22 Cdo 2507/2012

22 Cdo 2507/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a)

V. P., bytem v B., b) Ing. E. N., bytem v B., c) V. P., bytem v B., všech

zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 37,

proti žalované RESTAK, s. r. o., se sídlem v Brně, Křídlovická 20, IČO

26981246, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně,

Nové sady 30, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod

sp. zn. 38 C 264/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v

Brně ze dne 24. ledna 2012, č. j. 15 Co 25/2011-111, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012, č. j. 15 Co 25/2011-111,

s e r u š í a věc s e v r a c í Krajskému soudu v Brně k dalšímu

řízení.

Žalobkyně se domáhaly, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastnicemi

stavby schodiště k sušárně bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č.

1596/7, v katastrálním území S. B., obci B., a to každá ideálního podílu 1/3.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

11. srpna 2010, č. j. 38 C 264/2006-89, ve výroku I. zamítl žalobu na určení,

že stavba je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, a to každé k ideální 1/3.

Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná je zapsána v

katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků parc. č. 1596/1, parc. č. 1596/2,

parc. č. 1596/3, parc. č. 1596/4, parc. č. 1596/2, parc. č. 1596/7, a stavby

sušárny na těchto pozemcích, to vše v katastrálním území S. B., obci B. Sušárna

je postavena na stavbě tří garáží, které jsou ve vlastnictví žalobkyň. Uvedené

pozemky a sušárnu žalovaná nabyla na základě smlouvy o převodu nemovitostí do

základního kapitálu uzavřené s Ing. P. K. Ing. P. K. získal uvedené nemovitosti

od společnosti Komfort, a. s. Z výpovědi svědkyně H. H. soud prvního stupně

zjistil, že byla vlastníkem předmětných nemovitostí a prodala je společnosti

Komfort, a. s., a to včetně schodů k sušárně. Z její výpovědi bylo také

zjištěno, že stavba garáží byla původně podmíněna výstavbou sušárny. Stavba

garáží a sušárny byla k užívání povolena rozhodnutím Obvodního národního výboru

v Brně ze dne 17. dubna 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řešené

věci jde o dvoupodlažní objekt, přičemž v přízemí se nachází tři samostatné

garáže ve vlastnictví žalobkyň a v prvním podlaží se nachází prostory využívané

jako sušárna. Od prostor garáží jsou stavebně technicky odděleny schody k

sušárně.

Uzavřel, že schodiště k sušárně je sice funkčně i stavebně od garáží

odděleno, avšak není jej možné oddělit od sušárny, neboť tato by bez nich

nemohla ,,reálně a funkčně“ existovat. V řízení podle názoru soudu prvního

stupně nebylo prokázáno, že je schodiště, které ani nebylo zkolaudováno, ve

vlastnictví žalobkyň, neboť k nim neměly nabývací titul a neprokázaly, že by

sušárnu užívaly výlučně ony. Vlastnické právo nemohly ani vydržet, protože

nebyla prokázána jejich oprávněná držba.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 24. ledna 2012, č. j. 15 Co 25/2011-111, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi stavby schodiště

sušárny, a to každá ideálního podílu ve výši 1/3 (výrok I. rozsudku). Dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).

Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutím Obvodního národního výboru v Brně

ze dne 20. listopadu 1964. Dospěl k závěru, že schodiště je součástí stavebně-

technického celku a nelze je oddělovat od ostatních částí. Zápis schodiště jako

samostatné stavby v katastru nemovitostí je podle názoru odvolacího soudu

neoprávněný. Odvolací soud vzal za prokázané, že tři garážová stání, sušárna

nad nimi a schodiště byly vybudovány jako jeden celek a jako součást celku musí

i schodiště sdílet stejný právní osud. Na tomto závěru nic nemění ani

skutečnost, že žalobkyně jsou zapsány v katastru nemovitostí každá jako

vlastnice jedné z garáží. Žalobkyně spolu s garážemi nabyly i sušárnu a

schodiště k ní, neboť se jedná o jeden stavebně-technický celek, a schodiště je

tudíž jeho součástí.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost

dovolání je podle jejího názoru založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací

důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)] o. s. ř. a

namítá, že skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nemají oporu v

provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř. ]. Dovolatelka má za to, že původní stavebníci schodiště nestavěli s úmyslem mít

je pro sebe jako své vlastní, ale pro společné užívání obyvatelů bytového domu

umístěného na ulici K. v B., přičemž výstavba sušárny se schodištěm byla

podmínkou pro povolení výstavby tří garáží. Poukázala na to, že stavebníci

stavěli na cizím pozemku, proto se od počátku jednalo o neoprávněnou stavbu. Touto skutečností se přitom odvolací soud vůbec nezabýval. Dovolatelka dále

uvedla, že důkaz kolaudačním rozhodnutím byl zcela nepřípadný, když toto ani

není opatřeno doložkou právní moci. Odvolací soud se také nezabýval tím, že

nebyly stanoveny podíly tří stavebníků, kteří stavbu vystavěli. Žalobkyně v

tomto smyslu žádnou dohodu stavebníků nepředložily. Proto nemůže být správný

závěr, že každá z žalobkyň je vlastnicí 1/3 předmětné stavby. Schodiště, které

je předmětem řízení, podle názoru dovolatelky není samostatnou věcí a proto

nemůže být samostatně předmětem řízení o určení vlastnického práva. Rozhodnutí

odvolacího soudu je rozporné, pokud z něj vyplývá, že se jedná o jeden

samostatný celek, a naproti tomu připouští, aby žalobkyně byly výlučnými

vlastnicemi garáží a spoluvlastnicemi sušárny a přístupových schodů. Žalobkyně

neprokázaly, že vlastnictví k stavbě nabyly. Právní předchůdci žalobkyň sušárnu

za své vlastnictví nepovažovali. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřily tak, že odvolací soud podle nich učinil po

doplnění dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně správné závěry. Navrhly,

aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se

nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2012,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je

i důvodné. Podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka v dovolání uplatnila především dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o. s. ř. Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li

dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného

užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže

odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly

nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo

jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno

způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části

tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009,

uveřejněný na internetových stránkách – www.nsoud.cz). Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění

rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak

se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,

které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá

skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč

neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc

posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy

účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo

přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v

souladu s vyhlášeným odůvodněním. Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází ze základního skutkového

zjištění a závěru, podle kterého objekt garážových stání v počtu tří, sušárnu

nad těmito garážemi a přístup do sušáren schodištěm (dále též jen „předmětný

objekt“) „F. K., F. K. a M. P. po získání stavebního povolení svépomocí

vybudovali stavbu jako jeden celek“. Toto zásadní a výchozí skutkové zjištění napadá dovolatelka prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že toto zjištění nemá

oporu v provedeném dokazování; tato námitka je důvodná.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „soud prvního stupně

zjištěný skutkový stav správně vyjádřil, a to zejména pokud jde o způsob

vybudování stavby, charakteru stavby a jeho popisu“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se však nepodává, že by tento učinil

skutkové zjištění o tom, že „F. K., F. K. a M. P. po získání stavebního

povolení svépomocí vybudovali stavbu jako jeden celek“. Odvolací soud tak toto

skutkové zjištění nemohl převzít, a musel tak k němu dospět na základě

dokazování provedeného v odvolacím řízení, a to s ohledem na úpravu obsaženou v

ustanovení § 213 o. s. ř. Podle § 213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak

jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na

základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené

důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému

skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným

důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací

soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;

tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být

prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování

skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplnil dokazování toliko rozhodnutím ONV Brno ze dne 20. listopadu 1964. V odůvodnění svého rozsudku pak napadený skutkový závěr činí, aniž by bylo

zcela zřejmé, zda jej spojuje právě s obsahem uvedeného listinného důkazu. Tato

okolnost je však z hlediska důvodnosti dovolání ve svém důsledku bezvýznamná. Pokud by totiž odvolací soud měl za to, že uvedené skutkové zjištění z

rozhodnutí ONV Brno ze dne 20. listopadu 1964 skutečně vyplývá, uplatnila by

dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvodně, neboť takové

skutkové zjištění se z uvedeného důkazu zjevně nepodává. Rozhodnutí Obvodního národního výboru v Brně ze dne 20. listopadu 1964

neobsahuje podklad pro závěr, že předmětný objekt F. K., F. K. a M. P. po

získání stavebního povolení vybudovali svépomocí. Obsahem tohoto rozhodnutí je

toliko konstatování, že „zřízení 3 garáží a sušárny bylo provedeno podle

předložených plánů a podmínek povolovacího rozhodnutí“. Přestože je rozhodnutí

podle svého obsahu adresováno F. K., F. K. a M. P., obsahuje toliko informaci o

tom, že „stavba zařízení byla předána prováděcím podnikem - prováděno

svépomocí“. Z uvedeného údaje však nelze učinit závěr, kdo stavbu ve

skutečnosti svépomocně prováděl a za jakých podmínek, zvláště s přihlédnutím k

tomu, že předmětné rozhodnutí uvádí předání blíže neidentifikovaným „prováděcím

podnikem“ s poznámkou „prováděno svépomocí“. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak byl dovolatelkou uplatněn

právem. Nicméně i kdyby odvolací soud nespojil uvedený skutkový závěr s napadeným

skutkovým zjištěním, nemohlo by takové zjištění obstát. V takovém případě by

totiž – v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. – nebylo z rozhodnutí

odvolacího soudu zřejmé, o jaký konkrétní důkaz toto zjištění opřel.

Jednalo by

se tak o vadu řízení, ke které by musel dovolací soud přihlédnout z úřední

povinnosti. Již s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem je dovolání žalované důvodné. Nicméně, i kdyby dané skutkové zjištění odvolací soud s odkazem na důkaz, ze

kterého by takové skutkové zjištění vyplývalo, obstály by dovolací námitky

směřující k uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto považuje dovolací za vhodné

vyjádřit se i k některým aspektům právního posouzení věci. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že součástí odůvodnění

rozsudku soudu je uvedení, jak věc posoudil po právní stránce. Tato povinnost

platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Posouzení věci po právní stránce se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení

zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení

podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom,

jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto

ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc

rozhodnuta. Rozhodnutí odvolacího soudu však v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení žádného zákonného ustanovení, podle kterého odvolací soud

věc právně posoudil; potud je tedy rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný

pro nedostatek odůvodnění. Dovolací námitky pak vystihují podstatu, která měla

být v rovině právní odvolacím soudem zkoumána a vysvětlena a potud dovolacím

námitkám nelze upřít důvodnost. Odvolací soud vyšel z toho, že F. K., F. K. a M. P. po získání stavebního

povolení svépomocí vybudovali předmětnou stavbu jako celek zahrnující 3

garážová stání, sušárnu nad těmito garážemi a přístup do sušárny nad

schodištěm. Na základě toho bez dalšího uzavřel, že „stavebníci nabyli

vlastnictví k této stavbě originárně“. Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001,

uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1536, vysvětlil, že vlastnictví k nově zhotovené věci

nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro

zpracování cizí věci - viz § 135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní

takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu

uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Není

rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení

vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více

osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková

dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího

obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že

účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se

účastníci dohodli o výši podílů.

Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě

neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o

stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé

výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v

občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými

spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o

vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí

se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností

věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že

se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o

vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při

posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem

okolnostem věci. Byť se odvolací soud o spoluvlastnickém režimu vůbec nezmiňuje a uzavírá, že

stavebníci nabyli vlastnictví ke stavbě originárně, nemůže tím vystihovat nic

jiného, než možný spoluvlastnický vztah. Platí totiž, že k jedné a téže věci

nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví (k tomu

srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. září 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,

76/1996). Dovolatelka nicméně v této souvislosti úvaze odvolacího soudu vytýká, že není

zřejmé, zda vůbec odvolacím soudem uvažovaní stavebníci F. K., F. K. a M. P. stavěli stavbu s úmyslem mít ji pro sebe, jestliže vzal odvolací soud za

prokázáno, a výslovně to také zdůraznil ve svém rozhodnutí, že sušárna měla být

používána uživateli bytových jednotek domu na ulici K. Tuto okolnost pak

odvolací soud nijak nevysvětlil. V souvislosti se základní úvahou odvolacího

soudu o „nabytí vlastnictví“ pak dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká,

že v jeho rozhodnutí absentuje jakákoliv úvaha či závěr o tom, zda stavitelé

měli mezi sebou dohodu a s jakým obsahem a jak se taková případná dohoda či

její absence mohla promítnout do vzniklého spoluvlastnického vztahu v rovině

velikosti spoluvlastnických podílů. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žádnou

takovou úvahu neobsahuje. V této souvislosti důvodný i poukaz dovolatelky na to, že z rozhodnutí

odvolacího soudu nevyplývá ani závěr, kdy předmětná stavba měla vzniknout jako

věc v právním slova smyslu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Obvodního národního

výboru v Brně ze dne 20. listopadu 1964 bylo vydáno právě v roce 1964, není

zřejmé, zda ve svých úvahách odvolací soud měl na zřeteli aplikaci zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nebo zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

který nabyl účinnosti k 1. dubnu 1964. Důvodný je taktéž poukaz na rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu potud, že

„výrok odvolacího soudu definuje u jedné a téže věci vlastnické právo více

osob, přičemž nejde o spoluvlastnictví a současně k téže věci určuje u těchto

osob jejich spoluvlastnictví“.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že celá stavba představuje

jeden stavebně-technický celek a ani sušárnu a ani schodiště nelze považovat za

součást věci či za její příslušenství. Současně zdůraznil, že „nelze učinit

závěr, zda původní vlastníci s touto nemovitostí nějak nakládali, uzavírali

dohody o zrušení spoluvlastnictví, reálně nemovitost dělili apod.“. Těmto

východiskům by odpovídala formulace výroku rozsudku odvolacího soudu, podle níž

jsou žalobkyně „vlastníky, a to každá k ideální 1/3 nemovitosti“ i zdůraznění

odvolacího soudu, že žalobkyně jako právní nástupkyně po původních vlastnících

celé stavby nabyly vlastnictví k celé této stavbě, kterou tvoří garáže, sušárna

a přístupové schodiště k sušárně. V rozporu s tím však akceptoval, že žalobkyně prokázaly nabytí vlastnického

práva každá k jedné garáži, čímž naopak odvolací soud vystihuje, že nějakým

způsobem muselo dojít ke změně spoluvlastnického režimu původně jednotného

stavebně-technického celku. Vysvětlení této skutečnosti však rozhodnutí

odvolacího soudu neobsahuje, ačkoliv je zjevné, že tyto nabývací tituly

odvolací soud akceptuje, neboť od nich odvíjí aktivní věcnou legitimaci

žalobkyň v dané věci s poukazem na vlastnictví každé z nich k jednotlivým

samostatným garážím. Odvolací soud ani nevysvětluje, na základě čeho obstojí

jeho závěr, že sice deklaruje spoluvlastnické právo žalobkyň k předmětnému

objektu, současně je však považuje za výlučné vlastnice částí tohoto objektu

(zde v podobě vlastnictví k jednotlivým garážím). V této souvislosti pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval

platností nabývacích titulů žalobkyně 1 a 2 z pohledu, zda tyto tituly mohou

obstát, jestliže jejich obsahem je nabytí vlastnického práva k částem společné

věci, ačkoliv jinak odvolací soud deklaruje rovnodílné spoluvlastnické právo k

téže věci jako celku a současně uvádí, že nebyla zjištěna žádná okolnost, která

by měla za následek likvidaci původního spoluvlastnického režimu. Ve vztahu k

žalobkyni 3 a jejímu nabývacímu titulu pak dovolatelka namítá, že V. P. neprokázala, že stavěla a stavěla s úmyslem stavět pro sebe, když kolaudační

rozhodnutí jako nabývací titul není součástí spisu a závěr odvolacího soudu je

v rozporu s jeho skutkovým zjištěním, podle kterého stavbu prováděli stavebníci

F. K., F. K. a M. P. S uvedenými okolnostmi, námitkami a skutečnostmi se pak v novém řízení bude

muset odvolací soud vypořádat v návaznosti na skutková zjištění, která učiní

zejména ohledně faktické výstavby předmětného objektu. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu

podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.