21 Cdo 2772/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5,
Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě, k.s. (dříve Zentiva,
a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních Měcholupech, U Kabelovny
č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Jungmannova č. 24, o 97.941.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č.j. 9 Cmo 472/2008-532,
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne
29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý zisk ve
výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol,
a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho
dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do
zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala
žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998,
1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí "jednostranný zápočet
vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení jednostranného zápočtu" žalovaná
"dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Chemapolem") a provedený
"zápočet" se týkal i předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že
žalovaná, která svým postupem "způsobila zánik zástavy", porušila povinnost
vyplývající z ustanovení § 151i občanského zákoníku a že proto odpovídá
žalobkyni ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou
"zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele".
V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní návrh"
tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem z
prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek zdůvodnila
zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu, a.s. mohou
být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením § 167 odst.1 občanského
zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník povinen splnit
svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. Podle názoru
žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany
žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti
vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a
je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z
pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením
povinnosti v rámci institutu náhrady škody".
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze
(srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve usnesením
vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že následně
bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 97.941.848,-
Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení", a poté
rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k
rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného dokazování
dovodil, že společnost Chemapol, a.s. dala za účelem zajištění pohledávky
žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto
řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik
zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila
společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné pohledávky", přičemž "výše
započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku". Soud prvního stupně
dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku
závazku", že ustanovení § 151i občanského zákoníku "se výslovně vztahovalo
pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby zániku závazku", a že
"započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení
nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti
Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v rozsahu
započtení" podle ustanovení § 151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda
"spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla, navíc
je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl prohlášen
konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda a v jaké
výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá právní
základ" též proto, že ustanovení § 151i občanského zákoníku sice "upravovalo
povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak "nelze je
vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči poddlužníkovi".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo
343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k
rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových zjištění soudu
prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek
zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením § 151i občanského zákoníku, má
kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti
zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění
pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze způsobů zániku
pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným
zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým
postupem" využila svého práva podle ustanovení § 580 občanského zákoníku, a
proto "nelze shledat v jejím postupu porušení § 151i občanského zákoníku" a
zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního věřitele".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.5.2006
č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení § 151i občanského
zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník
o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu byl vznik
zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto nelze úspěšně
dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po
jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení § 151i občanského
zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky
ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož
naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne
svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné
pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli
(zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému
zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní
sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl
jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy
zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li
zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po
splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené
(sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby
(již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku
(dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 "upravila
žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku
97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999
do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne
10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16
Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené
povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s.
zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl
žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od
4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního
stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně
uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech, a byla
dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv,
které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně
započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně
prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností
žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit
po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této
povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení
pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení
vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného
příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen
příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo
o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich
dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z náhrady škody nebo podle ustanovení §
151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouze právním hodnocením věci.
Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby, ale za
upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v souladu s poučením soudu, a
dovodil, že prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka neztrácí
zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o žalobě proti poddlužníkovi, za
trvání konkursu však může jeho žalobní návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené
povinnosti se poddlužník zprostí po dobu trvání konkursu právě jen plněním do
konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o náhradě
nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 Cmo
472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o
zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do
zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu
prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní
podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr.
Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne
21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z
prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek".
Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv
žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením
(nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro
právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku
protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení
"nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky";
rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle
odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k
tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto
nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo
soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně
uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a že proto žalovaná
důvodně namítla promlčení práva.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.12.2011
č.j. 21 Cdo 2400/2010-483 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně svůj nárok na zaplacení 97.941.848,21 Kč
založila (jak vyplývá ze žaloby podané u býv. Krajského obchodního soudu v
Praze dne 29.12.2000) na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že dne
30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s.
"jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho
dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do
zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního práva žalobkyně prokázala
žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998 a že žalovaná odmítá vyplatit
zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných pohledávek s odůvodněním, že
provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek", v
důsledku kterého zastavená pohledávka zanikla. I když žalobkyně současně
uvedla, že požaduje po žalované plnění z důvodu odpovědnosti za škodu, vzniklou
"zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele",
šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní
důvod žaloby), kterou soud není vázán. V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně své
údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila. Uvedla-li v něm, že je "stále
otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka
zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli
dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit či
zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její
odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v
rámci institutu náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ věci, ale jen
svou právní charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v žalobě o další
možné právní posouzení věci. Taková "změna" názoru účastníka řízení o tzv.
právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující
uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona
nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení
§ 95 o.s.ř. Dovolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně ze zástavy nemohl v
projednávané věci vzniknout dříve než v roce 1998 a že, byla-li žaloba podána u
soudu dne 29.12.2000, nemůže být právo žalobkyně promlčeno.
Poté, co žalovaná ve vyjádření ze dne 17.2.2012 namítla, že zástavní smlouva ze
dne 30.4.1998 je absolutně neplatným právním úkonem a že zástavní právo k
pohledávkám Chemapolu, a.s. za žalovanou zaniklo "nejpozději sjednáním dodatku
č. 18 k zástavní smlouvě", Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j.
9 Cmo 472/2008-532 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl "žalobu
o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000
do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 2.739.881,50 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče.
Odvolací soud nejprve dovodil, že "jakýkoliv úkon žalované (úkon započtení)
učiněný žalovanou vůči jejímu věřiteli (zástavnímu dlužníku) směřující k zániku
pohledávek zastavených k zajištění pohledávek zástavního věřitele poté, kdy jí
(poddlužníkovi) prokázala žalobkyně (zástavní dlužník) vznik zástavního práva k
těmto pohledávkám, se nemohl dotknout jejího práva na uspokojení ze zastavené
pohledávky", zopakoval důkaz některými listinami, "abstrahoval od námitky
neplatnosti zástavní smlouvy a zaměřil se na vyhodnocení obrany žalované
založené na tvrzení, že jí provedený zápočet se netýkal zastavených
pohledávek". Dospěl přitom k závěru, že zástavní právo bylo podle smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998 "zřízeno k pohledávkám v rozsahu
daném seznamem pohledávek v aktuálním znění", neboť takto je třeba
"interpretovat ustanovení Čl. II odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva a
termín všechny pohledávky v tomto ujednání uvedený", že proto "akceptací
seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č. 1 dodatku smlouvy č. 18, uzavřel
zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených pohledávek
a tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního práva k
pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem", a že tedy "žalobkyně neunesla
důkazní břemeno tvrzení, že pohledávky úpadce za žalovanou dotčené zápočtem
provedeným jednostranným úkonem žalované byly v době tohoto úkonu zastaveny v
její prospěch". Vzhledem k tomu, že zástavní právo mohlo zaniknout rovněž na
základě "písemné smlouvy uzavřené mezi zástavcem a zástavním dlužníkem, byť ji
zákon výslovně nezmiňoval", a že je ve vztazích "zástavního věřitele a
zástavce" a "zástavního věřitele a poddlužníka" zcela "irelevantní možná úvaha
o porušení závazku ze smlouvy zástavcem", neboť žalobkyně "bez výhrad
akceptovala seznam pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 dodatku č. 18", nemůže
být žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že dovodil, že pohledávky č. 1236880044 a č. 1238880028
nebyly v době zápočtu zastaveny, ačkoliv zápočet byl proveden (dne 21.9.1998)
ještě před uzavřením dodatku č. 18 k zástavní smlouvě, a že své dokazování
provedl "ve velmi omezeném rozsahu" a jen v části, v níž důkazy "svědčily pro
jeho názor". Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně vyložil ustanovení
smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998, když dovodil, že "byly
zastaveny pouze ty pohledávky, které byly uvedeny v posledním seznamu v příloze
č. 1 zástavní smlouvy" (z Čl. II. odst. 1 a 2 smlouvy přitom vyplývá, že
zástavce dal zástavnímu věřiteli do zástavy "pohledávky existující v účetní
evidenci zástavce k 30.4.1998 - veškeré své tuzemské a zahraniční pohledávky,
které byly následně specifikovány v příloze č. 1 k zástavní smlouvě", a že se
zavázal "formou dodatků ke smlouvě" zastavovat "všechny své vzniklé
pohledávky"), a zcela pominul ustanovení Čl. II odst.3, 4 a 5 smlouvy, podle
nichž se zástavní právo vztahuje na zastavené a zastavované pohledávky, jak
jsou specifikovány, a zástavce se zavázal, že k zastaveným a nově zastavovaným
pohledávkám nezřídil a po celou dobu trvání smlouvy nezřídí žádné další
zástavní právo a že zástavce po dobu trvání zástavní smlouvy nebude bez
předchozího písemného souhlasu zástavního věřitele uzavírat dohody o vzájemném
zápočtu svých pohledávek vůči pohledávkám jeho dlužníků ani provádět
jednostranné zápočty. Žalobkyně zdůraznila, že vůlí stran při uzavření zástavní
smlouvy bylo "jednoznačně to, aby byly zastaveny všechny existující pohledávky
úpadce za poddlužníky (s výjimkou těch za MCHZ) k 30.4.1998 a následně
zastavovány veškeré další nově vznikající pohledávky za dlužníky zástavce, a to
prostřednictvím nových příloh ke smlouvě", a, i když slova v ustanovení Čl. II
odst.2 smlouvy "se aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 této smlouvy
a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1" nebyla "nejšťastněji formulována",
nebyla tím sledovávána dohoda o zániku zástavního práva k určitým pohledávkám
(proto byl také dodatek č. 18 uzavřen dne 22.9.1998 "s pohledávkami k
22.9.1998"). Žalobkyně dále dovozuje, že odvolací soud, dospěl-li k závěru, že
na základě dodatku č. 18 došlo k zániku zástavního práva k pohledávkám za
žalovanou, měl také zkoumat, zda žalované v době, kdy prováděla zápočty, bylo
žalobkyní oznámeno nebo Chemapolem, a.s. prokázáno, že došlo k zániku
zástavního práva uzavřením dodatku č. 18 zástavní smlouvy, neboť, kdyby se tak
nestalo, poddlužníka "vázala zcela jasně a nepochybně povinnost vyplývající z
ustanovení § 151i občanského zákoníku plnit zástavnímu věřiteli (žalobkyni), a
započtení nemělo účinky".
Žalobkyně současně dovozuje, že postup žalované byl
"ryze spekulativní" a že odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaná, jíž
bylo zástavní právo prokázáno, mohla provést zápočet jen proto, že zástavní
právo v mezidobí zaniklo, aniž by zkoumal, zda žalovaná o tomto zániku věděla
nebo mohla vědět, a že provedením zápočtu nebyla dotčena povinnost žalované
plnit zástavnímu věřiteli a po prohlášení konkursu plnit do majetkové podstaty. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Souhlasila se
skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a uvedla, že podle dodatku č. 18
k zástavní smlouvě byly ke dni 22.9.1998 považovány za zastavené pohledávky
právě a jen pohledávky uvedené v seznamu zastavených pohledávek, který byl
připojen k dodatku č. 18 a v němž předmětné pohledávky Chemapolu, a.s. za
žalovanou nebyly, a že tedy vůle stran takto vyjádřená směřovala k novému
vymezení zastavených pohledávek (tj. nelze ji vykládat jinak, než že současně
se vznikem zástavního práva k pohledávkám uvedeným v nově přiloženém seznamu
pohledávek zaniklo zástavní právo k pohledávkám uvedeným v seznamu dřívějším,
který byl novým seznamem nahrazen). Protože kromě způsobů výslovně upravených v
ustanovení § 151g občanského zákoníku mohlo zástavní právo zaniknout také na
základě dohody o zrušení zástavního práva a protože - jak vyplývá z ustanovení
Čl. II odst.1 a 2 smlouvy o zřízení zástavního práva - "každý dodatek, kterým
byl k zástavní smlouvě připojen nový seznam zastavených pohledávek, je třeba
posoudit jako dohodu o zániku zástavního práva k pohledávkám uvedeným ve dříve
připojeném seznamu pohledávek a o současném zřízení zástavního práva k
pohledávkám uvedeným v aktuálním seznamu pohledávek", žalobkyně nemá k
pohledávkám vůči žalované tvrzené zástavní právo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - s přihlédnutím k době, kdy byl
sjednán dodatek ke smlouvě o zřízení zástavního práva č. 18 - řešit podle
právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č.58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č.
91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení § 151g obč. zák. zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná
pohledávka nebo zástava anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu
zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel
zástavního práva nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o
jeho zřízení omezeno; vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou
notářského zápisu. Soudní praxe připustila, že k zániku zástavního práva mohlo
dojít (podle právní úpravy účinné do 31.12.2000) rovněž na základě smlouvy
uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, i když neměla formu
notářského zápisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 29
Cdo 4700/2007).
Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - dovodil, že "akceptací seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č.1
dodatku smlouvy" o zřízení zástavního práva ze dne 22.9.1998 "č. 18, uzavřel
zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených
pohledávek", a že "tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního
práva k pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem". S uvedeným závěrem,
který založil na interpretaci Čl. II smlouvy o zřízení zástavního práva k
pohledávkám ze dne 30.4.1998 (ve znění pozdějších doplňků), dovolací soud
nesouhlasí.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní
smlouvy) podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. patří (vedle
vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení
předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky.
Zástava musí být ve smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tedy
tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou věcí, pohledávkou nebo jiným majetkovým
právem a aby tak bylo rovněž účastníkům smlouvy zřejmé, co má sloužit k
zajištění věřitelovy pohledávky a jejího příslušenství.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také smlouvy o
zřízení zástavního práva) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je
třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti.
Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k
objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího, popřípadě též
další skutečnosti, se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen
není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu
písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně.
V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu
projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 obč. zák.). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je tedy třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §
35 odst.2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě,
ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li
tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Na to, jakou měli účastníci
při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve
smyslu ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat
především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem
zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v
rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena
jiná (odlišná) vůle účastníků].
V projednávané věci bylo ve smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze
dne 30.4.1998 uzavřené mezi žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a Chemapolem,
a.s. (jako zástavcem) sjednáno, že zástavu tvoří "následující pohledávky
existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998, a to veškeré tuzemské a
zahraniční pohledávky, s výjimkou pohledávek vzniklých z vývozu zboží dodaného
MCHZ a.s. Ostrava, uvedené v seznamu, který tvoří přílohu č. 1 této smlouvy"
(Čl. II odst.1 smlouvy), a že zástavce se zavazuje "zastavovat zástavnímu
věřiteli všechny své vzniklé pohledávky, a to formou dodatků k této
smlouvě" (Čl. II odst.2 smlouvy). V Čl. II odst.2 smlouvy bylo současně
dohodnuto, že "k tomu" (tj. za účelem splnění závazku zástavce "zastavovat
zástavnímu věřiteli všechny své vzniklé pohledávky, a to formou dodatků k této
smlouvě") se zástavce "zavazuje předkládat zástavnímu věřiteli měsíčně vždy
nejpozději do 25. dne následujícího měsíce spolu s příslušným dodatkem písemné
seznamy všech svých pohledávek a uvedením dlužníka, resp. poddlužníka,
kontraktu či jiného právního důvodu vzniku pohledávky, faktury, měny, výše a
data splatnosti pohledávky", které "budou plně datovány a zástavcem právoplatně
podepsány", a že "akceptací s vyznačeným datem a podpisy oprávněných osob
zástavního věřitele se aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 této
smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", přičemž "bez dalšího
zvláštního ujednání je touto formou vždy perfektně uzavřen dodatek této smlouvy
a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek dává zástavce do zástavy
zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek jsou
zastaveny v souladu s touto smlouvou".
Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze
dne 30.4.1998 neobsahuje ve svém Čl. II odst.2 zcela jednoznačné vymezení
předmětu zástavního práva (zástavy); na jedné straně se v něm hovoří o závazku
zástavce předkládat zástavnímu věřiteli měsíčně spolu s příslušným dodatkem
"písemné seznamy všech svých pohledávek" a o tom, že "akceptací" se "aktuální
seznam pohledávek stává přílohou č. 1 smlouvy a nahrazuje její předchozí
přílohu č. 1", na druhé straně se uvádí, že "touto formou" je "vždy perfektně
uzavřen dodatek této smlouvy" a že pohledávky "uvedené v aktuálním seznamu
pohledávek dává zástavce do zástavy zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v
aktuálním seznamu pohledávek jsou zastaveny v souladu s touto smlouvou", aniž
by bylo bez dalšího zřejmé, zda součástí měsíčně sestavovaného "písemného
seznamu všech pohledávek" ("aktuálního seznamu pohledávek") musí být - mají-li
být (i nadále) předmětem zástavního práva (zástavou) - rovněž pohledávky
zastavené podle Čl. II odst.1 smlouvy (pohledávky existující v účetní evidenci
zástavce k 30.4.1998) a pohledávky zastavené podle předchozích dodatků ke
smlouvě. Zatímco takovému závěru nasvědčuje především ujednání o tom, že
"aktuální seznam se stává přílohou č. 1 této smlouvy a nahrazuje její předchozí
přílohu č. 1", ve prospěch opačného řešení svědčí zejména ze smlouvy zřetelný
záměr účastníků, aby předmět zástavního práva (zástavu) tvořily veškeré
tuzemské a zahraniční pohledávky zástavce za jeho dlužníky existující v účetní
evidenci zástavce k 30.4.1998 (s výjimkou uvedenou v Čl. II odst.1 smlouvy),
jakož i všechny další vzniklé pohledávky, které se zástavce zavázal zastavit ve
prospěch zástavní věřitelky formou dodatků ke smlouvě uzavíraných způsobem
popsaným v Čl. II odst.2 smlouvy. Odvolací soud se tedy v souladu se zákonem
pokusil uvedenou nejasnost ve vymezení předmětu zástavního práva (zástavy)
odstranit pomocí výkladu projevu vůle.
Při výkladu ujednání obsažených v Čl. II Smlouvy o zřízení zástavního práva k
pohledávkám ze dne 30.4.1998 podle názoru dovolacího soudu nepostačovalo
přihlédnout pouze - jak to učinil odvolací soud - k jazykovému vyjádření tohoto
ujednání a k tomu, že v příloze k dodatku č. 18 nebyly uvedeny pohledávky,
jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá po žalované v tomto řízení, a že
žalobkyně "bez výhrad" akceptovala seznam pohledávek tvořící přílohu k dodatku
č. 18, ale mělo být vzato v úvahu také to, jaká byla vůle účastníků při
sjednání smlouvy a co sledovali ujednáním obsaženým v Čl. II odst.2 smlouvy,
jakož i skutečnost, že ujednání obsažená v Čl. II odst.2, 3, 4 a 5 smlouvy
výslovně nehovoří (a ve svém obsahu ani neuvažují) o zániku zástavního práva k
jakékoliv dříve zastavené pohledávce z důvodu, že nebude (nadále) uvedena v
"aktuálním seznamu pohledávek, který se stal přílohou č. 1 smlouvy a nahradil
její předchozí přílohu č. 1". V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že
žalobkyně a Chemapol, a.s. sjednali ke smlouvě ze dne 30.4.1998 v následujícím
období více dodatků a že pro výklad projevu vůle mohlo být přínosem také
zjištění o tom, jak postupovali ve vztahu k již (dříve) zastaveným pohledávkám
při vyhotovování aktuálních seznamů pohledávek při uzavírání jiných (dalších)
dodatků ke smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v Čl.
II smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998
nepostupoval v souladu s požadavky ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. a že nevzal
v úvahu ani všechny okolnosti, které byly (mohly být) v projednávané věci při
aplikaci ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. významné.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věta první o.s.ř. vrátil
odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu