22 Cdo 445/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně T. F. a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované O. S.,
zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 235/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2006, č. j. 28 Co
435/2006-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení částku 5 117,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. P. O. N.
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
prosince 2005, č. j. 5 C 235/2004-85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala určení, že je vlastnicí pozemků, a to parc. č. 945/1 – ostatní plocha
o výměře 5813 m2, parc. č. 945/3 – ostatní plocha o výměře 1444 m2, parc. č.
1072 – ostatní plocha o výměře 20 m2, parc. č. 1073 – ostatní plocha o výměře
240 m2 a parc. č. 1074 – ostatní plocha o výměře 1725 m2, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., v katastru
nemovitostí na LV pro obec a kat. území T. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná výzvou z 13. 7. 1992 adresovanou P. ú.
P. uplatnila nárok podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a dopisem z 20. 9. 1992
adresovaným Ch., s. p., P., k němuž přiložila fotokopii výzvy z 13. 7. 1992,
požádala o vyhotovení dohody o vydání věci. Rozhodnutím Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci ČR z 18. 12. 1992 (správně 18. 2. 1992)
byl schválen privatizační projekt podniku Ch., s. p., P. Notářským zápisem z
26. 4. 1992 F. n. m. ČR učinil prohlášení o zakladatelské listině k založení
akciové společnosti Ch. P., a. s. Ministerstvo pro správu národního majetku a
jeho privatizaci ČR přípisem z 3. 1. 1995 vyslovilo souhlas s opravou soupisu
pozemků vkládaných do Ch. P., a. s., provedenou 8. 12. 1994, kdy do soupisu
byly zahrnuty i pozemky parcelních čísel 146/1, 146/2, 146/3, 945/1 a 945/3 v
kat. území T. Kupní smlouvou z 2. 7. 1998 Ch. P., a. s., převedla na žalobkyni
mimo jiných pozemky parcelních čísel 945/1, 945/3, 146/2 a 146/3 v kat. území
T. Podle čl. I. této smlouvy pravomocným rozhodnutím Ministerstva zemědělství
ČR, Ú. p. ú., z 2. 2. 1998, zn. 2138/97, byly k pozemkům parcelních čísel
945/1, 945/3, 146/2 a 146/3 vyloučeny restituční nároky. Rozhodnutím
Ministerstva zemědělství, P. ú. P.-v., ze 7. 7. 2004, č. j. 110/2004/R 883-7,
bylo rozhodnuto, že žalovaná je vlastnicí pozemků parcelních čísel 945/1,
945/3, 1072, 1073 a 1074 v kat. území T. Podle geometrického plánu číslo
446-33/2004 původní pozemek parc. č. 146/2 je nyní označen jako parc. č. 1073 a
původní pozemek parc. č. 146/3 byl rozdělen na pozemek parc. č. 1072 a parc. č.
1074. V katastru nemovitostí je jako vlastnice označených pozemků vedena
žalovaná. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná dopisem z 20. 9.
1992 adresovaným původnímu uživateli předmětných pozemků Ch., s. p., P. řádně
uplatnila své restituční nároky k těmto pozemkům. Žalobkyně nemohla nabýt
vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, protože od uzavření kupní
smlouvy v roce 1998 do 2. 8. 2004, kdy se dověděla, že v katastru nemovitostí
byl proveden záznam vlastnického práva žalované, neuplynula desetiletá vydržecí
doba, do níž nelze započíst dobu, po kterou pozemky drželi právní předchůdci
žalobkyně, neboť nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
jestliže bylo nepochybné, že žalovaná uplatnila svoje restituční nároky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
15. srpna 2006, č. j. 28 Co 435/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním
posouzením věci. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 515/2000, v
němž „Ústavní soud dovodil, že restituční nároky je třeba považovat za
primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových přesunů“.
Zdůraznil, že předmětné pozemky byly zahrnuty do privatizačního projektu
opravou soupisu pozemků v roce 1994, kdy Ch. P., a. s., musela vědět o tom, že
k pozemkům je uplatněn restituční nárok, o čemž svědčí obsah kupní smlouvy z 2.
7. 1998, kdy se v ní uvádí, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR,
Ústředního pozemkového úřadu, z 2. 2. 1998 byly vyloučeny restituční nároky k
pozemkům parcelních čísel 146/2, 146/3, 945/1 a 945/3. K vyloučení
restitučních nároků k těmto pozemkům však nedošlo. Označené rozhodnutí z 2. 2.
1998 bylo Vrchním soudem v Praze zrušeno, věc se vrátila Městskému soudu v
Praze, který zrušil původní rozhodnutí pozemkového úřadu a poté s konečnou
platností byla rozhodnutím ze 7. 7. 2004 žalovaná určena jejich vlastnicí. K
otázce vydržení vlastnického práva k pozemkům žalobkyní shodně jako soud
prvního stupně uvedl, že žalobkyně si nemohla do vydržecí doby započíst držbu
své právní předchůdkyně, neboť ta nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře právě proto, že věděla u uplatnění restitučního nároku k pozemkům
žalovanou. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že povinností všech
účastníků právních úkonů i všech orgánů rozhodujících o předmětných pozemcích
bylo řádně si ověřit, zda a jak bylo o restitučních nárocích rozhodnuto. Uvedl,
že „to, že tak nebylo učiněno, nemůže jít k tíži žalované a musí vést k závěru,
že tu není dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem“. Žalovaná prokázala, že
restituční nárok uplatnila řádně a včas a byl uspokojen. „Žalobkyně nemohla být
v dobré víře po dobu deseti let, když kupní smlouvu s Ch. P., a. s., uzavřela
až v roce 1998. Bez významu není ani to, že předmětné pozemky byly zahrnuty do
privatizačního projektu až opravou soupisu pozemků 8. 12. 1994 a 2. 8. 2004,
tedy před uplynutím deseti let nutných pro vydržení se žalobkyně dověděla, že
je vedeno správní řízení o záznamu vkladu pro žalovanou.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že z dikce
§ 130 odst. 1 ObčZ vyplývá, že zákonem je „presumována vyvratitelná domněnka,
spočívající v tom, že držba je vždy oprávněná, neprokáže-li se, že je tomu
jinak“. Oba soudy při rozhodování „nevycházely z premisy, resp. vyvratitelné
domněnky, že držba je vždy oprávněná (tedy i v pochybnostech) neprokáže-li se
opak“, ale věc posuzovaly nejprve z hlediska postavení žalované, kdy braly v
úvahu pouze to, že žalovaná uplatnila restituční nárok, a k námitce vydržení
přihlížely následně na základě hodnocení skutkových okolností na straně
žalované. Okolnosti, o které soudy opřely závěr o nedostatku dobré víry Ch. P.,
a. s., a neoprávněnosti držby předmětných pozemků touto společností, podle
žalobkyně nemohou být argumentem, na jehož základě by bylo možno dojít k
takovému závěru, jde „pouze o konstataci názoru soudu a zcela nekonkrétního a
ničím nepodloženého úsudku“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, žalobkyně spatřuje v procesních pochybeních při provádění
důkazů. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházející ze závěru, že u žalobkyně, či
její právní předchůdkyně, nemohlo jít o oprávněnou držbu pozemků, je v rozporu
s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že v případě dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nepřichází v úvahu
dovolací důvod spočívající ve vadě řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ani dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Podle žalované žalobkyně v dovolání neuvedla
skutečnosti, které by byly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud žalobkyně namítá, že se soudy náležitě nevypořádaly
s otázkou vydržení, pak ve skutečnosti namítá nesprávný skutkový závěr o tom,
že k vydržení nedošlo. Právní posouzení věci soudy obou stupňů žalovaná
považuje za zcela správné.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas,
nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko
z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení;
dokazování ve věci samé neprovádí (viz § 243a odst. 2 OSŘ). K vadám řízení lze
přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení sporných pozemků
žalobkyní neřeší v rozporu s hmotným právem nebo se stávající judikaturou
dovolacího soudu.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně
významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku,
která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Právní otázka musí být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, které v konečném důsledku
má vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1164). O takový případ v dané věci nejde.
Dovolatelka v této věci vymezila právní otázku tak, že se týká jen výkladu §
130 odst. 1 věty druhé ObčZ, podle níž se v pochybnostech má za to, že držba je
oprávněná. Odvolací soud však své rozhodnutí založil především na závěru, že
žalobkyně nemohla vydržet předmětné pozemky, poněvadž od uzavření kupní smlouvy
2. 7. 1998, kterou měla nabýt jejich vlastnictví, do 2. 8. 2004, kdy se
dověděla o zápisu vlastnického práva k těmto pozemkům ve prospěch žalované v
katastru nemovitostí, neuplynula potřebná desetiletá lhůta. Otázka, zda
žalobkyně byla v dobré víře, pak není právně relevantní. Významná by mohla být
jen za předpokladu, že by bylo možno započítat držbu její právní předchůdkyně.
Odvolací soud však učinil skutkový závěr, že Ch., a. s., věděla („musela
vědět“), že žalovaná k předmětným pozemkům uplatnila restituční nárok. Z tohoto
v dovolacím řízení nezpochybnitelného závěru vyplývá logicky právní závěr, že
tato právní předchůdkyně nemohla být v dobré víře, že jí předmětné pozemky
patří, a proto její držba nebyla započitatelná.
Nad rámec těchto úvah dovolací soud poznamenává, že ustanovení § 130 odst. 1
věta druhá ObčZ se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale logicky (v návaznosti na
větu první tohoto ustanovení) jen na držbu, která se opírá o objektivně
přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě
alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Oprávněný držitel tedy
musí ve sporu u soudu tvrdit a prokazovat uvedené předpoklady. Citované
ustanovení se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované
skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité
pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Namítanými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v
případě přípustného dovolání; proto k nim nebylo možno přihlédnout (§ 242 odst.
3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 277/2006 Sb.,
kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., částku 4 000,- Kč, dále paušální
náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb.,
kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a daň z přidané
hodnoty v částce 817,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu