22 Cdo 4313/2009

22 Cdo 4313/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem,

advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 11, proti žalovanému V. N.,

zastoupenému JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rybkova 1, o

vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.

zn. 20 C 115/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 19. června 2009, č. j. 26 Co 65/2008-273, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 23.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

k rukám JUDr. Zdeňka Boučka.

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.

10. 2007, č. j. 20 C 115/2000-207, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného

vlastnictví žalobkyně blíže označené věci movité. Pod bodem II. přikázal do

výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. 1134580607/0100 u Komerční

banky, a. s., ve výši 355.600,25 Kč, zůstatek na účtu č. 1242056 u České

spořitelny, a. s., ve výši 27.807,91 Kč, rekreační chatu evidenčního čísla 80,

pozemky parcelních čísel 173 a 125/2, zapsané na LV č. 270, a pozemek parc. č.

125/3, zapsaný na LV č. 380, pro obec a kat. území T. a dále uvedené věci

movité. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání

podílu částku 832.984,05 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení a

soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno

rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 29 C 106/99, který

nabyl právní moci dne 14. 9. 1999, kdy také zaniklo společné jmění manželů –

účastníků. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky

nedošlo. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že do společného jmění

účastníků patří věci a zůstatky na bankovních účtech, které shora uvedeným

rozsudkem učinil předmětem vypořádání. Kromě těch dále vypořádal cenu členského

podílu k družstevnímu bytu č. 13 v B., Záhřebská 19, který rozsudkem Městského

soudu v Brně sp. zn. 46 C 159/99, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2000, po

zrušení práva společného nájmu účastníků byl přikázán žalovanému jako členu

družstva a žalobkyni bylo uloženo, aby po zajištění náhradního bytu byt

vyklidila. Znalec Ing. Jiří Brázda stanovil obvyklou (tržní) cenu tohoto

členského podílu ke dni 21. 7. 1999 částkou 820.000,- Kč, z níž soud prvního

stupně vycházel při vypořádání. Rekreační chatu evidenčního čísla 80 s pozemky

parcelních čísel 173 a 125/2 v obci a kat. území T. nabyli účastníci kupní

smlouvou ze dne 22. 10. 1982, registrovanou 26. 1. 1983, uzavřenou s manžely

L., za kupní cenu 99.700,- Kč. Na úhradu kupní ceny poukázala matka žalovaného

A. M. S. na základě dohody s prodávajícím MUDr. L. částku 4.000,- USD P. L. do

Auckland-West. Účastníci zaplatili v souvislosti s koupí chaty ze společných

prostředků částku 10.000,- Kč panu L. jako provizi. Zaplacení kupní ceny

považovala za dar žalovanému. Pozemek parc. č. 125/3 v tomtéž kat. území nabyl

žalovaný kupní smlouvou ze dne 29. 1. 1992, registrovanou dne 26. 4. 1992.

Znalec Ing. Miroslav Baláš stanovil tržní cenu označených nemovitostí částkou

550.000,- Kč. Soud prvního stupně žalobkyni přikázal věci v ceně 10.170,- Kč,

žalovanému věci movité a zůstatky na bankovních účtech v částce 395.838,16 Kč a

chatu s pozemky v částce 550.000,- Kč. Na straně žalovaného dále uvažoval s

částkou 820.000,- Kč, představující cenu členského podílu družstevního bytu, a

zohlednil dar od matky ve výši 89.700,- Kč na zaplacení chaty (tj. 99.700,- Kč

mínus 10.000,- Kč). Při rovnosti podílů účastníků na společném jmění manželů

proto uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání částku 832.984,05

Kč.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem

ze dne 19. 6. 2009, č. j. 26 Co 65/2008-273, změnil rozsudek soudu prvního

stupně ve věci samé tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal nemovitosti

zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Žďár nad

Sázavou, na LV č. 270 a 380 pro obec a kat. území T., a to objekt bydlení ev.

č. 80 na parc. st. č. 173, parc. st. č. 173, parc. č. 125/2 a parc. č. 125/3.

Žalovanému přikázal zůstatky na bankovních účtech u Komerční banky, a. s., a

České spořitelny, a. s., ve výši 355.600,25 Kč a 27.807,91 Kč a finanční částku

190.000,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu

částku 491.854,08 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Odvolací soud po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu

prvního stupně, že do společného jmění manželů patří uvedené zůstatky na

označených bankovních účtech a ve výroku rozsudku specifikované nemovitosti. Na

základě obsahu dokladu o finanční transakci ze dne 11. 11. 1982 a výpovědi

svědkyně M. S. odvolací soud učinil závěr, že kupní cena za nemovitosti podle

kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1982 ve výši 99.700,- Kč byla zaplacena matkou

žalovaného, která ji zaslala synovi prodávajících, a že tuto částku matka

žalovaného darovala na zaplacení kupní ceny nemovitostí pouze žalovanému, takže

kupní cena byla zaplacena výlučně z prostředků žalovaného. Částku 99.700,- Kč

odvolací soud zohlednil jako vnos žalovaného do společného majetku účastníků.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zahrnul do vypořádání částku

190.000,- Kč, představující kupní cenu osobního automobilu Ford Escort SPZ BMZ

45-01, která byla žalovanému vyplacena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy

ohledně označeného vozidla dne 1. 12. 1998, neboť nebylo zjištěno, že by

žalovaný za trvání manželství tyto peníze „nějak použil“. Tuto částku pak

přikázal žalovanému. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání

společného jmění účastníků vycházel z ceny členského podílu k předmětnému

družstevnímu bytu ve výši 1.060.000,- Kč, stanovené znalcem Ing. Jiřím Brázdou

ke dni 3. 9. 2001, tj. ke dni, kdy žalovaný převedl členská práva a povinnosti

k tomuto bytu na manžele M. a R. C. I přes skutečnost, že o nabytí nemovitostí

se významnou měrou přičinil žalovaný, odvolací soud nemovitosti přikázal do

vlastnictví žalobkyně. Přihlédl k tomu, že žalovanému byly přikázány zůstatky

na bankovních účtech, hotovost z prodeje osobního automobilu a že dále získal

částku 1.060.000,- Kč z prodeje členských práv a povinností k družstevnímu

bytu, s tím, že pokud by do vlastnictví žalovaného byly přikázány i předmětné

nemovitosti, bylo by žalobkyni „zcela upřeno právo participovat na majetku,

který účastníci nabyli za dobu trvání jejich manželství trvajícího více jak

třicet let“. O vypořádání věcí movitých odvolací soud nerozhodoval, protože

účastníci upustili od jejich zahrnutí do jejich společného jmění.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení

spatřuje v tom, že odvolací soud postupoval podle § 213, ale i § 213a odst. 1

občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), fakticky o podstatných věcech

provedl celé nové důkazní řízení, čímž nahradil rozhodovací pravomoc soudu

prvního stupně odlišným rozhodnutím, které zčásti spočívalo na jiných důkazech,

zejména v části týkající se práv k družstevnímu bytu. Postupem odvolacího soudu

bylo žalovanému odňato právo podat odvolání. Poukázal rovněž na to, že odvolací

soud ve svém předcházejícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, který

napadeným rozhodnutím prolomil. Žalovaný nesouhlasí s tím, že nemovitosti soud

přikázal do vlastnictví žalobkyně. Namítl, že to byl on, kdo se maximální měrou

zasloužil o jejich nabytí, zatímco žalobkyně kupní smlouvu jen podepsala. Podle

názoru žalovaného by se při vypořádání společného jmění manželů mohlo uvažovat

s cenou členského podílu pouze k datu rozvodu a měla být zhodnocena jeho

majetková újma, která mu vznikla tím, že žalobkyně odmítla převzít náhradní

byt, který jí zajistil prostřednictvím realitní kanceláře, a v souvislosti s

výměnou bytu v B., Záhřebská 19, a stěhováním. Odvolací soud nesprávně do

společného jmění účastníků zahrnul částku 190.000,- Kč. K tomu uvedl, že tuto

částku nikdy nepřevzal, protože mu nebyla zaplacena. Poukázal také na to, že

žalobkyně za trvání manželství získala v roce 1996 akcie na jméno v ceně

500.000,- Kč, v roce 1997 cca 50 pozemkových parcel v ceně více jak 1.000.000,-

Kč, jejichž součástí je i objekt č. p. 405 v kat. území H., který je předmětem

pronájmu akciové společnosti. Tyto skutečnosti byly žalovanému v manželství

zatajeny. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že odvolací soud doplnil

dokazování v podstatě jen o znalecký posudek Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2.

2009 a při opakování důkazů postupoval v souladu s § 213 a 213a o. s. ř.

Žalovaný měl možnost ke všem důkazům se vyjádřit a to také učinil. Odvolací

soud měl pro rozhodnutí o přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví

dostatečné skutkové podklady a jeho závěry v tomto směru jsou logické a

přesvědčivé. Svědek P. V. vypověděl, že částku 190.000,- Kč za osobní

automobil, který byl pořízený ze společných prostředků, žalovanému vyplatil.

Tuto částku žalovaný použil výhradně pro sebe.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1

a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a námitek a

dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán tehdy,

je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci.

K procesní námitce dovolatele:

Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil

soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na

základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené

důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému

skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

Podle § 213a odst. 1 o. s. ř. má-li odvolací soud za to, že mají být

provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 3 věta první), nebo

opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám.

Podle § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. nejde-li o řízení uvedená v

odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,

kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.

Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědků P. V. a M. S. a

dokazování doplnil při jednání před odvolacím soudem dne 24. 10. 2008 výpisy z

listů vlastnictví č. 270 a 380 pro kat. území Tři studně ohledně předmětných

nemovitostí, kupními smlouvami ze dne 20. 9. 1982 a 29. 1. 1992 o nabytí

předmětných nemovitostí účastníky a rozhodnutím MNV ve Fryšavě ze dne 22. 12.

1982 o souhlasu s kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1982, při jednání dne 16. 1.

2009 pak listinami, týkajícími se převodu členského podílu k družstevnímu bytu

č. 13 v B., Záhřebská 19, ze žalovaného na R. a M. C. ke dni 3. 9. 2001, a dále

znaleckým posudkem Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2. 2009 (v podstatě doplňkem

dřívějšího znaleckého posudku znalce č. 547-26-07) o obvyklé ceně označeného

družstevního bytu ke dni 3. 9. 2001. Doplnění dokazování zopakováním výslechů

uvedených svědků bylo zcela v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. a označenými

listinnými důkazy a znaleckým posudkem v souladu s § 213a odst. 1 a § 120 odst.

3 věta první o. s. ř. Listinné důkazy a znalecký posudek byly potřebné ke

zjištění skutkového stavu a vyplývaly z obsahu spisu.

Pokud jde o vázanost odvolacího soudu dříve zaujatým právním názorem,

dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn.

22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,

C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 2012, v němž zaujal právní názor,

od kterého neměl důvod se odklonit, že „odvolací soud není vázán právním

názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu

prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení“.

Námitky žalovaného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal opodstatněnými.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud

takové vady nezjistil.

Při rozhodování o tom, která věc náležející do společného jmění manželů

– účastníků (dále „společné jmění účastníků“) bude přikázána tomu kterému z

účastníků, soud vychází z § 149 odst. 3 obč. zák., který patří k právním normám

s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého

uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze

širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy

vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,

že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným

okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či

významné. Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání společného jmění účastníků

vychází, je zásada, podle které se věci ze zaniklého společného jmění manželů

mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů

povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co

nejnižší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22

Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1404.

Pro přikázání sporných nemovitostí žalobkyni či žalovanému svědčí různé

rozdílné okolnosti, což se projevilo i v rozdílném rozhodování nalézacích

soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu, který předmětné nemovitosti i přes větší

zásluhu žalovaného na jejich získání, přikázal do výlučného vlastnictví

žalobkyně, však nelze nic vytknout, neboť vychází z výše uvedené zásady, že

věci ze zaniklého společného jmění manželů je třeba rozdělit tak (pokud se

rozvedení manželé nedohodnout jinak), aby částka, kterou je povinen jeden z

manželů zaplatit druhému na vypořádání, byla pokud možno co nejnižší. Přičinění

žalovaného na získání nemovitostí odvolací soud zohlednil tím, že s částkou

99.700,- Kč, představující kupní cenu chaty a pozemků podle kupní smlouvy ze

dne 20. 9. 1982, darovanou žalovanému jeho matkou, uvažoval jako s vnosem

žalovaného do společného majetku, který mu byl v rámci vypořádání společného

jmění účastníků nahrazen.

Při vypořádání členského podílu k družstevnímu bytu č. 13 v B.,

Záhřebská 19, nemohl soud vycházet z jeho obvyklé ceny v době zániku společného

jmění účastníků, neboť v té době společné členství účastníků ve stavebním

bytovém družstvu Průkopník ještě trvalo. Při vypořádání společného členského

podílu v bytovém družstvu je obecně určující obvyklá cena k době zániku

společného členství bývalých manželů v družstvu. V dané věci společné jmění

účastníků zaniklo 14. 9. 1999, společné členství v bytovém družstvu 29. 12.

2000. Dovolací soud proto nepovažuje za relevantní pochybení odvolacího soudu,

jestliže nevycházel z data zániku společného jmění účastníků, ale z doby

převodu členských práv a povinností 3. 9. 2001, t. j. necelých tři čtvrtě roku

po zániku společného členství. Ostatně k ocenění družstevního bytu znaleckým

posudkem Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2. 2009 účastníci v řízení před odvolacím

soudem připomínky nevznesli a na výslechu znalce netrvali, přičemž nebylo ani

tvrzeno, že by takto stanovená cena byla nižší než cena, za níž k převodu

skutečně došlo.

Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku

výslovně přikázal do vlastnictví žalovaného částku 190.000,- Kč z prodeje

osobního automobilu Ford Eskort, SPZ BMZ 45-01, přestože její existence v době

rozhodování soudu byla sporná. Podle pravidel soudní praxe v obdobných věcech

se totiž věci, jejichž existence v době rozhodování není zřejmá, nikomu

nepřikazují. Při skutkových zjištěních, jež mají oporu v provedeném dokazování,

že žalovaný tuto částku z prodeje uvedeného automobilu jako věci náležející do

společného jmění účastníků získal a dále s ní disponoval neznámým způsobem,

postačilo, aby soud s touto částkou uvažoval jako s náhradou do společného

majetku ze strany žalovaného a promítl ji do ve výroku o finančním vyrovnání

podílů. To se ovšem stalo a v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu po

věcné stránce v pořádku. Skutečnost přikázání uvedené částky žalovanému výrokem

soudu představuje pochybení odvolacího soudu po formální stránce, které nemělo

vliv na rozhodnutí o vypořádání či vyrovnání účastníků rozhodnutím soudu.

Samotný sporný výrok totiž nemůže být ani předmětem výkonu rozhodnutí, ani se

jim nezakládají žádná práva a povinnosti, což odráží nadbytečnost tohoto

výroku.

V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a

odst. 4 o. s. ř.). Předmětem řízení také mohou být jen ty majetkové hodnoty,

jejichž vypořádání účastníci včas v rámci řízení navrhli. Dovolací soud proto

nemohl nijak vzít na zřetel tvrzení žalovaného v dovolání o žalobkyní zatajeném

majetku, podle žalovaného náležejícího do společného jmění účastníků, ani k

okolnostem souvisejícím s obstaráváním náhradního bydlení pro žalobkyni,

nehledě na to, že majetkové záležitosti účastníků související s přikázáním

družstevního bytu do užívání žalobce, nemohou být dost dobře předmětem

vyrovnání v řízení o vypořádání společného jmění účastníků, neboť jde o

majetkové vztahy mezi účastníky vzniklé až po zániku jejich společného jmění.

Jestliže podle dovolatele do společného jmění účastníků patřil další dosud

nevypořádaný a existující majetek, pak by měl spíše vycházet z toho, že s

ohledem na § 150 odst. 4 obč. zák. je jeho podílovým spoluvlastníkem.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z učiněných

skutkových zjištění a že je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou

dovolacího soudu, takže dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

není dán. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř.

zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání

žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224

odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují

odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3

odst. 1 (z částky 440.150,- Kč, která je tvořena polovinou spoluvlastnického

podílu z: ceny osobního automobilu Ford Eskort ve výši 190.000,- Kč, rozdílu

mezi obvyklou cenu bytu stanovenou soudem prvního a druhého stupně ve výši

240.000,- Kč a hodnotou chaty ve výši 550.000,- Kč ), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3

a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku

23.550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst.

3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 23.850,- Kč.

Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s.

ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně

podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 6. května 2010

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu