22 Cdo 4452/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci
žalobkyně K. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Bc. J. B., 2) Mgr. E.
B., zastoupeným advokátem, a 3) Ing. A. D., CSc., o zrušení smíru, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 195/2006 , o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 20 Co
204/2007-47, ve znění usnesení ze dne 20. června 2008, č. j. 20 Co 204/2007-61,
a usnesení ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 204/2007-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/2 pozemku p.
č. 274/1 v katastrálním území Z. u P., kterou nabyla do spoluvlastnictví s Ing.
A. D. – třetím žalovaným na základě kupní smlouvy z 12. 9. 2002. Třetí
žalovaný uzavřel s prvním žalovaným a druhou žalovanou 28. 6. 2004 kupní
smlouvou s právními účinky k 1. 7. 2004, kterou mimo jiné na ně převedl podíl
ideální ¼ uvedeného pozemku, aniž by jej před tím písemně nabídl ke koupi
žalobkyni jako spoluvlastnici. Tím porušil její předkupní právo. Žalobkyně
žádala žalované J. a E. B., aby jí spoluvlastnický podíl na uvedeném pozemku
nabídli podle § 603 odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ“) ke koupi. Protože ti
jí však neučinili žádnou nabídku, domáhala se svého práva žalobou o nahrazení
projevu vůle podanou 12. 4. 2005 u Okresního soudu Praha-západ směřující proti
nim, kde je věc vedená pod sp. zn. 7 C 80/2005. Po podání výše uvedené žaloby
uzavřeli žalovaní smír, který byl schválen usnesením téhož soudu z 30. 3. 2006,
č. j. Nc 1201/2005-22, na základě kterého se třetí žalovaný opět stal
spoluvlastníkem ideální ¼ pozemku p. č. 274/1 původně převedeného na
prvního žalovaného a druhou žalovanou. Žalobkyně, která v řízení o schválení
smíru vystupovala jako vedlejší účastnice, s uzavřením smíru nesouhlasila.
Domáhala se vydání rozsudku, kterým by soud zrušil usnesení Okresního soudu
Praha-západ o schválení smíru. V jeho uzavření spatřovala obcházení zákona ze
strany žalovaných, konkrétně § 140 a § 603 odst. 3 ObčZ, neboť smíru
předcházela její žaloba, kterou uplatnila své předkupní právo. Namítala, že
schválení smíru bylo i v rozporu s dobrými mravy (§ 3 ObčZ), neboť znamenalo,
že již nemůže po žalovaných požadovat nabídnutí věci ke koupi za stejných
podmínek, a tím smír zasáhl do jejích práv jako třetí osoby. Soud prvního
stupně konstatoval, že žaloba na zrušení usnesení o schválení smíru zde plní
funkci mimořádného opravného prostředku. Na základě výkladu § 99 odst. 3 a § 93
občanského soudního řádu („OSŘ“) dospěl k závěru, že žalobu na zrušení smíru
může podat pouze účastník smíru, kterému byla způsobena újma na jeho právech.
Žalobkyně jako vedlejší účastnice v řízení o schválení smíru byla oprávněná
činit všechny procesní úkony s výjimkou těch, které znamenají dispozici s
řízením nebo s předmětem řízení a úkonů, které učinil účastník sám. Žalobkyně
ve svém procesním postavení nemohla uzavřít smír a nemůže se tedy domáhat jeho
zrušení. Soud uzavřel, že žalobkyně neměla aktivní legitimaci k podání této
žaloby, a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
20. června 2007, č. j. 20 Co 204/2007-47, ve znění usnesení ze dne 20. června
2008, č. j. 20 Co 204/2007-61, a usnesení ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co
204/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně,
byť vystupovala v řízení jako vedlejší účastnice, nebyla účastnicí smíru, neboť
jej neuzavřela, není tedy oprávněná disponovat předmětem sporu a není aktivně
legitimovaná k podání žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru. K námitce
žalobkyně uvedl, že žalobu na zrušení smíru nelze považovat za žalobu určovací
podle § 80 písm. c) OSŘ, ale za žalobu, která plní funkci mimořádného opravného
prostředku a z toho se pak odvíjí aktivní legitimace pouze účastníků smíru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a uplatňuje dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
a to právní otázku existence aktivní legitimace u osoby odlišné od účastníků
soudem schváleného prétorského smíru k podání žaloby na zrušení usnesení o
schválení smíru za situace, kdy tato osoba byla schváleným smírem dotčena na
svých právech. Žalobkyně má za to, že smír uzavřený mezi žalovanými byl soudem
schválen v rozporu s § 3 odst. 1 ObčZ a obchází ustanovení § 140 a § 603 odst.
3 ObčZ. Soud tak úmyslně a nezákonně zasáhl do jejích práv plynoucích z
předkupního práva. Žalovaní porušili její předkupní právo, a proto poté, co
nereagovali na její nabídku koupě, se domáhala svého práva soudní cestou. První
žalovaný a druhá žalovaná jako účastníci řízení věděli, že uzavřením smíru
zasáhnou do jejího práva, do práva třetí osoby, a rovněž to věděl třetí
žalovaný, který v uvedeném řízení vypovídal jako svědek. Návrh na schválení
smíru byl podán s úmyslem obcházet zákon. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, kterými byl zamítnut její návrh na zrušení schváleného soudního
smíru spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Své závěry o nedostatku
aktivní legitimace opřeli o § 99 odst. 3 OSŘ. Závěry, že návrh na zrušení
usnesení o schválení smíru může podat pouze účastník smíru, však z uvedeného
ustanovení nelze dovodit. Ustanovení § 99 odst. 3 OSŘ stanoví jedinou podmínku,
která musí být splněna, a tou je rozpor s hmotným právem a tato podmínka byla
splněna. Občanský soudní řád nikde neuvádí, že návrh na zrušení usnesení může
podat jen účastník řízení, jak je tomu např. u odvolání apod. Proto tento návrh
může podat i třetí osoba, prokáže-li, že tímto smírem byla dotčena ve svých
právech. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na svůj názor, uplatněný již v
předcházejícím řízení, že se jedná o určovací žalobu (byť speciální), pro
kterou je nutné analogicky použít § 80 písm. c) OSŘ. Svůj naléhavý právní zájem
spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích práv takovým
způsobem, že se následkem tohoto smíru nemůže úspěšně domáhat svého
majetkového práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která z napadeného rozsudku činí
rozhodnutí po právní stránce zásadní a pro jejíž řešení připustil dovolání,
považuje dovolací soud vymezení osob oprávněných podat žalobu na zrušení
usnesení o schválení smíru (§ 99 odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1899/2007,
vyslovil, že usnesení o schválení soudního smíru zavazuje jen účastníky smíru
(viz též § 159a odst. 1 ve spojení s § 99 odst. 3 věta první OSŘ) a žalobu na
zrušení usnesení o schválení smíru podle § 99 odst. 3 OSŘ může podat jen
účastník smíru (viz např. Občanský soudní řád. Komentář. Praha : C. H. Beck, 6.
vydání, díl I., s. 333, dále např. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces
a organizace soudnictví. Brno, 2003, Masarykova universita a nakladatelství
Doplněk, s. 314), nikoliv tedy vedlejší účastník.
„Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro
účastníky řízení“ (§ 159a odst. 1 OSŘ). Z doslovného výkladu tohoto ustanovení
se podává, že tyto účinky se nevztahují na vedlejší účastníky, což konstatuje i
7. vydání citovaného komentáře, díl I., s. 734. Na dovolatelku se tak účinky
právní moci rozhodnutí o schválení smíru nevztahují, a proto není důvod k tomu,
aby měla možnost takové účinky odstranit žalobou o zrušení smíru. Jestliže by
jí hmotněprávním úkonem, který je obsahem smíru, byla způsobena újma, mohla by
se dovolávat ochrany v samostatném řízení, ve kterém by soud ve vztahu k ní
nebyl usnesením o schválení smíru vázán.
Lze též odkázat na věcně správné důvody, pro které žalobu zamítly soudy v
nalézacím řízení. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání a
přezkoumávaných rozhodnutí, se již nemohl zabývat otázkou, zda je dohoda, ve
které účastníci smlouvy postižené relativní neplatností uvedli své vzájemné
vztahy do stavu předcházejícího uzavření vadné dohody, v rozporu se zákonem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu