22 Cdo 555/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
I. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. B., zastoupené advokátem, o
vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C
41/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.
listopadu 2003, č. j. 27 Co 402/2003-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 1975 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila nebytové prostory v jejím domě,
které užívá bez právního důvodu. K těmto prostorám bylo zřízeno právo užívání
smlouvou o věcném břemeni jiné osobě.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 11. 2003, č. j. 27 Co
402/2003-65, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále „soud prvního
stupně“) z 24. 6. 2003, č. j. 14 C 41/2003-41, jímž byla žaloba zamítnuta tak,
že žalované uložil „vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci do 15 dnů od právní
moci rozsudku místnost o velikosti 16 m2 se dvěma okny do M. ulice v přízemí
domu čp. 39 v P. a vstupní chodbu v přízemí téhož domu, postaveného na pozemku
č. kat. 2391- zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území P.,“ a rozhodl
také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí
předmětného domu. Dne 25. února 1993 uzavřela s Ing. I. V. smlouvu o zřízení
věcného břemene, spočívajícího v právu Ing. I. V. doživotně užívat shora
vymezenou místnost a spoluužívat vstupní chodbu v tomto domě k podnikání. Od
roku 1997 užívá místnost a chodbu k provozování obchodní činnosti žalovaná,
když mezi ní a Ing. I. V. byla 22. 12. 1997 uzavřena smlouva o sdružení za
účelem umožnění provozování obchodní činnosti žalované. Oproti soudu prvního
stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná tak zasahuje neoprávněně ve
smyslu § 126 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) do vlastnického práva žalobkyně
k uvedenému domu. Zatímco soud prvního stupně uvedl, že žalovaná neužívá dům
žalobkyně bez právního důvodu vzhledem k uzavřené smlouvě o sdružení, a „v této
souvislosti se ztotožnil s právním názorem žalované s odkazem na ustanovení §§
123, 129 odst. 2 a 130 odst. 2 ObčZ“, odvolací soud dovodil, že jde o věcné
břemeno omezené výlučně na osobu Ing. I. V., které je na třetí osobu
nepřenosné. Nemůže s ním proto disponovat ani tak, že by je poskytla pro účely
sdružení podle § 829 ObčZ. I kdyby to však bylo možné, pak by musela činnost
Ing. I. V. v těchto prostorách naplňovat znaky uvedené v § 2 obchodního
zákoníku, a musela by i nadále užívat uvedené prostory ke svému podnikání. Ze
smlouvy o sdružení však vyplývá, že jeho účelem bylo umožnit podnikání
žalované, podnikání Ing. I. V. společně se žalovanou se nepředpokládalo.
Užívání domu žalovanou tedy přesahuje rozsah, ve kterém svědčí oprávnění z
věcného břemene Ing. I.V..
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozsudek
odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a neodpovídá tak § 157 odst. 2 občanského
soudního řádu. Dále považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že k právu
odpovídající věcnému břemeni, které náleží určité osobě, nemůže tato osoba
zmocnit jiný subjekt. Restriktivní výklad odvolacího soudu by např. v případě
věcného břemene cesty ve prospěch jednoho z manželů nebo rodiče neumožnil
užívání cesty druhému manželovi či dětem. Rozhodující je, zda v daném případě
došlo k nepřípustnému rozšiřování věcného břemene, tedy zda výkon věcného
břemene žalovanou omezuje žalobkyni více než jeho výkon Ing. I. V. Podle
žalované tomu tak není. Věcné břemeno bylo zřízeno za účelem podnikání Ing. I.
V., což stále trvá, když v současné době došlo jen k utlumení její osobní
účasti. Z textu smlouvy o sdružení nepochybně vyplývá její úmysl zapojit se do
činnosti sdružení, jak to bude možné. Sdružení nemá právní subjektivitu a
úkon jeho člena zavazuje všechny členy zbývající. To znamená, že Ing. I. V.
podniká prostřednictvím žalované. Kromě toho bylo věcné břemeno zřízeno pro
účely podnikání a z ničeho nevyplývá, že by Ing. I. V. byla oprávněna jen k
osobnímu užívání domu a nemohla by například podnikat vlastními zaměstnanci.
Není správný závěr, že žalovaná nemohla věcné břemeno poskytnout do sdružení.
I když je věcné břemeno nepřevoditelné, jde v daném případě o odvozené užívání,
k jehož zřízení je osoba mající právo z věcného břemene oprávněná. Jako
držitel práva ve smyslu § 130 odst. 2 ObčZ má podle § 129 odst. 2 ObčZ stejná
práva jako vlastník, kterému podle § 123 ObčZ náleží předmět vlastnictví
držet, užívat ho a nakládat s ním. Poskytnutím věcného břemene do sdružení není
právo odpovídající věcnému břemeni převáděno, ale ostatním účastníkům vzniká
právo bezplatného užívání (§ 833 ObčZ). To vyplývá z rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze z 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93. Jednání žalobkyně je také
nemravné, jak žalovaná uvedla již ve vyjádření k žalobě – nemohla tak učinit v
odvolacím řízení, neboť odvolání žalobkyně jí nebylo doručeno. Za zřízení
věcného břemene přijala žalobkyně peněžitou částku nemalé výše a neměla nic
proti rekonstrukci pronajatých prostor do doby, než se jí naskytla možnost
výhodného prodeje domu. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu. Podle žalobkyně přísluší osobě oprávněné z věcného břemene
práva vlastníka ve smyslu § 123 ObčZ přiměřeně povaze a rozsahu věcného
břemene. Tato osoba nemůže nakládat s takovým právem vůči třetím osobám, neboť
to odporuje povaze věcného břemene, když vlastníka zatížené věci nelze nad
rámec věcného břemene dále zatěžovat. Žalobkyně poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu z 28. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 644/2002, a přiměřené použití
obecného zákoníku občanského z roku 1811, zejména § 485. Zdůrazňuje, že
smlouvou o věcném břemeni bylo zřízeno právo užívání domu žalobkyně k podnikání
Ing. I. V. a tím je dán rozsah omezení žalobkyně. Není přípustné, aby bez vůle
žalobkyně bylo omezení rozšiřováno a v případě pochybností nelze omezení
vykládat extenzivním způsobem. Žalovaná neužívá dům žalobkyně z titulu smlouvy
o věcném břemeni, ale smlouvy o sdružení, kterou není žalobkyně vázána.
Žalovaná by byla oprávněna užívat dům žalobkyně jen v případě, že by její
užívání bylo výkonem práva Ing. I. V. Žalovaná však dům užívá k vlastnímu
užitku, k vlastnímu podnikání. Užití judikátu R 6/94 není proto případné.
Žalobkyně je nad rámec věcného břemene nepřípustně omezována a má jako
vlastnice právo rozhodovat o tom, kdo bude její věc užívat. Žalobkyně navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího ve smyslu § 242
odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000
Sb. (dále „OSŘ“).
Neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Odvolací soud
v odůvodnění svého rozsudku v souladu s § 157 odst. 2 OSŘ srozumitelně uvedl,
které právní předpisy na zjištěný skutkový stav aplikoval a k jakým závěrům
dospěl - ostatně žalovaná s nimi také v dovolání obsáhle polemizuje. K tvrzené
vadě řízení tedy nedošlo. Dovolací soud ani nezjistil, že by v řízení došlo k
jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ. Žalované nebylo sice doručeno odvolání žalobkyně proti
rozsudku soudu prvního stupně, ale zástupce žalované byl přítomen při jednání
odvolacího soudu 6. 11. 2003, kdy bylo jednáno a rozhodnuto o odvoláních obou
účastnic (žalovaná se odvolala do nákladů řízení). Jak vyplývá z protokolu o
jednání odvolacího soudu, zástupce žalované se doručení odvolání žalobkyně ani
nedomáhal a k jeho obsahu, který byl konstatován, se také vyjádřil.
Podle § 151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve
prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo
něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena bud s vlastnictvím
určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Odvolací soud správně poukázal na to, že smlouvou z 25. 2. 1993 bylo zřízeno
právo odpovídající věcnému břemeni Ing. I. V. jako věcné břemeno, náležející
určité osobě. Uvedenou smlouvou byl také vymezen jeho rozsah tak, že jde o
právo této osoby užívat konkrétní místnost a spoluužívat chodbu v domě
žalobkyně, a to k podnikání.
V dané věci jde o řešení otázky, nakolik mohou nemovitost, ke které má
oprávněná osoba právo odpovídající věcnému břemeni, které svědčí toliko jí,
užívat i další osoby. Platné právo tuto otázku výslovně neřeší, při doslovném
výkladu zákona se nabízí řešení, že užívat cizí věc může jen oprávněný z
věcného břemene a nikoliv osoby jiné. Již judikatura k obecnému občanskému
zákoníku z roku 1811 však dospěla k závěru, že v některých případech lze toto
právo rozšířit i na „rodinu“ (viz nař. Sedláček J., Rouček F.: Komentář k čsl.
Obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a Podkatpatské Rusi,
Praha 1935, díl II, s. 877 a 880, Mayer R.: Soustava občanského práva, Brno
1924, kniha druhá s. 161).Podobně také Vrchní soud v Praze v rozsudku z 29.
9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93 dospěl k závěru, že „ten, kdo je oprávněn na
základě právo odpovídajícího věcnému břemeni užívat byt, má umožnit užívání
manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod bydlení“. Nelze též
vyloučit pobyt třetích osob, které nemá charakter užívání (např. návštěva v
bytě). Kromě těchto případů však platí zásada, že oprávněný z věcného břemene
může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného.
Proto právo odpovídající věcnému břemeni nelze vložit do sdružení ve smyslu §
829 a násl. ObčZ tak, aby tím vzniklo právo užívat věc i dalším sdruženým
osobám, které ale nejsou subjekty práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Pokud žalované nesvědčí ani odvozený právní důvod k užívání domu a chodby v
domě žalobkyně, pak je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná neoprávněně
zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k tomuto domu a žalobkyni přísluší
ochrana jejího práva podle
§ 126 ObčZ. Nemůže proto obstát ani námitka žalované, že věcné břemeno bylo
zřízeno úplatně a užívané prostory rekonstruovány a tudíž ve vztahu k ní je
výkon práva žalobkyně ve smyslu § 3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný a
dovolání bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto náhrada nákladů
tohoto řízení (§ 243b odst. 5, § 151 odst. l, § 224 odst. l a § 142 odst. 1
OSŘ. Ty jsou dány odměnou advokáta, který podáním vyjádření učinil v dovolacím
řízení jeden úkon, a to částkou 1.900 Kč /§ 7 písm. d) a § 18 odst. l vyhl.
č. 484/2000 Sb./, a částkou 75 Kč, představující paušální náhradu hotových
výdajů advokáta /§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb./), celkem částkou 1975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu