22 Cdo 4480/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně The Best Network Solution s. r. o., se sídlem v Praze, 28. pluku
18, IČO: 25512170, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v
Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovaným: 1) Prof. Mgr. J. S. a 2) Mgr. I. S.,
o uložení povinnosti umožnit vstup na pozemek, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 15 C 204/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 385/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
června 2013, č. j. 15 C 204/2011-160, ve spojení s doplňujícím rozsudkem soudu
prvního stupně ze dne 26. srpna 2013, č. j. 15 C 204/2011-173, zamítl ve výroku
I. návrh žalobkyně, aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobkyni
vstup na pozemek parc. č. 4164, v katastrálním území Ř., obci B., zapsaný na LV
č. 2237 vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Brno – město, a to v nezbytné době a nezbytné míře k provedení
zateplení stavby, nacházející se na pozemku parc. č. 4163, v katastrálním území
Ř., obci B., zapsaném na LV č. 2215 vedeném u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – město, a to v rozsahu
specifikovaném v tomto výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve výrocích II.
a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 3. června 2015, č. j. 19 Co 385/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, které v dovolání odcitovala. Soudům obou stupňů předně vytkla, že jejich rozhodnutí postrádají dostatečná
odůvodnění a trpí nesprávným právním posouzením. Soudy nesprávně posoudily
otázku, zda jsou spoluvlastníci sousedního pozemku povinni umožnit vstup na
svůj pozemek, když to vyžaduje údržba a obhospodařování (oprava) nemovitostí
žalobkyně ve smyslu § 127 odst. 3 občanského zákoníku. Odvolací soud se při
posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť nelze
považovat za nadměrně obtěžující, je-li požadován vstup na sousední pozemek za
uvedeným účelem pouze po dobu dvou dní. Poukázal přitom na rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1281/2002. Dovolatelka zdůraznila, že
rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že oprava nemovitosti
žalobce nezbytně nevyžaduje přístup z pozemku žalovaných, neboť tuto opravu je
možné provést i z pozemku žalobkyně. Toto však nevyplývá z provedených
znaleckých posudků. Má za to, že v řízení byla prokázána důvodnost jejího
nároku, a to vzhledem k vlhkosti prostorů v prvním podzemním podlaží
nemovitosti v jejím vlastnictví, přičemž tuto vlhkost lze odstranit pouze
provedením zateplení vnější strany stěny z pozemku žalovaných. Poukázala na to,
že pro posouzení míry nezbytnosti není rozhodující to, jak bude vlastník
sousední nemovitosti omezen, nýbrž objektivní potřeba toho, kdo se vstupu na
sousední pozemek domáhá. V tomto se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1281/2002. Otázkou procesního práva pak má být
to, že odvolací soud nedbal závěrů vyslovených ve znaleckém posudku. Soud podle
jejího názoru nemůže přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého
posudku, ale musí se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádat a nikoliv je jen
zmínit a blíže se jimi nezabývat. Vytkla odvolacímu soudu, že nevzal za svá
stanoviska znalců a považoval je za nesprávná či irelevantní. Soudy obou stupňů
se řídily „svým názorem“ a nikoliv zákonem. V rozhodnutí absentuje argumentační
podklad a chybí náležitá aplikace právních norem. Navrhla proto, aby dovolací
soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního
stupně ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaní vyjádřili tak, že všechny dovolací argumenty žalobkyně
považují „za nepravdivé, neprůkazní, neseriózní a zcestné“. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Podle hlavy II.
– ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. I když soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně postupoval správně
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jestliže rozhodoval před 1. lednem 2014, odvolací soud, který k odvolání žalobkyně rozhodoval po 1. lednu
2014, měl postupoval již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dostupný na www.nsoud.cz). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vymezuje otázku přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud při
posouzení podmínek vstupu na sousední pozemek pro účely nezbytné údržby
nemovitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Na rozdíl od odvolacího
soudu má za to, že podmínky vstupu na sousední pozemek byly splněny.
Ačkoliv odvolací soud postupoval podle obč. zák., jeho rozhodnutí obstojí v
rovině věcné správnosti i z pohledu zákona č. 89/2012 Sb.
Podle § 1021 o. z. vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době,
rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k
hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí
vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
Ustanovení § 1021 o. z. vychází z § 127 odst. 3 obč. zák. Oproti dosavadní
úpravě však zdůrazňuje, že omezení vlastnických práv v takovém případě přichází
v úvahu jen tehdy, nelze-li daného účelu dosáhnout jinak. Z toho plyne, že není
možné umožnit sousedovi vstup na pozemek v případě, že existuje jiná možnost,
jak dosáhnout téhož účelu jiným způsobem (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 177).
Z toho vyplývá, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce vstupu na sousední
pozemek pro účely nezbytné údržby sousedního pozemku je v zásadě nadále
použitelná. Ačkoliv § 1021 hovoří o pozemku, dopadá nepochybně i na
nezbytnou údržbu a hospodaření se stavbou, je-li součástí pozemku. Pokud stavba
není součástí pozemku, použije se toto ustanovení na základě § 3023 o. z.
Dovolací soud se již několikrát zabýval podmínkami, za kterých lze povolit
vstup na sousední pozemek.
Ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednané
a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické
republiky z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, uveřejněné pod č. 3/1988 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že předpokladem pro to, aby bylo
možné vlastníkovi pozemku uložit, aby umožnil sousedovi vstup na svůj pozemek,
je nezbytnost provedení údržby, popřípadě nezbytnost obhospodařování sousedova
pozemku nebo stavby. Údržbou je třeba rozumět práce spojené s udržováním
pozemků a staveb v dobrém stavu; obhospodařováním je třeba rozumět hospodaření
na nich. Pojem nezbytnosti je třeba vyložit z objektivních hledisek, neboť by
odporovalo právní jistotě, kdyby bylo možné vycházet ze subjektivních představ
či přání vlastníků sousedících pozemků a staveb. Vstupem je třeba rozumět nejen
samotné vstoupení, tedy překročení hranice sousedova pozemku, ale též pobyt na
něm, omezený účelem vstupu, tj. podmínkami uvedenými v citovaném ustanovení.
Vstupem na sousedův pozemek ve smyslu tohoto ustanovení je tedy i pobyt po dobu
nezbytnou k provedení úkonů, jež si vyžaduje údržba nebo obhospodařování
vlastního pozemku. Nelze jím tedy rozumět trvalé právo průchodu nebo dokonce
trvalé právo průjezdu motorovými nebo nemotorovými vozidly. K tomuto názoru se
Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo
2019/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 1161.
V rozsudku ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002 (uveřejněném v
Souboru pod č. C 1541), dovolací soud dospěl k závěru, že při posuzování, na
jakou nezbytnou dobu a v jaké nezbytné míře je vlastník sousedícího pozemku
povinen umožnit vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, se
zásadně přihlíží k objektivní potřebě toho, kdo se práva vstupu dovolává,
nikoli k tomu, nakolik bude vlastník sousedícího pozemku ve svém vlastnickém
právu omezen. Právo vstoupit na pozemek za účelem obhospodařování sousedních
pozemků nebo staveb přitom nelze přiznat, pokud by tím došlo bez náhrady k
omezení vlastníka sousedícího pozemku v rozsahu blížícím se nebo v podstatě
rovnajícím povinnostem plynoucím z věcného břemene.
Podstata dovolacích námitek spočívá v tom, že oproti názoru odvolacího soudu
mají být splněny podmínky vstupu na sousední pozemek, protože nelze opravu
provést jinak než ze sousedního pozemku. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu
tedy dovolatelka považuje požadavek nezbytnosti, který jak právní předpis, tak
i judikatura dovolacího soudu pro vstup na sousední pozemek vyžaduje, za
splněný.
Dovolatelka zde však ve skutečnosti nepolemizuje s právním posouzením věci, ale
se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že její nemovitost netrpí
tvrzenou vlhkostí vyžadující opravu, jakož i o tom, že opravu její nemovitosti
lze provést i z její nemovitosti samotné, jakožto skutkových podkladů pro
posouzení požadavku nezbytnosti. Vytýká přitom odvolacímu soudu pochybení při
hodnocení důkazů znaleckými posudky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010,
dostupném na www.nsoud.cz, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil
závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů
ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o
dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v
případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností,
tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit
nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde,
je tedy otázkou hodnocení důkazů.
Ani kritika skutkových zjištění ani výhrady vůči provedenému hodnocení důkazů
však způsobilým dovolacím důvodem nejsou, neboť jediným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého
dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při zjišťování toho, zda je
nutné provést opravu nemovitosti dovolatelky a jakým způsobem a předkládá
vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o nezbytnosti
vstupu na sousední pozemek. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a
nemůže je přezkoumávat. Zjištění toho, zda nemovitost žalobkyně vyžaduje
opravu, jakož i toho, zda je nutné pro účely provedení opravy vstoupit na
sousední pozemek nebo lze opravu provést z nemovitosti žalobkyně, je otázkou
skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry
podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na celkovou správnost
důvodů, pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a zdůraznil,
že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba
zamítnuta. Výslovně na závěry soudu prvního stupně odkázal. Takový postup je v
soudní praxi zcela běžný. Odvolací soud dostatečně podrobně vysvětlil, k jakým
závěrům znaleckého dokazování (znalecký posudek Ing. Kafky a protokol z
kontrolní prohlídky stavby v rámci stavebního dozoru ÚMČ Řečkovice) se
přiklonil. Nesouhlas dovolatelky s tímto postupem je výhradou vůči hodnocení
důkazů a skutkovým závěrům, které odvolací soud z dokazování (i znaleckého)
učinil.
Neobstojí přitom ani námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu) totiž nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva,
na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nepřehlédl, že na stavební práce
se nově vztahuje i § 1022 o. z., který reguluje vstup na sousední pozemek pro
účely vykonání stavebních prací. Týká se mimořádných případů týkajících se
stavebních prací, kdy lze užít sousední pozemek, na které se nevztahuje § 1021
o. z.; zde však náleží vlastníkovi sousedního pozemku přiměřená náhrada (srov.
důvodová zpráva k občanskému zákoníku, dostupná na
http://obcanskyzakonik.justice.cz/, jakož i Spáčil, J. Občanský zákoník.
Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 178). Jde o případy
rozsáhlejších, závažnějších stavebních prací. Nejedná se zde o pouhý vstup na
sousední pozemek, nýbrž o jeho užití, které může být trvalejšího charakteru.
V řešené věci by však nebyly splněny ani podmínky tohoto ustanovení vzhledem k
absenci nezbytnosti užití sousedního pozemku („nemůže-li se stavba stavět nebo
bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního
pozemku“), není tedy nutné vyřešit, které z obou ustanovení by se na předmětné
stavební práce vztahovalo či použilo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu