22 Cdo 4441/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu
K., zastoupenému advokátem, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 186/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 20 Co
62/2007-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
června 2006, č. j. 12 C 186/2005-61, zamítl „návrh, aby žalovaný byl povinen do
15 dnů od právní moci tohoto rozsudku uzavřít se žalobcem kupní smlouvu tohoto
znění: Prodávající M. K., se sídlem K., prodává kupujícímu J. Z., bytem J., K.,
ideální spoluvlastnický podíl ve výši 241/800 pozemkové parcely č. 1968/3 a
ideální spoluvlastnický podíl ve výši 406/800, pozemkové parcely č. 1963/3,
zapsaných u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště K., v k. ú. K.,
obec K. za kupní cenu Kč 421.706,-. Kupní cena je splatná do 15-ti dnů od
provedení vkladu vlastnického práva. Kupující tyto ideální spoluvlastnické
podíly za uvedenou cenu kupuje. Náklady spojené s vkladem kupní smlouvy do
katastru nemovitostí zaplatí kupující“. Rozhodl i o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 28. března 2007, č. j. 20 Co 62/2007-77, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“), s
tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně sice potvrdil, věc však po
právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně; „jde o změnu rozhodnutí
pro účely dovolání a tudíž je dovolání přípustné“. Uplatňuje dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřilo žalované město, které navrhlo jeho odmítnutí.
Dovolací soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah
dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto v souladu s § 243c
OSŘ na ně odkazuje.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Závěr o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutečně změněno, je možno
učinit až z materiálního hlediska, tj. na podkladě porovnání obsahu obou
rozhodnutí ve věci samé. Dovolání může podat jen ten, komu nebylo soudem
prvního stupně plně vyhověno, nebo ten, komu napadeným rozhodnutím byla
způsobena újma na právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Při posouzení této subjektivní legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného
rozhodnutí a případnou újmu je třeba posuzovat pouze z procesního hlediska
(srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp.
zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy. č 2/1995). Proto skutečnost, že odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než z jakých vyšel soud
prvního stupně neznamená, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím
měnícím. Proto dovolání v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
OSŘ.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž může být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podstata dovolání je v tvrzení, že soudy měly učinit závěr, že účastníci
neuzavřeli dohodu o způsobu výkonu předkupního práva ve smyslu § 140 ObčZ.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že spoluvlastníci
neprojevili, byť i konkludentně, shodnou vůli směřující k tomu, aby jeden nebo
více spoluvlastníků spoluvlastnický podíl odkoupili. Tímto skutkovým zjištěním
je dovolací soud vázán.
V rozsudku ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1899, dovolací soud
vyslovil: „Dohodnou-li se podíloví spoluvlastníci, že každý z nich prodá svůj
podíl třetí osobě, nemohou v případě realizace této dohody namítat relativní
neplatnost pro porušení předkupního práva. Jinak řečeno, dohoda spoluvlastníků
o tom, že každý z nich samostatně převede svůj spoluvlastnický podíl na třetí
osobu, je též dohodou o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Předkupní
právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým
spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem
a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně
uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud
spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji
ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k OZO z roku 1811 se s odkazem na
tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může
nastati též mlčky“, a že „v prohlášení souhlasu ke koupi daném oprávněným z
předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J., Rouček, F. a kol.
Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha, 1936, díl IV., s. 813, 816).
Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je
třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že
prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě“. Předpokladem
aplikace tohoto právního názoru však je skutkové zjištění ohledně shodného
projevu vůle spoluvlastníků, splňujícího požadavky kladené na smluvní konsens.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že spoluvlastníci takovou shodnou
vůli nevyjádřili, a zejména že manželé F. na výzvu spoluvlastníků k uzavření
dohody ani neodpověděli. Toto skutkové zjištění dovolatel zpochybňuje
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, k tomu však v tomto řízení nelze
přihlížet. Za této situace dovolacímu soudu nezbývá, než považovat za správný
právní závěr, navazující na uvedené skutkové zjištění, že dohody o výkonu
předkupního práva nebylo dosaženo. Jádro dovolání spočívá v námitkách
skutkového charakteru (zda byla projevena vůle určitého obsahu), které nemohou
založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Přezkum navazujících
právních závěrů by tak přicházel v úvahu jen pokud by dovolací soud mohl
zpochybnit dosažená skutková zjištění.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, na
který dovolatel odkazuje, šlo o jiný případ, než v dané věci; tam totiž
předkupní právo uplatňovala osoba, která se tohoto práva dříve vzdala. Z tohoto
rozhodnutí však nevyplývá závěr, že by spoluvlastník mohl uplatnit zákonné
předkupní právo i v rozsahu práva účastníka, který je uplatnit nehodlá.
Dovolatel poukazuje na to, že dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 446/2002
citoval starší literaturu, podle které předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež
může nastati též mlčky“. To ovšem nelze vykládat tak, že ze samotné
skutečnosti, že spoluvlastník se na výzvu druhého spoluvlastníka ve stanovené
lhůtě nevyjádřil, lze dovozovat, že projevil vůli určitého obsahu. V občanském
právu totiž neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a výzva spoluvlastníka tak
nemůže založit povinnost druhého odpovědět, resp. z toho, že neodpověděl
dovozovat, že projevuje souhlas s určitým postupem (k tomu viz např. Občanské
právo hmotné. Praha. ASPI, a. s., druhé vydání, 1997, díl I., s. 94).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšný
žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a
představují odměnu advokáta za jeho právní zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, částku 2.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem tedy 2.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají
z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je
žalovaný oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu