22 Cdo 4494/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K.
K., proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Davidem Raifem, advokátem se
sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, o zrušení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 171/2011, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12.
prosince 2013, č. j. 12 Co 420/2013-117, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. prosince
2013, č. j. 12 Co 420/2013-117, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
žalobce parc. č. 590/3 v katastrálním území S. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem pozemku parc. č. 590/3 v
k. ú. S. je žalobce a žalovaný je vlastníkem st. parc. č. 94 tamtéž. Věcné
břemeno označené ve výroku rozsudku bylo platně zřízeno písemnou smlouvou ze
dne 3. 7. 1998 ve prospěch vlastníků staveb a budov se stavebními pozemky parc.
č. 91, 92, 93 a 94 v k. ú. S. a bylo vloženo do katastru nemovitostí. Soud
dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo ke změně poměrů, kterou
by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Žalobci
bylo známo, že nabyl pozemek zatížený věcným břemenem. K pozemku je sice
přístup po komunikaci parc. č. 1476 (jedná se podle tvrzení žalovaného o
přístup po jiné komunikaci přes úzký mostek), ale ten existoval již v době,
kdy bylo věcné břemeno zřizováno a neznamená tedy změnu poměrů. Bez významu pro
posouzení věci je i tvrzení, že žalovaný již přes jeden rok věcné břemeno
nevykonává. Je tomu tak proto, že mu ve výkonu práva zabránil žalobce, který
svůj pozemek oplotil a opatřil bránou, od které žalovanému přes jeho žádost
nevydal klíče.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalobce usnesením ze dne 12. prosince 2013, č. j. 12 Co 420/2013-117, rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu
řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že věcné břemeno bylo
zřízeno platně a trvá. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že jsou
splněny podmínky pro aplikaci § 151p obč. zák., neboť bylo prokázáno, že od
vzniku věcného břemene došlo v průběhu času k takovým změnám poměrů, které
představují hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Poukázal
na změny způsobu užívání předmětných nemovitostí nastalé v důsledku změny ve
vlastnických a osobních vztazích. Vlastníkem zatíženého pozemku je v současné
době fyzická osoba, podnikatel, který pozemek užívá k výkonu své podnikatelské
činnosti. Oprávněnými z věcného břemene byli původně rodiče žalovaného jako
vlastníci domu na pozemku st. parc. č. 94, který užívali k bydlení. V současné
době, nejméně od smrti rodičů žalovaného, uvedený dům není k bydlení užíván.
Přístupová cesta přes zatížený pozemek, tvořená pouze vyjetými kolejemi, nebyla
dlouhodobě soustavně užívána vlastníkem stavby na pozemku st. parc. č. 94. Syn
žalovaného přikoupil pozemek parc. č. 583/2, který spolu s pozemkem parc. č.
584/1 ve vlastnictví žalovaného přímo sousedí s veřejnou cestou parc. č. 1476
(ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro Lesy, a. s.) a
umožňuje lepší přístup k nemovitosti na st. parc. č. 94. Žalovaný se synem
rekonstruují dům na pozemku parc. č. st. 94 a bylo prokázáno, že s těžkou
stavební technikou měli přístup k rekonstruovanému domu z parc. č. 1476. Vztahy
mezi účastníky nejsou dobré.
Na základě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že vznikl hrubý
nepoměr mezi výhodou oprávněného z věcného břemene a věcným břemenem – výhodu
oprávněného považoval za nepřiměřenou. Žalovaný může užívat a užívá k přístupu
komunikaci parc. č. 1476. Jde o účelovou komunikaci (§ 7 zákona č. 13/1997
Sb.), veřejně přístupnou a užívanou i dalšími vlastníky přilehlých nemovitostí.
Protože soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru, nezabýval se
způsobem vypořádání vztahu mezi účastníky a nezjišťoval okolnosti pro stanovení
náhrady za zrušené věcné břemeno. Vzhledem k tomu, že v daném případě je nutné
provést další důkazy ke zjištění skutkového stavu, které přesahují možnosti
odvolacího soudu, rozhodl odvolací soud tak, jak je ve výroku uvedeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení
právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednotlivé zjištěné
skutečnosti, z nichž dovodil změnu způsobující hrubý nepoměr mezi věcným
břemenem a výhodou oprávněného. Má za to, že změna ve vlastnických a osobních
vztazích nemůže mít sama o sobě vliv na existenci věcného břemene, které bylo
zřízeno ve prospěch nemovitosti a nikoliv osoby. Skutečnost, že oprávněná
nemovitost není momentálně užívána k bydlení, protože původní vlastníci
zemřeli, nemůže být považována za změnu poměrů. Pokud jde o zatížený pozemek,
zde k žádné změně v užívání nedošlo. To, že žalovaný přístup přes pozemek
žalobce neužívá, mu nemůže jít k tíži, neboť v přístupu mu zabránil sám
žalobce. Navíc se žalovaný oprávnění z věcného břemene dovolává v jiném řízení. Změnou není ani skutečnost, že syn oprávněného z věcného břemene nabyl sousední
pozemek. Žalovaný opakovaně uvádí, že tento pozemek, který není v jeho
vlastnictví, nelze užívat k přístupu k oprávněné nemovitosti. Pokud odvolací
soud argumentoval tím, že žalovaný či jeho syn měli v průběhu odvolacího řízení
přístup k rekonstruované nemovitosti na st. parc. č. 94 těžkou stavební
technikou přes obecně užívanou cestu - parc. č. 1476 ve vlastnictví České
republiky, pak se nejedná o změnu poměrů, která by nastala po zřízení věcného
břemene, protože cesta ve stejném vlastnickém vztahu existovala i v době
zřízení věcného břemene a věcné břemeno bylo zřízeno právě proto, že přes tuto
parcelu nebyl možný bezproblémový přístup. Poukazuje na to, že přístup těžkou
stavební technikou k rekonstruované nemovitosti byl značně nebezpečný,
komplikovaný a dramatický, a to jednak z důvodu možného poškození pozemků a
plotů sousedů a jednak z nutnosti přejet mostek, který pro své stáří již není
způsobilý k takovému užívání. Závěr odvolacího soudu, že k oprávněné
nemovitosti je možné se dostat přes parc. č. 1476, je zcela nepodložený důkazy. Pro případ, že by dovolací soud shledal závěr o změně poměrů správným, žalovaný
zdůrazňuje, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela chybí porovnání újmy, která
by žalovanému vznikla v důsledku zrušení věcného břemene a poukazuje na to, že
právně významný je jen hrubý nepoměr vzniklý v důsledku změny poměrů. V rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí je i to, že odvolací soud učinil závěry, které
nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba bude zamítnuta, nebo pokud
dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu, aby rozhodnutí
odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za správné, a „věří, že je dovolací soud potvrdí.“ Polemizuje s argumenty
žalovaného, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch nemovitosti a nikoliv
osoby – k tomu odkazuje na čl. II. smlouvy o zřízení věcného břemene. V užívání
jeho pozemku zatíženého věcným břemenem došlo ke změně způsobu užívání. Nyní
jej užívá jako stavební dvůr a skladový prostor. Pozemek zajistil proti
krádežím, které byly na jeho majetku spáchány, bránou a pořízením psa. Vyvrací
tvrzení žalovaného, že přístup přes pozemek parc. č. 1476 nelze použít pro
těžkou techniku, když žalovaný ji k tomuto účelu mnohokrát použil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc
posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“);
protože jde o návrh na vydání konstitutivního rozhodnutí, bude v dalším řízení
odvolací soud postupovat podle § 1299 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012
Sb. („o. z.“) – viz § 3028 odst. 1, 2 o. z.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (pro částečný rozpor
napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací
důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného (§ 151p odst. 3 obč. zák.) je rozhodující porovnání stavu v
době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96). Při
rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je
třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda
došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla
vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila
na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která
oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu,
a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v
důsledku změny poměrů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp.
zn. 22 Cdo 2165/98).
Samotná okolnost, že oprávněný z věcného břemene má nadále možnost přístupu na
svou nemovitost z pozemku patřícího osobě jemu blízké, ještě bez dalšího
neznamená, že jsou to podmínky pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 1637/2012,
publikovaném na www.nsoud.cz).
Z uvedené judikatury se podává, že jako relevantní změna poměrů neobstojí
skutečnost, že žalovaný nyní dům neužívá. V případě, že by věcné břemeno s jeho
nemovitostí spojené nebylo vykonáváno po stanovenou promlčecí dobu, došlo by k
jeho promlčení (§ 109 obč. zák., § 632 o. z.). Pokud však promlčecí doba ještě
neuběhla, pak to, že snad věcné břemeno nebylo nějakou dobu využíváno, není
významné (ostatně odvolací soud neuvedl, že by břemeno nebylo využíváno, zmínil
jen to, že po smrti rodičů žalovaného není dům užíván a nyní se rekonstruuje).
Navíc je-li dům rekonstruován za účelem dalšího bydlení, pak nelze opřít změnu
poměrů o to, že v době rekonstrukce není užíván.
Významnou změnou není ani to, že dům nehodlá užívat vlastník, ale jeho syn.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 29. září 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93
(obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo
555/2004, publikovaném na www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že „ten, kdo je
oprávněn na základě právo odpovídajícího věcnému břemeni užívat byt, má umožnit
užívání manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod bydlení“; to
nepochybně platí i o příbuzných v řadě přímé. V rozsudku ze dne 25. července
2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005, uveřejněném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud
uvedl, že přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti
- právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, pak od této oprávněné
osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které
tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující
nemovitost v době zřízení věcného břemene (bydlení vlastníka, pronájem bytů,
podnikání, ale též návštěvy v obvyklém rozsahu). Jestliže panující nemovitost
slouží podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i
zaměstnancem vlastníka panující nemovitosti, ovšem jen v souvislosti s tím
druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat vlastník panující
nemovitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že vlastník panující nemovitosti nemusí vykonávat obsah
věcného břemene sám; za určitých okolností jej mohou vykonávat i jiné osoby,
aniž by to mělo na jeho existenci nějaký vliv. Nelze pochopitelně zcela
vyloučit, že v konkrétním případě by mohla mít změna v osobě uživatele vliv na
úvahu o změně poměrů, to by však muselo být odůvodněno výjimečnými okolnostmi.
To, že panující nemovitost má nadále užívat syn jejího vlastníka, však takovou
výjimečnou okolností není; není jí ani samo o sobě to, že snad syn žalovaného
je vlastníkem sousedního pozemku; k tomu viz již zmíněnou věc Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1637/2012).
Odvolací soud dále vyšel z toho, že na panující pozemek má nyní přístup těžká
stavební technika; neuvedl však, zda v době zřízení věcného břemene takový
přístup neměla a zda jde tudíž o relevantní změnu. To platí i o přístupu k
panující nemovitosti přes účelovou komunikaci; ostatně pokud odvolací soud
uvádí další skutečnosti (např. že vlastníkem zatíženého pozemku je v současné
době fyzická osoba, podnikatel, který pozemek užívá k výkonu své podnikatelské
činnosti), nezmiňuje, jaký mají vztah ke změně poměrů a nevymezuje ani hrubý
nepoměr mezi zatížením služebného pozemku a výhodou oprávněného.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu