33 Cdo 2393/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně N. P. T. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) D. B. a 2) D.
B., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu a o zaplacení 264.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 120/2002,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
listopadu 2006, č. j. 64 Co 283/2006-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu
2006, č. j. 64 Co 283/2006-111, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 6. června 2006, č. j. 20 C 120/2002-90, není přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
V dovolání zpochybněné posouzení určitosti a srozumitelnosti (a tudíž i
platnosti) nájemní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 1994 mezi společnostmi I. Ú. n.
L., a. s. v likvidaci a P. II., s. r. o., tj. konkrétního právního úkonu, má
význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá významový přesah do širšího
kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Výklad právního úkonu podle § 35 odst. 2
obč. zák. byl navíc při rozhodovací činnosti dovolacího soudu prováděn již
opakovaně. V rozsudcích z 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. 11.
2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže nahrazovat
či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel
směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval
v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán
písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán;
nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou
jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost
písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl
vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Závěry
odvolacího soudu vyjadřující se k výkladu ujednání obsažených v kupní smlouvě
uzavřené dne 21. 2. 2002 byly učiněny v intencích shora připomínaných
rozhodnutí dovolacího soudu a korespondují s hmotným právem.
Žalovaní předestřeli k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda žalobou uplatněný
výkon práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je v daném případě v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se však
odvolací soud nezabýval zjevně proto, že žalovaní takovou námitku v řízení
nevznesli. Okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon práva žalobkyně je v
rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovanými tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení
najevo), natož prokázány. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat,
že výkon práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení neposuzoval
z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak
logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného
rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Krom toho řešení této otázky rovněž postrádá významový přesah do širšího
kontextu soudní praxe, a nebylo by tudíž způsobilé založit zásadní právní
význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho
rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných
skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu
„dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal
opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze
dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Dovolací námitky, jimiž je odvolacímu soudu vytýkáno procesní pochybení, resp.
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy
námitky, jimiž je uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné. K vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. totiž dovolací
soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i
kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je –
aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 15 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni,
která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v této fázi
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu