29 Cdo 4700/2007

29 Cdo 4700/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce

města Děčín, se sídlem v Děčíně, Mírové náměstí 1175/5, zastoupeného JUDr.

Jiřím Kadeřábkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, PSČ 412

01, proti žalovanému N. T., jako správci konkursní podstaty úpadkyně

DESTA-NOVA, a. s., identifikační číslo 25049143, zastoupenému Mgr. Evou

Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, PSČ 110 00, o

vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u

Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 11/2002, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j.

15 Cmo 65/2007-313, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám

zástupce žalobce.

Rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 44 Cm 11/2002-295, Krajský soud v Ústí

nad Labem na základě žaloby města Děčín směřující vůči žalovanému správci

konkursní podstaty úpadkyně DESTA-NOVA, a. s. vyloučil ze soupisu majetku

konkursní podstaty úpadkyně ve výroku označené nemovitosti (stavbu a deset

pozemků).

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní právo váznoucí na

nemovitostech ve vlastnictví žalobce k zajištění pohledávky věřitelky

Pragobanky, a. s. (dále též jen „banka“) vůči pozdější úpadkyni z úvěrových

smluv, zaniklo podle ustanovení § 151g zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), v rozhodném znění, k 29. říjnu 1999 tím,

že zástavní dlužník (žalobce) složil zástavnímu věřiteli cenu zástavy

(16.800.000,- Kč). Důvod pro soupis nemovitostí do konkursní podstaty postupem

podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen

„ZKV“), proto nebyl dán.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud poukázal na to, že ve smlouvě o převzetí dluhu ze dne 23.

prosince 1997, uzavřené mezi žalobcem (jako přejímatelem) a právním předchůdcem

úpadkyně (jako původním dlužníkem) banka nejen udělila souhlas s převzetím

dílčího dluhu z úvěru ve výši 16.8000.000,- Kč, nýbrž že jako další účastník

této smlouvy se v jejím článku III. zavázala k tomu, že poté, co přejímatel

uhradí 16.800.000,- Kč jako částku odpovídající ceně zastavených nemovitostí,

vydá mu potvrzení pro výmaz zástavního práva k nemovitostem označeným v bodu

II. této smlouvy. Článek II. smlouvy o převzetí dluhu pak obsahuje dohodu všech

účastníků, že sporné nemovitosti zajišťují jen dluh (správně pohledávku) z

úvěru ve výši 16.800.000,- Kč a toto ujednání pokládá odvolací soud za změnu

smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13. února 1997 (jejího článku II.).

Odtud odvolací soud dovodil, že důvodem zániku zástavního práva váznoucího na

sporných nemovitostech je (ve smyslu § 151g obč. zák., v rozhodném znění) zánik

pohledávky z úvěru ve výši 16.800.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též

jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje,

aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že při hodnocení

obsahu smlouvy o převzetí dluhu a při následném právním hodnocení věci odtud

plynoucím zcela pominul obsah důkazů provedených v řízení, zejména důkaz kupní

smlouvou uzavřenou současně se smlouvou o převzetí dluhu (23. února 1997). Kupní smlouvu lze podle dovolatele hodnotit jako závislou ve smyslu ustanovení

§ 275 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),

přičemž v jejím článku IV. je výslovně uvedeno, že prodávající (právní

předchůdce úpadkyně a zástavní dlužník) prohlašuje, že na převáděných

nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch banky ve výši 320 miliónů Kč a

že obě strany odkazují na smlouvu o převzetí dluhu, v jejímž rámci bylo bankou

garantováno, že hodnota zástavy bude na převáděných nemovitostech snížena na

částku rovnající se kupní ceně s tím, že celé zástavní právo bude zrušeno

bezprostředně po řádném zaplacení dluhu kupujícím. Odtud je podle dovolatele zřejmé, že zástavní dlužník si byl vědom toho, že na

nemovitostech vázne zástavní právo pro veškeré jeho závazky do výše 320 miliónů

Kč, na což kupujícího výslovně upozornil. To je v naprostém rozporu s tím, že

by týž účastník v předchozí dohodě (o převzetí dluhu) dohodl snížení rozsahu

zástavního práva. Změnit zástavní smlouvu nebylo dle dovolatele vůlí stran

smlouvy o převzetí dluhu, což v kupní smlouvě jasně deklarovaly. Výklad smlouvy o převzetí dluhu odvolacím soudem má dovolatel za účelový,

dovozující z textu smlouvy právní úkony, které v něm nejsou obsaženy. S poukazem na požadavek hodnocení důkazů plynoucí z § 132 o. s. ř. pak usuzuje,

že skutečnost, že odvolací soud založil své skutkové a právní závěry na

jediném důkazu, (a přitom zcela pominul obsah důkazů ostatních), je závažnou

procesní chybou řízení, která vedla k nesprávnému právnímu hodnocení věci, jež

je v rozporu s hmotným právem. Míní rovněž, že odvolací soud, který věc posoudil jinak, než soud prvního

stupně, měl na základě ustanovení § 213b o. s. ř. postupovat dle ustanovení §

118a odst. 2 o. s. ř. a vyzvat jej, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení

rozhodných skutečností. Absence výzvy je podle dovolatele také vadou řízení. Rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatel v tom, že i kdyby byla smlouva o

převzetí dluhu dohodou o změně zástavní smlouvy, nemohlo by tímto způsobem

dojít k zániku zástavního práva váznoucího na nemovitostech pro ostatní

zajištěné pohledávky a k jakémusi jeho „zúžení“.

Podle příslušných ustanovení občanského zákoníku v rozhodné době vzniklo

zástavní k pohledávkám, které měly teprve vzniknout po poskytnutí úvěrů podle

rámcové úvěrové smlouvy, a existovalo v souladu se svou povahou, jako právo

akcesorické, jehož osud je vázán na právní osud hlavní zajištěné pohledávky. Potud dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo

1015/2003 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, jenž je

veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovozuje, že

zástavní právo v dané věci vzniklo ke všem zástavní smlouvou specifikovaným

pohledávkám (v celkové výši 320 miliónů Kč). Zánik zástavního práva (obligatorně upravený v 151g obč. zák.) vyžaduje, aby

nastala určitá právní skutečnost, nebo aby byl uskutečněn zákonem definovaný

právní úkon. Zánik zástavního práva pak není možný změnou zástavní smlouvy. Kdyby to šlo, fakticky by tím ztrácel smysl institut vzdání se zástavního práva

formou notářského zápisu. Zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí by

nemělo žádný konkrétní obsah a rozsah, protože by ho bylo možné prostou změnou

zástavní smlouvy rozšiřovat a zužovat na neomezený počet pohledávek a zápis

zástavního práva v katastru by tak neměl žádný jiný právní význam, než jako

určitý „otevřený účet“ na nemovitosti. Pak by ovšem ztratila smysl i veškerá ustanovení o pořadí jednotlivých

zástavních práv a způsobu uspokojení při existenci více zástavních práv. Takový

výklad - pokračuje dovolatel - přímo odporuje akcesorické povaze zástavního

práva a je v rozporu s hmotným právem. I kdyby došlo k dohodě o změně zástavní smlouvy, nemohlo tímto způsobem dojít k

zániku již existujících zástavních práv pro ostatní pohledávky vzniklé v daném

období, z úvěrů poskytnutých na základě rámcové smlouvy o úvěru ze dne 15. září

1996 do celkové výše 320 milionů Kč. Tato zástavní práva vznikla vkladem

zástavního práva do katastru nemovitostí, existovala a jejich existence by

dohodou o změně zástavní smlouvy nemohla být dotčena. Dovolatel uvádí, že nikdy nerozporoval, že původní účastníci vztahu měli

zřejmě v úmyslu dosáhnout toho, že po úhradě převzatého dluhu budou zrušena

zástavní práva váznoucí na nemovitostech pro ostatní pohledávky. Závazek

zástavního věřitele, že poté vydá „potvrzení pro výmaz zástavního práva“, však

nesplňuje náležitosti jakéhokoliv právního úkonu, na jehož základě by mohlo

dojít k zániku zástavního práva v souladu s požadavky občanského zákoníku. Není

ho možné chápat jinak, než jako dohodu o tom, že v budoucnu, po úhradě

převzatého dluhu, provedou účastníci takové úkony, na jejichž základě zanikne

zástavní právo na předmětných nemovitostech. Tuto dohodu však strany nikdy

nerealizovaly. Nový vlastník zástavy (žalobce) uvedené po zástavním věřiteli

nepožadoval a ke dni vstupu úpadkyně do konkursu tak zástavní právo trvalo. Dovolatel je toho názoru, že není úkolem soudu, aby svým autoritativním

rozhodnutím napravoval chyby účastníků právních vztahů.

Soud neprovedl

interpretaci textu smlouvy, neposoudil smlouvu podle jejího skutečného obsahu,

ale účelově jí přiřadil obsah, který v ní v době jejího uzavření nebyl a strany

tento obsah ani nemínily ve smlouvě zachytit. Dovolatel uzavírá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení právní

otázky, které odporuje hmotnému právu (zániku zástavního práva nelze dosáhnout

prostou dohodou o změně zástavní smlouvy) a nadto skutkové závěry chybně

dovodil účelovou interpretací jediného důkazu. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. To, že odvolací soud dospěl k

závěru, že zástavní právo zaniklo zánikem pohledávky, kterou zajišťovalo, na

základě změny obsahu zástavní smlouvy (a nikoli složením ceny zástavy, jak

uzavřel soud prvního stupně), není podle žalobce v rozporu se zákonem. Žalobce

míní, že v dané věci obě tyto skutečnosti nastaly současně . Mezi základní práva účastníků právních vztahů řadí žalobce též možnost dohodou

stran jakkoliv měnit již dříve dohodnutá práva a povinnosti. Žalobce nesouhlasí

s názorem odvolatele, že obsah jednou zřízeného zástavního práva nelze již

později měnit shodnou vůlí všech účastníků a připomíná, že ustanovení § 170

odst. 1 písm. f/ obč. zák. jako možnost zániku zástavního práva uvádí písemnou

smlouvu uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo

zástavcem. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nepokládá za rozporné s hmotným

právem. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním

zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání

(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se

však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a

tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy

(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince

2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když

soud prvního stupně byl při vydání rozsudku ze dne 21. února 2007 vázán

závazným právním názorem obsaženým ohledně platnosti smlouvy o převzetí dluhu v

usnesení ze dne 7. září 2006, č. j. 15 Cmo 62/2006 - 239, jímž odvolací soud

zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. ledna 2006,

č. j. 44 Cm 11/2002 - 195. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval

tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem, zkoumaje nejprve

správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud především poukazuje na závěr obsažený v jeho rozsudcích

uveřejněných pod čísly 34/2001 a 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (na které v podrobnostech odkazuje), jenž je v rozhodovací praxi

soudů již ustálen a podle kterého platí, že v případě, že právo (nárok) na

uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. srpna 1998, spravuje

se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. září 1998 právní

úpravou účinnou do 31. srpna 1998, což platí i pro způsoby možného zániku

zástavního práva.

Podle ustanovení § 151g obč. zák. ve znění účinném k 23. prosinci 1999 i

16. říjnu 1999, zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo

zástava anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci;

zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo

uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno.

Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.

Úprava zástavního práva v občanském zákoníku opustila požadavek, aby

jednostranný úkon, jímž se zástavní věřitel vzdal zástavního práva, měl formu

notářského zápisu, až s účinností od 1. ledna 2001 (srov. výše § 151g větu

druhou obč. zák. a oproti tomu § 170 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1.

ledna 2001 a § 170 odst. 1 písm. c/ obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna

2002). Úprava zástavního práva v občanském zákoníku účinná před 1. lednem 2001

(i v rozhodné době) též výslovně nepřipouštěla (na rozdíl od ustanovení § 170

odst. 6 obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 a § 170 odst. 1 písm. f/

obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2002) zánik zástavního práva písemnou

smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, Nejvyšší

soud je nicméně přesvědčen, že možnost přivodit zánik zástavního práva takovou

písemnou smlouvou zde byla i v rozhodné době, byť ji zákon (v § 151g obč. zák.)

nezmiňoval výslovně.

Na podporu tohoto závěru se především nabízí argument, podle kterého, je-li

možné, aby zástavní právo zaniklo jednostranným právním úkonem zástavního

věřitele, pak projev vůle, jímž se zástavní věřitel vzdává zástavního práva,

nelze míti za neúčinný či dokonce neplatný jen proto, že byl učiněn jako

součást dvoustranného právního úkonu, konkrétně smlouvy uzavřené mezi

zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem. Z obsahového hlediska pak při

takovém projevu vůle není důvod činit rozdílu mezi dohodou o „zániku“

zástavního práva na straně jedné a prohlášením o „vzdání se“ zástavního práva

na straně druhé. Dalším argumentem ve prospěch téhož závěru pak je, že je-li

možné přivodit vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy (§ 151b odst.

1 obč. zák., v rozhodném znění), pak je možné trvání tohoto práva na základě

písemné smlouvy také ukončit.

Požadavek, aby jednostranný úkon, jímž se zástavní věřitel vzdává zástavního

práva, měl formu notářského zápisu, přitom u zástavního práva, které na základě

písemné smlouvy vznikalo vkladem do katastru nemovitostí (§ 151b odst. 2 obč.

zák., v rozhodném znění), měl především ten smysl, že existenci touto formou

učiněného právního úkonu nebylo nutné prokazovat ve vkladovém řízení podle

zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k

nemovitostem (zástavní právo se v takovém případě vymazávalo z katastru

nemovitostí záznamem - srov. § 7 uvedeného zákona i § 36 vyhlášky č. 190/1996

Sb., v rozhodném znění).

Na základě písemné smlouvy o zániku zástavního práva, uzavřené mezi zástavním

věřitelem a zástavním dlužníkem, mohlo v duchu výše řečeného zaniknout zástavní

právo zřízené smluvně a vzniklé vkladem do katastru nemovitostí i tehdy, nešlo-

li o smlouvu pořízenou formou notářského zápisu. V takovém případě ovšem

zápis zániku takového práva v katastru nemovitostí nemohl mít podobu záznamu,

ale mohl se prosadit jen formou vkladu.

Na základě takto ustavených východisek pak Nejvyšší soud co do interpretace

článků II. a III. smlouvy o převzetí dluhu míní, že pravidlům výkladu právních

úkonů podávajícím se především z ustanovení § 35 obč. zák. se nikterak

neprotiví závěr, podle kterého uvedeným článkem smlouvy smluvní strany (mezi

nimiž byli jak zástavní věřitel, tak tehdejší zástavní dlužník - pozdější

úpadkyně) navenek projevily vůli přivodit zánik zástavního práva k nemovitostem

již tím, že přejímatel dluhu (žalobce) coby nabyvatel nemovitostí (nový

zástavní dlužník) uhradí zástavnímu věřiteli (bance) převzatý dluh.

Ve světle výše řečeného přitom není podstatné, že zřízené zástavní právo

zajišťovalo (v budoucnu mělo zajišťovat) i jiné pohledávky než pohledávku, o

které bylo pojednáno smlouvou o převzetí dluhu, nýbrž to, že dohoda o zániku

zástavního práva se měla stát účinnou jakmile bude (ve shodě s ujednaným

splátkovým kalendářem) uhrazen převzatý dluh (což se mělo ze strany zástavního

věřitele projevit vystavením potvrzení pro výmaz zástavního práva k

nemovitostem). Jen takový výklad zkoumaného ujednání je v souladu s autonomní

vůli smluvních stran projevenou při jeho uzavření, přičemž jeho správnost

potvrzuje i následné chování zástavního věřitele (jeho právního nástupce),

který v roce 2002 žalobkyni potvrzení pro výmaz zástavního práva k

nemovitostem také vystavil.

Názor Nejvyššího soudu na uvedenou klauzuli (článek III. smlouvy o převzetí

dluhu) se tedy do odvolatelova názoru liší v tom, že podle přesvědčení

Nejvyššího soudu smluvní strany touto klauzulí k písemné dohodě o zániku

zástavního práva (za sjednaných podmínek) nejen směřovaly (jak usuzuje

dovolatel), nýbrž že ji také završily.

Napadené rozhodnutí je tak v rovině právní ve svém výsledku správné (k zániku

zástavního práva došlo splněním podmínek obsažených v písemné dohodě zástavního

věřitele se zástavním dlužníkem).

Problém s vkladuschopností listiny, podle které měl být výmaz zástavního

práva proveden (písemná dohoda, která nebyla učiněna formou notářského zápisu),

nebylo nutné pro účely tohoto sporu dále řešit, jelikož z obsahu spisu je

zjevné, že na základě potvrzení vystaveného žalobkyni byl výmaz zástavního

práva k nemovitostem v katastru nemovitostí proveden ještě před prvním

rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé.

Výše formulované závěry podle přesvědčení Nejvyššího soudu obstojí i s

přihlédnutím k obsahu kupní smlouvy, když z podaného výkladu je zjevné (a

potud úvahy odvolacího soudu zasluhují dílčí korekce), že v době uzavření

kupní smlouvy zástavní právo vskutku trvalo k zajištění pohledávek v rozsahu

320 milionů Kč a mohlo v budoucnu zaniknout jen při splnění podmínek sjednaných

v článku III. smlouvy o převzetí dluhu. Upozornění na existenci zajištění v

tomto rozsahu bylo tedy namístě, aniž by mělo vliv na význam úkonů projevených

účastníky smlouvy o převzetí dluhu v jejím článku III.

Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se tedy neprosadí ani

prostřednictvím dovolatelovy námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů

odvolacím soudem. K argumentu ustanovením § 213b o. s. ř. (ve spojení s

ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká,

že dovolatel přehlédl, že řízení podléhalo zákonné koncentraci ve smyslu § 118b

o. s. ř. Ze spisu je zjevné, že řádného poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř.

se účastníkům dostalo při předvolání k jednání konanému 28. prosince 2005

(srov. č. l. 170 a 171) a znovu i při předvolání k jednání nařízenému na 1.

února 2007 (srov. č. l. 244-245). Poučení dle § 118a o. s. ř. tedy již v

odvolacím řízení nepřicházelo v úvahu (řízení bylo co do povinnosti tvrzení a

povinnosti důkazní již dříve koncentrováno ze zákona) a dovolatel se mýlí,

usuzuje-li jinak.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako

neopodstatněného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§

243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalobci

vzniklo - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1

o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež

v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom

stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000

Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).

Podle § 8 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 9.000,- Kč.

Uvedená sazba se dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku

4.500,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon

právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů činí 300,- Kč. Celkem tak

jde o částku 4.800,- Kč. Spolu s náhradou za devatenáctiprocentní daň z

přidané hodnoty (ve výši 912,- Kč) tak činí částka přiznaná žalobci k tíži

žalovaného 5.712,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 22. října 2009

JUDr.

Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu