22 Cdo 2090/2013

22 Cdo 2090/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a)

Z. L., b) J. L., proti žalovanému J. C., zastoupenému JUDr. Marií Myslilovou,

advokátkou se sídlem v Praze, Pařížská 28, o zaplacení 150.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 193/2010,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna

2013, č. j. 51 Co 376/2012-53, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. 51 Co

376/2012-53, se, vyjma potvrzující části výroku I. rozsudku, ruší a věc se

vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

spoluvlastnictví účastníků. Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě

nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci mají ve společném jmění

manželů spoluvlastnický podíl 7/24 na předmětné nemovitosti, žalobkyně a) je

dále spoluvlastnicí předmětné nemovitosti v rozsahu 6/24, žalovaný v rozsahu

10/24 a P. U. v rozsahu 1/24. Z dohody mezi spolumajiteli o hospodaření s

nebytovými prostorami v přízemí i suterénu domu a o fondu společných výdajů ze

dne 4. října 1991 soud mimo jiné zjistil, že se právní předchůdci

spoluvlastníků dohodli na tom, že pro „úhradu plateb a nutných zásahů,

spadajících do společných výdajů, bude vytvořen fond, do kterého každý ze

spoluvlastníků bude přispívat částkami úměrnými výši svých podílů. Pokud v

budoucnosti nebude dohodnuto jinak, výše fondu bude udržována v limitu

100.000,- Kč až 200.000,- Kč. Fond bude vytvořen z veškerých příjmů od

uživatelů bytů a příspěvků spoluvlastníků domu“. Jedinými, kdo do fondu

přispívali, byli žalobci, kteří do konce roku 2006 po ostatních

spoluvlastnících jejich příspěvky do fondu nepožadovali. Žalovaný do fondu

nepřispíval v letech 2008, 2009 a v první polovině roku 2010. Výše finančních

prostředků ve fondu po celé toto období vždy převyšovala dohodnutý limit.

Soud prvního stupně nárok žalobců posuzoval soud podle § 139 odst. 2 občanského

zákoníku. Výkladem dohody uzavřené mezi spoluvlastníky, konkrétně jejího bodu

7, dospěl k závěru, že povinnost spoluvlastníků přispět do fondu domu z

vlastních zdrojů spoluvlastníků nastupuje v okamžiku, kdy zůstatek na účtu

klesne pod v dohodě stanovený limit. Protože v žalovaném období k takovému

poklesu zůstatku na účtu nedošlo, je žalobci uplatňovaný nárok nedůvodný.

Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem

ze dne 18. ledna 2013, č. j. 51 Co 376/2012-53, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně

žalobcům 150.000,- Kč s úroky z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).

Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,

který ani mezi účastníky nebyl sporný. Nesouhlasil však s výkladem dohody

uzavřené mezi spoluvlastníky. Podle názoru odvolacího soudu je třeba tuto

dohodu vykládat podle obsahu celého textu dohody, ze kterého vyplývá vůle

stran, že měl být fond vytvořen nejen z příjmů získaných z příjmů uživatelů

bytů, ale i z příspěvků spoluvlastníků v rozsahu uvedeném v této dohodě. Na

této dohodě nemění nic ani skutečnost, že byla následně uzavřena ústní dohoda

mezi spoluvlastníky, že s ohledem na výši fondu žádné příspěvky poskytovat

nebudou, a to vzhledem k ustanovení § 40 odst. 2 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti je podle

jeho názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení

otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnil přitom dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci.

Dovolatel vytkl odvolacímu soudu posouzení otázky platnosti a závaznosti ústní

smlouvy, kterou byl změněn obsah původně uzavřené dohody mezi spoluvlastníky.

Má za to, že ke změně původní písemně uzavřené dohody došlo vzhledem k tomu, že

ústně uzavřená smlouva je podle § 40a relativně neplatná. Relativní neplatnosti

této ústně uzavřené dohody se však žalobci v promlčecí lhůtě nedovolali. Podle

názoru dovolatele došlo ze strany odvolacího soudu k chybnému výkladu dohody

uzavřené mezi spoluvlastníky. Z dohody jednoznačně vyplývá, že pokud nebude v

budoucnu stanoveno jinak, výše fondu bude udržována v limitu 100.000,- Kč –

200.000,- Kč. Odvolací soud se nesprávně zabýval vůli žalobců, kteří však

nebyli původními účastníky smlouvy, a opomenul zohlednit výpověď svědka J. C.,

který přímým účastníkem smlouvy byl. Odkázal přitom na rozhodnutí dovolacího

soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99, 28 Cdo 4341/2009 a 33 Cdo 2393/2007. Uvedl dále,

že lze vyjít z obdobného režimu rezervního fondu, který obsahuje obchodní

zákoník v úpravě společnosti s ručením omezeným, kdy je společnost s ručením

omezeným povinna přispívat do rezervního fondu až do jeho výše sjednané ve

společenské smlouvě. Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení vznesl námitku

rozporu práva žalobců s dobrými mravy s tím, že žalobce b), který není pověřen

správou společné nemovitosti, s ní nakládá svévolně a bez vědomí a souhlasu

menšinových spoluvlastníků. Touto námitkou se však odvolací soud nezabýval. V

této souvislosti dovolatel připomněl rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo

2378/2012 a 23 Cdo 4666/2010. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dohoda o společném hospodaření s domem

byla uzavřena na dobu neurčitou. Vylíčili podrobně celou genezi případu,

zpochybnili výpovědi svědků v řízení a poukázali na neuspokojivé vztahy mezi

spoluvlastníky. Argumentaci dovolatele ohledně dobrých mravů a námitky

relativní neplatnosti ústně uzavřené dohody považují za nepřípadnou.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.

89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů.

Protože k tvrzenému vzniku práva žalobců na zaplacení žalované částky mělo

dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců

pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud splnění podmínek pro vznik práva

žalobců podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012

Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s

výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí

účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna

2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského

soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalovaného splňuje obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení §

241a o. s. ř., přičemž dovolatel namítá, že se odvolací soud při řešení

rozhodující otázky hmotného práva odchýlil od „rozhodovací práce soudů“.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,

účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.

ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je

částečně přípustné a důvodné.

Podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí

rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při

rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh

kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

V předmětné věci je nárok žalobců opřen o Dohodu mezi spolumajiteli o

hospodaření s nebytovými prostorami v přízemí i suterénu domu a o fondu

společných výdajů ze dne 4. října 1991.

Mezi účastníky řízení je nesporné, že tato dohoda byla uzavřena v písemné formě

(ač občanský zákoník pro dohodu o správě společné věci písemnou formu

nevyžaduje), přičemž podle tvrzení dovolatele byl obsah této dohody z hlediska

práv a povinností jejích účastníků modifikován následnou změnou této dohody

uzavřenou v ústní formě. Oproti názoru odvolacího soudu má pak dovolatel za to,

že ústně uzavřená změna písemné dohody je platná, neboť „nebylo odvolacím

soudem zjištěno, že by žalobci či jejich právní předchůdci v promlčecí lhůtě 3

let počínaje od uzavření dohody (1991) namítli neplatnost této dohody pro

nesplnění písemné formy“. Dovolatel má totiž za to, že se jedná o porušení

smluvené formy právního úkonu, jenž je sankcionován relativní neplatností

právního úkonu.

Závěr odvolacího soudu přijatý při řešení této otázky je v souladu s

judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 40 odst. 1, 2 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou

vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Písemně uzavřená dohoda může

být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle

ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a §

852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je

takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se

nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon

učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v

rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v

rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým

úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Argumentace dovolatele je založena na názoru, že ústní změna písemně uzavřené

dohody je porušením formy právního úkonu, kterou vyžaduje dohoda účastníků.

S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33

Cdo 2387/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8014, vyložil, že písemně

uzavřenou smlouvu lze měnit pouze písemně s tím, že ustanovení § 40 odst. 2

obč. zák. stanoví povinnost písemně uzavřenou smlouvu měnit opět pouze v

písemné formě, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o smlouvu, která mohla být

podle zákona uzavřena i bezformálně, či zda šlo o změnu jejích podstatných či

nahodilých náležitostí. Byla-li písemně uzavřená smlouva změněna ústně či

konkludentně, a nikoli písemně, jak to vyžaduje ustanovení § 40 odst. 2 obč.

zák., jedná se o právní úkon, který nebyl učiněn ve formě, již vyžaduje zákon,

a tedy o právní úkon absolutně neplatný ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. S

tímto názorem jsou závěry vyslovené odvolacím soudem ve shodě.

Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července

2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11 není přiléhavý, neboť v daném rozhodnutí řešil

Ústavní soud otázku změnu právního úkonu v obchodněprávních vztazích (nikoliv

vztazích občanskoprávních), tj. ve vztazích mezi podnikateli, resp. osobami

činícími právní úkony podle obchodního zákoníku (což také výslovně zdůraznil),

kde platí speciální úprava obsažená v ustanovení § 272 občanského zákoníku. V

daném případě se však jednalo o dohodu uzavřenou podle ustanovení § 139 odst. 2

občanského zákoníku.

Přípustné a důvodné je dovolání v části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu

soudu nesprávné právní závěry při výkladu dohody ze dne 4. října 1991.

Podle § 35 odst. 1, 2 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo

opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti

o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají

soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na

tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí

zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve

smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska

možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné

návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve

struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud posoudí na základě

provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání

smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v

rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu

právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit

již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy

pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili

účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval

v době jejich smluvního ujednání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000,

uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.

Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1108). U právního úkonu

učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v

písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od

záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo

311/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1075).

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo

srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění

takové nejasnosti. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co

v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu

vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato

pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového,

který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není

dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (k tomu srovnej např.

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2009, sp. zn. 21 Cdo

4749/2007, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz nebo usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo

3447/2011, uveřejněné tamtéž). Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat -

jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - nejen podle

jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností,

zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření

smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu

ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba

usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena (k tomu

srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013,

sp. zn. 21 Cdo 925/2012, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí,

jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem - tedy jen kdyby byla slovy

nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků (k tomu srovnej např.

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2013, sp. zn. 21 Cdo

2772/2012, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v

Souboru pod pořadovým č. C 9319 Nejvyšší soud vyložil, že vůle účastníků

vtělená do smlouvy projevena určitě, jestli je výkladem objektivně

pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího

adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.

Tato pravidla však odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně nerespektoval.

Závěry odvolacího soudu týkající se výkladu sporného článku 7 smlouvy se

omezily na konstatování, že „fond měl být tvořen nejen z příjmů získaných z

bytů, ale rovněž tak i z konkrétních příspěvků spoluvlastníků domu v rozsahu

tam konkrétně stanoveném“. Uzavřel, že samotný písemný text smlouvy jednoznačně

umožňuje usuzovat na vůli stran, a to s přihlédnutím ke gramatickému a

logickému výkladu.

Tato úvaha odvolacího soudu však není důsledná. Dovolatel totiž nezpochybňuje

základní závěr, že sjednaný fond měl být tvořen nejen příjmy získanými z bytů,

ale také konkrétními příspěvky spoluvlastníků, namítá, a také v průběhu řízení

namítal, že povinnost spoluvlastníků přispívat do sjednaného fondu oprav za

rozhodné období let 2008 – 2010 není dána, protože v tomto období se celková

částka pohybovala v rozmezí nad 200 000,- Kč a jeho povinnost do fondu

přispívat by vznikla v případě, jestliže by zůstatek ve fondu klesl pod

dohodnutou hranici. S touto základní námitkou dovolatele se odvolací soud ve

svém rozhodnutí nevypořádal.

Odvolací soud se dále přiklonil k závěru o výkladu projevu vůle účastníků

smlouvy způsobem prezentovaným v průběhu řízení žalobci, v této souvislosti

však dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jen obtížně lze usuzovat na vůli

stran, jestliže žalobci účastníky dohody, kteří by ji sjednali v roce 1991,

vůbec nebyli. Pokud však odvolací soud usuzoval na vůli stran, omezil se na

její zprostředkování toliko z písemného textu dohody, z jeho rozhodnutí však

žádným způsobem nevyplývá, zda, případně nakolik se zabýval skutečnou vůlí

smluvních stran. Tato okolnost není bez významu tím spíše, že dovolatel

poukazuje na okolnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí – při výkladu

projevu vůle smluvních stran dohody – žádným způsobem nezohlednil obsah

výpovědi (a nevypořádal se s ním) svědka J. C., jediného přímého účastníka

dohody ze dne 4. října 1991, který se přímo vyjadřoval k účelu a smyslu

vytvořeného fondu. Dovolatel dále zdůraznil, že odvolací soud se nevypořádal

ani s obsahem výpovědí svědkyně A. U., jednající za dalšího přímého účastníka

dohody M. U., jež potvrzovala obsah výpovědi svědka J. C. a svědkyně M. C. Při

úvaze o skutečném úmyslu stran dohody ze dne 4. října 1991 pak v poměrech

souzené věci není ani dovolatelem tvrzená ústní dohoda, jež měla být uzavřena

následně po uzavření dohody ze dne 4. října 1991, jejímž obsahem mělo být

ujednání, že s ohledem na „dostatečnou výši fondu účastníci, resp. jejich

předchůdci, nic přispívat nebudou“, což také měli spoluvlastníci od roku 1991

do 22. února 2010 skutečně respektovat.

Jestliže při výkladu daného právního úkonu odvolací soud nevzal na zřetel

všechny právně významné okolnosti, je právní posouzení věci neúplné, a tudíž

nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatel

uplatnil právem.

Důvodným je též poukaz dovolatele vytýkající odvolacímu soudu nevypořádání se s

námitkou, že výkon práv žalobců je v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených

závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn

společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují

jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny

rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se

příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,

uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod

č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v

každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,

předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen

důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění

dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými

mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.

srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí

Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084).

Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba

posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení

takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne

28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým

č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3

odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem

svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím

řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp.

zn. 28Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309).

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění

rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak

se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,

které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá

skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč

neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc

posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy

účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo

přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v

souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že součástí odůvodnění

rozsudku soudu je uvedení, jak věc posoudil po právní stránce. Tato povinnost

platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s.

ř.).

Posouzení věci po právní stránce se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení

zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení

podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom,

jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto

ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc

rozhodnuta (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.

září 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2012, uveřejněný na internetových stránkách

Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Odvolací soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že žalovaný ve

vztahu k žalobci uplatněnému nároku namítal, že „požadavek žalobců je v rozporu

s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“ Dovolatel v dovolání opětovně

(s konkrétní skutkovou specifikací) uvádí, v jakých okolnostech spatřuje výkon

práv žalobců v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud se však uvedenou námitkou ve svém rozhodnutí žádným způsobem

nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní nevypořádal. Tím zatížil

řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž

dovolací soud musel přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ).

Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu (v

rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku dovolacího soudu) podle § 243e odst. 1, 2

věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v

němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve

smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2014

Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.

předseda senátu