22 Cdo 4452/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně K. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Bc. J. B., 2) Mgr. E. B., zastoupeným advokátem, a 3) Ing. A. D., CSc., o zrušení smíru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 195/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 20 Co 204/2007-47, ve znění usnesení ze dne 20. června 2008, č. j. 20 Co 204/2007-61, a usnesení ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 204/2007-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/2 pozemku p. č. 274/1 v katastrálním území Z. u P., kterou nabyla do spoluvlastnictví s Ing. A. D. – třetím žalovaným na základě kupní smlouvy z 12. 9. 2002. Třetí žalovaný uzavřel s prvním žalovaným a druhou žalovanou 28. 6. 2004 kupní smlouvou s právními účinky k 1. 7. 2004, kterou mimo jiné na ně převedl podíl ideální ¼ uvedeného pozemku, aniž by jej před tím písemně nabídl ke koupi žalobkyni jako spoluvlastnici. Tím porušil její předkupní právo. Žalobkyně žádala žalované J. a E. B., aby jí spoluvlastnický podíl na uvedeném pozemku nabídli podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ“) ke koupi. Protože ti jí však neučinili žádnou nabídku, domáhala se svého práva žalobou o nahrazení projevu vůle podanou 12. 4. 2005 u Okresního soudu Praha-západ směřující proti nim, kde je věc vedená pod sp. zn. 7 C 80/2005. Po podání výše uvedené žaloby uzavřeli žalovaní smír, který byl schválen usnesením téhož soudu z 30. 3. 2006, č. j. Nc 1201/2005-22, na základě kterého se třetí žalovaný opět stal spoluvlastníkem ideální ¼ pozemku p. č. 274/1 původně převedeného na prvního žalovaného a druhou žalovanou. Žalobkyně, která v řízení o schválení smíru vystupovala jako vedlejší účastnice, s uzavřením smíru nesouhlasila. Domáhala se vydání rozsudku, kterým by soud zrušil usnesení Okresního soudu Praha-západ o schválení smíru. V jeho uzavření spatřovala obcházení zákona ze strany žalovaných, konkrétně § 140 a § 603 odst. 3 ObčZ, neboť smíru předcházela její žaloba, kterou uplatnila své předkupní právo. Namítala, že schválení smíru bylo i v rozporu s dobrými mravy (§ 3 ObčZ), neboť znamenalo, že již nemůže po žalovaných požadovat nabídnutí věci ke koupi za stejných podmínek, a tím smír zasáhl do jejích práv jako třetí osoby. Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba na zrušení usnesení o schválení smíru zde plní funkci mimořádného opravného prostředku. Na základě výkladu § 99 odst. 3 a § 93 občanského soudního řádu („OSŘ“) dospěl k závěru, že žalobu na zrušení smíru může podat pouze účastník smíru, kterému byla způsobena újma na jeho právech. Žalobkyně jako vedlejší účastnice v řízení o schválení smíru byla oprávněná činit všechny procesní úkony s výjimkou těch, které znamenají dispozici s řízením nebo s předmětem řízení a úkonů, které učinil účastník sám. Žalobkyně ve svém procesním postavení nemohla uzavřít smír a nemůže se tedy domáhat jeho zrušení. Soud uzavřel, že žalobkyně neměla aktivní legitimaci k podání této žaloby, a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
20. června 2007, č. j. 20 Co 204/2007-47, ve znění usnesení ze dne 20. června 2008, č. j. 20 Co 204/2007-61, a usnesení ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 204/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně, byť vystupovala v řízení jako vedlejší účastnice, nebyla účastnicí smíru, neboť jej neuzavřela, není tedy oprávněná disponovat předmětem sporu a není aktivně legitimovaná k podání žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru. K námitce žalobkyně uvedl, že žalobu na zrušení smíru nelze považovat za žalobu určovací podle § 80 písm. c) OSŘ, ale za žalobu, která plní funkci mimořádného opravného prostředku a z toho se pak odvíjí aktivní legitimace pouze účastníků smíru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to právní otázku existence aktivní legitimace u osoby odlišné od účastníků soudem schváleného prétorského smíru k podání žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru za situace, kdy tato osoba byla schváleným smírem dotčena na svých právech. Žalobkyně má za to, že smír uzavřený mezi žalovanými byl soudem schválen v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ a obchází ustanovení § 140 a § 603 odst. 3 ObčZ. Soud tak úmyslně a nezákonně zasáhl do jejích práv plynoucích z předkupního práva. Žalovaní porušili její předkupní právo, a proto poté, co nereagovali na její nabídku koupě, se domáhala svého práva soudní cestou. První žalovaný a druhá žalovaná jako účastníci řízení věděli, že uzavřením smíru zasáhnou do jejího práva, do práva třetí osoby, a rovněž to věděl třetí žalovaný, který v uvedeném řízení vypovídal jako svědek. Návrh na schválení smíru byl podán s úmyslem obcházet zákon. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, kterými byl zamítnut její návrh na zrušení schváleného soudního smíru spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Své závěry o nedostatku aktivní legitimace opřeli o § 99 odst. 3 OSŘ. Závěry, že návrh na zrušení usnesení o schválení smíru může podat pouze účastník smíru, však z uvedeného ustanovení nelze dovodit. Ustanovení § 99 odst. 3 OSŘ stanoví jedinou podmínku, která musí být splněna, a tou je rozpor s hmotným právem a tato podmínka byla splněna. Občanský soudní řád nikde neuvádí, že návrh na zrušení usnesení může podat jen účastník řízení, jak je tomu např. u odvolání apod. Proto tento návrh může podat i třetí osoba, prokáže-li, že tímto smírem byla dotčena ve svých právech. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na svůj názor, uplatněný již v předcházejícím řízení, že se jedná o určovací žalobu (byť speciální), pro kterou je nutné analogicky použít § 80 písm. c) OSŘ. Svůj naléhavý právní zájem spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích práv takovým způsobem, že se následkem tohoto smíru nemůže úspěšně domáhat svého majetkového práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní a pro jejíž řešení připustil dovolání, považuje dovolací soud vymezení osob oprávněných podat žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru (§ 99 odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1899/2007, vyslovil, že usnesení o schválení soudního smíru zavazuje jen účastníky smíru (viz též § 159a odst. 1 ve spojení s § 99 odst. 3 věta první OSŘ) a žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru podle § 99 odst. 3 OSŘ může podat jen účastník smíru (viz např. Občanský soudní řád. Komentář. Praha : C. H. Beck, 6. vydání, díl I., s. 333, dále např. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno, 2003, Masarykova universita a nakladatelství Doplněk, s. 314), nikoliv tedy vedlejší účastník.
„Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení“ (§ 159a odst. 1 OSŘ). Z doslovného výkladu tohoto ustanovení se podává, že tyto účinky se nevztahují na vedlejší účastníky, což konstatuje i 7. vydání citovaného komentáře, díl I., s. 734. Na dovolatelku se tak účinky právní moci rozhodnutí o schválení smíru nevztahují, a proto není důvod k tomu, aby měla možnost takové účinky odstranit žalobou o zrušení smíru. Jestliže by jí hmotněprávním úkonem, který je obsahem smíru, byla způsobena újma, mohla by se dovolávat ochrany v samostatném řízení, ve kterém by soud ve vztahu k ní nebyl usnesením o schválení smíru vázán.
Lze též odkázat na věcně správné důvody, pro které žalobu zamítly soudy v nalézacím řízení. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání a přezkoumávaných rozhodnutí, se již nemohl zabývat otázkou, zda je dohoda, ve které účastníci smlouvy postižené relativní neplatností uvedli své vzájemné vztahy do stavu předcházejícího uzavření vadné dohody, v rozporu se zákonem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu