyla, a ve výroku o nákladech
řízení se zrušují a věc se vrací Okresním u soudu v Nymburku k dalšímu řízení.
žalobce – žalobu z 1. 11. 2004 a pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně odmítl žalobu s odůvodněním, že žalobce na výzvu
soudu ve stanovené lhůtě neodstranil vady žaloby, zejména nepopsal věci tak,
aby byly odlišeny od ostatních věcí v držbě žalované, a neuvedl, jaká konkrétní
povinnost má být žalované ve vztahu ke konkrétním věcem uložena.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. července
2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, pod bodem I. výroku změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba o vydání obrazu na plátně – Loď na
Jadranu autora Martina Sladkého, dvou sedlářských nůžek velkých, velkého
proutěného prádelního koše, osvědčení o státním občanství žalobce, oddacího
listu účastníků řízení, dvou kadeřnických nůžek, psacího stroje s německou
klávesnicí a rýsovacího prkna s ramenem a hlavicí pro upevnění rýsovacích
pravítek se neodmítá. Pod bodem II. jinak usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I. o odmítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že požadavek určitosti a vykonatelnosti žalobní návrh
nesplňoval u věcí, které nejsou vyjmenovány ve výroku usnesení odvolacího
soudu. Uvedl, že i když byl požadavek na individualizaci věcí judikaturou
upřesněn tak, že postačí obecnější popis jednotlivých věcí, je třeba trvat na
takové individualizaci věci, aby byla dána určitost žalobního petitu a věci
popsat alespoň tak, aby je bylo možno rozeznat od věcí stejného druhu. Podle
názoru odvolacího soudu těmto požadavkům žalobní petit u věcí ve výroku
usnesení odvolacího soudu neuvedených neodpovídá, neboť „jednotlivé kusy
nábytku nejsou popsány vůbec, chybí údaj o materiálu, barvě, příp. potahové
látce, značce apod. U některých dalších věcí pak chybí dokonce údaj o množství
a druhu jednotlivých věcí (viz souprava domácího nářadí, sbírka mincí, školní
vysvědčení žalobce a jeho předků, osobní doklady bez uvedení druhu apod.)“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho
obsahu do výroku pod bodem II., a to z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Vadu řízení žalobce spatřuje v tom, že soud některé
věci, z pohledu žalobce nesporně identifikovatelné, učinil
neidentifikovatelnými, přitom použil „kriterií, která nemají obecně
zhodnotitelnou charakteristiku a jsou tedy jen důsledkem pouhých pocitů či
vjemů soudu, což je kriterium i při právu volného hodnocení důkazu soudem pro
takovou selekci ale zcela nepřípustné“. Podle jeho názoru není rozhodné, že vše
nebylo kvalifikovaně označeno, neboť o tom, jak věc posuzovat, rozhoduje její
popis a právní hodnocení není povinností žalobce. Zdůvodnil, proč nemůže věci
nepatřící do společného jmění manželů popsat a doložit nabývacími doklady.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů, pokud jimi byla
odmítnuta žaloba, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal usnesení odvolacího soudu
v napadené části podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)
v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Podle § 79 odst. 1 OSŘ z návrhu na zahájení řízení (žaloby) musí být
mimo jiné patrno, čeho se žalobce domáhá. Žalobní petit musí být přesný, určitý
a srozumitelný, a to pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku
rozhodnutí, za předpokladu, že žalovaný dobrovolně nesplní povinnost uloženou
mu tímto vykonatelným rozhodnutím, mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí.
K individualizaci věci, jejíhož vydání se žalobce domáhá, Nejvyšší soud
ČR v usnesení z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1452, svazek 20, zaujal
právní názor, od něhož není důvodu se odchýlit, že „po žalobci nelze vždy
žádat, aby věc, jejíhož vydání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil
od všech existujících věcí stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji.
Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by
odpovídaly takto specifikované věci, bylo by na něm ohledně tohoto tvrzení
důkazní břemeno; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně
je, musel by žalobce popis věcí upřesnit“.
Žalobce má zajisté povinnost co nejblíže konkretizovat movité věci,
jejichž vydání se domáhá, případně i doplnit jejich označení. To však nezbavuje
soud povinnosti pokračovat ve zjišťování existence věcí, jež jsou mezi stranami
sporné, a to provedením navržených důkazů, nevyjímaje ani ohledání na místě
samém. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo
2925/2004 (viz www. nsoud.cz). Takový postup jednak umožní žalobci podrobněji
popsat věci, jejichž vydání se domáhá, jednak je v zájmu meritorního rozhodnutí
o žalobě. Na žalobci proto bude, aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.
I s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nebylo možno v
daném případě bez dalšího jen ze žalobního návrhu dovodit, že žaloba, pokud se
týká věcí nevyjmenovaných pod bodem I. výroku dovoláním napadeného usnesení, má
takové nedostatky, které by zcela bránily pokračování v řízení a které by nešlo
odstranit za pomoci § 43 odst. 1 OSŘ. Právě ve sporech o vydání věcí v držení
žalovaného účastníka by neměl být postup soudu podle právě zmíněného ustanovení
stroze formální, ale takový, který bere v úvahu pochopitelné nesnáze při
vymezení věcí, jež mu mají být vydány. V tomto případě bylo především namístě
vyzvat žalobce k označení důkazů, jejichž provedení by mu umožnilo identifikaci
předmětných věcí. Poté by se mohla žalovaná vyjádřit k žalobě i důkazním
návrhům žalobce. Odmítnutí žaloby v tomto rozsahu podle § 43 odst. 2 OSŘ proto
nebylo v daných souvislostech správné – v řízení přes uvedený nedostatek bylo
možno ještě pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto usnesení odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i pro
usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí v rozsahu, jak je ve
výroku uvedeno, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu