29 Odo 1015/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci
žalobce R. Z., proti žalovanému Ing. J. P., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně O. společnost s ručením omezeným, o vyloučení majetku z konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
180/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
ledna 2003, č. j. 13 Cmo 309/2002-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného JUDr. M. N.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 37 Cm
180/2001 44, vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal vyloučení označených
nemovitostí, nacházejících se v jeho podílovém spoluvlastnictví, a to v rozsahu
9/246, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně O. společnost s ručením
omezeným. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že dne 17. prosince 1993
uzavřela Československá obchodní banka, a. s. jako věřitelka (dále též jen
„banka“) s pozdější úpadkyní jako dlužnicí smlouvu o krátkodobém korunovém
úvěru č. reg. 3...(dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které poskytla
pozdější úpadkyni úvěr ve výši 8.000.000,- Kč. Dne 16. prosince 1993 přitom
banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela s pozdější úpadkyní (jako se zástavcem
a/) a s manžely T. a J. A. (jako se zástavci b/) smlouvu o zřízení zástavního
práva k nemovitostem (dále též jen „zástavní smlouva“), a to k zajištění
pohledávky z úvěrové smlouvy. Odtud soud dovodil, že úvěrová smlouva byla
uzavřena později než zástavní smlouva. Na tomto základě soud prvního stupně -
cituje ustanovení § 151b odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
- uzavřel, že závazek vzniklý ze zástavní smlouvy je závazkem akcesorickým,
vyžadujícím předchozí existenci hlavního závazku (zde závazku z úvěrové
smlouvy). V souzené věci tomu však podle listinných důkazů bylo opačně (nejprve
byla uzavřena zástavní smlouva a teprve pak úvěrová smlouva). Soud prvního
stupně uvedl, že „nepřehlédl obsah ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák., které
stanoví, že zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v
budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky“, ale že „pro aplikaci
posléze citovaného zákonného ustanovení však zde zcela zřejmě není místa“. Při
opačném výkladu by totiž došlo k popření smyslu již zmíněného ustanovení § 151b
odst. 4 obč. zák. Důvod neplatnosti zástavní smlouvy soud prvního stupně
nespatřoval v nepřesném označení katastrálního území v zástavní smlouvě („S.
M.“ namísto správného „S. M. n. M.“) ani v námitce vycházející z dikce § 299
odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy z toho, že
zástavní smlouva neobsahovala údaj o době trvání zástavního práva.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č.
j. 13 Cmo 309/2002-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v
plném rozsahu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného
soudem prvního stupně, a stejně jako on neměl zástavní smlouvu za neplatnou pro
nepřesné označení katastrálního území nebo pro (žalobcem tvrzený) rozpor s
ustanovením § 299 odst. 1 obch. zák. Přitom poukázal na to, že podle úpravy
obsažené v § 151b odst. 5 obč. zák. je možné zajistit závazek vzniklý v
budoucnu pouze za předpokladu, že zajišťovaný závazek bude v zástavní smlouvě
dostatečně identifikován. Úprava obsažená v § 299 odst. 1 obch. zák. pak
rozšiřuje možnost určení zajištěné pohledávky jen druhově, ve stanovené a výši
a na omezenou dobu. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že zástavní smlouva je i tak neplatná. Zdůraznil, že při vzniku
zástavního práva je nutno rozlišovat jeho právní důvod (titul) a způsob
(modus), s tím, že naplněny musí být oba tyto předpoklady. Právní důvod
zástavního práva je podle odvolacího soudu dán, neboť byla uzavřena platná
zástavní smlouva, zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ve
prospěch budoucího zástavního věřitele a na tomto závěru nemůže ničeho změnit
okolnost, že se tak stalo v době kdy mu (zástavnímu věřiteli) ještě nesvědčila
pohledávka ze zajišťovaného vztahu. Zajištění bylo sjednáno k zajištění
budoucích pohledávek z obchodněprávních vztahů definovaných v zástavní smlouvě
nejen výší, ale i právním důvodem a číslem úvěrové smlouvy. Zástavní právo
vzniklo se vznikem pohledávky zástavního věřitele vůči pozdějšímu úpadci z
hlavního závazkového vztahu, čímž došlo k naplnění druhého předpokladu vzniku
zástavního práva. Tento právní závěr není podle odvolacího soudu v rozporu s
ustanovením § 151b odst. 4 obč. zák. (s jeho akcesorickou povahou). Ta je
vyjádřena z ekonomického hlediska tím, že zástavní právo nemá vlastní
hospodářský účel a tím, že samotným zástavním právem se nerozmnožuje jmění
zástavního věřitele, z právního hlediska pak tím, že zástavní právo vzniká jen
za předpokladu, že vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit a sdílí
nadále její právní osud. Jestliže totiž pohledávka, pro kterou bylo zástavní
právo zřízeno, platně nevznikla, není tu ani zástavní právo, i kdyby zástavní
smlouva byla jinak bezvadná. Odvolací soud dovodil, že v posuzované věci
zástavní právo k žalobcovu spoluvlastnickém podílu na nemovitostech vzniklo a
dosud nezaniklo a žalovaný předmět vyloučení správně sepsal do konkursní
podstaty úpadkyně (podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání – dále též jen „ZKV“). Námitku spočívající ve zpochybnění výše
zajištěné pohledávky nepokládal odvolací soud za rozhodnou.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že
jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (písmeno b/). Existenci vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud
neprovedl jím navržený důkaz. Konkrétně poukazuje na to, že již u jednání
konaného 11. září 2002 u soudu prvního stupně navrhoval, aby dokazování „bylo
ze strany žalovaného doplněno“ o přesnou specifikací splácení úvěrové smlouvy
„č. 3... ze dne 17. prosince 1993“ a o specifikaci splácení úvěrové smlouvy
„č. 3... ze dne 22. března 1995“, a to zejména z toho důvodu, aby byl zjištěn
a doložen konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru dle úvěrové smlouvy č. 3... ze
dne 17. prosince 1993. Dle bodu 8. uvěrové smlouvy č. 3... byl totiž pro
zajištění splácení úvěru zřízen blokační účet a „uzavírané kupní smlouvy byly
splatné“ na specifický účet č. 1... Podle zjištění dovolatele a ostatních
spoluvlastníků bylo na výše uvedený specifický účet z prodejů jednotlivých
spoluvlastnických podílů uhrazeno konkrétními kupujícími „ještě před
poskytnutím úvěru č. 5...“ do 31. prosince 1994 minimálně 5.570.400,- Kč a do
31. prosince 1995 minimálně 6.020.400, Kč. Kdyby tato skutečnost byla potvrzena
provedeným dokazováním, mohl krajský soud dojít k závěru, že „úvěr č. 3...“
byl po poskytnutí prostředků ve výši 3.094.000,- Kč „dle úvěrové smlouvy č.
5...“ zcela splacen, čímž zanikla zajištěná pohledávka i zástavní právo.
Odvolací soud se tímto důkazem rovněž nezabýval. Vzhledem k tomu, že souběžně
s tímto řízením probíhá u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 187/2002
trestní řízení proti společníkům úpadce, jehož předmětem je mimo jiné i otázka
zániku pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 3..., považuje dovolatel
neprovedení uvedeného důkazu za vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel
kritizuje jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva měla
zajišťovat i budoucí pohledávky, s tím, že k tomuto závěru došel vrchní soud
pouze „vlastním výkladem údajné vůle smluvních stran“ zástavní smlouvy. Podle
názoru dovolatele však vůle obou smluvních stran směřovala nikoli k zajištění
pohledávek, které vzniknou v budoucnu, nýbrž k zajištění zcela konkrétní a
specifické pohledávky“. Stanovisko vrchního soudu by bylo možné akceptovat, jen
kdyby podstatnou náležitostí zástavní smlouvy byla rovněž doba trvání
zástavního práva a maximální výše zajišťovaných pohledávek (potud dovolatel
odkazuje na „komentář k obchodnímu zákoníku z r. 1997 zpracovaný JUDr. Dědičem,
str. 820“). Ani jednu z těchto podstatných náležitostí však zástavní smlouva
neobsahuje. Na tomto základě dovolatel usuzuje, že zástavní smlouva měla být po
právní stránce posouzena pouze podle úpravy obsažené v občanském zákoníku.
Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval tím, že uzavření zástavní smlouvy
bylo „hrubou chybou a omylem“ banky. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. K dovolacímu důvodu dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uvádí, že důkaznímu návrhu, z nějž dovolatel
usuzuje na vadu řízení, nepředcházelo tvrzení, které by tímto důkazem mělo být
ověřeno (dovolatel v průběhu řízení netvrdil, že zástavní právo zaniklo
splacením úvěru). Nadto uvádí, že zástavní právo tímto způsobem zaniknout
nemohlo, jelikož pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 17. prosince 1993 dosud
nebyla zaplacena. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalovaný uvádí, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, v
souladu s ustanovením § 151b odst. 5 obč. zák., když v zástavní smlouvě byla
zjevně projevena vůle smluvních stran sjednat zástavní právo k zajištění
pohledávky banky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené 17. prosince 1993 do
výše 8.000.000,- Kč s příslušenstvím. Jelikož zástavní smlouva byla uzavřena
16. prosince 1993 a jelikož v ní strany projevily vůli zajistit pohledávku
vzniklou 17. prosince 1993, je zjevné, že měly v úmyslu založit zástavní právo
k pohledávce vzniklé v budoucnu. Námitka, že soud nesprávně vyložil vůli
smluvních stran, proto není odůvodněná. Budoucí pohledávka, k jejímuž zajištění
bylo zástavní právo založeno, pak byla v zástavním smlouvě identifikována
dostatečně určitě.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné,
avšak není důvodné.
Vyjma vady, která má spočívat v tom, že soud neprovedl dovolatelem navržený
důkaz, nejsou vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto v první řadě zabýval tím, zda řízení je
postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Jak se podává z obsahu spisu, dovolatel při jednání před soudem prvního stupně,
které se konalo 11. září 2002, navrhl, aby dokazování bylo doplněno o „přesnou
specifikací splácení úvěrové smlouvy č. 3... ze dne 17. prosince 1993, včetně
vypočtených úroků z prodlení ke dni prohlášení konkursu na úpadce“ a dále o
„přesnou specifikaci splácení splátek dle úvěrové smlouvy č. 5... ze dne 22.
března 1995“, a to z toho důvodu „aby byl zjištěn konkrétní zůstatek
nesplaceného úvěru poskytnutého bankou úpadci dle úvěrové smlouvy ze dne 17.
března 1993“.
V této souvislosti je nutné poznamenat, že dovolatel v dovolání obě úvěrové
smlouvy směšuje. Hovoří zde totiž o přesné specifikací splácení úvěrové smlouvy
„č. 3... ze dne 17. prosince 1993“ a o specifikaci splácení úvěrové smlouvy
„č. 3... ze dne 22. března 1995“ (jinak řečeno, úvěrovou smlouvu ze dne
22. března 1995 označuje stejným číslem jako úvěrovou smlouvu ze dne 17.
prosince 1993). Tato zřejmá dovolatelova chyba však není pro výsledek
dovolacího řízení určující. Podstatné naopak je – jak správně namítl žalovaný
– že důkaznímu návrhu dovolatele nepředcházelo odpovídající tvrzení
dovolatele.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede
(odstavec 1). Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné
než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke
zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy
potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového
stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3). Soud může též vzít za svá
skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec 4).
Řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV je tzv. řízením sporným, jež
je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit
skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava
vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na
účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy
povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost
důkazní (§ 120 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost
označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení.
Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem (§ 101
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o
břemeni tvrzení. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná
vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z
hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní
povinnost. Jinými slovy, nesplnění povinnosti tvrzení, tedy neunesení břemene
tvrzení, má za následek, že skutečnost, kterou účastník vůbec netvrdil a která
nevyšla jinak v řízení najevo (například dotazováním ze strany soudu),
zpravidla nebude předmětem dokazování (shodně srov. v právní teorii např.
Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 450-451).
Výše formulované závěry plynou přímo z dikce § 120 odst. 1 o. s. ř.
Jak se dále podává z obsahu spisu, dovolatel (žalobce) se domáhal vyloučení
označeného majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně na základě
tvrzení, že zástavní právo (jež bylo v intencích § 27 odst. 5 ZKV důvodem
soupisu) nevzniklo, jelikož zástavní smlouva je neplatná. Tvrzení, že
existující zástavní právo zaniklo splněním zajištěného závazku (splacením úvěru
poskytnutého pozdější úpadkyni na základě úvěrové smlouvy ze 17. prosince
1993), dovolatel poprvé uplatnil až v dovolání. Naopak, z toho, jak dovolatel
formuloval při označeném jednání svůj důkazní návrh, je patrno, že hodlal
prokazovat nikoli zánik zajištěné pohledávky splněním (úhradou dluhu), nýbrž
„konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru“. Skutečnost, že došlo k zániku
zajištěné pohledávky jejím zaplacením, nevyšla v řízení před soudy nižších
stupňů ani jinak najevo, takže soud prvního stupně postupoval (jak bude dále
rozvedeno i ve vztahu ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů) správně,
jestliže dokazování v rozsahu požadovaném dovolatelem při jednání 1. září 2002
neprovedl. Splnění povinnosti důkazní totiž nemá bez předchozího splnění
povinnosti tvrzení pro věc žádný význam.
Jen pro úplnost se dodává, že soudy nižších stupňů neměly ohledně absence
uvedeného tvrzení vůči žalobci ani poučovací povinnost (ve smyslu ustanovení §
118a odst. 1 o. s. ř.), neboť všechny rozhodné skutečnosti, k tomu, že zástavní
právo vůbec nevzniklo, žalobcem uplatněny byly.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního
posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době uzavření úvěrové smlouvy (17. prosince 1993) a zástavní
smlouvy (16. prosince 1993) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný
především výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č.
58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,
č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992
Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992
Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb.
Podle ustanovení § 151b obč. zák. v rozhodném znění platilo, že zástavní právo
vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona
(odstavec 1). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru
nemovitostí (odstavec 2). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit
předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se
musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní
právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož
vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5).
Jelikož vztah ze smlouvy o úvěru patří – v intencích § 261 odst. 3 písm. d/
obch. zák. v rozhodném znění – mezi tzv. absolutní obchody, je i vztah ze
zástavní smlouvy sloužící k zajištění závazku z úvěrové smlouvy obchodním
závazkovým vztahem (§ 261 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění).
Pro úpravu zástavního práva v obchodních závazkových vztazích, včetně vztahu ze
zkoumané zástavní smlouvy, tudíž platily i odchylky obsažené v ustanoveních §
297 až 299 obch. zák. v rozhodném znění. Jelikož úprava obsažená v § 297 obch.
zák. se týkala zástavního práva vzniklého na základě dluhopisu a úprava
obsažená v § 298 obch. zák. postavení osoby oprávněné uplatňovat právo z
hypotečního zástavního listu, tedy řešení otázek, jež na danou věc nedopadají,
a totéž obdobně platí pro úpravu obsaženou v § 299 odst. 2 a 3 obch. zák.,
zbývá určit, jaký vliv na práva a povinnost stran ze zástavní smlouvy měla
úprava obsažená v § 299 odst. 1 obch. zák.
Podle § 299 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění platilo, že zástavní právo lze
zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které
vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv.
titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a
povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává
(modus adquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (§ 151b
odst. 2 obč. zák.) provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního
úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl
doručen katastrálnímu úřadu.
Ani občanský zákoník ani obchodní zákoník v rozhodné době k platnosti zástavní
smlouvy nevyžadoval (a nevyžaduje), aby v ní určená pohledávka, kterou má
zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala. Platná je proto zástavní
smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže
zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže
zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti
(nikdy) nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik
zajišťované pohledávky, apod. (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Tvrzení dovolatele uplatněná v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. tedy k závěru, že zástavní smlouva je neplatná, nevedou.
Platí ovšem, že i když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní
právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo
zajišťovat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 957/2001).
Nejvyšší soud proto další své úvahy soustředil k prověření toho, zda
dovolatelova tvrzení jsou způsobilá zvrátit závěr odvolacího soudu o vzniku
zástavního práva.
Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že odvolací soud měl při svých úvahách pominout
úpravu obsaženou v ustanovení § 299 obch. zák. K tomu, aby zástavní smlouvu
podrobil zkoumání i z pohledu označeného ustanovení, předurčovala odvolací soud
skutečnost, že šlo o obchodní závazkový vztah. (v takovém případě odvolací
soud úpravu obsahující některé odchylky od institutu zástavního práva
upraveného v občanském zákoníku naopak pominout nesměl). Mýlí se ovšem i v
závěru, že odvolací soud v konečném důsledku své závěry nezaložil na úpravě
obsažené (jen) v občanském zákoníku.
Ustanovení § 299 obch. zák. v rozhodném znění bylo ustanovením dispozitivní
povahy (srov. a contrario výčet kogentních ustanovení části třetí obchodního
zákoníku v ustanovení § 263 obch. zák.). V § 299 odst. 1 obch. zák. užité
slovní spojení „zástavní právo lze zřídit“, jasně ukazuje na možnost smluvních
stran postupovat zde popsaným způsobem a nikoli na jejich povinnost tak učinit.
Přitom možnost (nikoli však povinnost) omezit smluvně dobu trvání zřizovaného
zástavního práva připouštěl nejen obchodní zákoník (v § 299 odst. 1 obch. zák.)
nýbrž i občanský zákoník (ten v § 151g větě první vypočítává jako jeden ze
způsobů zániku zástavního práva „uplynutí času, na který bylo zástavní právo ve
smlouvě o jeho zřízení omezeno“). Možnost smluvně omezit výši částky, do které
zástavní dlužník zástavou „ručí“ za úhradu zajišťované pohledávky, sice
výslovně připouštěl toliko obchodní zákoník (v § 299 odst. 1 obch. zák.), ani
ustanovení občanského zákoníku však nebránila tomu, aby obdobné omezení bylo
smluveno v občanskoprávních vztazích.
Z ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák. se podává možnost zřídit zástavní právo k
zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Toto ustanovení vyžaduje, aby
závazek, který má v budoucnu vzniknout, byl v zástavní smlouvě náležitě
identifikován.
Úprava obsažená v ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. však dovoluje v
obchodních závazkových vztazích platně zřídit zástavní právo i k zajištění v
budoucnu vzniklých pohledávek „určitého druhu“. To ovšem z ustanovení § 299
odst. 1 obch. zák. nečiní úpravu, jež by pro obchodní závazkové vztahy
nahrazovala úpravu obsaženou v ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák.
Požadavek identifikace budoucí pohledávky ve smyslu § 151b odst. 5 obč. zák.
lze mít za splněný, je-li zajišťovaná pohledávka, která má v budoucnu teprve
vzniknout, v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu
plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to
natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem
zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Platí dále, že má-
li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je
třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož
podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má
li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce,
je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako „půjčku“ a
nikoliv jako „závazek poskytnout půjčku“, i když v době uzavření zástavní
smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem
zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Ve spojení s výše formulovaným závěrem, podle kterého se k platnosti zástavní
smlouvy nevyžaduje, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo
zajišťovat, skutečně existovala, pak úvahy o náležité identifikaci budoucí
pohledávky vedou k závěru, že při určení zajišťované pohledávky v zástavní
smlouvě tedy není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo
budoucí (srov. k tomu shodně např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 6, ročník 2004, pod č. 110). Jakmile pak budoucí (v zástavní
smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i
zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru
nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni
vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí.
Tvrdí-li tedy dovolatel, že o zajištění pohledávky, která vznikne v budoucnu,
nemůže jít proto, že šlo o pohledávku „konkrétní a specifickou“, nemůže tato
jeho výhrada ve světle podaného výkladu obstát.
„V budoucnu vzniklými pohledávkami určitého druhu“ se pak ve smyslu ustanovení
§ 299 odst. 1 obch. zák. rozumí takové pohledávky, které v době uzavření
zástavní smlouvy smluvní strany nemohou identifikovat jinak, než osobou
věřitele a osobního dlužníka a druhovým vymezením (např. tak, že jde o plnění z
kupních smluv na dodávky druhově označeného zboží apod.). Potud je smluvní
volnost účastníků obchodních závazkových vztahů při zřízení zástavního práva
zajišťujícího v budoucnu vzniklé pohledávky pojata šířeji než u účastníků
občanskoprávních vztahů; možnost aplikovat i v obchodněprávních vztazích
ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák. tím však vyloučena není.
Opačný názor neplyne ani z dovolatelem cit. díla (Dědič, J. a kol.: Obchodní
zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha, Prospektrum 1997, str. 820). Tam se
naopak výslovně praví, že „zatímco občanský zákoník spojuje zástavní právo ze
zajištěním určité konkrétní pohledávky, i když může být podmíněna a vzniknout v
budoucnu, umožňuje obchodní zákoník zřídit zástavní právo i pro určitý druh
pohledávek, které mají vzniknout v budoucnu“; spojka „i“ v cit. větě tudíž
dokládá, že také dílo, jež mělo být oporou dovolatelovy argumentace, vnímalo
úpravu obsaženou v § 299 odst. 1 obch. zák. jako doplňkovou možnost pro
účastníky obchodních závazkových vztahů a nikoli jako text nahrazující pro
obchodní závazkové vztahy úpravu obsaženou v § 151b odst. 5 obč. zák.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud si byl rozdílu
mezi úpravou zástavního práva v občanském zákoníku a v obchodním zákoníku
vědom, a že jeho rozhodnutí vychází – oproti mínění dovolatele – právě z
ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák.
Nejvyšší soud pak uzavírá, že o druhové vymezení v budoucnu vzniklé pohledávky
v zástavní smlouvě z 16. prosince 1993 nešlo. Údaji označenými v zástavní
smlouvě (tak, jak je soudy nižších stupňů učinily součástí svých skutkových
zjištění) byla naopak řádně (v souladu s ustanovením § 151b odst. 5 obč. zák.)
identifikována konkrétní budoucí pohledávka zástavního věřitele vůči pozdější
úpadkyni z úvěrové smlouvy uzavřené následujícího dne (17. prosince 1993).
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV v rozhodném znění (tj. ve znění zákonů č.
122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb.,
č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998
Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č.
368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.), osoby, jejichž věci, práva nebo
pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do
30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby
ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka
zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li
cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do
soupisu podstaty (§ 18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených
věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí,
jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např.
směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
K problematice týkající se důkazního návrhu dovolatele zbývá doplnit, že výklad
ustanovení § 27 odst. 5 ZKV Nejvyšší soudem je jednotný v tom, že tvrzení, že
částka požadovaná výzvou podle tohoto ustanovení neodpovídá výši zajištěné
pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve
sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) právně
významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě
do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně
majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá (shodně srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy žalobce po výzvě správce konkursní
podstaty neuhradil do konkursní podstaty ničeho, tedy soudy nižších stupňů
vskutku neměly důvod prokazovat „konkrétní zůstatek nesplaceného úvěru“.
Na tomto základě lze uzavřít, že dovolateli se uplatněnými dovolacími důvody
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalovanému
náklady dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom
stupni) o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV určené dle vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). pak ve
smyslu ustanovení § 8 písm. b/, a § 10 odst. 3 vyhlášky činí 6.200,- Kč. Takto
určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku
3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75
Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 3. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu