22 Cdo 4449/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se
sídlem v Mělníku, Macharova 376, proti žalovaným: 1) K. H., 2) M. H., 3) V. H.,
4) Z. H., všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Dělnická 30, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 9/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 29 Co 132/2008-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 29 Co
132/2008-97, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. prosince 2007, č.
j. 4 C 9/2007-65, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
prosince 2007, č. j. 4 C 9/2007-65, určil, že „žalobkyně je vlastníkem pozemku
parc. č. 993/2 o výměře 739 m2 (zahrada), zapsaného v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M., na LV č. 707 pro obec
a kat. území T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je žalobkyně zapsána
jako vlastnice domu č. p. 23, pozemků st. parc. č. 57/1 o výměře 448 m2
(zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. 140/2 o výměře 1161 m2 (ostatní plocha)
a parc. č. 989 o výměře 400 m2 (trvalý travní porost) a dalších pozemků v obci
a kat. území T. Žalovaní jsou tamtéž zapsáni jako vlastníci pozemku parc. č. 993/2 o výměře 739 m2 (zahrada). Přídělovou listinou ze dne 15. března 1949,
čd. 1542-1567/1949, č. j. K 1542/24-I, pro soudní a správní okres Mělník, byla
žalované 4) a jejímu manželovi A. H. pod č. 5 seznamu přídělů přidělena
„usedlost č. p. 23 asi 8 ha“ a podle této přídělové listiny byl usnesením
Okresního soudu v Mělníku č. j. 1542/1567 ve vl. č. 309 pozemkové knihy povolen
vklad jejich vlastnického práva. Rada Místního národního výboru v Tupadlech dne
8. 2. 1957 přidělila v domě č. p. 23 byt panu L. s tím, že k bytu patří mimo
jiné i dvůr s okrasnou zahrádkou. Směnnou smlouvou sepsanou ve formě notářského
zápisu dne 18. 3. 1957, sp. zn. N 653-654/56, NZ 147/57, uzavřenou mezi
žalobkyní na straně jedné a žalovanou 4) a jejím manželem A. H. na straně
druhé, došlo ke směně usedlosti žalobkyně č. p. 6 v T. „s příslušnými pozemky k
této usedlosti patřícími“ za usedlost č. p. 23 v T. „s příslušnými pozemky k
ní patřícími“, jejímiž spoluvlastníky byla žalovaná 4) a její manžel A. H.. Účastníci směnné smlouvy ve smlouvě uvedli, „že veškeré pozemky, které dříve k
uvedeným usedlostem patřily, věnovali ve prospěch čsl. státu a jsou nyní
obhospodařovány ČSSS“ a že „u obou usedlostí zůstaly jen původní zahrady“. Označenou smlouvou žalobkyně odevzdala manželům H. svoji usedlost č. p. 6 v T.,
„tj. veškeré obytné a hospodářské budovy s příslušnou zahradou“, a manželé H. odevzdali žalobkyni usedlost č. p. 23 v T., „tj. veškeré obytné a hospodářské
budovy s příslušnou zahradou“, s tím, že „uvedené nemovitosti směňují v těch
mezích a hranicích, jak je původní vlastníci nabyli“. Podle této směnné smlouvy
bylo dne 29. 5. 1957 v knihovní vl. č. 309 zapsáno vlastnické právo k usedlosti
č. p. 23 v T.. Od té doby předmětný pozemek parc. č. 993/2 užívá žalobkyně. Z
přídělové listiny Okresního národního výboru v Mělníku ze dne 14. ledna 1976
soud zjistil, že Státnímu statku ve Vysoké byly přiděleny pozemky, kdy na
přídělu č. 7 je uveden předmětný pozemek parc. č. 993/2 s tím, že jeho
uživatelkou je žalobkyně. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Mělníku,
pozemkového úřadu, ze dne 10. října 1995, č. j. PÚ/84/95-2535, byla schválena
dohoda o vydání nemovitosti oprávněným osobám (žalovaným), které jsou vlastníky
pozemku č. dle PK 993/2 o výměře 0,0739 ha. Na základě těchto zjištění při
aplikaci § 30, § 31 odst. 1 a § 32 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. soud
prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že směnná smlouva ze dne 18. března
1957 je platná a že žalobkyně se podle ní stala vlastnicí předmětného pozemku
parc. č. 993/2. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud prvního stupně tento pozemek považoval za zahradu patřící k usedlosti č. p.
23, dříve patřící žalované 4) a jejímu manželovi A. H., která podle směnné
smlouvy zůstala zachována u domu a která touto smlouvou přešla do vlastnictví
žalobkyně. Soud prvního stupně poukázal na to, že sporný pozemek nikdy nebyl v
užívání státního statku ani jednotného zemědělského družstva a nikdy nebyl
„převeden na stát“. Skutečnost, že předmětný pozemek nebyl ve směnné smlouvě
blíže specifikován, nemá podle názoru soudu prvního stupně za následek
neplatnost smlouvy pro neurčitost v části týkající se zahrady. Uvedení sporného
pozemku v přídělové listině ze dne 14. ledna 1976 bylo podle soudu prvního
stupně chybné a protože z této přídělové listiny vycházel Okresní národní výbor
v Mělníku, pozemkový úřad, v rozhodnutí ze dne 10. října 1995, došlo podle
tohoto rozhodnutí k nesprávnému zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. S
ohledem na uvedený právní závěr se soud prvního stupně nezabýval otázkou
vydržení vlastnického práva žalobkyně ke spornému pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
23. dubna 2008, č. j. 29 Co 132/2008-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, které spočívá v tom, že soudy obou stupňů na danou věc
aplikovaly pouze občanský zákoník z roku 1950, který nesprávně vyložily a který
nebyl jediným zákonem, který upravoval převod nemovitostí. S odkazem na § 4
odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru, § 433 Obecného zákoníku
občanského z roku 1811, § 32 zákona č. 95/1871 ř. z., obecní knihovní zákon, §
111 odst. 1, § 112 a § 113 občanského zákoníku z roku 1950 podle žalovaných
listina o převodu nemovitosti musela mimo jiné obsahovat přesnou specifikaci
nemovitosti. Pokud byl předmětem směnné smlouvy pozemek, aniž byl označen
způsobem daným zákonem, jde o právní úkon v této části neplatný podle § 36
odst. 1 a § 44 občanského zákoníku z roku 1950. Nedostatek přesné specifikace
pozemku nemůže být soudem nahrazen s odkazem na pravidla socialistického
soužití, která k tomuto účelu nesměrovala. Označení sporného pozemku slovy
„přilehlá zahrada“ nesplňuje požadavek na určitost právního úkonu zejména když
sporný pozemek měl své parcelní číslo. Smluvní strany neměly v úmyslu převést
předmětný pozemek. Pokud by tomu tak bylo, notář by nepochybně sporný pozemek
ve smlouvě specifikoval. Předmětný pozemek byl původně ornou půdou (změna
kultury byla provedena až v roce 1988), patřil mezi zemědělské pozemky a nemohl
být předmětem směnné smlouvy. Soudy obou stupňů rozhodly ve věci v rozporu s
hmotným právem. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, shledal že je také přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s odst. 3 o. s. ř., poněvadž rozsudek odvolacího soudu rozhodnou právní
otázku řešil v rozporu s hmotným právem.
Vady řízení uvedené v § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelé nenamítali a dovolacím soudem nebyly
zjištěny. Dovolací soud se proto dále zabýval přezkumem rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, tedy posouzením platnosti směnné
smlouvy ohledně předmětného pozemku (parc. č. 993/2) z 18. 3. 1957, tj. smlouvy
uzavřené v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen
"obč. zák."), z hlediska dostatečného vymezení (identifikace) uvedeného pozemku
v předmětné směnné smlouvě.
Podle § 32 obč. zák. projev, který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právním
úkonům nebo který není srozumitelný anebo vážný, je neplatný.
Podle § 36 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, který se příčí zákonu
nebo obecnému zájmu.
V době uzavření předmětné smlouvy stále platil zákon č. 95/1871 ř. z., obecní
knihovní zákon (zrušený zákonem č. 22/1964 Sb.), který v § 32 stanovil, že
soukromé listiny, podle kterých má býti vykonán vklad, musí obsahovat také
zevrubné označení nemovitosti.
Z posledně uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud předmětem směnné smlouvy
mezi účastníky (jejich právními nástupci) byly pozemky označené pouze jako
„příslušné zahrady“ byť jako související s určitou usedlostí, avšak bez
jakékoli identifikace potřebné pro příslušnou evidenci nemovitostí (i když v
té době již nebyla pro přechod vlastnictví rozhodná), nebyly takové pozemky
označeny v souladu s požadavky platného zákona, t. j. § 32 zákona č. 95/1871 ř.
z. Podle názoru dovolacího soudu neplatnost předmětné smlouvy ohledně sporného
pozemku lze dovozovat i z hlediska zákonného požadavku srozumitelnosti.
právního úkonu. Za nesrozumitelné právní úkony se v padesátých letech minulého
století považovaly projevy vůle, které byly „samy o sobě neúplné nebo ne zcela
jasné a jednoznačné“ natolik, že „ani použití pravidel o výkladu vůle k
objasnění smyslu projevu nevede“ – srov. Špaček, V. Projevy vůle a právní úkony
v občanském právu, Orbis – Praha 1953, str. 144. Dovolací soud přitom
nepochybuje, že nesrozumitelnost právního úkonu v tehdejším pojetí
představovala pojem, pod který bylo možno podřadit i neurčitost (tedy i
zmiňovaná nejasnost) právní úkonu a že nesrozumitelným právním úkonem byla i
převodní smlouva, jejíž předmět byl nejasný (neurčitý). Lze též využít i
současnou judikaturu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, publikovaným v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1108, podle kterého, je-li
obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je
předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné
z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a
takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u
třetích osob.“ Ostatně sporná neurčitost předmětu převodu předmětného pozemku
vedla k tomu, že s ním i později bylo zacházeno jako s předmětem tzv.
socialistického vlastnictví, který byl dále přidělen jinému subjektu. Obě
strany sporu také argumentují rozdílnými tvrzeními, jaký pozemek měl být onou
předmětnou „příslušnou zahradou“ uvedenou ve směnné smlouvě.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o platnosti
celé předmětné směnné smlouvy neobstojí, respektive jej nelze považovat za
akceptovatelný. Vzhledem k opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. l a 2 o. s. ř. v
napadené části zrušen a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento
rozsudek a věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 a 3 o. s. ř.), v němž se bude soud prvního stupně zabývat i argumentem
žalobkyně o eventuálním vydržení sporného pozemku.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu