26 Cdo 2378/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno - střed,
se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalovaným 1/ K. G. a 2/ J. G., oběma
bytem v B., B. 227/41, zastoupeným JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Nové sady 988/2, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 39 C 49/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 7. března 2012, č. j. 19 Co 229/2011-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. června
2011, č. j. 39 C 49/2011-31, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt
č. 4.2, nacházející se ve II. podlaží domu na ulici B. 227/41 v B., sestávající
se ze 2 pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“);
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
7. března 2012, č. j. 19 Co 229/2011-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze
ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že po skončení nájemního poměru sjednaného
nájemní smlouvou ze dne 12. dubna 2010 na dobu určitou od 1. března 2010 do 30. června 2010 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu (§ 126 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 132/2011 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Protože současně dovodil, že –
z důvodů tam specifikovaných – není vyklizení v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání žalovaných proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že
rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné
ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (které bylo zrušeno
uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání
podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili (obsáhlými
dovolacími námitkami, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním soudů obou
stupňů, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly
svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.).
V tomto
směru tedy ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění
soudů obou stupňů a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost
právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Je přitom nerozhodné, že i v této souvislosti namítli, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy jakoby i zde
uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Dovolací soud především zdůrazňuje, že na právní názor týkající se užívání bytu
bez právního důvodu nemají žádný vliv dovolací námitky, že nájemní smlouva ze
dne 12. dubna 2010 je – z tam uvedených příčin – neplatná; tím spíše by totiž
dovolatelé, avšak v tomto případě již od počátku, užívali předmětný byt bez
právního důvodu. Rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti
sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva
realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je
uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví
buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním
vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i
zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o
tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení
výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak
důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může
jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými
okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu
okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také
okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009,
sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému
rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §
3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými
okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu
musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č.
36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského
práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou
ochranu (dočasně) odepřít.
V projednávané věci se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
zabýval otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a
po zohlednění nejen poměrů dovolatele, nýbrž i okolností prospívajících
žalobci, dovodil, že o takový výkon práva nejde. Jeho rozhodnutí je v tomto
směru v souladu s citovanou judikaturou. Za této situace je současně vyloučeno
uvažovat o omezení vlastnické práva žalobce mimo jiné tím, že by vyklizovací
povinnost dovolatelů byla podmíněna zajištěním bytové náhrady.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu