22 Cdo 4478/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) Z. L., b) J. L., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Kůtou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 1, proti žalovanému J. C.,
zastoupenému JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze – Starém
město, Celetná 602/3, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 193/2010, o dovolání žalobců proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co
376/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 22 Cdo 2090/2013-127,
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. 51 Co
376/2012-53, vyjma potvrzující části výroku I. rozsudku a vrátil věc v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. května
2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. února 2012, č. j. 6 C 193/2010-50,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2012, č. j. 6 C 193/2010-75, a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp.
která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Podle
žalobců je opětovné vrácení soudu prvního stupně nadbytečné, neekonomické a
zatěžující strany dalším řízením a nelze předpokládat, že by v dalším řízení
bylo zjištěno něco nového, co ještě doposud nebylo před soudem prvního stupně
vyřčeno a projednáno. Odvolací soud má k dispozici veškerá relevantní fakta k
tomu, aby svůj dřívější rozsudek odůvodnil takovým způsobem, kterým vyvrátí
námitky žalovaného a uspokojí námitky Nejvyššího soudu, k nimž se žalobci v
dovolání rozsáhleji vyjádřili. Dále namítají, že řízení bylo postiženo vadou,
když odvolací soud přihlédl v rozporu s § 205a občanského soudního řádu k novým
skutečnostem a důkazům. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří
obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. května 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. V daném případě dovolání není přípustné z toho důvodu, že dovolatelé řádně
nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelé v dovolání uvádějí, že „napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by však
otázku hmotného či procesního práva konkretizovali, resp. uvedli, od jaké
ustálené praxe se odvolací soud odchýlit. Současně však – v rozporu s tím –
uvádějí, že „tato otázka (opětovně nijak nekonkretizovaná) dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Současně pak nesprávné právní posouzení
věci spatřují v tom, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsah dovolání se v zásadě omezuje na námitku, že „odvolací soud svým
rozhodnutím přihlédl, v rozporu s § 205a o. s. ř., k novým skutečnostem a
důkazům“, z čehož je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s kasačním rozhodnutím
odvolacího soudu. Bez ohledu na výše uvedené však uvedená námitka nemůže být důvodná již proto,
že odvolací soud k novým skutečnostem a důkazům nepřihlédl. To vyplývá ostatně
již z toho, že důsledkem kasačního rozhodnutí, jak odvolací soud výslovně
zdůraznil – a tento závěr dovolatelé v dovolání nikterak nerozporují – má být
vůči účastníkům postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., tj. označení důkazů k
prokázání jejich tvrzení. Již z uvedeného zřetelně vyplývá, že odvolací soud
nezaložil své rozhodnutí na zohlednění nových skutečností a důkazů, ale na
potřebě splnění důkazní povinnosti ze strany účastníků řízení. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal při zrušení
rozsudku soudu prvního stupně na § 219a odst. 2 o. s. ř., bylo odpovídajícím
zákonným ustanovením, podle kterého došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně, ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Postup podle odst. 2
uvedeného zákonného ustanovení nemohl v daném případě přicházet do úvahy proto,
že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro „účastníky navržené
důkazy“, ale proto, že měl za to, že jsou dány podmínky pro postup podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. Tím ovšem ve skutečnosti vystihl obsah ustanovení § 213b odst. 1, 2 o. s.
ř., podle kterého v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních
práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže
potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru
odvolacího soudu. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. plní nejen soud prvního stupně. V
ustanovení § 213b odst. 1 se odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům
řízení ve smyslu § 118a o. s. ř. potřebná poučení při odvolacím jednání. Obdobně jako u soudu prvního stupně, u něhož je poskytnutí poučení omezeno
(limitováno) principy koncentrace řízení, nesmí poskytování poučení podle §
118a o. s. ř. odvolacím soudem vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů
v rozporu s § 205a o. s. ř. nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních
práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. V řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace, jsou
nové skutečnosti a důkazy přípustné jen při splnění podmínek uvedených v § 205a
nebo 211a o. s. ř.; pro odvolací soud z toho vyplývá, že smí poskytnout
účastníkům poučení podle § 118a o. s. ř., jen jestliže tímto způsobem účastníky
směřuje k uplatnění nových skutečností nebo k označení nových důkazů, jež jsou
za odvolacího řízení přípustné, neboť jiné poučení by stejně mělo za následek,
že by odvolací soud nemohl – ačkoliv se tak stalo na základě jeho „poučení“ –
přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem nebo novým důkazům. Z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné
apelace má zvláštní postavení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož
jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být
splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo
důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto
povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen
podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v
neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní,
aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., má to
za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud,
neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné
apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy; to platí i tehdy,
nastala-li za řízení před soudem prvního stupně koncentrace řízení skončením
přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci, popř. uplynutím lhůty
poskytnuté účastníkům k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Vada řízení,
spočívající v porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace
reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu
prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud.
O tento případ se však v souzené věci nejednalo, protože soud prvního
stupně nezamítl žalobu žalobců pro neunesení důkazního břemene. Porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. během řízení před soudem prvního
stupně se může v odvolacím řízení projevit též v méně zřetelné poloze. Může
nastat situace, že účastníci splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem
prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé (buď z vlastní iniciativy, nebo
po poučení soudem) svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud
však může dospět k jinému právnímu názoru, který vyžaduje – má-li být věc podle
něj meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci –
doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež (zatím)
nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené
doplnění dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace
odvolací soud nemůže postupovat podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř.;
výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl
ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl
břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně
dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a
odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s § 213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k
uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to § 205a o. s. ř. neumožňuje. V § 213b odst. 2 o. s. ř. se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo
3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže
potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru
odvolacího soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního
stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti jen tehdy,
vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru
z právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu je totiž v
tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil
poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Protože poučovací
povinnost je – jak již uvedeno výše – v § 118a o. s. ř. založena na objektivním
principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil,
došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na
jeho „příčinu“ k porušení § 118a o. s. ř., a uvedená vada řízení musí mít proto
v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §
219a odst. 1 (k tomu srovnej Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1723 a
násl.). S těmito východisky a závěry dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
Dovolatelé
se totiž – vedle výše uvedené námitky, že odvolací soud nepřípustně přihlédl k
novým skutečnostem a důkazům – omezují již jen na konstatování, že odvolací
soud měl dostatek podkladů k věcnému rozhodnutí a „nelze předpokládat, že by v
dalším řízení bylo zjištěno něco nového, co ještě doposud nebylo před soudem
vyřčeno a projednáno“. Vyjadřují tak přesvědčení, že dosud zjištěný skutkový
stav je dostačující pro meritorní rozhodnutí a žádný z účastníků po poučení
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. již žádné důkazy neoznačí či nepředloží. V této souvislosti ovšem přehlížejí, že v posuzovaném případě odvolací soud s
odkazem na závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze
dne 26. února 2014, č. j. 22 Cdo 2090/2013-127, jímž byl odvolací soud vázán,
dospěl k závěru, že nelze bez dalšího doplnění dokazování posoudit projev vůle
účastných stran na sporné smlouvě s přihlédnutím k tomu, že stávající účastníci
řízení nebyli přímými účastníky jejího uzavření, ale vstupovali do práv svých
právních předchůdců, dřívějších spoluvlastníků nemovitosti. Soud prvního stupně
se ve svém rozhodnutí vlastním projevem vůle účastníků smlouvy, který je
účastníky interpretován zcela rozdílně, nezabýval, posoudil ji jako platnou a
přiklonil se k výkladu interpretovanému žalovaným. Odvolací soud dospěl k
závěru, že je třeba účastníky poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat je
k navržení důkazů k prokázání vůle smluvních stran při uzavření sporné smlouvy,
protože vycházel z jiného právního názoru, kterým byl vázán v návaznosti na
kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, než soud prvního stupně. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu